Jedy 2

Jako vždy budu rád za jakukoli zpětnou vazbu.

Melodia - 39. Ele, Večer

Říká se, že nosíme tři masky.

S dokonalou přesností obtáhla černou tužkou na oči obrys rtů překryté bílou rtěnkou. Stejně tak zvýraznila i oči. Jedna linka pod okem, druhá nad přes bílé stíny.

První ukazujeme rodině a přátelům. Druhou prezentujeme světu. Obě nám pomáhají vybudovat akceptovanou roli a zároveň skrývají třetí masku.

Z malého rádia na stolku se linuly poklidné tóny kytary a vyplňovaly velké apartmá. Tiše si pobrukovala melodii, zatímco si na hlavě urovnala bílou paruku s místy červenými prameny. Na krku si utáhla kožený obojek se stříbrným cvočkem. Škrtil, ale ne tolik, aby nemohla dýchat. K obojku připojila řetízek, jehož vyleštěné ocelové spoje jí spadaly až do klína na sněhovou sukni. Nakonec pevněji převázala šňůrky na šedém korzetu.

Téměř hotovo.

Prohlédla se v zrcadle, ale nenašla jedinou chybičku. Bílá sukně pod kolena, šedý korzet, namalované zlatavé runy v dekoltu, šedé rukavičky, bílá paruka. Vypadala úchvatně. Zbývalo si jen nasadit masku. Stane se z ní Melodia, okouzlující žena, která dělala věci, o kterých se jí zdálo jen v těch nejdivočejších snech.

Třetí masku nikdy nikomu neukazujeme, neboť je odrazem toho, kým skutečně jsme.

Vypnula rádio a na pokoj dopadlo mrazivé ticho. Stoupla si k velkému dvojitému oknu, cestou si ze stolku vzala bílou masku bez úst ve tvaru králičí hlavy s dlouhými ušisky. Podívala se ven, kde rouška tmy zahalovala Asterii, druhé největší město impéria San’Lorei. Pouliční lampy při pohledu z třicátého patra připomínaly světlo světlušek. Vzhlédla k nebi, kde z tmavých mraků padaly sněhové vločky, velké jak kusy vaty. Vyhledala měsíc Andria. Jako jediný ze tří měsíců byl tu noc vidět. Jeho tvar rozbitého D a prstenec kolem něj částečně prosvítaly skrz mraky.

Přišlo jí ohromující, že se něco tak úchvatného může objevit pouze v noci. Nechávala se výhledem unášet, dokud se neozvala tři slabá zaklepání. Nasadila si králičí masku, stala se Melodiou - ženou noci.

Po vyzvání do pokoje vešla dívka v riflových šortkách, v kožené vestě a dlouhých hnědých rukavičkách. Stejně jako Melodia, i dívka skrývala svou identitu. Obličej zakrývala pod maskou bez úst ve tvaru laně. Dlouhé zlatohnědé vlasy měla zapletené do dvou silných copů, aby nezakrývaly šíji.

„Je čas,” vyzvala ji Bichette.

„Bichette,” odmlčela se. Srdce bilo pomalu a klidně. Jen jako by jí nějaké monstrum svými pařáty svíralo žaludek a jakýsi hlásek našeptával, aby zde zůstala. Možná kdesi v koutku duše protestovalo její pravé já. Odehnala všechny myšlenky zatřesením hlavou. Pobavena vnitřním rozporem, usmála se. „Nic. Můžeme jít.”

Občas ale třetí masku nasadit potřebujeme. Toužíme tak nasytit své nejtemnější touhy a zároveň nechceme ztratil přehled o tom, kým skutečně jsme.

Čekaly v malém pokoji. Všimla si, že Bichette každých pár vteřin nepatrně přešlapuje. Záda měla vypnutá, lokty zafixované u těla. Téměř nedýchala. Melodia ji chápala, jeden z příchozích Gentlemanů nebyl zrovna nejmilejší. Bichette se stále rozkoukává. Možná jsem měla požádat Dirigenta, aby si ji zamluvil. Povzdechla si. Na to je pozdě. Chtěla aspoň nervózní dívce poskytnout útěchu, ale hledala správná slova příliš dlouho.

Do pokoje vstoupili dva muži. Své identity skrývali pod maskami bez úst ve tvaru vlčích hlav. Přestože Melodia jednoho z nich znala, dokázala podle stavby těla a způsobu chůze ty dva odlišit. Jeden byl starší a sebejistý, zatímco druhý mladý a ostýchavý.

Melodia udělala krok ke staršímu, Admirálovi, a udělala pukrle. Hosté používali pro zachování identity přezdívky. „Vítejte, drahý Admirále. Jmenuji se Melodia a tohle je Bichette.”

Bichette si položila pravou ruku na srdce a trhaně se uklonila.

Admirál je sjel posuzujícím pohledem.

„Nevypadají špatně. Na Arnoldovo doporučení se dá vždy spolehnout.” Otočil se na mladšího. „Vyber si jakou chceš. Ber to jako takový předčasný dárek.”

Mladší se na obě podíval, v očích se mu skrývala nejistota. „Králík…” zašeptal.

Admirál se ušklíbl. „Jsi skutečně můj syn. Hned poznáš prémiovou kvalitu. Laňko!” křikl na Bichette. „Připrav nějaký pití a odnes ho dozadu,” rozkázal a rázným krokem vyšel k ložnici.

Bichette chvíli strnule stála. Cukla jako by ji opařili a dala se do pohybu. Z minibaru vyndala dvě skleničky s lahví alkoholu a odešla do ložnice. Než zmizela za dveřmi, podívala se na Melodiu.

Melodia nemusela hádat, jaké emoce se skrývaly za maskou laně. Otočila se zády, bylo potřeba se věnoval druhému Gentlemanovi. Když se k němu přiblížila, trhl sebou.

„Není důvod se bát. Tento králíček vám neublíží.” Něžně uchopila jeho ruce. „Jaké je vaše ctěné jméno? Ať vás mohu řádně oslovovat, drahý pane.”

„A… Atalanta.”

„Je mi velkou ctí.” Přiblížila se blíž, dělilo je pouze pár centimetrů. „Máte-li nějaké přání na srdci, nezdráhejte mi ho říci. Ať je jakékoli,” zašeptala.

„Cokoli?”

„Ovšem,” ujistila ho.

„I kdyby to bylo… jen povídání?”

Usmála se. Většina nových Gentlemanů se dělila do dvou typů: bez řetězu a ostýchavá. Ti druzí si vždy při prvním setkání stěžovali na svou práci nebo rodinu. Teprve po druhém se cítili uvolněnější, aby se odhalili třetí masku. Kéž by si vybral Bichette.

Usadila ho na gauč. Připravila dvě sklenky alkoholu, ale odmítl. Přisedla si vedle něj. Něžně se ho dotkla, propletla s ním prsty. Cítila, jak mu pulzují.

„Povězte mi o sobě,” požádala ho Melodia.

Atalanta se zamyslel, váhal, co říct. Nadechl se, ale vyrušilo ho prásknutí bičem následované zaúpěním.

---