Odsouzená nevěsta

Odsouzená nevěsta

Po cestě prašné příjíždí pán,
krom velkých psů, zdá se být sám.
Psiska černá - spíše vlci
na každého kolem vrčí.

Bum, bum... buší na dveře,
zda mu někdo otevře.
Bum, bum... buší ještě jednou,
dokud se ta dvířka nehnou.

„Pusť mě dovnitř starý muži,
nebo z tebe stáhnu kůži.“
A opravdu vzápětí
ďábel dovnitř proletí.

„Dej mi jídlo, neb mám hlad.
Také zatop, je tu chlad.“
Dřevo brzy v kamnech praská,
zatímco muž víno chlastá.

Temné oči jako uhel,
týrat lidi jeho úděl.
Manželé se strachy třesou,
nohy už sem dcerky nesou.

„Maminko, tatínku,
nesem z trhu novinku.“
Starší dcerka zastaví se,
vprostřed věty odmlčí se.

Na děvčátko hledí muž,
jen se na ni vrhnout už.
V hlavě se mu rodí plán,
co s děvčetem bude dál.

Působí tak velmi křehce,
zdravit se jí ale nechce.
Tím však otce po chvíli
nečekaně rozčílí.

„Velký pán, jak správně tušíš,
teď se slušně chovat musíš.“ 
Ze strachu mu polichotí
starý muž i se svou chotí.

„Jen ji nechte starče milý,
potřebuje ještě chvíli.
Pojď teď se mnou raděj ven,
na něčem se dohodnem.“

Muži mízí za domek,
povídat si na dvorek.
Zatímco tři ženy řeší,
co chystá chlap, jenž je děsí.

„Nabízím ti dohodu...
celý život pohodu.
Za ženu chci dceru tvou,
neotálej se svatbou.“

Muž přemýšlí chvíli krátkou,
než dostane minci zlatou.
Zaslepí ho její cena,
dohoda je uzavřena.

Dívka bude provdána
za pár zlatých prodána.
Pláče v noci, celý den,
zdá se to jak krutý sen.

Její svatba už se chystá
do měsíce dozajista.
S každým dnem má větší strach,
vždyť ten muž je krutý vrah.

Bílé šaty devče zkouší,
na zem další slzy pouští.
Už se blíží její den,
je to sotva za týden.

Srdce se jí celé chvěje,
už se nikdy neusměje.
Avšak dívka ví již přece,
před osudem neuteče.

Když si muže nevezme,
sestra úděl převezme.
Probouzí se v temnou noc,
sestru volá na pomoc.

„Pojď sestřičko, naštivme stodolu,
po žebříku vylezme nahoru.
Oprátku si umotáme,
poté si ji na krk dáme.“

A tak vprostřed noci vstaly,
ve stodole provaz vzaly.
Přívázané na trámy,
visí si tam dvě dámy.

Matka vstává vesele,
honí dívky z postele.
Dnes je svatba, je to tady,
už se těší na poklady.

Dívek ale nikde není,
sen se v noční můru mění.
Prohledává okolí,
poté jde do stodoly.

„Pospěš rychle, přines nůž!“
už se řítí její muž.
Přeřezává provazy,
vůbec se mu nedaří.

Nakonec však dcerek těla,
od provazů oddělena.
Nemění to vůbec nic,
matka křičí z plných plic.

Dva životy ukončené,
duše dcerek zatracené.
Na život si samy sáhly,
proto v nebi neobstály.

„Pojď nevěsto moje blíž,
však jsem na tě čekal již.“
Vítá v pekle muž svou milou,
která je tam vlastní vinou.

Skvěle vyšel jeho plán,
raduje se temný pán.
Bude děvče jeho ženou
od teď až na věčnost celou.