Patnáctého června

Dýchám čerstvý vzduch ve Smetanových sadech

pod nefritovými stromy,

které oceňují každý můj

skvostný výdech.

Obloha je lehce potažená bělavými mráčky,

cítím ve vzduchu vlhkost, ale je příjemné teplo.

Můj pes Zepp líně polehává na posečené trávě

a tiše přežvykuje třešňový klacík.

Malý chlapec v maskáčové kšiltovce nenápadně pobíhá kolem,

schovává se za křovím a mezi smrky

se svým plastovým samopalem

nabitým bláznivou energií dětství.

Zepp s mírným zájmem chlapce pozoruje,

ale nedostává se mu zdaleka tolik pozornosti jako třešňovému klacíku,

zatímco malý vojín v něm jistojistě spatřuje monstrum okázalých rozměrů,

které je s to v okamžiku sprovodit ze světa jediným výstřelem.

Nemůžu se ubránit úsměvu a nořím se do vzpomínek,

jaké to tehdy bylo, vím, je to tam někde za mlžným oparem,

tam někde v dáli, která je jakoby na dosah ruky.

Myslím, že je skutečně všechno teď,

mimo čas, mimo všechno,

toužím udržet tu chvíli navždy.

Všude kolem se plouží páry, mladé i staré,

jen ne ty ve středních letech, á, už se jeden řítí.

Všichni tlačí kočáry se svými ratolestmi,

vnoučaty, synovci a neteřinkami.

Z vojenského prostoru se ozývají dunivé rány,

prostě paráda! Den jako stvořený…

---