Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Pohroma
datum / id10.08.2017 / 481131Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno464x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Něco pro ochlazení v těchto vedrech.



Vzpomínka na čtvrtý leden devatenáct set sedmdesát šest u nás na Vysočině.



Ze sbírky Kouřová znamení.

Pohroma

 

Pohroma

 

Na Nový rok přišlo náhlé tání. Vlahý západní vítr sílil.

Země, až do včerejška spoutaná mrazem, začala mokvat. Sníh na polích zkropenatěl obnaženými špičkami hrud. Lesní žleby a tichá údolí se naplnily klopýtavým zurčením. Vody v potocích přibývalo.

Do odpoledne obleva neuvěřitelně postoupila. Bílá a hnědá si na polích vyměnily místa. Sněhové vykřičníky na dně hlubších brázd jen zvýrazňovaly nahotu oranic. Podél silnic a v závětří lesů se nápadně bělaly zbytky slehlých závějí.

Tu a tam vítr nečekaně dopadl na západní svahy a pokaždé prudce rozvlnil korunovou hladinu lesa. Stromy se vrcholky div nedotkly země, ale vzápětí se napřímily a zklidnily.

Ty krátké ukázky dosud utajené síly mě začínaly znervózňovat. Zdálo se mi, že i mračna letí nerovnoměrně, ve skocích.

Pevně se opřu o skálu, abych si to ověřil.

Okraje mračen se převalují, stoupají, klesají, mění tvar, trhají se a srůstají, ale to všechno za naprosto rovnoměrného, přímočarého letu. Ne, vítr tam nahoře nemá důvod k náhlým změnám rychlosti. Nespoután překážkami teče obrovským koridorem, vymezeným anticyklonou na jihu a cyklonou na severu Evropy. Volně vtéká do odlehčených prostor atmosféry, aby obnovil rovnováhu, jež byla Sluncem, Zemí a oceánem porušena. Čím větší rozdíl atmosférického tlaku na severu a na jihu, tím prudší vyrovnávání. Proto ten šílený chvat. Příroda svou rovnováhu narušuje bez přestání a stále má co obnovovat. A zde, na třecí ploše zemského povrchu dochází v důsledku odvěkého přírodního zákona k víření, až se všemu živému tají dech.

Po několika slabších přichází silný náraz a každý následující z těch silných je mohutnější. Je to zlověstné. Nedá se tomu čelit. Živel nabývá převahu nad člověkem.

To už zde bylo: člověk, obklopený zlou, nemilosrdnou přírodou.

 

Také v dalších dnech je nápadné teplo. Ráno pět stupňů, v poledne sedm. Obnažená země pod náporem předčasně jarního větru rozbředá.

Svírá mě úzkost. Mělké kořeny smrků se prostírají právě v té vrstvě půdy, jejíž soudržnost povoluje. A vítr se opírá do vysokých korun jako do plachet na stožárech.

Intervaly větrných výpadů se zkracují. Stěží se dá registrovat jejich stoupající rychlost. Když člověk nemůže popadnout dech, když praskot a kvílení lesa vnímá již takřka celým tělem, v té chvíli je přesvědčen, že vítr dosáhl maxima svých možností.

Ze soboty na neděli čtvrtého ledna byla přerušena dodávky elektřiny.

A je to zde. Jeden náraz za druhým, až téměř splývají. Rozpoutal se živel, který je možné srovnávat už jen s vodou, ohněm a zemětřesením.

Vysočinou se řítí vichřice jako hřmící vlaky. Rytmus větrných nárazů a rozvibrované hladiny lesa je v okamžicích, kdy se vektory sčítají, zničující.

Nastala zlá noc. Po spánku ani potuchy. Myslím na nejohroženější porosty, nejvíc na dvacetihektarovou dospívající smrčinu na Hradišti. Osmdesát let je pro smrkovou monokulturu kritický věk. Zvlášť když stojí na dobré půdě, těžké kmeny vyrostly z malé hmoty kořenů, těžiště je posunuto neúnosně vysoko. Plantáž. Jeden smrk jako druhý. Vysoké, štíhlé, krásné. Tma, na zemi pouze řídký pokryv svěžezeleného šťavele. Nebýt té skromné bylinky, pohled do šera porostu by v létě i pro samotného lesníka byl skličující. Zásoba dříví už dnes víc než pět set krychlových metrů na hektar, kmeny hladké, plnodřevné. Z hlediska současníka, omezeného krátkostí lidského života, je to nesmírně lákavé. Ten porost musí lesníka nadchnout. Každého. Byť byl o produkční nevyrovnanosti labilních monokultur stokrát přesvědčen.

