Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pomíjivý tanec

16. 04. 2018
2
7
459
Autor
Laraille

Tančíme spolu. Já tančím, i když ani tančit neumím. Jsem krásná i přesto, že při mém pohledu do zrcadla se zrcadlo rozbíjí. Nechce mě spatřit. On je krásný, i když vlastně ani neexistuje. Nemáme pocity. Nevíme, proč tančíme. Hudba zní odevšud a zároveň odnikud. Tančíme v jakési tělocvičně. Tančíme v prachu. Víří kolem nás a snaží se nám dostat do uší, očí a pusy. Šedá je barva našeho světa. Nejsou tu žádné jiné barvy. Jen šedá. Depresivní, přesto uklidňující barva. Tančíme podivně, ale přesto ladně. Díváme se na sebe. Nemračíme se, ani nesmějeme. Nevím, s kým to tančím, a on neví, s kým to tančí on. On neví, kdo je a odkud se vzal. Já taktéž nevím, kdo jsem. Nemám vzpomínky. Žiju jen tímhle okamžikem. Jediné, co mám, je instinkt a tenhle pomíjivý tanec.

 

Že tenhle tanec není věčný, zjišťuji při mém dalším doskoku. Místo toho, abych skočila na pevnou podlahu, doskočím do černé díry, která se náhle objeví v podlaze. Všechno se rozbíjí, střepy mého jediného, šedého světa se rozlétnou někam do nekonečna. Probouzím se v prázdné místnosti bez oken. Bez dveří. Bez nábytku. Jediný předmět, který upoutá mou pozornost, je lustr visící ze špinavého stropu. Ze zdí se odlupuje špína. Kde se tam vzala? Kudy se dostala do téhle místnosti? Křičím, řvu, pláču, třískám hlavou do zdi. Chci zpátky svůj šedivý svět. Nakonec padám na zem se zakrvácenou hlavou. Nevidím, neslyším, necítím. Neslyším, jak nadávám té špíně. A nakonec si uvědomím. Ta špína jsem já. Špína přeci nic nevidí, nic neslyší a nemůže nic cítit. Ale já nechci být ta špína! Mermomocí se upínám k mé jediné myšlence. Nechci být špína! Najednou jsem opět na zemi oné místnosti. Vidím, slyším a cítím. Nedokážu vstát, a tak sebou házím ze strany na stranu, nějakým zázrakem se postavím na nohy. Získám jakousi podivnou sílu. Jedinou ranou rozbíjím stěnu před sebou. Praskliny se rozšiřují až k podlaze. Ta se za okamžik rozpadá a já, nemajíc se čeho chytit, padám do hlubiny.

 

Upadám do bezvědomí. Když se všechny mé smysly kromě zraku probudí, ucítím, že ležím v něčem měkkém a teplém. Nechci otevírat oči. Tenhle pocit se mi líbí. Chci tu ležet navěky. Chci si jen tak ležet a mít se dobře. Nic nedělat. 

 

Po určité době se mi ten pocit už nelíbí. Nudím se. Jsem zvědavá. Co uvidím, když otevřu oči? Chci poznat i jiný svět. Nějaký jiný pocit. Poznat něco nového. Vydat se za novými emocemi do jiného, ještě nepoznaného světa.  Dávejte si pozor na to, co si přejete, může se vám to splnit. Ošemetné, že? Za okamžik se cítím tak osaměle. Sama v prázdnotě. Sama ve tmě.  Proč tu není  nikdo se mnou? Obejme mě někdo? Co mám dělat? Ať někdo přijde. Víra v to, že někoho uvidím v mé blízkosti, mě donutí otevřít oči. 

 

Zjišťuji, že to měkké, v čem jsem ležela a kde bylo mi dobře, jsou odpadky a největší sračky. Odpady ostatních. Všechno, co ostatní nechtějí a zbavují se toho. A mě v tom bylo dobře. Já v tom ležela. Když se koukám nahoru, vidím vysokánskou, úzkou šachtu končící v neznámu. Úplně nahoře vidím obdélníček světla. Po tomhle zjištění si uvědomuju, že chci okamžitě pryč. Chci tam nahoru. Mám takový pocit, že když se dostanu nahoru, konečně budu ve společnosti ostatních. Nebudu osamělá. Nebudu ztracená. Ale tento pocit nakonec přebije uvědomění si, že na tomhle světě se válím v největším svinstvu. Jsem tady největší nula. Nejvíc dole. Víc dole být ani nejde. Chci se jim vyrovnat. Těm nahoře. Ne, nechci se jim vyrovnat. Chci být lepší než oni. 

 

Uvědomte si, jestli je dobré žít v té krásné nevědomosti. Jestli je dobré chtít vidět víc. Jestli je dobré chtít jiné věci, když vám je dobře i bez nich. S nimi je totiž váš život najednou příšerný. Ty jiné věci se nazývají znalosti, zkušenosti a vědomosti. 

 

Šplhám nahoru v naději, že tam nahoře s ostatními bude lépe. Že tam nahoře je spousta světla, spousta lidí a věcí, které můžu poznat. Že tam nahoře všechny překonám a budu nade všemi. Tu náhle zahlédnu nějaký černý obdélníček uprostřed toho bílého. Přibližuje se a získává tvar člověka. Je čím dál blíž. Nakonec mě strhává znovu do těch sraček. Dopadáme na dno, ale díky odpadkům se nám nic nestane. Proklínám ho. Řvu na něj. Pořád se mi omlouvá a leze za mnou. Otravuje.

 

Mezi odpadky hledám něco, čím bych ukončila jeho omlouvání, jeho dolejzání, jeho existenci. Nakonec najdu nějaký nůž ušpiněný od jakési tekutiny. Nezajímá mě, jaké. Je to k  ničemu, vědět, co je to za tekutinu. Chci ho zabít. Na ničem nezáleží. Chci ho zabít.  Nezáleží na mém životě. Nezáleží na tom, jestli žiji. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli ten člověk bude žít, anebo ho zabiju vlastníma rukama. Při zabíjení se musí vyvinout určitá námaha. Určité snažení. Člověk je tvor od přírody líný, a tak když na ničem nezáleží, je snazší nic nedělat.

 

Dřívější zvědavost opadá. Dřívější zájem o venkovní svět opadá. Jakoby v této díře na konci světa bylo všechno jedno. Jakoby najednou neexistovalo nic. Jen ta díra a osamělost. Tady existuje jen díra, já, onen člověk a osamělost. V zoufalém osamění si přisedám k tomu člověku. Je zvláštní. Někoho mi připomíná. Jak mi může někoho připomínat, když nemám žádné vzpomínky? Koukáme na sebe. Ani jeden z nás neovládá to zázračné umění. Řeč. Ale to nevadí, i bez ní cítíme, že jsme stejní. I bez ní si rozumíme. Sedíme a dýcháme spolu stejné výpary z odpadků kolem. 

 

Je den? Je noc? Netušíme. Snažíme se na to přijít. Stále nemůžeme přijít na odpověď. Když díky tomu člověku vedle mě ztrácím pocit osamění, jeho místo zaujímá opět zvědavost a zájem o svět nahoře. Podíváme se na sebe a já vím, že on cítí to samé. Také chce za každou cenu zjistit, zda je den či noc. Chce vyšplhat nahoru, poznávat okolí a nesedět tady v díře a hnít. Usměje se. Jsem zmatená. Poprvé od té doby, co na mě ten člověk spadl, nevím, co má za lubem. Co představuje to podivné zakřivení úst? Něco skrývá? Chce mě zabít? Nemám ponětí, o co tady jde, a tak se taky usměju. Je to jako kouzlo. Najednou mám pocit, že zvládnu všechno. Mám dobrou náladu. Cítím se šťastně. Jakoby pouhé zvednutí koutků úst všechno vyřešilo. Najednou, z ničeho nic se vznášíme, vzduch kolem nás proudí neskutečnou rychlostí a letíme nahoru vstříc obdélníku světla, vstříc výzvám, vstříc světu.

 

 


7 názorů

Laraille
16. 04. 2018
Dát tip

Tady je toho vtipu tolika, že to sotva snesu. :) Pusťte si film, jděte spát nebo si udělejte pěkný večer s partnerkou. Bude to tak pro všechny lepší. Dobrou noc :) 


Laraille
16. 04. 2018
Dát tip

Okey. Zní to trochu klackovitě. Ale prosím nemluvte na mě v infinitivu xD To zní taky dost hrubě a neobratně. 


Laraille
16. 04. 2018
Dát tip

Mohu se zeptat, co je špatného na "pohledu do zrcadla" ?


Danny
16. 04. 2018
Dát tip
zajímavé, psychologicky pojato. plus dobrý závěr. u mě na Tip.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru