Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šamanka

17. 07. 2017
1
2
449
Autor
Karloff

Šamanka

   Brzo toho rána jsem autobusem přijel do Kyzylu, hlavního města republiky Tuva v Rusku. Je to jedno z mála míst na Zemi, kde se ještě praktikuje šamanismus. Přijel jsem právě kvůli němu.
Trochu pršelo a bylo zataženo. Hodil jsem si na záda baťoh a vyrazil k bráně nádraží. Cestu mi zastoupil muž. Napřáhl ruce a cosi mumlal. Měl jen poslední články prstů a na každé z jeho dlaní ležela mince. Raději jsem se otočil a vykročil k nádražnímu obchůdku.
   Za pultem stála stará žena v čepici, zpoza uší jí trčely chomáče šedých vlasů a neměla přední zuby. Požádal jsem o kávu. Zatímco mi zalévala instantní v plastovém kelímku, předložila mi nabídku ubytování.
   Dveře do pokoje ústily jen dva kroky od místa, kde jsem stál – byly přímo u prodejního pultu. Vzala za kliku a já uviděl: Vybydlenou místnost, čtyři postele, staré záclony, které prostor barvily do žluta. Na jednom lůžku, vlevo u okna, se něco pohnulo. Na loktech se zvedl starý, pohublý - zřejmě nemocný muž. Podíval se naším směrem, a to úplně stačilo. Z jeho vyhaslých očí mě zamrazilo u srdce.
   Vyrazil jsem do centra města. Asi hodinu se bezcílně potuloval ulicemi. Z toho půlku času strávil obcházením rozsáhlých kaluží s vodou. Pak se přede mnou náhle vynořil štít s nápisem ???? - kavárna. Odhrnul jsem závěs z červeného plastu a vstoupil dovnitř.
   Můj první pohled padl na velký chromový stroj na espresso. Zaradoval jsem se. Jinak kavárna měla vcelku příjemný, ač nijak osobitý interiér. Poručil jsem si dvojité espresso a posadil se k jednomu ze stolků. Bohužel neměli internet, takže jsem vytáhl knihu Michaila Bulgakova. Rychle se začetl do jeho příběhu Bílá Garda.
   Vyrušil mě až hluk od dveří. Do místnosti vstoupil muž, Asiat. Měl dlouhé černé stříbrem prokvetlé vlasy. Mohlo mu být tak pětačtyřicet. Rozhlédl se. Naše pohledy se střetly. Usmál se.
   Se svým latté si sedl u vedlejšího stolu, vytáhl tablet, začal do něj cosi ťukat.

   Pokračoval jsem ve čtení, ale už se nemohl soustředit. Padala na mě únava. Měřím totiž metr devadesát. Noc v autobuse jsem probděl. Účinek kafe už vyprchal.
   Tak jsem si objednal ještě jedno. Při prvním srknutí se podíval z okna. Na fasádě domu četl azbukou: ????????? ???????? – mobilní telefony. Zeptal jsem se obsluhy, jestli nebude vadit, když si naproti skočím pro ruskou sim kartu. Nevadilo.
   Když jsem se vrátil, muž tam ještě seděl. Podíval se na mě, týž úsměv, a řekl:
   „Jak se vám líbí v Tuvě?“

   Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Song a že je z Jižní Koreje, kde je ředitelem divadelní společnosti. Ta prý původně byla jeho, ale protože se chce v duchu zen buddhistické tradice zbavit všeho majetku, převedl už: Byt v Soulu, chatu v horách i luxusního mercedesa, právě na divadlo. Divadelní společnost patří všem, kdo v ní pracují. A kolektiv si volí ředitele ze svého středu.
   „Tím jsem sice zatím já, ale nemusí to tak být pořád,“ vyslovil Song specifický asijským měkkým přízvukem a zazubil se.
   Svěřil se, že v Soulu pobývá jen měsíc nebo dva v roce. Zbytek času cestuje. Z Tuvy pojede do Turkmenistánu, kde má přátele. A v říjnu povede workshopy v Istanbulu.

   „Do Tuvy jsem přijel, abych našel místo, kde budu moci zemřít,“  řekl a znělo to přesvědčivě. V jeho očích jsem na chvíli zahlédl odstín melancholie.
   „Předtím se ale ještě ožením s mladou Tuvínkou, která umí krásně zpívat a budu s ní mít děti.“
   Vypadalo to, že mluví vážně. Už se mi nechtělo spát. Jeho poetické vyprávění mě úplně probralo. A to nejlepší mělo teprve přijít. Rozhodl se, že mi poví svůj šamanský příběh.
 

Songův šamanský příběh

   Můj otec už nežije. Narodil se na začátku 20. století. Byl to významný korejský politik. To bylo ještě před občanskou válkou. Pak se zapletl do obchodu s opiem a musel utéct. Toulal se po světě – většina mužů v naší rodině se toulá. O rodinu se starají ženy. Otec byl dlouho v Americe. Potom si v Jižní Koreji našel ženu.
   Rodinu vždycky řídila moje máma. Studoval jsem filozofii a dějiny umění. Pak jsem byl na vojně. Seděl jsem u počítače na americké letecké základně - snad jediném místě, kde vám neostříhají vlasy. Po vojně jsem se vrhnul na podnikání. Během dvou let jsem v centru Soulu otevřel tři kavárny. Dvě z nich se rychle staly centrem pro setkávání intelektuálů.
   Jednoho obvyklého večera pijeme už třetí lahev vodky Smirnoff a povídáme si. U našeho stolu sedí studenti humanitních oborů, umělci a ti hloubavější manažeři firem. Pak kdosi vytáhne fotku šamana...
   A to je poslední moment, který si z toho večera pamatuji. Druhý den jsem se probudil s kocovinou. Bylo mě fakt zle a věděl jsem, že to takhle dál nejde. O chvíli později - Alcaseltzer s aspirinem už zabraly - vyndávám věci z kapes, a z jeansové bundy vytahuji silný lesklý papír. Je přehnutý a když ho rozevřu, opět se dívám do těch uhrančivých očí.

   Šaman má na hlavě čelenku s orlími pery a drápy. Konečně si obrázek můžu pořádně prohlédnout. Ty oči se člověku tak nějak bolestivě dívají až do duše. Začíná mě lechtat v břiše, mrazí mě v šíji. Jdu se vyzvracet.
   Sedím v pokoji, z reprosoustavy Bang & Olufsen se linou tóny zpěvu Kim So-hee. Dívám se střídavě na fotku a na husí kůži na svých pažích. Tečou mi slzy. Dívám se do těch očí, které kladou otázku: Kdo jsi, Songu? Kdo jsi?                                                                          
                                                                     

   Song se odmlčí. Pozoruji jeho hezkou, opálenou tvář. Je tak charizmatický! A vyrovnaný. Člověk, jenž sedí naproti mě, ale podle všeho byl i osobou, kterou popisuje. Uvědomím si, že se na něj dívám trochu moc upřeně. Začervenám se.
   „Jdu kouřit“,  řekne Song. Jeho slova zní sebevědomě, ale zároveň jemně. Po několika minutách se vrací, objedná si další kávu, pokračuje:

   Sehnal jsem si telefonní číslo muže, který fotku šamana do kavárny přinesl. Zavolal mu. A jakmile jsem od něj uslyšel, že fotka pochází od emigrantů z Mongolska, věděl jsem, že tam pojedu.

   O několik dní později přistávám v Ulánbátaru, hlavním městě Mongolska. Z letiště si beru taxíka. Projíždím mezi nevábnými sídlišti panelových domů, nad kterými krouží hejna dravců. Recepční v hotelu mě vysvětluje, že v Mongolsku je dobrá nálada. Před nedávnem proběhla revoluce, mírumilovně přešli na tržní kapitalismus. Zbavili komunisty moci, aby si je posléze zase zvolili do parlamentu.

