Kontrola na očním

...prostě mám radost, že zase mohu psát.

   Dvěma prsty si malinko tahám za flastr na oku, abych mohl víčkem zamrkat a odlehčit si od spadlé řasy. Po včerejší operaci šedého zákalu se těším, až budu moci pohlédnout na svět oběma očima. Levým, jenž ho operace čeká a pravým zatím zakrytým, co ji má za sebou.

 

Vstávám z lavice a přistupuji ke dveřím ordinace s nápisem NEKLEPAT, VYČKEJTE SESTRY. Čekám tu od rána půldruhé hodiny a ne a ne se dostat na řadu. Jak sestra vyjde, procpu se dovnitř, říkám si. Snad na to mám právo, ne? Vždyť už upřednostnili čtyři. Dvě babky s vozíčkářem a nějakou dívenku. To snad stačí. Já už ten flastr chci dolu a uvolnit tak tu zpropadenou řasu.

 

Dveře se otevírají a většina čekárny se hrne k sestře jako, když přilétají vosy na ocucaný bonbón.

 

„Kučerovi! Kučerovi!“ vyvolává a bere si od lidí podávané papíry. „Kučerovi: Jsou tu Kučerovi?“

 

Jeden papír ji vyklouzne na zem. Opatrně jdu do podřepu a podávám jí ho. Nesmím se předklánět. Poděkuje a vyvolává potřetí, ale žádný Kučera tu není.

 

„Tak když tu nejsou, pojďte dál. Jdete na kontrolu po operaci, že?“ Rukou při tom zarazí blondýnu ve středních letech, která chtěla proklouznout dovnitř.

 

„Děkuju sestři. Tady máte něco sladkého na nervy.“ říkám ji, když se zavřou dveře a položím malou bonboniéru na stůl.

 

Chtěl jsem ji tak poděkovat za sanitu pro odvoz po operaci domu. Nikdo z rodiny a ani ze známých neměl možnost mne po zákroku odvézt. Tam bych se dostal bez problémů, ale zpět se táhnout padesát kilometrů vlakem s dvěma přestupy a s výlukou, je hazard. Z očního sanatoria mi to odmítli napsat a odvolávali se na praktického lékaře. Ten na mne koukal jak surikata z čapího hnízda a nechtěl se o tom vůbec bavit. Prý to není jeho starost. Ať jdu tam, kde mi budou zákrok provádět. Nemám zkušenosti, jak se sanita zařizuje. Bylo to poprvé, co jsem něco takového potřeboval. Šel jsem pro radu k nám na oční. Tam mi ji na poslední chvíli zařídila sestřička.

 

„To nemuselo být. Jste moc hodný. Chvilku strpení, napíši vám žádanku odvozu i na to druhé oko,“ odpovídá mi a prstem klepne do opěradla židle, abych se posadil.

 

Je to opravdu chvilka. Nečekám dlouho a odlepuje mi flastr a já poprvé zřu nově svět. Šok! Zprvu oslňuje jasné nepříjemné světlo, na které si pozvolna zvykám. Zakrývám si pravou stranu a levou se rozhlížím po ordinaci. Je v mléčné šedé mlhovině. Pak si ruce zákrytu přehazuju a dívám se pravou. Připadám si, jako bych měl namontovanou čočku z fotoaparátu Nikon. Extra třída! Super kvalita! Jasné obrysy nábytku a všeho kolem. A ty barvy, ty úchvatné barvy. Tak vyladěné jsem to snad neměl ani před šedým zákalem. To je paráda.

 

„Teď mi řekněte, jak vidíte,“ podá mi takové to zakrývátko na jedno oko.

 

Ukazovátkem přejíždí různě napříč řádky a já čtu písmena. S úspěchem luštím všechna, až na ta v tom nejspodnějším řádku. Ta jen odhaduji, ale to prý není nutné. Je to zázrak! Před operací jsem nepřečetl ani to největší. Tedy levým okem něco jo, ale pravým vůbec nic. Tabule byla jednou bílou skvrnou na stěně. Když se vyřádím v luštění, vede mne sestra ke dvěma přístrojům do kterých se musím podívat. I když je znám z dřívějška, ptám se jí, co jsou zač. Jedním dechem vysloví: tonometr a autokeratorefraktometr. První jsem schopen zopakovat, ale druhý je pro mne jazykolam.

 

Sestra se mému zamotanému jazyku směje, vkládá mi do ruky výsledky jejího vyšetření a žádanku na sanitu ke schválení lékařkou. Radostně to přebírám a pokračuji do vedlejší místnosti.

---