Ještě třicet, čtyřicet let. Pak by se mělo začít s těžbou, jež vydá záplavu nejcennějšího dříví. Ne dříve, než za třicet roků.

A v lese řádí vichřice dnes. Co pro živel znamenají lidská přání!

Na okenní tabule dopadla hrst písku. Nebo ledových krupek? A znova. A pak už ne hrsti, ale trvalé chrastivé údery. Mohly by to být kapky deště.

Vstanu. I žena se probudí.

„Co je, co se děje?“

„Nic, spi.“

„Kam jdeš? Nikam nechoď.“

„Jsem tady, neboj se.“

Pohladím ji.

Počkám, dokud neslyším pravidelné oddychování. Potom přistoupím k oknu.

Venku stojí tma jako černá stěna. Vnější svět se dá vnímat jen sluchem. Vichr něco metá do oken. Je-li to déšť nebo sníh, poznám až ráno.

Stojím tady jako slepec. Tentokrát to skončí špatně, možná je pozdě už v této chvíli, myslím si v černé noci.

Dlouho na sebe dala čekat, tahle vichřice, a přece přišla příliš brzy. Nejsme na ni dost připraveni.

Na živelní pohromu nebudeme nikdy dost připraveni.

Ať je ráno! Ať mě den vysvobodí z této úmorné nečinnosti!

 

Vypravil jsem se ještě za tmy.

Vichřice stále zuří.

Je to sníh, co v noci přinesla. Třebaže je mokrý, přilnavý, smetá ho z polí a za překážkami dusá nové závěje, dlouhé, mohutné, s oblými hřbety a ostrými převisy.

Vyjel jsem.

Normální jízda skončila za poslední chalupou.

V úleku prudce zabrzdím. Do čeho to jedu!? Bílá, zleva doprava letící stěna těsně před čelním sklem. Světlo reflektorů se v ní ztrácí. Nevyspalá hlava nemá daleko k závrati. Jet se vůbec nedá, silnice není vidět.

Vrátit se? Vyloučeno, tady se ani neotočím.

Chci vystoupit, abych nohama prohmatal kousek cesty před autem. Vtom šílená řvoucí bariéra prořídla a na okamžik jsem zahlédl deset nebo dvacet metrů vozovky. Stáčí se dost prudce doprava. Vytřeštím oči. Téměř denně tudy jezdím, ale tuto zatáčku nevnímám. Byl bych jel rovně!

Několik metrů z těch, co mi trhlina odkryla, dojížděl jsem již popaměti.

Stojím. Čekám, kdy světlomety znovu prorazí. Tak to jde stále.

Až za křižovatkou, na rovném úseku silnice první třídy, se odvážím souvislé jízdy. Pomáhají mi světla protijedoucích aut, která však pokaždé zahlédnu teprve na malou vzdálenost. Všichni jedou nesmírně pomalu.

Konečně. Odbočka a trnkové houští, kde v závětří nechám vůz. Teprve teď si všimnu, že se už rozednívá.

Vykročím zasněženým polem k vzdálenému lesu. Dostanu se tam z východní strany. Lesem projdu nahoru. Odhadnu škodu, spočítám vývraty. Obávám se, že v rozmoklé půdě budou všude, i na závětrné straně.

Při chůzi se celou vahou musím opírat o vítr. Bičující víření odtrhuje dech od úst. Najdu si nejpříhodnější polohu zvednutého límce, a tam se mi daří dýchat, dokud o malý úhel nezměním směr chůze.

Sníh je mokrý, teplota vzduchu nad nulou, ale cítím mrazení v levém boku, co nastavuji větru. Trmácím se otevřeným polem, nadzvedán a srážen vichřicí, klopýtám uprostřed neviditelné surové síly, jsem sám, bojuji o každý krok, často se musím otočit zády, abych nabral dech, ledový van mi nemilosrdně rozdírá tváře. Chvílemi si uprostřed živlu připadám jako jeho bezmocná hračka.

Sněžení řídne. Je světlo.

Šedé mraky překrývají zemi jako poklop. Z nekonečna vyvěrají, v nekonečnu závratnou rychlostí mizí. V malé trhlině nad obzorem svítí obloha jedovatou zelení. Sníh již nepadá, ale nad poli víří bílý závoj ze zrnek ostrých jako křemínky. Kolem každou chvíli proletí smrková chvojka.

Potom ucítím, že jsem se dostal do mírného závětří. Opatrně vyhlédnu nad okrajem límce dopředu, k lesu.

Tohle že je můj les?! Ne!

Zabloudil jsem, cestou ve vichřici jsem ztratil orientaci, kdoví kam jsem se dostal.

Omyl trvá vteřinu, dvě, tři…

Starý jilm, skupina mladých jedlí, řada důvěrně známých okrajových smrků… To vše je až příliš pravdivé. Jenom tam to prázdno je neznámé. Leží tam vrstva zkřížených kmenů a trčících haluzí. Vichr odtud vytrhuje celé hrsti chvojí a žene je sem, do pole.

To všechno je pravda, hmatatelná, bolestivá. Není žádné Hradiště.

A já jsem chtěl jít lesem a počítat vývraty!

Není les, je pouze kalamita. Taková, jakou jsem v životě neviděl. Teď ji mám doma, na vlastním polesí.

Až po západní pastviny je všechno pryč. Oči vidí, ale ještě stále odmítají věřit. Na obnaženém kopci šest set metrů odtud se pod šlehy vichřice zmítají houževnaté kmínky mladých klenů. Jediná známka života. Jak je to prázdno strašné! Jak neuvěřitelná, jak cizí je změť padlého lesa!

Nikdy mě nenapadlo, že Hradiště je vlastně špičatý kopec. Příkrý terén hladce vyrovnával les. Dokud byl.

Proč si všímám tak zbytečných detailů!

Je to surové.

Zavřu oči a toužím nic nevnímat. Je to surové a já si teď ještě nejsem jist, jestli ve mně tato katastrofa něco nezabila.

Potom oči otevřu a ohlušen hukotem stojících smrků na kraji lesa prodírám se smrští zvířeného sněhu a úlomků větví k nim. Podlezu pod burácejícími krajáky, které se podobají potrhaným praporům, a vystoupím na kmen nejbližšího vývratu. Přidržuji se dvou silných větví.

Užaslý hledím do mírně prohnuté ulice široké snad sto, snad dvě stě metrů. Po stranách dál padají stromy. Ozývá se hukot a praskot. Jako po výbuchu bomby chvílemi vyletí černá sprška země. Haluze ležícího smrku, jichž se křečovitě držím, ohýbají se po větru, div neprasknou.

Roztroušeny po ploše obrovské průrvy, jež se podobá právě odlesněné trase dálnice, plápolají k zemi ohnuté modříny. Leckterý se dá rozeznat v ležícím nakupení smrků. Jen tam vlevo, kde jich stojí celá skupina, uhnula vichřice stranou. Proto je vybouraná trasa prohnutá doprava. Skupina modřínů vybíhá do kalamitní plochy jako výrazný poloostrov. Mys dobré naděje.

V duchu počítám. Odhaduji, násobím. Devět hektarů. Krát pět set padesát.

Pět tisíc kubíků tady přede mnou leží.

Všude padají stromy. Zatím nepovalené zbytky kmenoviny po stranách větrné cesty prořídly a nemají daleko do úplného zhroucení. Kolik kubíků zde bude za hodinu, za dvě?

Nic není dnes tak nejisté, jako víra v přežití.

To, že jsem teď zde, že se v nejkritičtější chvíli přesvědčuji, jak mělké mají hýčkané smrky kořeny, jak lehce se z hlíny trhají, tato zkušenost se žádnou teorií nahradit nedá. Vidím toho tolik, že mi to stačí už na celý život.

První děsivý nápor na city doznívá. Rozum si zvyká na novou, až do této chvíle stěží představitelnou skutečnost. Jako tonoucí stébla se chytá myšlenky na budoucnost. Je přede mnou, je docela jiná, než jsem ji viděl ještě včera, dosud se nevejde do mých představ celá, ale už vím, že je třeba pro ni pracovat.

Přece jen to ve mně zůstalo, pomyslím si s úlevou. Nic nezabila. Ten porost, ten zabila, jenom ten, nic víc. Už jsem schopen myslet dál než po dnešek. Katastrofou nekončí nic než minulost. Teď začíná budoucnost.

Myslím na budoucnost a vidím zdravý les na místě této spouště.

Zachvěju se. Bude to asi zimou.

Sestoupím a ještě jednou se ohlédnu.

Potom vykročím zpět.

Auto se téměř neliší od závěje, v niž se proměnil keř trnky, který je měl chránit.

Shrnuji sníh po větru a za rukou se na mokrou střechu okamžitě přisává nový povlak sněhu.

Nepozorným pohybem otočím zpětné zrcátko nahoru. Uleknu se. Co za chlapa se to na mě dívá? Ty vrásky! Ten cizí, starý, unavený výraz! To přece nejsem já!

Otevřu a sednu za volant. V náhlém bezvětří pocítím teplo na tvářích a rukou. Vnější burácení a otřesy vozu vnímám jako z dálky. Prohlédnu se ve vnitřním zrcátku. Toho divného cizince teď nevidím. Zase jsem to já, takový, jak se znám po celý život. Tam venku stál opravdu starý chlap. Podobný okamžik nemůžu znova přivolat. Tak jak se vidím tady, vevnitř, pomyslím si, tak se vidím jen já, a to vůbec není směrodatné. Možná mě tak vidí ještě má žena a někteří známí. I to je klam. Jen ten, kdo mě spatří dnes či zítra poprvé, jen ten bude pravdě nejblíž a bude mě znát už jen s těmito vráskami.

Stáhnu kožešinovou čepici. Znovu se pozorně zadívám do zrcátka. Snažím se zbavit svůj pohled všeho, co by mi připomínalo sebe, vlastní mládí, které jsem v sobě až do včerejška cítil. Podívám se nezúčastněně, hledám v zrcadle cizince. Ty šediny, ten zamračený, pátravý pohled, jsem to já? Takhle tedy vypadám! Neuvěřitelné!

V tom okamžiku už znovu vidím starého chlapa. Toho zvenku, úplně cizího.

Ne, tak cizí není. Jsem to já, jenom už mi není třicet.

Dosud jsem nevěřil, že patřím ke své generaci. Ode dneška to vím. Zatímco jsem žil, má generace kluků šedivěla, a já s ní.

Za příštích šest měsíců zestárnu o víc než půl roku. Do konce června, než se vyrojí první generace lýkožrouta, musí být kalamita zpracovaná. Co vypráví starý Poláček o kůrovci, to mi stačí. O vlastní zkušenost nestojím.

Stihneme to?

Kdyby záleželo na nás!

Na prohlížení v zrcadle nebudu mít čas.

Nesmím panikařit. Sám nebudu. Celou pohromu ještě dnes probereme. Přijdou. Jistě všichni přijdou, znám je. Až si v kanceláři rozložím svoje mapy a tužkou do nich budu zatím zhruba zakreslovat obrysy kalamitních ploch, co ještě dneska uvidím a co se dozvím od kluků, kteří jsou teď bezpochyby do jednoho venku, teprve si všechno důkladně promyslím.

Nastartovat se mi podařilo až na třetí pokus. Pustím stěrače a rozsvítím. Na čerstvě prohrnutou silnici mám dva metry. Dorážení sněhu smetaného z polí způsobuje, že stěrače puštěné na plný chod mají plno práce a světlomety hustým vířením nízko nad vozovkou sotva prosvítají.

Zamířím k Zadním horám.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.10.2017 06:19:26revírník

Souhlasím, Zdendo, uvědomuju si, že ten závěr na úplně jiné téma spád povídky zbrzdil. Dík za postřeh.

07.10.2017 21:20:16Zdenda

Tentokrát mě to bavilo.

Teda až na ten závěr, od toho koukání se do zrcadla mě to naopak nebavilo.

01.10.2017 15:28:52revírník

Děkuji, reko, za kritiku. Přijímám bez námitky.

30.09.2017 23:57:52reka
redaktor prózy

Líbí se mi to, že to působí prožitě, opravdově. Malinko mi u povídky chybí gradace, úvod se trochu táhne a už na začátku je jasně vyjádřeno, že se děje něco děsivého, takže ta povídka má pak málo šancí čtenáře překvapit a vlastně už ani nepřekvapí. Mohla by trochu víc pracovat s napětím. A ta scéna se zestárnutím se mi moc nezdála, přišlo mi to jako moc okatá metafora toho, jak se vypravěč cítil. Šlo by to podat jemněji. I tak, dobré, tip.

08.09.2017 14:31:11revírník

Děkuji za přečtení a příznivé zhodnocení.

08.09.2017 13:54:42Lakrov

Kdo je autorem poznávám po několika řádcích a musím uznat, že si drží ustálený  styl. Takhe povídka je navíc obohacena o stupňování -- úvodní obava o přírodu  začíná přerůstat téměř v horror, živelný horor (trochu mi to připomnělo  Bradburryův Vítr), který je ke konci vystřídán jakýmsi sci-fi mystériem  o nerovnoměrnosti toku času. Má to svou atmosféru. I s tím úvodním datumem,  o němž já si pamatuji jen tolik, že byl mým prvním dnem kalenářního roku  posledního školního roku, ale počasí už nepamatuju;  Tip.  

31.08.2017 20:49:18Gora
redaktor poezie

Stývne, máme další zajímavou povídku do soutěže:-)

31.08.2017 20:48:37Gora
redaktor poezie

Já též:-)

31.08.2017 19:52:54revírník

Souhlasím, Ireno, a děkuju za důvěru.

31.08.2017 18:23:57Gora
redaktor poezie

Ahoj, ráda bych nominovala tvoji povídku do soutěže PM, souhlasíš, Jardo?


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.