Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prvorodená podruhé

09. 11. 2017
6
16
1260

Okrem mnohých iných darčekov, som našla pod stromčekom aj útlu knižočku, Maminko nezpívej. Bola od najstaršej, ale pod titul by sa s veľkou chuťou podpísali aj obe mladšie. Vraj veľa rozprávam a keď nerozprávam, spievam. Priznávam, mám takú úchylku, takmer v každej vete padne nejaké slovíčko, ktoré mi pripomenie pesničku a samovoľne mi to začne spievať. Ale potichu. Naozaj tichúčko, ani by ste si nevšimli, verte mi! Chápem, že sa dcéry hanbia, keď si spievam vonku, ale doma a tíško? To niekomu prekáža?

Ale k veci. Môj skorozať pochádza z rodiny, kde sa toho veľa nenahovorí. Najskôr sa v našom kruhu cítil dosť neisto, potom ho vtiahla tá atmosféra, ako skáčeme z témy do témy, každá potrebuje pridať niečo dôležité, uťahujeme si navzájom, aj samy zo seba, je to pre neho exotika. Tak aj tieto Vianoce zapadol, bavil sa na názve knižky a počas večera niekoľkokrát trefne poznamenal: "Maminko, nezpívej!" Zakaždým vyvolal úsmev, nachvíľu som stíchla. Uprostred debaty sme menili miesta, ocitla som sa vedľa neho, niečo horlivo vysvetľovala a on: "Vieš čo? Radšej spievaj!"

Vybuchli sme všetky do smiechu. Obrátim sa na mamu: "No nie je zlatý?" Vzápätí na dcéru: "Nekecala si!"

Prvá otázka, keď sa priznala k novému partnerovi, bola – a má zmysel pre humor?

 ***

Len čo vystúpime z auta, ponáhľam sa za kozami. Dve kozliatka - Kamila a Zuzu, som zatiaľ videla iba na fotke, chystali sme sa na krstiny, ale vždy do toho niečo prišlo. Už z nich budú iste riadne kozy.

Ako ma zbadali, jedna po druhej pribiehali k latkovému plotu a bráničke. Vystrkovali hlavy, zvedavé. Rátam, rátam, päť kôz a jedno mladé kozľa, stále mi jedno chýba. 

Aj sa ich pýtam: „Kde máte jednu kozičku?" 

A ony nič, ani nezamékali. 

Podídem k skorozaťovi: „To jedno kozľa nie a nie vyliezť. Je tam kdesi za krmelcom, ani som ho nevidela.“

Jarko na mňa pozerá prekvapene: „Veď Kamil už nežije."

„Prosím? Čo sa stalo? Kedy? Prečo mi Iva nenapísala!?"

"Myslel som, že vieš. Zdul sa. Prišli sme z roboty a bol mŕtvy."

Utekám za dcérou, nechápem.

„Aj som rozmýšľala, či ti mám napísať, ale bola by si smutná."

Pozrie na mňa: „No vidíš. Už si!"

 

 ***

Nikdy sme nemali doma zvieratko, ak nerátam rybičky v akváriu. Vzťah k nim sa budoval v zoologickej záhrade v Bojniciach a pri obrázkoch v leporele. Vonku nehladkať, nepribližovať sa, hrozia choroby a uhryznutie. Niet divu, že som vyrástla s rešpektom voči psom a mačkám, obchádzala ich oblúkom.

Keď sa moja dcéra rozhodla pre život s priateľom na samote, nezostávalo mi nič iné, len postupne prekonať strach zo živých tvorov, ktoré  začali zapĺňať ich nové kráľovstvo.

Pri poslednej návšteve, prišlo nás plné auto, som sa cítila výnimočne, keď čierna psica Labena neustále vyhľadávala práve moje náručie. Vyskakovala mi do lona, opierala o mňa predné labky, oblizla líce, zvíňala sa do klbôčka, nechala hladiť, privierala očká, zaspávala. Len ak ostatné psy niečo zavetrili, vyštartovala s nimi, ale vzápätí sa vracala ku mne a blažene vychutnávala moju spoločnosť. Hovorím si, vyžaruje zo mňa materinská láska, cíti sa u mňa v bezpečí.

Bola som priam dojatá, ešte na druhý deň doznievali vo mne spomienky na príjemné popoludnie, reku, podelím sa s dcérou. Odpoveďou na môj mail ma veľmi rýchlo vyviedla z pocitu výnimočnosti, ale pobavila a rozosmiala k slzám.

 

No veru, Labka je taký terapeutický psíček, presvedčí každého, že ju má rád. Najlepší bol taký starý Paľo, čo zbiera poháre na Ostrove. Labka za ním prišla a ich rozhovor sa vyvíjal asi v takomto duchu:
"Ale fuj, choj do boha, ja nemám rád psov!
Do piče, pekne ti hovorím, nelez na mňa.
Ježiši...
Boha!
No a čo si sa ty zbláznila?
Šak to čo je tomu psovi?"
...a to už Labka na ňom sedela, objímala ho a lízala mu tvár a Paľo sa začal smiať a hladkať ju:
"No je toto možné? To jak si ma ten pes vybral?! Noo...moooja...áno, áno..."

 

 


16 názorů

pretože žiadneho Lubana nepoznám, iba Ľuboška :)

vďaka za úsmev a hviezdičky, osmičko :)


8hanka
09. 11. 2017
Dát tip

:)*****


Kočkodan
09. 11. 2017
Dát tip
Gabi, když už jsi měla na klíně Labenu, tak proč ještě ne Lubana?... (((lehce nachový, v nejhorším případě omluvný smajlík)

Umbratica
09. 11. 2017
Dát tip

Jeden můj kamarád,matematik a programátor odešel v osmdesátých letech do Jeseníků dělat kočího v lesním závodě. Byl to jogín a chtěl žít v souladu s přírodou. Asi po třech letech mu začaly z opratí "odcházet" ruce a taky neustálý pobyt venku mu začal podlamovat zdraví. Musel se s koňmi rozloučit a ted' už zase dlouhá léta sedí za počítačem. - Ne každému se podaří realizovat dětský sen.


pre mňa je zaujímavé um, že dcéra napriek tomu, že vyrastala v byte, v meste, cítila, že šťastná  bude inde a išla za tým, mala dvahu...


Umbratica
09. 11. 2017
Dát tip

Já jsem celý předškolní věk prožila u babičky a dědy na malém statku mezi zvířaty. Když jsem se v šesti letech přestěhovala k rodičům do družstevního bytu,připadalo mi,že v moderně zařízeném bytě jsem v jakémsi úplně jiném světě,na Marsu,nebo tak nějak. - Ale zajímavé je že tam kde žiju ,zvířata nejprve v osmdesátých a devadesátých letech zmizela ,ale tedˇje tady mnohem více koní ,ovcí ,krav a koz.  Dnes velmi záleží na tom,kde člověk žije.  - Ale to potvrzuje i tvoje próza . Tip.


Iva s tým tiež moc nepočíta, už mu dala meno, aj misku...je starý, ale zdravý, ani blchy nemá:) dáva mu tak dva roky života, ale lepšie miesto, si myslím, že by na sklonku života nenašiel


Gora
09. 11. 2017
Dát tip

Gabi, vsadila bych se, že se nikdo nepřihlásí:-(


Jarko, zbierka Nedonosená je asi dosť náročná, zahlcujem ňou teraz písmák, keďže som sem nemala nejaký čas prístup, ale mali by ste vedieť aj to, že u nás je kopec srandy a žijeme inak ako normálna nenormálna rodina :)

Gora, na samote v týchto dňoch pribudol ďalší pes - vlčiak, našli ho v lese - strateného alebo vyhodeného, to sa nevie, dali oznamy, či sa niekto prihlási

 


Gora
09. 11. 2017
Dát tip

Taky jsem se zamyslela a spočítala psy, které jsme tady v Krumlově měli - je /bylo/jich devět. Dva z nich povahově vyjímeční, Frída a Bertík. Je to náhoda, že byli nalezenci?

 


revírník
09. 11. 2017
Dát tip

Tak hezky jako agáta ti nenapíšu, jen, že takové humorné povídání mi dělá dobře.


jasně...jemný, ale vnímatelný rozdíl...:o)

postupem let  jsem z toho hučícího úlu dospěl zase do klidnější polohy, ale dobře si na tu dávnou atmosféru vzpomínám...:o)


aleši, skorozaťovia si zvykli...Mišo sa už smeje s nami, Jarko ešte stále na nás...sleduješ ten rozdiel? :)


taky jsem z rodiny, kde se moc nemluvilo, přišel do hučícího úlu...:o)


agátka, opäť som ti vďačná za pridanú hodnotu k môjmu textu, rada som si počítala


agáta5
09. 11. 2017
Dát tip

:)))) Paľo mě pobavil... takhle reagovala moje máma na mý kočky a takhle podobně to skončilo.. sic bez tej piče :)) ale jako přes kopírák

ono to je možná v tom odmítání - ty je spíš obcházíš, Paľo je nemusí... a ty mrchy to cítí a chtějí dokázat, že je člověk přijme... už jsem si toho všimla u těch mých - mám Čerta a Douchovou.. čert se rád mazlí a je to takovej posera malej, Douchová je spíš rajda, courá u sousedů - vyjídá všem misky a pohladit se moc nedá...

kozičky bych chtěla taky, ale u nás už se ze samoty udělalo skoro město asi by mě hnali ti sousedi okolo s těmi sestříhanými trávníčky a tújkami do trojúhelníků :)

hezké povídání


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru