Hvězdář (Šepot vzdálených chvil)

Pohádkové povídání o hvězdáři/básnikovi. :-) (Název inspirován knihou "Šepot vzdálených chvil".)

Hvězdář

(Šepot vzdálených chvil)

 

Chodil jsem po obloze a zhasínal hvězdy

skrz svou věž, pozoroval jsem davy lidí

z hvězdných nití splétal jim osudy

osudy trápení, smutku, osudy žití.

 

Tu přišla ke mně sova, moudrá a krásná

záviděl jsem jí svobodu kterou nesla v křídlech

a její černé oči, zářily jako noc jasná

propůjčila mi na chvíli svůj dech.

 

A ptala se mne;

„Hvězdáři, kam srdce své uložíš?“

nemysli na jiné, u nich pohoříš

schovej srdce ke mne do truhlice

nebude na světě člověk

co o životě ví více!“

 

a šepot vzdálených chvil však ke mně promluvil

před touhle nabídkou mne ochránil.

A chodil jsem dál, po obloze a zhasínal hvězdy

skrz svou věž, pozoroval jsem davy lidí

z hvězdných nití slétal jim osudy

osudy trápení, smutku, osudy žití.

 

Tu přišla ke mně víla, zářivé vlasy, oči krásné

její tělo odhalovalo ruměnec na mé tváři

její oči, hladily mne po duši nešťastné

a skrz srdce ke mne promluvila

A ptala se;

 

„Hvězdáři, kam srdce své uložíš?

Nemysli na jiné, u nich pohoříš

schovej srdce ke mne do truhly malebné

chci jen Tvé srdce, více ne!

A trápení nebude již více

v kráse mé, utopíš se

při záři měsíce.“

 

a šepot vzdálených chvil však ke mně promluvil

před touhle zhoubou mne ochránil.

 

A chodil jsem dál, po obloze a zhasínal hvězdy

skrz svou věž, pozoroval jsem davy lidí

z hvězdách nití splétal jim osudy

osudy trápení, smutku, osudy žití.

 

Tu přišla ke mne víra, bíla a jasná

a hlásala mi o zlaté bráně v oblacích

hlásala o tom, jak věčnost je krásná

o nových cílech, o důsledcích

mého spřádání osudů, o tom, proč vzácná.

 

A pravila mi:

„Hvězdáři, kam své srdce uložíš?

Nemysli na pomíjivé,

u všeho jiného pohoříš

dej své srdce hřejivé

do rukou mých

a zázraky uvidíš!“

 

a šepot vzdálených chvil však ke mne promluvil

před touhle zhoubou mne ochránil.

 

A chodil jsem dál, po obloze a zhasínal hvězdy

skrz svou věž, pozoroval jsem davy lidí

z hvězdných nití, splétal jim osudy

osudy trápení, smutku, osudy lží.

 

Se smutkem v srdci odlétaly mé modlitby

ke zlaté na oblacích postavené,

Se smutkem v srdci, odlétaly mé prosby

k moudré sově, mě tak vzdálené,

S bodáním v srdci, odlétaly mé slzy

ke kráse, tak zhrzené …

 

A všechno se stalo součástí té pomíjivosti,

loďka skřípící v přístavu pod věží

i nebeská voda, které v přístavu je dosti

A tak s puchýři na nohou

vydal jsem se hledat toho,

kdo mé srdce již na věky střeží.

 

Stál jsem před černo modrou hvězdnou propastí

pozoroval Van Gogha malujícího vesmírná tajemství

a při pohledu na tu nádheru mi došlo

že srdce, odpověď na jejich otázku už našlo.

 

A šepot vzdálených chvil ke mně znovu promluvil,

a pověděl mi, před čím vším mne ochránil …

 

Napsal Tomáš Fiurášek

---