Zubařův problém

Zubařův problém

„Zubařův problém“ je přirovnání, používané psychiatry při obhajování současné psychiatrické praxe násilných hospitalizací s kritériem nebezpečnosti; psychiatři jím chtějí dokázat 1. že psychiatr nemůže osobu léčit proti její vůli a 2. že to může dělat, pokud osoba splňuje kritérium nebezpečnosti.
Takto to podala Helena Kučerová ve své knize „Schizofrenie v kazuistikách“:
Značným oříškem v komunikaci lékaře a pacienta je nekritičnost pacienta a jeho přesvědčení, že je zdráv a že se léčit nepotřebuje. (…)
Je to (…), jako kdyby k zubaři přišel pacient s bolavým zubem, ale nechtěl otevřít ústa, nebo po vyšetření zubařem odmítl nechat si zub zaplombovat. V takovém případě zubař pacientovi nemůže nijak pomoci a je pochopitelné, že se s ním nebude prát a násilím se mu snažit ústa otevřít a zub ošetřit. Obdobné je to na psychiatrii, i když pro laika je to někdy hůře představitelné. Pokud se tedy psychiatrický pacient odmítá léčit, lékař ho musí nechat odejít, i když je zřejmé, že pacient v pořádku není. (…) Jiná situace však nastane, pokud pacient při vyšetření produkuje takové věci, které ohrožují jeho samotného či jeho okolí (…) Pak se lékař dostává do velmi nepříjemné situace, kdy je nucen pacienta nechat odvézt do psychiatrického lůžkového zařízení bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, a někdy i za asistence policie.
I Cyril Höschl ve svých Listech zazubařil:
Přes všechny nepříjemné důsledky pobytu neléčených duševně nemocných „na svobodě“ bych respekt k právům jedince nenazýval „stinnou stránkou demokracie“. Je to daň, kterou platíme za svou svobodu a za lidskou důstojnost, a také za to, že nás nemůže jen tak někdo dát zavřít na psychiatrii, protože jsme se na něj křivě podívali nebo nevyvěsili na prvního máje vlajky. Ostatně zubař také nemůže chodit po ulici s vrtačkou a kleštěmi a kolemjdoucím proti jejich vůli vrtat či trhat evidentně zkažené zuby. V případě duševní choroby je strádání rodiny sice značné, ale má své meze právě v momentě, kdy je lze již považovat za ohrožení. Pak lze uplatnit zákon upravující nedobrovolné hospitalizace. ¹

Zubařův problém ovšem nevysvětluje vůbec nic. Protože co udělá zubař v situaci, kdy je splněno kritérium nebezpečnosti? Zavolá policii a tím to pro něj skončí. Rozhodně nebude nikoho násilně hospitalizovat a plombovat mu zuby proti jeho vůli. Proč ne? Protože není žádný důvod, proč jednat s jedincem jinak než s ostatními proto, že má zkažené zuby. Když to zobecníme, dostaneme szasziánské: Není žádný důvod proč jednat s jedincem jinak než z ostatními proto, že má nemoc.
Vidíme, že ačkoliv smysl argumentu zubařem má být ukázat, že násilná hospitalizace je odůvodněna nebezpečností, ve skutečnosti – a je třeba se jen nad tím krátce zamyslet – je z něj zřejmý opak: že k násilným hospitalizacím není žádný důvod.

Zbývá dodat jen obligátní: Nejde jen o to, že „argument zubařem“ neobstojí; mnohem důležitější je, co to vypovídá o psychiatrii: co je psychiatrie za podnik, když je postavena na TAKOVÝCHTO argumentech…

1) http://www.hoschl.cz/?text=4047&lang=cz