 V bistru, které mi doporučil recepční, obědvám skopové. Kouřím vodní dýmku a zrovna polykám poslední hlt tradiční mongolské vodky s mlékem, když výlohou spatřím přicházet policistu. Stojí na protější straně ulice.
  Probíjím se k němu přes několik aut a povozů tažených osly. S kamenným výrazem sleduje dopravu a mě si nevšímá. Zdvořile ho oslovím: „Do you speak English, sir?“ Minimalisticky kýve hlavou ze strany na stranu, ale do očí se mi nepodívá. Zopakuji větu ještě jednou. Jeho pozornost se mi ale nedaří získat. Zkouším posunkovou řeč. Je to marné.
   Vyjeveně stojím a nechápu, že mě ten uniformovaný člověk vůbec nebere na vědomí. Hledám oporu v kolemjdoucích lidech, ale ti si hledí svého. Přemýšlím, co dál. Pak se mongolský strážník zčistajasna otočí a vykřikne za sebe nějaké slovo, asi jméno. Uvědomil si, že se mě jen tak nezbaví?
   Z obchodu, jehož dveře tvoří závěs z červených střapců, se vynoří malý kluk. Podívá se nejprve na mě a pak na místo, kde stojí policista. Sklopí oči. Vydá se k němu šouravým krokem. I přes hluk ulice slyším šoupání jeho o několik čísel větších pantoflů. Jeho pohyb rozhoupal plastové cetky a sušené maso, které jsou zavěšené na trámech před obchodem.
   Strážník zřejmě chlapci dává nějaké instrukce, protože ten po mně pokukuje a následně ke mě zamíří. Chytne se cípu mého pláště, kývne hlavou kamsi dopředu a někam mě táhne. Z kapsy vytáhnu cigaretu, zapálím si, nechám se vést.
   Asi za čtvrt hodiny dojdeme k monumentální mramorové budově, na travnaté ploše před ní se hejno ptáků pere o žvanec. Další vidím na střeše, zasmušile pozorují své druhy.
   Je to nějaký úřad. Jeho účel ale z písmen na ceduli, která je psaná azbukou, nedokážu identifikovat. Chlapec mi naznačuje, ať počkám u vchodu.  Prohlížím si kování dveří, které zdobí výjevy z historie. Nalevo mongolští bojovníci s luky a oštěpy, napravo se samopaly. Ze dveří se po deseti minutách vynoří mladík. Nad horním rtem mu raší knírek. Prohrábne si rukou havraní vlasy, svraští čelo, a plynulou angličtinou pronese:
   „Hello sir, how can I help you?“
   „Potřebuji překladatele, vlastně průvodce,“ odvětím.
   „I can be your guide,“ přikyvuje horlivě a představí se jako Jibek. Je to muž, který  se na dlouhou dobu stane mým druhem.
   Chlapce obdaruji zbytkem krabičky cigaret a dvě stě Tugriky. Z jeho tváře ale nedokážu vyčíst, je-li spokojený.

   S Jibekem se na dohodnutém místě v centru města potkáváme ještě téhož večera. O deset minut později vstupujeme do putyky, kterou ze všeho nejvíc charakterizují umělohmotné stoly s plastovými kytičkovanými ubrusy a dřevěné oprýskané obložení. Hospoda je asi zpola plná, za barem, pokud tak lze umakartový pultík nazvat, apaticky sedí rozložitý muž. Na obrazovce televizoru sleduje nějaké sportovní utkání. Sedneme si k jednomu z volných stolů. Objednám ruskou vodku. Okamžitě se kolem nás  vytvoří hlouček zvědavců (anebo žíznivců?) a doráží na Jibeka. Podle pohledů jejich očí usuzuji, že se ptají na mě.
   Nalévám osazenstvu do jejich briskně přistavených plechových kalíšků. Pak zašátrám v kapse a vytahuji fotografii šamana. Nikdo ho nezná. Zamítavě kroutí hlavou. Dopijeme lahev a jdeme do další hospody. Za první večer zvládneme tři. Jibek už bohužel nemůže artikulovat.

   Během dalších několika dnů vyslechneme řadu historek, žádná z nich nás ale nenasměruje k šamanovi. Začínám být rozmrzelý. Upnul jsem se k představě, že muž na fotce změní můj život, že ze mě udělá lepšího člověka. Že do mě zaseje semínko pravdy, lásky, poznání. Dovolí mi vybřednout z rutiny a materializmu, které mě obklopují. A díky tomu chátrá i moje tělo. Všechny ty nekonečné řeči o umění, politice, sociální nerovnosti, které jsme v kavárně vedli, mě vlastně nevzrušovaly, byly na jedno brdo. Možná kdybych se odhodlal opustit náš barový diskuzní kroužek a sám se nějak angažoval... Ale na to jsem byl moc bojácný, anebo prachsprostě líný.

   V Ulánbátaru jsem už víc jak týden. Začínám nabývat dojmu, že můj život získává stejný rytmus jako v Soulu. Večerní pitky, ranní kocoviny. Akorát nemám řád, který mi zajišťovala práce v kavárně. A řeči lidí v hospodě, ty mě nudí od samého začátku. Nejsou ani tak vzdělaní jako korejští studenti a ani tak rtuťovití a protistátně naladění, jako umělci doma v Soulu. A taky musím sledovat, jak drasticky pití působí na Jibeka. I když si neztěžuje. Ale já za to nesu odpovědnost. Samozřejmě chápu, že setkání se mnou je pro něj a celou jeho rodinu příležitost, jak se povznést z chudoby. A možná touží zažít i nějaké to dobrodružství s cizincem. Taky jsem si všiml, že napodobuje můj styl vyjadřování. Asi mě obdivuje. A špatný vliv, který na něj mám, si bezesporu nepřipouští.
   Další den jako obvykle máme sraz ve čtyři odpoledne u mauzolea vojevůdce Süchbátara. Pokračujeme procházkou po třídě Míru, podél kolony převážně sovětských aut, nad kterými se tetelí horký vzduch, když já, jako by nic, řeknu:
   „Takhle to dál nejde, Jibeku. Ten muž na fotce možná ani neexistuje. A jestli budeme pokračovat tímto tempem, tak se z tebe brzo stane stejný alkoholik jako jsem já. Pojedu domů!“
   Jibek se zastaví. Vyjeveně na mě kouká. Za ním se líně valí masa aut. V dalším momentě vidím, že má vlhké oči. Utře si je rukávem košile, chytne mě za rameno a spustí přerývaně:
   „Songu! Odpusť! Odpusť mi to! Songu! Prosím!“ a přitom mě poprská obličej.
   Utřu si pusu a zatvářím se nechápavě.
   „Co ti mám odpustit? A pusť mě, prosím tě, ruku, bolí to.“
   Otočí se zády. Zadrmolí něco mongolsky. Potom mě chytí za obě ruce. Jeho obličej se přiblíží k mému. Je to příliš, příliš blízko, ale ovládnu se. Cítím jeho dech. Nakonec spustí:
   „Já... já jsem se bál... že odjedeš!“
   „Nerozumím ti Jibeku.“
   Zamrká očima. Popotáhne a pokračuje:
   „Já vím, kde žije ten šaman! Tušil jsem, že ho znám, už jak jsi mně tu fotku ukázal.

   Svraštím čelo. Pořád to nějak nechápu. Jibek pokračuje:
   „Moji předci přišli ze západního Mongolska. Je to až na hranicích s Čínou.
   Nastražím uši. Jibek si otře pot z čela.
   „Tu xeroxovou fotku šamana, co jsi mi dal... Ukázal jsem ji babičce.“
   Polknu a přikývnu. Rukou ho vybídnu, ať pokračuje.. 

    „Významně zamručela, zatvářila se tajuplně a řekla: Je to mocný muž, Jibeku. Šaman...“

   „Bál jsem se ti to říct. Věděl jsem, že se za ním vydáš. Bál jsem se, že mě nevezmeš s sebou!“
   Jibek se odmlčí, zarudlýma očima mi provrtává hrudník. Pak dodá:
   „Ten muž žije v horách v nejzápadnějším cípu Mongolska. Není to daleko od místa, kde jsem se narodil. Tedy pokud ještě žije. V teritoriu Altai Uriankhai. Jmenuje se Todogen Girte“.

   Díval jsem se na něj, jak mluví, maska dospělosti z něj pláčem spadla. Byl z půlky ještě dítě. A přepadl mě vztek, že jsem se nechal převést. Že mě za nos vodí tenhle kluk. Otočil jsem hlavu k nejvyšší budově Ulánbátaru a propaloval ji pohledem.
   Vztekle vyslovím několik anglických sprostých slov. Ta korejská nemají takový emocionální náboj. A můj mozek - po devíti propitých nocích za sebou v řadě - není v úplně nejlepším stavu.

   S pocitem studu se podívám na hodinky. Je čtvrt na pět a dvě minuty. Vlevo stojí Jibek a dívá se do země. Vpravo po třídě Míru, která protíná Ulánbátar a je dlouhá 20 kilometrů, se líně valí ruské Žigulíky a Volhy. V proudu aut se cosi zlatě zaleskne – je to kapota auta. Oprýskané korejské Hyundai.

   Naproti v úrovni mojí hlavy svítí Songovy bílé zuby. Objevily se pod tenkými rty, které se roztáhly do širokého úsměvu. Jemně, ale ještě tak trochu v atmosféře mongolské ulice, kde jsem s ním před chvílí stál, vysloví:
   „Omluv mě.“ Zvedne se ze židle.
   Nadechnu se. Upiju ze studeného kafe.
   Song se vrací asi za minutu, očima prozkoumává vitrínu se sladkostmi, na jeden dort ukáže obsluze, taky upije kávy, pokračuje:

   Koupil jsem džíp – starší Nissan Patrol. Ještě ten večer. Ani jsem nesmlouval o cenu. Potřeboval jsem odjet. A Jibekovi jsem odpustil. Chvíli jsem hrál naštvaného, ale v duchu už děkoval Bohu, že šaman existuje. Opakoval jsem si jeho jméno jako mantru:
   „Todogen Girte, Todogen Girte, Todogen Girte.“
   Nad Jibekovým strachem, že bych ho nevzal s sebou, jsem musel kroutit hlavou. Vždyť kdo jiný mě může lépe dělat průvodce v místě, kde žije jeho rodina? Už jsem si ale stihl všimnout, že Mongolové přemýšlí jinak. Je v nich něco iracionálního, nelogického.

