Písmák kouřím z okna
vlasy mi tančí ve větru
na Amélii z Montmartru
ztracená ve světě
nalezená v lásce
tu v tu ránu zatrácím
včera jsem to skoro měla
budoucnost jak v písance
dneska už je zase po ní
spláchla ji touha po lásce
zaměňuji touhu s láskou
jsou to převlečení strašáci
mé vlastní tvorby
chci trvalost pomíjivého
chci život který zůstane
jsou to lekce, je to trénink
je to nekonečné opakování
na nejrůznějších úrovních
schéma, řád světa zachován
jsme otroci našich myslí
život stává se bojem z jejich vymanění
ale cožpak to jde?
na ostrově není nic co by sis nepřines
jen nekonečné kombinace
ale rozložením na základní substance
spatříme nám důvěrné
je to jen hra
zaměstnává
dává příslib
ale k jeho uskutečnění nikdy nedojde
tak jsme svými pány
nebo jsem jen otroky?
a kdo je tím pánem?
kdo za nitky tahá?
a proč nám je dána schopnost rozpoznat volby
když nemáme povolení skutečně volit?
je to obrana před chaosem?
zabořím hlavu do trika
a nechám si ještě chvíli zdát
že není snem co uniká
že má mě taky rád.