Sobotní ráno...

Bylo sobotní dopoledne, stejné a přitom tak jiné než ty předchozí. Seděla na své oblíbené židli v rohu kavárny a usrkávala ze svého cappuccina se dvěma lžičkami cukru, tak jak to měla ráda. Kolem ní panoval klid, který ještě umocňovalo ticho a zívající obsluha kavárny, která za sebou měla dlouhou páteční noc.

Venku vanul studený vítr, který hýbal dopravními značkami a přinášel sebou velké sněhové vločky, které vířily ve vlnách větru. Vločky létaly rychle a přitom si uchovaly svoji křehkou krásu, se kterou se nesly vstříc svému osudu, tak jako jejich sestřičky před nimi. Bylo to krásné ráno... stejné a přitom tak jiné, než ta předchozí.

Madlen, tak se dívka jmenovala, koukala z okna a přemýšlela. Byť se zdála být klidná, tak její mysl rozhodně klidnou nebyla. Odehrával se v ní koncert myšlenek, které hrály ty nejbouřlivější skladby. Madlen totiž předešlého dne opustila svůj domov a její věci ležely v zaparkovaném autě dole před kavárnou. Hlavou jí vířily události předešlého večera, kdy se díky rozhovoru s hlavou rodiny rozhodla udělat ten dlouho chystaný krok, aby mohla být s osobou, která je jí nadevše drahá.

Byla jí Yvonne,... krásná a nespoutaná, s kudrnatými vlasy kaštanové barvy. Když se usmála, tak Madlen v tu ránu zapomněla na všechny strasti, které jí někdy život přinášel. S Yvonne byla celá a co víc.. byla s ní, alespoň dle jejího osobního názoru, tou nejšťastnější osobou, která brázdí Zemi. Yvonne bydlela na okraji Paříže, ale zrovna touto dobou se teprve vracela z obchodního jednání v Miláně a chvátala vstříc své milé, která na ni čekala s cappuccinem a jeho opadající pěnou, která vyluzovala šumivý zvuk, jak postupně ubývaly jednotlivé bubliny, které tak ze sebe propouštěly zachycený vzduch.

„Ach, má sladká Yvonne...“ řekla si Madlen. Tak moc se těšila až uvidí ten její zářivý úsměv a tmavě hnědé oči. Potřebovala se k ní přivinout a získat tak znovu jistotu v tom, že všechno bude dobré. Byla sice emancipovanou mladou ženou, ale i tak její duše byla křehká, což možná jen potvrzuje ono rčení, že „nic není tak, jak se na první pohled zdá být..“

Už se otvírají dveře kavárny a dovnitř se zazvoněním zvonku nad dveřmi vchází ona. Srdce se rozbuší a Yvonne vykračuje rázným a jistým krokem směrem k Madlen. Usmívá se na Madlen a té se při pohledu na ni rozplývá celý okolní svět.

Yvonne už překonala celou vzdálenou mezi nimi a vsazuje jí jemný polibek na čelo, usedá na židli vedle ní, chytne ji za ruku a dívá se jí do očí... tiše a nehnutě.

Bylo to jedno sobotní ráno... stejné a přitom tak jiné.