   Vyrazili jsme další den za soumraku. Za půl hodiny už míjíme zrezivělou ceduli s nápisem ??????????? – Ulánbátar. Před námi se otevírá rovinatá step s hrbolatou úzkou silnicí uprostřed. Ještě nad ní tančí horký vzduch. Jedeme na západ. Čeká nás přinejmenším dva tisíce kilometrů dlouhá cesta.
   Jíme studené skopové a pijeme čaj s mlékem. Měníme píchnutou pneumatiku. Poměrně chladné noci trávíme v autě. Budíme se brzy ráno a ihned se vydáváme na cestu. Z nekonečné roviny se zčista jasna vynořují pohoří a pak se zase propadají do země. Pozorujeme útvary, jak je ze skal zformovaly voda, slunce a vítr. Skály se stávají protagonisty příběhů, které dotváří moje a Jibekova obrazotvornost. Připomínají šupinaté draky, postavy uvázané v řetězech, rytíře se zdviženými meči. Trpělivě čekáme, než přes silnici přejdou stáda ovcí a krav. Jindy zas míjíme přejetého jaka, kterého kdosi odtáhl na stranu. Od jeho tlamy vede pramínek krve, oči mu vyhasínají.
   Asfaltová silnice končí. Před sebou máme ještě několik set kilometrů po prašné cestě. V posledním větším městě u benzínky natankujeme plnou. Naplníme ještě všechny kanystry a benzín vezmeme i do plastových lahví. Mimo civilizaci má cenu zlata a Jibek zmínil, že jím bude třeba obdarovat vesničany. Samozřejmě jsme koupili větší množství vodky a trvanlivé potraviny.
   Často zastavujeme u posvátných šamanských míst zvaných ovoo, jež jsou četnější a četnější. Potkáváme místní obyvatele, kteří nabírají vodu z léčivých pramenů, nebo zavěšují praporky u buddhistických stúp. Nad těmito místy v hojném počtu krouží jestřábi. Čekají na mléko a pamlsky, které lidé obětují svým bohům. Také se ptáme na šamana. Na fotce ho nikdo nepoznává, ale když vyslovíme jméno Todogen Girte, viditelně ožijí, rozšíří se jim zorničky a ukážou rukou dál po silnici na západ.

   Hrajeme s Jibekem takovou hru. Vždycky, když se na obzoru objeví chuchvalec prachu, uprostřed kterého postupně nabírá konkrétní tvar nějaký automobil, hádáme, co je to za značku. Většinou potkáváme sovětské dodávky UAZ, GAZiky, sporadicky Volhu a nebo dokonce Ladu Nivu. Jak stoupáme výše, step se proměňuje v nízký žlutozelený porost.
   Rozpršelo se a prach se změnil v bahno. Dalších sto nebo dvě stě kilometrů jedeme téměř krokem. Voda teče všude kolem, často projíždíme brody a drkocáme po můstcích z tlustých kmenů stromů. Musíme být opatrní: Jednou z houští do cesty zčistajasna vyběhla ovce. Naštěstí jsem stihnul zabrzdit. Míjíme jurty, ze kterých stoupá kouř a volně pasoucí se koně. Někdy u cesty stojí nebo sedí člověk. Hypnotizuje nás přimhouřenýma očima. Jindy tam posedává celý hlouček lidí. Jsou to pasáci ovcí anebo stopující vesničané, kteří se vracejí z města. Vesničana poznáte tak, že má kolem sebe rozestavených několik pytlů. Na některém často sedí manželka nebo děti.
   Dva stopaře jsme naložili a Jibek s nimi konzultuje další směr cesty. Chápou sice kam jedeme, ale většinou jen ukazují na západ přes hory - nemají orientaci. A ukazatele cesty se objevují jen občas.
   Jednoho odpoledne projedeme průsmykem a před námi se rozprostře údolí. V dálce spatříme stoupající proužky kouře, vlevo zazáří žlutá střecha buddhistického chrámu. Napočítám deset jurt, dvě dřevěná stavení, rozeznám ohradu s koňmi. Je to možná vesnice, kde bydlí Jibekovi příbuzní, ale nevíme to jistě.
   Po našem příjezdu se seběhnou nejen všechny děti, ale také dospělí. V místě, kde jsme se zastavili, se kolem nás vytvoří půlkruh. V uctivé vzdálenosti. A když se rozkřikne, že je ve vesnici cizinec – to jsem usoudil z pohledů, grimas a posunků – postupně nás obklopí snad celá vesnice.
   Jibek jim řekne, že jsem bnsu-yn – Korejec. Netuším, jestli někdo z nich to slovo někdy slyšel, ale pokyvují hlavami a tváří se velice seriózně. Je to zvláštní pocit, asi jako na divadle. Pozornost tolika očí, přestože jsou to pastevci z konce světa, v těle vytváří zvláštní chvění. Vzpomenu si na jeden večer u nás v kavárně, ne tak dávno, kdy nám jakýsi muž – vědec vysvětloval kvantovou teorii. Realitu prý významně ovlivňuje ten, kdo se na ni dívá – tedy její pozorovatel. A já teď cítím pohledy mongolských pastevců opravdu až do morku kostí.
   Zaslechnu, jak se Jibek ptá na svoji rodinu – nahlas řekne svoje příjmení. A šuškandou už se to nese dále. Z davu se po chvíli vydělí menší hlouček asi deseti lidí, dospělí, kteří se usmívají, a zvědavé děti. Jibek se s nimi brzy začne objímat.
   Rychle ho přijmou mezi sebe a trvají na tom, abychom u nich nocovali.

   „Můžeme teď přinést dary,“ šeptne mi do ucha Jibek, jako kdyby vesničané rozuměli anglicky. Vydáme se do auta pro benzín, vodku a konzervy. Cestou si prohlížím velké dřevěné pláty, na kterých se suší tvaroh.
   Sedíme v jurtě. Nejstarší žena v hrnci na kamnech, ve kterém se vaří voda, lžící loví kousky skopového a pak nám je podává na miskách. Jsem po cestě řádně unavený. Šáhnu do tlumoku za sebe a vyndám z něj litrovku vodky. Nejprve nabídnu nejstarším členům rodiny, posléze mladším. Někteří si vezmou, jiní posunky striktně odmítnou. Sám solené nekořeněné sousto skopového, které je nutné řádně rozžvýkat, zapiju pořádným douškem. Dostali jsme také bílý chleba, jako dezert hustou zakysanou smetanu, kterou pokrývá krusta. Připomíná mi lasagne.
   Sedíme asi hodinu. Otvorem ve střeše vidím, že se smráká. Jibek překládá moje vyprávění o tom, jak vypadá svět v Koreji. Já se na oplátku dozvídám, že se Jibekovým příbuzným daří dobře. Chovají krávy a ovce – prodávají tvaroh. Otec a syn vyrábějí jurty. Pak padne otázka, co nás vlastně přivedlo do těchto končin? A tak vytáhnu fotku. Beze slov ji dám kolovat. Už je trochu omšelá.
   Dívají se na fotografii. A potom jeden na druhého. Nakonec starší muž, který doposud nepromluvil, ale je vidět, že se těší velké vážnosti, řekne něco mongolsky. Jibek překládá:
   „Prý proč se s ním chceš setkat?“
   Dozvídám se, že tazatelem je vůdce osady. Zamíchal se mezi Jibekovi příbuzné. Asi byl zvědavý, co tu děláme.
   Nemám chuť vyprávět mu celý příběh. Řeknu:
   „Prostě bych ho rád poznal. Slyšel jsem, že je mocný“. 
   Vůdce osady zamyšleně pozoruje hrnec na kamnech. Pak se podívá na souseda po levici a začne se s ním potichu bavit. Hůlkou, kterou drží v ruce, nervózně rýpe do země. 

   „O čem mluví?“, šeptnu Jibekovi.
   „Nerozumím jim. Mluví rychle a v dialektu,“ odpoví.
   Muž se nakonec do hůlky opře, zvedne se – je vidět, že má právo mluvit jménem všech, a cosi pronese. Zní to dost slavnostně. Jibek tentokrát rozumí a blesku rychle překládá:
   „Víme, kde žije ten muž a zítra ti to povíme. Do té doby budeš naším hostem.“

   Muž, ze kterého se vyklubal vůdce vesnice, zvedne poklop dveří a zmizí ve tmě.       

   Trošku neslušně si vzápětí naliju kalíšek vodky, vypiju ho na ex a radostně se dírou ve středu jurty podívám na jasně svítící hvězdy.
   Další den na počest  našeho příjezdu zaříznou několik beranů. Pije a hoduje se až do večera. Vyzkouším místní specialitu, střívka plněná mletým masem a různé části vnitřností s kořením z místních bylin. Je to především sušený divoký česnek a cibule, které rostou všude kolem. Vesničané se stanou obzvláště družnými potom, co jim rozleji vodku. Když se začne smrákat, tak už jich asi polovina chybí – zřejmě odpadli. Zbytek vyřvává venku a ozývají se i výstřely. Hladinku si samozřejmě doplňují také svojí, mongolskou vodkou. Nemusím se tudíž cítit jako jediný viník té spouště. Ruská jim ale zjevně chutná lépe.

   Další den ráno se vzbudím brzy. Je tma, Jibek ještě spí. Vylezu ze spacáku, obuji si boty a jdu ven. Obloha je posetá hvězdami. Potichu otevřu auto a z podlahy vytáhnu kobereček. Trochu ho opráším a lehnu si na poměrně teplou zem. S očima dokořán se dívám nahoru. Slyším, jak vedle podupávají a odfrkávají koně. Zpovzdálí nějaký lomoz. O několik jurt dál už asi někdo připravuje snídani, nebo se chystá na cestu do města. Pozornost opět zaměřím na nahoru. Hvězdy se třpytí jako drahokamy a světlo z té nejbližší, Proximy Centauri, letí celé čtyři roky, než narazí do mého oka.                                                                  

   „Musím se omluvit,“ řekne Song. Trochu jsem se zasnil. Ani nevím, jestli to tenkrát takhle bylo. Přece jen je to dvacet let. Ale pamatuju si ten pocit. Vyvolávají ho široká mongolská údolí uzavřená horami v kombinaci se světem, který se bílému, anebo žlutému, muži, ještě nepodařilo ochočit,“ řekne a koutky úst se mu přitom roztáhnou do úsměvu. Podívá se před sebe na stůl, vezme do ruky vidličku, ukrojí si kus dortu. Zapije ho vydatným lokem kávy a pokračuje:

   Když se rozednilo, přišel chlápek, ať za Nergüim - tak se jmenoval vůdce vesnice, přijdeme na čaj. Nergüi měl podle výrazu v obličeji ještě kocovinu, ale mezi vydatnými srky soleného čaje s jačím mlékem nám začal popisovat cestu. Šaman prý sídlí na posvátné hoře Tavan Bogd Uul.
    „A kde to je?“ Zeptal jsem se.
   Prý nějakých šest hodin cesty autem. Ale pak se ještě musí pěšky.
   Poděkovali jsme. Vůdce Nergüi se definitivně zbavil kocoviny ve chvíli, když mu Jibek předal plastový kanystr s benzínem.

   Zamířili jsme na jihovýchod. Cestu lemuje vyschlá step, čas od času míjíme osamělý keř nebo odhozenou pneumatiku. Údolí, uprostřed kterého zdviháme prach, lemují hory. Jsou rovné jak zdi. Mám pocit, jako bychom se nacházeli na ohromném herním poli.
   Jibek odněkud vytáhne kazetu, na které čtu nápis fixou: Huun-Huur-Tu. Strčí ji do přehrávače, zmáčkne tlačítko „play“. Že nás to nenapadlo dřív! Pustit nějakou hudbu. Ozve se strunný nástroj.
   „Igil,“ řekne Jibek.
   Prý je to tradiční mongolský nástroj a má jen dvě struny. Vzápětí kabinu Nissanu zaplní zpěv několika mužů. Až později se dozvím, že je to hrdelní alikvótní zpěv a  Huun-Huur-Tu tuvinská hudební skupina, která se proslavila ve světě. Účinek  zpěvu je mocný. Působí jako zvuková masáž. Navzdory hluku auta a ne úplně ideálním reproduktorům.

   Podle slov vesničanů posvátná hora stojí nějakých sedmdesát kilometrů daleko. Poskakujeme po prašné vroubkované cestě, ze které ježdění aut odkrylo prašný nános, odhalilo zvláštní typ vrásnění. Otočím se na Jibeka a musím se smát. Jeho hlava i ramena se třesou, což vypadá dost legračně. Řeknu:
   „Jibeku, ty tančíš na hudbu Huun-Huur-Tu?“ Po dvaceti kilometrech takové jízdy už ale myslím na to, aby nám neupadl podvozek. Krajina naštěstí mění ráz, objeví se vyschlé koryto potoka.
   Zastavím. Kontroluji podvozek. Tlačím na jednotlivé části karosérie. Vypadá to, že drží.
   Cesta se rozdvojuje, ale my podle instrukcí odbočíme doprava. Míříme k horám, pozorujeme kroužící hejno dravců. Jak se blížíme, na jednom místě se odlepují ze země další ptáci. Nakonec zahlédneme tmavou věc. Zastavíme. Je to mršina zvířete.    

   Vykročím ke zbytkům těla, abych si udělal fotku. Dva poslední, nejméně bojácní ptáci se vznesou. Zasáhne mě vzduchová vlna jejich křídel a neskutečný puch. Zavede mě to do dětství. Jednou mě máma v Soulu vzala v zoo do pavilonu šelem. Tam to smrdělo stejně.   

   Fotím detail ohlodané hlavy a obnaženého trupu. Pohlédnu k nejbližším skálám a vidím, že na jejich hřebenu sedí nějakých dvacet a možná ještě více dravců v řadě vedle sebe. Pozorují nás.
   „Jestřábi,“ řekne Jibek.
   Znovu se podívám na mršinu. Dívám se do jejích vyklovaných očí a napadne mě: Kam se poděla energie, která oživovala toto tělo?
   Nasedneme do auta. Jedeme dál po cestě, která se teď stáčí mírně do kopce. Pak se zpoza horizontu najednou vynoří hlava koně. Za dalších pár okamžiků spatříme jeho celou postavu. A taky muže - stojí vysoko na skále. Zastavíme. Vypnu motor. Jibek se vedle mě zavrtí. Otevřu dveře.
   Vykročíme po pěšině směrem ke skále, kde stojí muž. Z koňské uzdy k zemi vede konopný provaz, vlní se v trávě nějakých pět šest metrů jako had, ale druhý konec není nikde přivázaný. Muž stojí na výběžku skály, je rozkročený  a k nám natočený z profilu. Šplháme k němu pěšinou s velkými kameny, pod nohama se mi drolí suchá půda. Už rozeznávám, že muž má na sobě černé plátěné kalhoty, černou bundu a bílou kšiltovku. V jednu chvíli se na jeho prsou cosi zaleskne.
   Jsme nahoře. Ocitli jsme se na plošině, kterou převyšuje pouze balvan, na kterém stojí muž. Před námi se otevře pohled do krajiny. Spatřím hory a pod nimi pruh žluté barvy.
   „Tsöl,“ zaslechnu z mužových úst.
   „Říká, že je to poušť,“ blesku rychle překládá Jibek.
   Položím dlaň na srdce, podívám se muži do očí a řeknu:
   „Sain bainú.“ Všimnu si, že to, co se na muži lesklo, byl stříbrný zip jeho bundy.
   Muž pozdrav zopakuje a mírně pokyne hlavou. Ze strany slyším Jibekovo šeptnutí téhož.
   Mlčky stojíme a díváme se do pouště. Zelené kopce, v jejichž nejvyšší části se nacházíme, někde obnažené na kámen, jinde drolící se a sypající se z prudších svahů, vrásčitě ustupují a svažují se až ke klikatící se řece. Přímo před námi vede vyschlé koryto, pak se stáčí do strany, kam nevidíme. Ale samozřejmě vede také dolů k řece. Za řekou je další, uzounký zelený pás stepi. Pak už jen poušť. A uprostřed ní několik skalnatých kopců.

   Muž zvedne ruku a ukáže na horizont.
   „Todogen Girte baina“.
   Zbystřím. To jsou slova, které jsem si vryl hluboko do paměti. Jméno šamana.
   „Ale tam je přece poušť,“ otočím se nechápavě na Jibeka. „Anebo je na některé z těch hor? Ale na které?“
   Jibek s mužem prohodí několik vět, vidím jeho ohryzek, jak se pohybuje nahoru a dolu. Pak se otočí ke mně. Za jeho zády se mihne jestřáb.
   „Ano, je třeba jít do pouště. Brod přes řeku najdeme, když podél ní pojedeme proti proudu. Jak vidíš, vlevo je malá hora a pak ty tři hory vedle sebe,“ ukazuje Jibek. „Ten muž říká, že šaman žije na prostřední z nich. Pěší cesta z okraje pouště trvá asi dvě hodiny.“
   Jak ale ví, že hledáme šamana? Tvářím se zaraženě.
   Muž se usměje, odhalí zkažené zuby. Ukloní se a odchází.
   I já mu rychle pokynu na rozloučenou. Za chvíli zaslechneme dusot kopyt. Nahnu se nad okraj skály a spatřím jezdce. Tryskem odjíždí na opačnou stranu než je poušť.
   Přeparkuji auto na rovné místo pod skalou. Tam přečkáme noc. Za chvíli se totiž začne smrákat. Znovu se drápu na místo, kde jsme potkali muže. Sednu si na kámen. Rukou nahmatám obrys cigaret v kapse na košili, ale zarazím se. Uhrane mě pohled, který se mi naskýtá. Přede mnou leží údolí. Za ním je pruh pouště, nad kterou se vznáší fialový opar. Horizont uzavírá kontura zubatých hnědočerných hor. Kouzlo vytváří  především to zvláštní světlo, kterým vše zkrápí slunce, když se propadá za horizont. Dívám se do pouště. Moje mysl se tetelí blahem. Existuje tajemství, napadne mě. Je skryté v západu slunce.
   Tak zítra. Zítra ho spatřím. Co mi řekne? Odhalí mi smysl života? Podívá se na mně a uvidí přímo do mé duše? Řekne, že si lžu do kapsy?
   Jsem snad špatný člověk? V posledních letech jsem život beze sporu promarňoval. Komu na tom ale sejde. Na nebi zazáří první hvězda. Zapálím si cigaretu.
    Jsem miniaturní částečka v nezměrném prostoru. Jsem vědomí, které obývá tělo. Jiná, mně podobná vědomí, dokázala vymyslet dalekohledy. Dívají se jimi do dálek, které světlo urazí za stovky let. Jenže vesmír je tisíckrát větší. A stejně dalekou cestu lze vykonat i do nitra atomu. Vesmír je striptér, který se příliš rychle vysvléká ze slov, chceme-li ho pojmenovat.
   Svět je tak veliký, až to bolí. A já, Song, talentovaný korejský mladík z dobré rodiny, v sobě cítím touhu, která se nedá pojmenovat a už vůbec ji nelze naplnit.
   Zítra potkám šamana. Člověka, který mě vychýlil z dráhy sebedestrukce. Aniž by řekl slovo. Moc změnit můj život měla pouhá jeho fotografie.
   Dívám se do pouště a mohl by tam sedět Ježíš, křesťanský mesiáš, který po čtyřicet dní čelil ďáblu. Jenže to se odehrálo v Palestině. A já, ačkoli moje rodina je křesťansko-buddhistická, jsem přece stoik...
   „Hmm“, přitakám si.
   Zvuk, který ze mě vyšel, zde působí zvláštně.

