Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zastánci Rhenie: 3. Setkání

24. 06. 2017
2
1
106
Autor
Pavel Wilk

Kapitola třetí

Hardin ztěžka oddechoval. Vzhledem k jeho poraněnému žebru se tak rutinní záležitost jako je dýchání dost znesnadnila. Pot jej štípal v očích. Zbytky štítu ležely o kus dál. V duchu si huboval, že snad přecenil své schopnosti. Teď už ale nebylo cesty zpět. Vstal, zaťal zuby a sevřel meč pevně oběma rukama, vrhnul se do útoku. Mával mečem, jako by byl odjakživa jeho součástí, zleva, zprava, zleva, garde, zprava, garde, otočka, výpad. Soupeř couval, odrážel všechny výpady, už ale zdaleka ne tak jistě jako před chvílí.

„Na mě si nepřijdeš, Hare!“ procedil Lohrien a zabouchal cvičným mečem o puklíř.

Hardin posbíral zbytky sil a přešel do útoku. Mám poslední šanci, musím to ukončit hned teď, pomyslil si. Naznačil výpad z pravé strany, v poslední chvíli se ale otočkou přesunul na soupeřovu nechráněnou stranu a máchnul mečem obrovskou silou. Lohrien ránu odrazil mečem. V paži mu po nárazu škublo. Vyjekl bolestí. Hardin nepřestával bušit, obrovskou rychlostí i silou, ze všech stran. Lohrien se kryl povětšinou puklířem, když ale znovu pozvedl čepel na svou obranu, Hardin mu ji vyrazil z ruky a okamžitě soustředil své údery na štít. Byly to rány, jako když vám vedle hlavy zvoní kostelní zvon. „Dost! Vzdávám se!“ vykřikl Lohrien. Hardin se usmál a pravil: „Rosteš rychle, bratře. Dnes jsi mě skoro porazil.“ S posledním slovem upustil tupý, ocelový meč na zem a lehnul si, vyčerpán, do písku arény. Lohrien mávnul rukou na mladého panoše Affortela, ten přiběhl a pomáhal oběma mužům s přezkami na rukavicích, hrudním plátu i holenicích. Hardin zprvu odmítal jeho pomoc (sám panoše nikdy neměl), nakonec se ale poddal. Když bylo vše odklizeno a oba se cítili o mnoho lehčí, vyrazili bok po boku ven ze soubojové arény. Několik lidí na ně cosi pokřikovalo, ani jeden z bratrů tomu ale nevěnoval pozornost. „Být to pravé meče, ta rána by byla smrtelná,“ pravil Lohrien a pokývl hlavou směrem k bratrovu boku, „takže jsem vlastně vyhrál.“

„Kdyby byly pravé, nedopadlo by to dobře pro nikoho z nás. My ale chceme trénovat, ne se navzájem zabít,“ opáčil Hardin.

„Chlapče, víš, kde bydlí ta nová –“

„Vím,“ přerušil jej Affortel, než stačil dokončit větu.

„Dobrá tedy, veď nás,“ procedil s bolestnou grimasou ve tváři.

Prošli kolem kasáren, kde se nováčci učili umění boje, někteří s kopím, jiní s lukem a šípem. Někteří z učedníků je zdravili, s úctou, odpověděli jim mávnutím ruky a pokračovali v cestě. Přidali do kroku, vojenskou čtvrť nechali za sebou a město před nimi poodhalilo svou krásu. Maar Kashen – třetí největší město v celé Rhenii, plné vysokých budov a majestátních věží.

 

„Tady to je.“

„Díky, Affe,“ pravil Lohrien a vtiskl mu do dlaně pár měďáků, „dnes už máš volno, jdi se bavit.“ Chlapec zastrčil drobáky do kapsy, poděkoval a byl ten tam.

Mladší z bratrů zaklepal na dveře zdravou rukou. Otevřela dívka, ta, o které mluví celé město. Změřila si oba muže přísným pohledem, načež ustoupila stranou, aby mohli vstoupit. Zabouchla za nimi dveře a spustila: „Kdo jste? Co se vám stalo?“

„Mé jméno je Hardin, to je bratr Lohrien. Cvičili jsme se s mečem a… prostě… potřebovali bychom ošetřit.“

„Rozumím, proč ale nejdete do nemocnice? Já přeci nejsem žádná léčitelka. Nejsem ta, koho hledáte,“ odvětila mladá žena.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Lohrien.

