Opuštěná

Opuštěná

Kop, kop...
hrobař kope hrob.
Každičký den
pro jednu z žen.

Vesnicí se šíří strach,
obchází tu krutý vrah.
Přichází vždy za noci,
ženám není pomoci.

Dveře domů uzamčené
trámy přes ně přitlučené,
přesto zase brzy ráno
tělo další probodáno.

Obává se dívka každá,
že ji čeká brzy vražda.
Obává se každý muž,
vždy u sebe nosí nůž.

Přichází noc, stmívá se,
mlynář z okna dívá se.
Jeho žena v koutě sedá,
doufá, že ji manžel nedá.

Avšak jak se blíží tma,
větší strach zas žená má.
„Co tam vidíš, muži můj?
Ochráníš mě stůj, co stůj?“

Mlynář ji však nevnímá,
neboť právě vzpomíná.
On a dalších mužů pět
vybrali si dívku za oběť.

Měla lesklé zlaté vlasy,
pobrala tak mnoho krásy.
Vybavil si v tváři děs,
když zasáhla ji jeho pěst.

Ležela tam na mechu,
jako v měkkém pelechu.
Muži chlastem posilnění...
nevyhla se znásilnění.

Aby se důkazů zbavili,
děvčátko na místě zabili.
Její nahé mrtvé tělo
rozkládat se v zemi mělo.

Místo toho po roce,
vrátila se divoce.
Všechny muže vyhledala,
jen aby jim ženy vzala.

Ze tmy svítí rudé oči
a mlynář se k ženě točí.
„Ženo moje, odpusť mi,
mou vinou to budeš ty.“

Celý příběh povypráví,
rudé oči září v dáli.
S každým dalším slovem již,
zdají se být mnohem blíž.

A pak náhle je to tady,
mlynář hledí do zahrady.
Děvče s mrtvou tváří šedou,
touhy pomsty už sem vedou.

Klíč se v zámku tiše točí,
muž se s děsem k koutě krčí.
Stojí si tam jako nic, 
ve tváři bolest bez hranic.

Prstem ženu láká k sobě,
zítra bude ležet v hrobě.
Ženě to však nevadí,
děvče jemně pohladí.

Nůž si bere od muže,
sama tomu pomůže.
S výčitkami svědomí
ztrácí rychle vědomí.

Muž svou ženu pevně svírá,
ona však se neprobírá.
Dere se jí duše ven,
hledí na něj s odporem.

A pak k lesu spolu míří,
úsměv mají v plné šíři.
Vždyť dívence je zase hej...
na jejím hrobě žen tančí rej.