   Lusknutí prsty. Tak mě Song vrací zpátky do reality tuvinského hlavního města v srpnu roku 2016. Do jeho příběhu náhle vstupuje dřevěná podlaha kavárny. Cítím jak se mi krev nahrnula do obličeje. Song se zvedá ze židle, jeho výraz nic neprozrazuje. Mizí dveřmi do vedlejší místnosti. Sklopím hlavu. Ještě vstřebávám přechod mezi dvěma světy. Pak hlavu pomalu zvednu. Koutkem oka pozoruji lidi v místnosti. Barman bere do ruky lžičku a cídí ji utěrkou. Vlevo sedí mladý pár, jsou to Rusové. V rukách drží velké hrnky a vzrušeně konverzují. Na jejich stole leží luxusní telefon. Budou bohatí, pomyslím si. A pak už Song zase sedí naproti a já mu kynu rukou.

   Poměrně snadno jsme našli brod. Byl označený dřevěnou oprýskanou cedulí s vybledlou šipkou ukazující přes řeku. Stočil jsem volant.
   Voda v nejhlubším místě sahá asi do dvou třetin výšky pneumatik. Když projedeme řeku, zastavím. Vpravo zahlédnu ovoo. Kužel z kamenů, ze kterého trčí mnohoramenný klacek ověšený různobarevnými praporky. Šamanské posvátné místo. Okolo několik keříků a jinak nic. Terén před námi nevypadá zrovna pevně. Otevřu dveře. Podívám se na zem. Směsí hlíny a písku tu a tam proráží drobounké stvoly trávy. Z podvozku na ně crčí pramínky vody.  Pneumatiky jsou zabořené nějakých deset centimetrů. Raději zaparkujeme tady.

   Vyrážíme do pouště. Na zádech nesu dary – jídlo a vodku – alkohol je prý ok. Krví mi klokotá vzrušení. Jibek má v batohu nějaké jídlo pro nás a vodu. Písek je spíše oranžový než žlutý a nejsou v něm žádné stopy. Zabloudit však nemůžeme, hora je přímo před námi. Nohy se boří do písku jen trochu, spodní vrstva je tvrdá. Občas zahlédnu stopu pouštního brouka. Je naprosté bezvětří, horko. Na modré obloze jen már malých obláčků.
   Zastavuji. Čekám na Jibeka. Stojím v předklonu, protože mně trochu bolí záda a rukávem košile si čistím sluneční brýle. Blíží se ke mě zpocená a zasmušilá tvář. Že by se už trápil tím, že se naše cesta blíží ke konci? Kdo ví, co se mu honí hlavou. Možná jen není zvyklý chodit.
   „Seš ok?“, zeptám se.
   Jibek ne příliš přesvědčivě kývne hlavou, má semknuté rty.  
   Podívám se na hodinky. Ukazují 11:45. Jdeme už tři čtvrtě hodiny. Pak zaslechnu nějaký hluk. Oba se instinktivně přikrčíme a otáčíme hlavu. Spatříme letadlo. Zacpáváme si uši. Letí hrozně nízko! Zřejmě ruská stíhačka. V duchu vidím šamana, jak o kus dál pozoruje to samé letadlo, ale vidí ho z jiného úhlu. Jibek si sundává dlaně z uší, na tváři má nečitelný výraz.

   Otřu si čelo, vykročím. Slyším, jak Jibekovy boty křupou po písku za mnou. Snažím se udržovat stejný rytmus jako on. Ale jak se propadnu do úvah, vzdaluji se mu.
   Brzy se dostáváme k úpatí hory. Opět čekám na svého přítele a pokládám si otázku: Proč vlastně šaman žije tady? Vždyť kolem není ani živáčka? V dalším okamžiku, snad aby mě okolní krajina přesvědčila, že se pletu, zahlédnu drobného hlodavce. Je barevně sladěný s šedobílými kameny na okraji hory. Vyběhne do kopce a zmizí pod kameny.
   Zvláštní ticho. Nikde nevede žádná pěšina a hora je kamenitá. Vykročím směrem, kde zmizelo zvíře. Škrábu se mezi kameny. Jibek za mnou. Za chvíli překvapeně zjišťuji, že se země začíná zelenat. Zřejmě zde bude pramen. O kus výš narazím na pěšinu. Musela začínat někde vlevo od nás. Čekám na Jibeka. Zkoumám okolí. Zpoza horizontu, kam směřuje pěšina, vyčuhují vrcholky stromů. Jsou tmavé, zřejmě uschlé. Smrky. Dívám se směrem, odkud jsme přišli a vidím rozervané pohoří. Odtamtud jsme se včera dívali do pouště. Rozeznám i kámen, kde stál muž a kde jsem včera večer seděl. Všude okolo je rovná step.
   Vpravo na horizontu se cosi zaleskne. Asi voda, vodní hladina. A hned vedle nějaká stavba. Vypadá jako hangár. Což by vysvětlovalo tu stíhačku.
Jibek se vyškrábe na cestu. Ukážu rukou směrem k objektu v dálce. Prudce oddychující Jibek zaslabikuje:   

   „Vojenská základna.“
   Souhlasně přikývnu,  vykročíme dál po cestě.
   Stráň směrem do kopce je pokrytá šedivě-černými tyčemi, ze kterých trčí větve. Je to uschlý les. Smrkový. Všude leží ohromné balvany a teď vidím i několik živých borovic. Dál po cestě jsou stromy ověšené barevnými látkami. Vlajkami. Blížíme se k velké skále. Před námi se vznese hejno jestřábů. Dívám se za nimi, jak nabírají výšku. Pak zřejmě usoudí, že už jsou dost vysoko a začnou kroužit.    

   Napadne mě, že jestřábi musí vidět i šamana.
   Mezitím dojdu ke skále, zeje do ní velká díra. Je to jeskyně. Okolní křoviska jsou obalená potrhanými látkami a země je pokrytá záplavou odpadků. Podívám se blíž. Vidím obaly od bonbónů, sušenek a dalších potravin.
   Bude to šamanská svatyně, kam lidé přinášejí dary. A jestřábi se zřejmě bonbóny naučili rozbalovat.
   Pousměji se a vykročím k jeskyni. Je to kulatá díra velikosti asi tří metrů v průměru. V moři celofánových obalů leží plastové figuríny panenek, zahlédnu i papírový nebo plastový model domu anebo auto. Po stranách jsou navrstvené kameny, pod nimi vykukují kousky papírů. Zezadu prosvítá sluneční světlo. Dalších pět kroků chůze odhalí zadní vchod. Cosi za mnou zašustí. Jibek. Únavu v jeho tváři nahradil soustředěný výraz.
„Vidíš ty panenky, auta, domy? Lidé zde nechávají modely věcí, které by si přáli mít.“
„Aha,“ odvětím.

   Sednu si na kámen. Zavřu oči. Jeskyně má zvláštní akustiku. Cítím, jak mi na rukou vstávají chlupy. Něco zvláštního tady je. Ale nejde to pojmenovat. Cítím směs strachu a posvátna. Představím si, že bych tady měl přečkat noc, brrr.
Neslyším Jibeka. Otevřu oči. Nikde není. Pak zaslechnu hluk z druhé strany. Zvláštní šustivý zvuk. Rychle otočím hlavu. Ve vchodu do jeskyně přistál ohromný pták - jestřáb. Ještě nestačil složit křídla. Jsou přes celou délku otvoru do jeskyně. Dívám se na něj jako uhranutý. Téměř nejsem schopen myslet. A nejsem schopen se pohnout.

   Pohne se dravec. Pomalu se pohybuje mým směrem. Křižuje chodbu od jedné stěny k druhé. Co chvíli klovne do země. Zřejmě hledá - anebo zrovna našel - nějaký pamlsek. Proti světlu od zadního vchodu ho nevidím zřetelně. Pak překročí hranici, kam dopadá světlo, a spatřím jeho oči. Polknu, cítím mrazení v zátylku. Než si stihnu cokoliv uvědomit, jestřáb se otočí zády. Roztáhne křídla a rozběhne se ven z jeskyně. Vznese se a zmizí. Zbyde po něm pouze lehký vánek a několik pírek, která se pomalu snesou na zem. Napadne mě, že přesně takhle efektně by to vypadalo ve filmu. Pak se zpoza skály vynoří hlava Jibeka. Kouká na mě z místa, kde se před chvílí vznesl jestřáb.
   „To byl kus,“ rozezvučí jeskyni jeho vzrušený hlas.
   Mlčím. Plný dojmů z předchozího zážitku jdu po pěšině, která vede vzhůru. Korytem mezi skalami. Na vrchol už to nemůže být daleko. Vlajky po chvíli mizí. Do prudkého kopce vedou schody z kamenných kvádrů. Vykročím po nich. Už vidím, že se blížím k vrcholu. Mám podobný pocit, jako když jsem v aztéckém městě Palenque v Mexiku zdolával poslední schody pyramidy. Jenže na jejím vrcholku indiánští knězi vyřezávali srdce. Co čeká nás?

   První, co zahlédnu na prostranství před sebou, které vypadá jako zasypaný kráter sopky, je malý domek. Pak šamana. Sedí na lavičce. Má skloněnou hlavu a něco dělá. Vlevo od něj stojí dřevěný zdobený sloup. V šamanových rukou rozeznávám buben, je otočený spodní stranou vzhůru. Šaman zaslechne moje kroky a zvedne hlavu. Vidím dvě štěrbiny očí, rozpláclý nos, masitou bradu, opálenou tvář, široká ramena. Zastavím se. Šaman ustane v práci. Chvíli se na sebe díváme. Ano, je to ten člověk z fotografie. Poznávám jeho rysy. Ale zároveň jako by to byl někdo jiný. Začíná ve mně stoupat vlna horka, prudce se mi rozbuší srdce. Uslyším v sobě věty: To není on! Tohle přece není on!
Zavrávorám. Se značným úsilím vyhrknu mongolský pozdrav:
   „Sain bainú,“ zazní velice plaše a odkudsi z velké dálky.

   Za sebou zaslechnu kroky. Chci se ohlédnout přes rameno. Ale cítím se jako opilý. Přešlápnu z jedné nohy na druhou, abych udržel rovnováhu, ale škobrtnu a začnu padat. Periferně ještě v dálce zahlédnu Jibeka a napadne mě: Co si o mě musí myslet šaman!
   Zvednu se ze země. Moje tělo se svévolně dává do pohybu, cítím pod sebou klopýtat svoje nohy. Jdu pryč a i kdybych směr, kterým jsem vykročil, chtěl sebevíc ovlivnit, nejde to. Je to mimo moji kontrolu. Oči mi zaplaví chuchvalce bílé mlhy. Už nevidím Jibeka. Někam se propadám. Vnímám, jak občas o něco zavadím. Ale nebolí to. Chuchvalce mlhy zhnědnou. Před očima mi tančí černá klubka.  

   Song natáhne ruku po krabičce s Winstonkami. Pak se otočí bokem, možná je to jemné gesto studu, zapaluje si cigaretu. Vidím, že se mu klepe ruka. Mlčíme. Čas se ubírá přes hořící papír s tabákem a výdechy cigaretového kouře. Jeho oči zůstávají zavřené. Někdo se zvýšeným hlasem začne mluvit tuvínsky. Zřejmě telefonuje. Na Songově tváři se ale nehne ani sval. Vidím jeho uvolněnou grimasu s náznakem úsměvu. Sleduji cigaretu mezi jeho prsty. Pak uslyším důrazné:
   „Tady se nesmí kouřit!“
   Song se beze slova zvedne a rychlými kroky míří k východu. V místnosti se opět objeví o chvíli později. Věnuje mi letmý pohled, zamíří k baru. Slyším, jak se omlouvá.
   Blíží se, v ruce drží sklenici vody. Podívá se na mě, jak tam sedím, ani nedutám, mám nastražené uši. Posadí se. Dá si nohu přes nohu. Pokračuje:

    Probudil jsem se. Otevřel oči. Uviděl modré nebe a špičku svého nosu. Podíval jsem se vpravo. Mezi cáry košile leží moje ruka - spodní částí předloktí je pokrytá zaschlým pískem a špínou - a za ní se do dálky táhne poušť. Kousek vedle se v mírném vánku vlní chomáč trávy.
   Zvednu hlavu. Vidím svoje tělo pokryté tenkou vrstvou písku, ze kterého místy trčí potrhané kusy oděvu. Pomalu ho rozeznívá bolest. Na rukou mám zaschlou krev a drobné ranky. Teče mi z nosu. Zkouším se nazvednout na loktech. Jsem tak slabý. Jsem slabý, ale jde to. Sesypu zbylý písek z břicha a klína. Pomalu se zvedám na nohy, které se vzápětí pode mnou rozklepou. Rozhlížím se po kraji. Snažím se rozvzpomenout na to, co se stalo, otáčím hlavu. Nejprve přede mnou vyvstanou tři kopce. Vpravo od nich pak zubaté štíty hnědočerných hor. Ten pohled znám! Kolena se pode mnou podlomí.
   Právě jsem spatřil sám sebe plného vášně a očekávání! Seděl jsem na skále a hleděl do pouště. Jak je to dávno? To byl jiný Song. Byl to Song, ke kterému není návratu.

   Postavím se opět na vratké nohy. Úplně zdecimovaný a špinavý se rozhlížím kolem sebe, všude jen poušť. Obzor je zastřený jemně růžovým oparem. Vidím možná na nějakých 50 metrů. Cítím bolest v žaludku a na prsou. Napadne mě, že bych mohl zakřičet. Uvědomím si ale, že vlastně nemám chuť nikoho potkat, nikoho vidět. Chci jen bezcílně jít. Udělám krok v písku. Doprovodím ho bolestivou grimasou a syknutím. Kráčím, kulhám. Pomyslím si, že takhle bych pouští mohl jít až na kraj světa, a tam, jako ve středověké představě, přepadnout přes jeho okraj. Zmizet v hlubinách oceánu. A byl by konec.
   Nevím, jak dlouho jdu. Padám. Zase se zvedám na nohy. Přitom mi v hlavě bují různé představy. Přemýšlím o vegetativních funkcích svého těla. Myslí se nořím do organismu, ve kterém ubývá tekutin. Přiblížím se k svému srdci. Cítím jeho zoufalství z houstnoucí krve, kterou hůř a hůř zvládá pumpovat do oběhu. Všechny mé vnitřnosti bijí na poplach z nedostatku vody. Skřípání mých kolen se stává švitořením: Stěžují si, že nemají čím namazat klouby. Stále ale jdu. Slyším pod sebou vlastní kroky, vydávající zvláštní křupavý zvuk. Cítím zvíře v sobě, kterému dochází dech, země pode mnou těžkne. Smrti se ale nebojím. Jen další energii plýtvám, jak vrtím hlavou, že to musí trvat tak dlouho. Zasekl jsem se v tom otáčení hlavou, ujel jsem si na tom, jak o sebe skřípou obratle. Uchechtnu se, ale rychle zase zmlknu, jak mě zabolí rozpraskané rty.
   Ve chvíli, kdy si všimnu, že se začíná smrákat, klesnu na kolena vyčerpáním. Kývám se ze strany na stranu, hlava mi střídavě padá na jednu a na druhou stranu. Mžourám před sebe očima a pak zahlédnu rozpité bílé čáry. Zaostřím. Jsou to hvězdy. Intuitivně si vyberu jednu z nich a civím na ni. Chvěje se na obloze jako zářící komár, jako horoucí boží světlo. Vnímám jeho erotický náboj. Než se naděju, mám erekci. Uf, nikdy by mě nenapadlo, že lze mít erotický zážitek s hvězdou! Chci se tomu zasmát nahlas, ale z krku se mi ozývá jenom šustění. A pak zaslechnu slova:
   „Songu! Ty jsi mé druhé já! Žiješ za mě tam dole. Já za tebe tady nahoře. Nevzdávej to ještě!“
   Dívám se do toho světla, vidím vlnění, které proudí do mého těla, jsou to překrásné geometricky uspořádané čáry. A nechávám se přesvědčit těmi slovy... Však už jsem skoro mrtvý. A nemám co ztratit. Odevzdávám se tomu záření. Zavřu oči a jenom jsem.
   Cítím, jak ve mně roste energie. Pak se proud přeruší a já si uvědomím, že jsem zpátky.
   Rozhlédnu se po setmělé poušti. Je naprosté ticho. Ale nejsem sám. Není tu žádný pták, nevidím ani stéblo trávy. Přesto je okolí nabité životem. Udělám krok a cítím, jak písek svým dotykem konejší mé chodidlo. I vzduch, který rozrážím je živý, laská mě. Cítím ho na dlaních a na čele, jako kdyby mě hladila milující žena. Zastavím se, padnu na kolena a dám se do pláče.
   Klopýtám svítáním. Poslouchám sborový zpěv všech vyprahlých buněk sdružených do tkáně mého těla, které najednou hoří touhou zůstat na tomto světě. Pak ale moji pozornost upoutá scéna přede mnou. Růžový opar se proměňuje ve vysokou písečnou stěnu. Rychle se blíží. Je to bouře, a já se stoupajícím rykem synchronně slyším zrychlující se tep svého srdce. Strhnu šátek z krku a dám si ho před pusu. Napočítám sedm dutých úderů. Zavřu oči. Pohltí mě písečný vítr, rve ze mě šaty. Další poryv větru se mnou smýkne natolik silně, že prudce spadnu dozadu.
Rozkročmo jsem dopadl na nějakou tlustou věc. Je vcelku měkká. Jenže začne se pode mnou hýbat. Rychle se jí oběma rukama chytnu. Šátek mi naštěstí nevypadne z ruky, udržím ho dvěma prsty. Asi po minutě ho zachytím zuby, část si ho nasoukám do pusy. Konečně se přes látku mohu nadechnout. Křečovitě se držím té věci, která se pode mnou hýbe a teprve teď mám čas si položit otázku: Co se to, sakra, děje?! Věc, které se držím je měkká a suchá. Přiblížím oči k jejímu povrchu, protože všude kolem poletuje písek, podívám se zblízka škvírou očí. Vidím vroubkovaný povrch pokrytý černými kosočtverci. Ach bože, vypadá to, že jedu na hadovi!
Je to halucinace? Zašátrám pravou rukou dál po povrchu, kde jsem právě spatřil šupiny, najdu drobný výčnělek, jakousi ploutev. Druhou rukou si tak mohu opět podržet šátek, jehož uslintanou část jsem právě vysoukal z pusy. Sedím v mírném předklonu. Zřejmě jedu na hřbetě hada. Mám zavřené oči. Do obličeje mi bubnují zrnka písku.
   Zatímco písečná sprcha nebere konce, to, co se děje nemá kontury běžného světa. Uprostřed písečné bouře jedu na hadovi. Je to skutečné? Pochybuji. Cítím ale písek, který mě šlehá do tváře. A slyším zvláštní vysoké tóny. Mám zavřené oči a v tu chvíli před sebou spatřím obraz. Je to Eun. Je krásná a usmívá se. Vidím její mandlové oči, její zvláštně položené mandlové oči, které jsou trochu dál od sebe. Černé vlasy má svázané do copu. Je to asi jediná žena, kterou jsem miloval. Tehdy jsem byl tak hrdý! Neuměl jsem vyjádřit city. Bál jsem se, že se mi vysměje, Eun. A tak jsem jí kupoval limonády a nosil kytky, ale nikdy ji nepolíbil.
   A pak přede mnou stojí můj otec. Má velice jemnou tvář, bílou bradku a na hlavě klobouk. Říká: „Jsi budižkničemu, Songu!“
   Pak spatřím Jibeka. Má na sobě svoji bundu, ruce v kapsách. Dívá se vyčítavě. Sakra, nevyplatil jsem mu gáži!, dojde mi. Teď už s tím nic neudělám. Nějak se protluče.
   Na kůži obličeje pojednou cítím, že už bouře nemá takovou intenzitu. Zatímco se z posledních sil držím hada, snažím se něco zahlédnout škvírami očí. Vidím, jak mi pod nohama rychle ubíhá zem. A protože bouře utichá, je čím dál lépe vidět. Ale nedohlédnu před sebou začátek hada, ani za sebou žádný jeho konec. Pak v moři stejnorodého písku, nějakých sto metrů před sebou, trochu vpravo, cosi zahlédnu. Nějakou tmavší skvrnu.

    Trvá ještě chvíli, než se dostanu blíž. Teprve pak si plně uvědomím, co jsem spatřil. Je to lidské obydlí. Ruce mi instinktivně povolí. Padám.

   „Mám hlad, nebude vadit, když si sním sendvič?“ řekne Song. „Pak to dopovím. Už jsem skoro na konci."
   Souhlasně pokyvuji hlavou. „Samozřejmě,“ šeptnu.
   Song odsune židli, jde k barovému pultu.
   Vyhlédnu z okna. Dívám se do světa o dvacet let staršího, než byl ten ze Songova příběhu. Ošuntělý starý muž v něm táhne kárku naplněnou kovovým haraburdím. V jeho vrásčité staré tváři se zračí, kolik ho to stojí sil.
   Proč se někdo narodí jako Song, který v životě zažije dobrodružství? A někdo jiný žije ze dne na den, snaží se někde sehnat trochu jídla nebo pár peněz na vodku, aby tolik necítil svoji bídu? Člověk musí věřit na karmu, aby ho tahle hrozná nespravedlnost nefrustrovala.
   Ale co když je všechno jinak? Možná, že postarší muž, kterého jsem zahlédl oknem, kdysi prošel gulagem. A Song je nadaný vypravěč, který si všechno vymyslel!
   Ten mezitím přichází. Tváří se blahobytně, když kouše do svého sendviče s kusy pečeného kuřete. Dívám se na něj.  Méně obdivně, pochybovačně. Všimne si změny v mém výrazu. Dá si ruku před pusu. Ptá se:
   „Jsi v pořádku?“
   Semknu rty, přesvědčivě kývnu hlavou, říkám:
   „Ano. Ovšem.“
   „Tak já to tedy dopovím.“ Zaculí se a odloží zbytek housky.

   Probudil jsem se v setmělém prostoru. Mám hroznou žízeň, nemohu se ani pohnout. Ale podaří se mi trochu otočit hlavu. Zdá se, že ležím uvnitř nějakého stanu. Jsem přikrytý červenou rozedranou dekou. Uprostřed prostoru stoupá tenký proužek kouře. Naráží do dna kotlíku, který stojí na trojnožce a vytrácí se do všech stran. Vedle leží hromádka dřeva. Naproti zahlédnu další lůžko a skříňku. Je barevně malovaná a zašlá. Vedle skřínky visí dlouhý tmavý pruh látky s kapsami, je zavěšený mezi kůly. Podívám se výš. Stan tvoří kůly ve tvaru jehlanu, v honí části jsou očouzené a všechno pokrývá pevná látka. V místě, kde se kůly protínají, je malý otvor na odvádění kouře. Konstrukce stanu připomíná americké týpí.
   Někdo vstoupí dveřmi. Spatřím ženu. Možná bych měl říct spíš stařenu. Ale něco v její tváři působí mladistvým dojmem. Dívá se na mě. Kývne hlavou na pozdrav. Chci říct „dobrý den“, ale z mých úst vyjde jen nesrozumitelný šepot. A tak jenom zavřu oči. Pak je zase otevřu. Z jejího výrazu nedokážu nic vyčíst, žádný pocit. Nevím, jestli se na mě zlobí nebo jsem jí ukradený. Ale z jejích očí jde síla. V ruce nese hliníkovou misku, jde ke mě. Když vidí, že se nemohu pohnout, přiloží mi misku k ústům a řekne: „Pij.“

   Ach, mluví anglicky, je poslední myšlenka, kterou si uvědomím předtím, než se propadnu do spánku.  

   Probudím se o několik hodin později. Zřejmě je noc. V prostoru svítí svíčka. Leží u ní několik misek. Protože mám hrozný hlad a žízeň, pokouším se zvednout. Jde to špatně, ale podaří se mi překulit se na zem. Vlastně to není postel, ale lůžko z dřevěných tyčí, zavěšené mezi dvěma kůly. Po čtyřech dolezu ke svíčce a zabořím rty do hrudkovité bílé hmoty. Snažím se ukousnout placku, která leží vedle, ale nejde to. Nakonec vypiju celou misku s vodou. Zbytkem sil se doplazím zpět k posteli a hned usnu.
   Opět se probudím. Cítím se teď mnohem lépe. Můžu vstát, i když se pode mnou třesou nohy. Podlahu tvoří nesourodá vrstva kůží zvířat a starých koberců. Dojdu ke dveřím, jsou ze špinavé ovčiny, odhrnu je na stranu. Do očí mě zasáhne světlo. Zaúpím a zacloním si je rukou.
   Pod nohama vidím tvrdou zem, zřejmě směs hlíny a písku, rostou z ní místy drobné výhonky trávy. Když si oči trochu zvyknou na světlo, rozhlédnu se. Vlevo je poušť. Vpravo vidím několik stromů a keřů, takový malý háj. Mezi nimi  a vpravo od nich se do dálky táhne rovná step. Na horizontu jsou hory. A nad nimi slunce. Dívám se na něj vděčně ale vzápětí mi dochází, že už se zase blíží večer. Popojdu několik kroků. Zpoza týpí se vynoří skála. Nebo spíš takový větší kámen. Dojdu k prvnímu ze stromů a vymočím se. Uprostřed hájku je v zemi otvor přikrytý kamennou deskou, zřejmě studna. Za deskou vidím malou zahrádku.
   Vydám se prozkoumat skálu. Je to spíše velký kámen, možná tak dva a půl metru vysoký šedočerný a působí těžkým kovovým dojmem. Nevypadá moc pozemsky. V tom od týpí zaslechnu nějaký hluk. Otočím se. Ve dveřích stojí stařena. Kyne mi rukou a zase zmizí v otvoru stanu. Rozbuší se mi srdce. Uvědomím si totiž, jak jsem unavený. Vzdychnu a vykročím za ní.
   Uprostřed místnosti doutná oheň. Stařena ukáže směrem k místu, kde leží misky:
   „Musí jíst.“
   Položím si dlaň na srdce a co nejprocítěněji vyslovím:
   „Děkuji, že jste mi zachránila život. Děkuji za všechno.“

   Otočí hlavu na druhou stranu. Buďto jí to není příjemné, anebo nerozumí. Tentokrát na bílém ubrousku vedle misky s tvarohem leží ještě mrkev a malé cibulky, několik sušenek s nápisy azbukou a miska čaje s mlékem. Pustím se do jídla. Stařena si sedne. Natáhne ruku pro polínko, položí ho na doutnající dřevo. Sedí, mlčí a dívá se před sebe.