„Agilana.“

„Pak jsi přesně ta, kterou hledáme.“

 

***

 

„Na zdraví!“ vykřikl Bowden a narazil svým korbelem o Trifův. Trif se napil. Začal se dusit, když spatřil Agilanu, v doprovodu dvou statných, ozbrojených mladíků. „Jdi,“ nařídil Bowdenovi. Ten mu věnoval nechápavý pohled, nicméně z Trifova výrazu ve tváři poznal, že je to docela dobrý nápad a bez dalších protestů se zvedl a vyrazil ke dveřím. Trif u pasu nahmatal rukojeť nože. Všichni tři si beze slova přisedli, Lohrien rozmáchlým gestem objednal pití. Trojice chvíli upírala pohled na onoho muže, vypadal jako troska. To přece nemůže být on. Poté je Agilana představila a Hardin začal: „Chceme slyšet tvůj příběh.“

„Můj příběh?“ rozesmál se. „Jsem přece blázen, všechno jsem si to vymyslel.“

„Trife,“ přidala se Agi, „chceš snad aby trpěli další? Konečně se někdo zajímá a má v úmyslu s tím něco dělat. Tak už jim to řekni!“

„No dobrá.“

Trif se tedy s cizinci podělil o svou noční můru, barvitě popisuje každou podrobnost. Jen sem tam se jej na něco přeptali a jeden z nich si po celou dobu psal poznámky. Jakmile Trif odvyprávěl svůj příběh, jeden z mužů položil na stůl dva stříbrňáky (jen pro představu, za tyto dvě mince by mohli všichni čtyři hodovat po dva dny). Oba vstali a chystali se k odchodu. „Počkat,“ zarazil je Trif, „taky si snad zasloužím pár odpovědí.“

„Prosím,“ pronesl s klidem starší z dvojice a oba se posadili na lavici.

„Proč vás zajímají tyhle povídačky? K čemu vám to bude?“

Hardin si promnul vous a spustil: „Pokud jde opravdu o spektra – a já vám oběma věřím – poradím se s přítelem, bude vědět co si počít. Děkuji vám, oběma, že jste se s námi podělili o své… zážitky… vím, že to pro vás nebylo jednoduché.“

„Jdu do toho s vámi. Ať už je tvůj přítel kdokoli, chci s ním mluvit,“ odvětil Trif.

„Pojď,“ opáčil Hardin.

„Jdu taky,“ dodala Agi.

Bratři si vyměnili významné pohledy, jako by si navzájem četli myšlenky. Čtveřice se zvedla od stolu a vyšla směrem ke dveřím, Trif chvíli počkal, pak sebral ze stolu jeden stříbrňák. Na to všichni čtyři vyšli z krčmy ven.

 

Hardin žil v malém, prostém obydlí na kraji města. Nebyla to žádná okázalost, ale ani žádná ruina. Momentálně byl sice bez práce, pořád měl ale nějaké úspory z nedávné služby u Saxira. „Zapal svíce,“ řekl Hardin nepřítomně a přitom se přehraboval v truhlici. Lohrien chvíli zápolil s pazourkem, pak došel k truhlici se svícnem. Posvítil na malou krabičku, popsanou zvláštními glyfy, v bratrových rukou. Hardin ji otevřel, přesypal olivově šedý prášek do hliněné misky a ten pak zapálil. Z misky vyšlehl jasný, zelený plamen, doprovázený syčivým zvukem. „Co je to?“ zkoumal Trif. Hardin jej umlčel zvednutím dlaně. Hustý dým se naráz přetvořil do podoby lidské tváře. Agilana se přistihla jak drží Trifa za ruku a proplétá prsty. Ústa na kouřovém obličeji se začala pohybovat: „Hardine, příteli.“ Znělo to tak nějak přidušeně.

„Saxire, musíme se sejít.“

„Kdo jsou ti dva?“

„Oni –“

„Ti dva přežili střet se spektry,“ vložil se do hovoru Trif.

„Je to pravda?“

Hardin pokývl hlavou na souhlas.

„Jak říkám, musíme se sejít. Za jak dlouho můžeš být v Maar Kashenu?“

„Jsem v Solině, mám tady ještě něco na práci, dej mi dva dny. Sien jy.“

„Sien jy,“ odpověděl Hardin a dým se rozplynul.


1 názor

Gora
05. 07. 2017
Dát tip

~~ Mával mečem jako by  - před jako čárka

~~Otevřela dívka, ta o které  - za ta čárka


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru