U studeného bufetu večera

Člověk velkoměsta

Stojí ve slunci, pátečním odpoledni. Jak kameny v horkém písku bílé domy Podolí. S řekou na dosah a únavou v oknech. Za roletou, jednou ze sta, teď někdo lehce potáhl z cigarety a zadíval se na palec u nohy. Člověk velkoměsta.

Člověk páteční noci

„Chci hluk a žár a plameny, jed krutých alkoholů.“ Tak volá básník, tak volá – z jiné pohnutky – i člověk páteční noci. Jenže člověk páteční noci se stal bytostí chronickou, zábava mu je věrnou soudružkou. Soudružkou s teplými prsy nabízenými k podvodu. 

Z lásky k nebi

Už se léto přiobléká, už je dohnal stud. A studí do zad ty, kteří z lásky k hvězdnému nebi anebo jen z prosté opilosti dali se k spánku na holou zem.

U studeného bufetu večera

Už ani u studeného bufetu večera lidé dlouho nepostojí, i léto končí. A nerozhýbali pro to žádné zvonce, přišlo to, jako teď přichází stmívání, tak naholo, řečeno s básníkem. A říčním ptákům bude brzy hladověji. Neboť podzim.

Kus Švédska v nás

Ve švédských postelích se teď otáčejí, proplétají, vrážejí do sebe a odstrkují se. Dvojice v pohlavní náklonnosti. Pak se ztratí pod švédskými přikrývkami a usnou. A zas se otáčejí, proplétají, vrážejí do sebe, odstrkují se. Je to vlastně strašně prosté. Ráno si uvaří čaj do švédských hrnků a odjedou každý za svou prací, za svou korporací. O víkendu se pak vydají zjistit, jaký kus Švédska jim doma ještě schází. A večer…