Syndrom živýho pekla

napadaj mě

kořeny

slov

skutečnost

tu kterou chci žít, dost neurvale předbíhá skutečnost, kterou doopravdy žiju, a tak jsem

pozadu, se vším a netuším

touhu, kterou cítím, lze zabít jednou ranou, dechem, jedním pohybem těla, poslechnutím sebe sama, nedospělá

tak těžká, že dusí astma

malá moucha

znaky

nahrazují

skutečné bytí

zápisníčky, deníčky, obrazy, nepochopitelný struktury analýzy osob ulice, po tom všem toužím, i když dávno mám už

a tak jen trapně kážu, soudím, žárlím na to, co vidím

dokážu popsat, předat, obdivovat, uchopit, a chápat

a tak chápu vše

co není moje

nebe

nepotřebuju nic

než sebe

a tak jsem tu sám

díky prázdným slovům slib a tužeb vzbuzuju nenávist v okolí

vedle umění žít doopravdy, skutečný jmění, teď a tady, teď, tu závist, chci konečně probouzet závist, ale

 

ale

 

ale

 

ale

ale

 

ale

ale

ale...

 

tolik ale

 

boha

 

ale

 

jak?

 

tíhnu

nadbytečné užívání slov k tomu, aby jen popsaly životy druhých, pokrývá mé sebevlastní bytí - pokrýt ectví

nadbytečné užívání slov k tomu, aby se týkaly cizího bytí, zatímco sám jsem vysoko nad nimi, ze mě dělá jejich tečnu - z být tečným

nadbytečné užívání slov k tomu, aby se chytaly dalších životů za ručku, mamčo, je ztráta sebevlastního života - strád ání

nadbytečné užívání slov k tomu, aby se snažily člověka neustále dohánět, je nekonečný a marný boj - samo hana

omezování

se

zločin

na vlastním těle

nekonečné dohánění nevlastního života

bez známek života, srdce nebije, duše vyje

nekončící maraton potu a krve

proud neuvědomění

mateřského mlíka

konečně mnoho slz

skrz koloběh vodopádu deště

točila se zbytečná lítost nad rozlitou vodou, za druhý nedopalky žal

který se vrátí, proč to dělám, ocení mě snad? tak prosím, prosím, prosím prosím prosím prosím pro

těžko

ha!

a ani náhodou

pořád totiž nemám

nic než sebe, v téhle cele, řekni, řekni, chceš mě, chceš mě, trapně, vlezle, červa, ty mě vážně chceš?

nechutně

ne

bez medailí

žádný

statusy, uznání, honoráře, lidí, a hlavně lidi, kde jsou ti lidi, kde je těch šest miliard lidí, když ne tady?

pryč

vidím všechny ruce, co se mě můžou dotýkat

ale

čichám jen rozklad, smutný, malý, špinavý a poničený, ty

smradlavý stopy síry po marným úsilí škrábat se elegantně vzhůru jako propadající se panda na obrovské kouli sněhu bez ustání

a tak cítím

rozkol přítomnosti

neboť chci

tolik chci a potřebuji

cítit tebe

ale cítím jenom tenhle smrad

myslím s dveřmi dokořán až tak, že se mi dostal přes práh

mýho domu

a tam

mně zahání hlad, chce, abych kouřil, rád, chřadnul, rozdával se, působil, výčitky, vydíral, soudy, kázal, jen tak, uklízel jen, když je čas

to myslel na smrt

osud?

ne, jen pouhopouhé

symptomy

a diagnóza?

vždyť nemám obě nohy

na zemi

chci žít víc

než kým se mi líbí být

a tak začínám tušit

jak vypadá

syndrom živýho pekla

chci se zastavit

---