   Dojedl jsem a na jazyku mám připravená další slova díků. Cítím ale zvláštní atmosféru a tak raději mlčím. Stařena vezme do ruky kožené pouzdro, které vedle ní leží, vytáhne z něj bubínek. Začne rytmicky bubnovat a něco zpívat. Asi mongolsky, ale nevím to jistě. Trvá to možná dvacet minut. Do stanu mezitím vstoupil kužel měsíčního světla. Vniknul otvorem, kudy odchází kouř. Stařena přestala bubnovat. Pak řekne:
   „Dáš peníze.“
   Zklamaně sklopím hlavu. Tak i tato žena myslí především na to, jak oškubat cizince! Je mi smutno. Ale slyším svůj vnitřní hlas říkat: Vždyť na to má plné právo! Žije tu tak skromně a možná ti dala všechno, co měla!

   Peněženka kupodivu přežila ve vnitřní kapse na zip. Zašmátrám v ní. Položím ji na zem někam doprostřed mezi mě a stařenu. Řeknu:
   „Vem si, kolik chceš.“
   Žena uchopí peněženku do rukou, všimnu si jejích dlouhých prstů, vrásčitých, křivých a špinavých. Šáhne dovnitř, vyloví svazek bankovek. Chvíli si je prohlíží a nakonec oddělí jednu, tu nejmenší.
   Deset tugriků?, to přece nemá žádnou hodnotu!, pomyslím si.
   Ve světle plamenů se mihne její druhá ruka a oheň zapraská - zřejmě do něj něco vhodila. Zatímco se stařena zvedá na nohy, ucítím zvláštní vůni. Pak, když stojí, natáhne ruku nad sebe. Měsíční světlo ozáří bankovku v její ruce.                                                                          

    Tehdy jsem lámanou angličtinou uslyšel odvyprávět celý svůj dosavadní život.
Seděl jsem naproti stařeně, měl široce otevřené oči, prudce oddechoval, díval se do pohasínajících uhlíků, únava byla ta tam.
   Nakonec se zeptala, jestli chci znát svůj osud.
   „Ano,“ překvapeně jsem se slyšel odpovídat.

   Song natáhne ruku k šálku. Jeho prsty uchopí lžičku. Dívá se do její lesklé prohlubně. 
   
   „Pak uběhlo mnoho let," pokračuje a jeho hlas teď zní civilněji.
   „V roce 2009 jsem letěl do Londýna. Dali mi totiž stipendium. Napsali, ať si vyberu hru a tu ať zrežíruji. A že mám hlavně přijet. Zrovna jsem se rozváděl, tak mě to potěšilo. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Rozhodl jsem se udělat představení o dvanácti archetypech čínského horoskopu – motiv, který jsem už nějakou dobu nosil v hlavě. Ale o to teď nejde. Podstatné je, že mě v Londýně pozvali na nějakou etnologickou konferenci, už nevím, o čem přesně byla. A potkal jsem tam zajímavou ženu. Byla antropoložka, myslím, že se jmenovala Jane. Vlastně jsem měl pocit, že se mě snažila svést. Bylo to pro mě v osobním životě obtížné období, byl jsem vděčný za její zájem. Seděli jsme v bufetu a já byl vystresovaný z telefonu se ženou. A ona se mě zeptala:

   „Vždycky jsi chtěl být divadelní režisér?“
   Tehdy jsem se nechal strhnout a odvyprávěl jí svůj šamanský příběh.

   „Chvíli jsme mlčeli a dívali se prosklenou stěnou na Temži, jak na ní v dešti křižují parníky. Všiml jsem si, že ji můj příběh silně rozrušil. Podobně jako teď tebe." 

    „Pak jsem se ale divil já."

   „Buyandelger“, vyslovila to slovo, jako by se jednalo o jméno boží. Řekla:
   „Tu ženu, která ti zachránila život znám! Buyandelger byla největší žijící šamankou druhé poloviny 20. století. Vědělo se, že žije u spadlého meteoritu, ale nikdo vlastně přesně nevěděl, kde to je.“
   Měla jsem tu čest ji spatřit. Vlastně pouze její mrtvé tělo. Buyandelger zemřela v roce 2002. Zrovna jsem byla v Mongolsku. Pozvali mě na šamanský rituál vyprovázení její duše do říše mrtvých. Její tělo tehdy fotografovala řada fotografů a stala se zvláštní věc. Buyandelger, respektive její tělesná schránka, po vyvolání na fotografiích nebyla.

   „Tak a to je všechno,“ řekne Song.

   Mlčel jsem. Snažil se nedat najevo silné vzrušení. Zároveň cítil smutek. Ostatně jako vždy, když se z napínavého příběhu vrátím do reality. Mocně totiž prahnu po dobrodružství. Ale teď ve mě zároveň hlodá stín pochybnosti. Může to všechno vůbec být pravda?
Ale měl jsem chuť zůstat v Songově přítomnosti, dozvědět se o něm více. Proto jsem s tlukoucím srdcem řekl:
   „Songu. Mnohokrát ti děkuji. Děkuji ti za skvělý příběh. Kéž bych v někom taky uměl vyvolat takové silné pocity!“

   Songův obličej se rozzáří. Jeho bílé zuby se zalesknou. A pak bodrým, i když Korejcům vlastním rezervovaným hlasem, zvolá:
   „Můžeš! Pojď se mnou na vodku!“

Doslov:

   O několik dní později jsme se Songem za doprovodu Urany, profesorky biologie a genetiky a členky ruské akademie věd, Anny, psycholožky z Kyzylu, Mášy, antropoložky z Ruska vyrazili na šamanský rituál. Odehrál se u jezera Čeder, kdysi sovětských lázní, dnes rozpadajících se ruin. Účinkovalo v něm dvanáct šamanů, včetně nejvyššího tuvinského šamana Kara-ool Dopchun-oola. Mocně na mě zapůsobilo, když skupina v pestrobarevných oblecích s kožešinami, v korálkovaných čelenkách s orlími pery, s bubny a chřestidly v rukou, vyšla z jurty. Věděl jsem, že se brzy vydají na cestu do jiné reality.


2 názory

Lakrov
03. 10. 2017
Dát tip

Je to sice od začátku psané nejistým, nevypsaným slohem, ale námětem, tedy tím,  že se jedná o (byť možná fiktivní) cestopis mě to od začátku zaujalo.  To, že je Songovo vyprávění vedeno v přítomném čase, považuji za záměr,  užiteční záměr, sloužící k odlišení osoby další mluvčího v "ich-formě"  (tj. mluvnické 1. osobě). To, že je přítomný ča použit i v dalším  textu (...Song se odmlčí...) pak ale působí nepřehledně, takže na chvíli  ztrácím přehled zda ten, kdo vypráví, je onen "počáteční" cestovatel  nebo Song.  Dočteno. Líbilo se mi to námětem, prostředím, do něhož je děj zasazen  i tím postupným přechodem z (fiktivního?) cestopisu k mysterióznímu příběhu.  Ke slohu mám ovšem dost výhrad. Text je na můj vkus veden přiliš "oznamovacím"  tónem. Další chybu vidím v tom, že je to "příběh v příběhu",  tj. úvodní protagonista, mluvčí uvádějící tu povídku v první osobě,  je vystřídán dalším "vnořeným" protagonostou, mluvícím také v první osobě,  což činí text nepřehledným.

 ...radostně se dírou ve středu jurty podívám na jasně svítící hvězdy...  ## nadbytek příslovečných určení (..radostně..jasně..)

 Omluvám se za tuhle "pitvu", ale jelikož mě to na začátku zaujalo,  mám dojem, že by se s tím textem dalo ještě něco udělat.  


Gora
18. 07. 2017
Dát tip

I když si neztěžuje. - nestěžuje

že jsem se nechal převést. - převézt

Moc zajímavé čtení. Trochu by asi chtělo oddělit odstavečky, ve kterých se vypravěč vrací k okamžikům se Songem, ale to není tak podstatné jako příběh z pouště...díky.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru