Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Na hvězdě. Těžkomyslnost

01. 09. 2018
0
0
482
Autor
slepec

Komponovaný deník. Zápisky od října 2014 do dubna 2015. Uspořádání byli vytvořeno hody šestistěnnou kostkou. Verše jsou z části tvořeny koláží nalezených vět.

0.

Potomek lidí se probouzí zimou

Vyhnout se bodu zániku / těsně / před jeho dosažením

Nepatrnost uvězněná / ve sprosté / zřejmosti

Škrábance kočičích drápů / jimž chybí kočka

Nutná údržba nástrojů / odpor materiálu / jasně formulovaný výstup

Odstup je činí krásnými

A nažravši se znovu zuří hlady

--

Zbavit se každé myšlenky
jako by byla
kusem kamene

1.1

Vyhnout se bodu zániku těsně před jeho dosažením, před dovršením touhy po tomto zániku. V našem odchodu nechat tento bod sám se uskutečnit. V čase, který uskutečňuje touhu, strmí jako okamžik.

Bod mimo celek času, do něhož se vracíme, abychom jej uskutečňovali - bod, který tento čas zničí.

Skutečný návrat není možný. Nikdy se nevracíme: buď zůstáváme týmiž a naplňujeme zánik, zůstáváme v čase tohoto zániku, dokud jej neuskutečníme svým odchodem, anebo jsme tento bod nerozpoznali a splynuli s ním jako s vlastním zánikem.

1.2

Filosofie se naklání přes okraj. Bere do ruky věc a s nečekanou pokorou ji prohlíží, jako si nás prohlíží paprsek světla. Odpor, lhostejnost ke všemu stvořenému: apatie matky.

1.3

Srozumitelnost nespočívá ve snadné čitelnosti, ale v hotovosti textu. Čas aby autor odstoupil, možnost jiného čtení, které teprve může srozumitelnost vytyčit. Skutečně důležití lidé: zde nutno mluvit. Dílo znamená pouze odevzdání, střádání, plýtvání, rozpoznání celku a zametení stop. Nutnost bloudit z přemíry

toho, co se chce vyslovit: osekávání, černění - pro takové vidění je většina napsaného holá zbytečnost. Vratká volnost v prostoru, jež se nikdy nevydá poznání - jak řečeno: černění.

1.4

... slyší chřestit kosti / přejde přes dvůr / projde vraty / zamkne za sebou.

1.5

autor: jsem metafora
při četbě Bukowského mi došlo, že jsem
se chtěl umýt
qualis artifex pereo!

nechť se dostane dost místa
na zkušebních vahách spánku
pro nedostatek ohledů ke své osobě

ale než se naděješ, třeba uhoříš,
ani to nezpozoruješ, shoří ti mozek
všechny tanečníkovy buňky musí být
v dokonalé harmonii

svou roli hrála také prostorová blízkost smrti

1.6

Za nejdelší noci vykope na hnoji jámu,
lehne si na dno a v bahně se schoulí.

1.7

Tmavý pokoj, na podlaze leží mrtvola ženy - černé kudrnaté vlasy v drdolu, obličej bez rysů, jakoby do sebe odvrácený. Žena je kýmsi konkrétním, ale snící si nedokáže vzpomenout kým: zabývá se myšlenkou ukončit svůj život vedle té spící ženy a tím s ní nějakým způsobem splynout - uskutečnění jedné, v porovnání s možnostmi života omezené myšlenky (to si snící uvědomuje prostřednictvím zeleno-modrých obrazů). Takto uplyne několik večerů. Pak žena bez tváře vstane a bez pohybu se vznáší směrem k posteli snícího.

1.8

dřeva
země bolí / pohrdání rozumem

nebeská tělesa by se musela zmenšovat
nebo zpomalovat svou rychlost
umdlévat ve svém rovnoměrném pohybu

hloučky bezradných, černě oděných lidí
bloudí beze slova od domu k domu

prohlížejí
a převracejí tváří k nebi

1.9

Jednou nohou na cestě k chrámu
stín nabírá do dlaní

Dávno již byla překročena mez
strun rozchvění počalo tkát svého pavouka

Odešlý aby nejprve přišel
do svého jména, jež je mu
zbylou nepřítomností, tedy
zbytnou
pro toho, kým byl a bude
ve vydobytém bodě pohybu

Ten jenž vejde teprve ve svém odchodu
sám není kde kráčí

Vyhoštěna ze spánku
mlha se stahuje nohou plamene

1.10

Klopotné poznámky, útržkovité, jazyk se zadírá, mozek se přerývavě nadechuje. Nejde o psaní, spíše záznamy, pomůcky v chůzi, stále příliš osobní.

Mrzačení slov, mělkost, nesrozumitelnost: podstatné, jež se neustále děje kolem nás si neustále hledá výraz. Žádná jistota: až v pravou chvíli vypovědět. Odkrývat potřeby mluvení, sdělování: strach z konečné uzavřenosti.

Proud slov nečinně spjatý s neklidem, zdánlivé útěky zdánlivé paměti: nebrat / darmo / do huby / slova rostlá / pro jiná / slunce

1.11

Ponor. Jsem opětovně vykazován. Rub slova: sprostota probouzení minulosti a všeho, co je ne-přítomné proti živosti v přítomném, žitosti. Pohyby jimiž se zajišťuje přežití, tělo kotvící myšlenky-gesta. Zdroj pocitu hloubky, která se zdráhá být vyzdvižena do gramaticky utříděného, zjednodušujícícho tvaru.

1.12

alkoholismus
důležité je správně definovat
problém lidového smíchu
zosobňovali ideální svět svobody
a byli krásní

potkáte na ulici žebráka
nesmírná zdobnost ochuzuje o sousta

Odysseus na sežehnuté palubě
slyší tu hudbu kopců přes červotočivé
díry ve stěžni

nejsem

1.13

Potomek vstupuje / do stavení svých předků. / Otevírá dveře.

1.14

Nic už nedrží pohromadě, říká Ivan Ivanovič, drtil jsem po jedné kosti všech věcí, rozdrolil vše, co je spojovalo, zbavil je jejich slov a slova zbavil jejich věcí, říká, každou chvíli jsem byl připraven na konec, zahlazoval stopy, říká, pálil mosty, dával si záležet na svých odchodech, ale přitom jsem, říká Ivan Ivanovič, stále zde, každým okamžikem čekat změnu, v napjatosti celé bytosti na ni být připraven, říká, a nedočkat se jí, být postaven před podvod, říká, toho, že se nic neděje, že tělo vydrží déle než jsme si mysleli, než jsme se obávali, říká, být opuštěn vlastní konečností, být zanechán zcela napospas uprostřed všech ruin, které jsme se odnaučili obdivovat, které jsme se odnaučili dokonce i si hnusit, říká, a přitom neustále pohrdat, nebýt schopen nejmenšího pocitu sebezáchovy, nebýt toho už schopen, doslova bezvýchodně, říká Ivan Ivanovič, opuštěn, všichni kolem mě skončili v blázinci, dřív nebo později jim to v hlavě prasklo, přelilo se, říká a zcela je zatopilo, když se už nezvládli vrátit, když se rozevřeli do šíře, z níž už nebylo možné se vrátit, říká, vrátit se sem, říká, kam je nutné se vracet, jako se naší paměti vrací ruiny, které jsme za sebou zanechali a které jsme se snažili zcela smazat, zapomenout, ale které se naší paměti neustále vrací aby jsme viděli, neustále byli usvědčováni z toho, že nikam odejít nelze, a to znamená, že to nezvládli, nezvládli se vrátit, to je celé, říká, takhle jsou neškodní, otupení, setrvační a čekající, opuštění sebou samými, říká, jsou neškodní, ty knihy, říká, desítky, stovky knih, které člověk přečte, které zhltá, naprosto lhostejně si kazí žaludek, připraven na to, že nic dalšího nepřijde, že přijde konec, ale konec samozřejmě nepřišel, říká a říká si o pivo, konec samozřejmě nepřišel, ale knihy se vrací, neustálá ozvěna v každém slově, pohřbívání slov, říká, pod sutinami, což je to jediné, co zbývá z knih, ale co je knihami naprosto znehybněno, říká Ivan Ivanovič, které jsem musel opustit, říká, nechat čtení, protože mě odebíralo životu, naprosto mě odcizovalo lidem a tak jsem se vrátil k lidem, říká, a obětoval veškerou možnost číst, říká, dřív nebo později všichni kolem mě skončí v blázinci a o tuto možnost návratu se navždy připraví, říká, tak jsem šel do hospody, říká, přestal jsem číst a šel do hospody zároveň, a vlastně tam už jsou, všichni a tedy i my, zbaveni veškeré možnosti se vrátit nebo odejít, jsme pořád zde, říká Ivan Ivanovič a pokračuje v hovoru se slečnou.

1.15

(až kde se nevidí rozezná tvář)

do něj když patří teprve rozezná
tvar za zrakem plane
oko
se spirálou splyne
vznesené až v tom co zanechá

2.16

Vstávání k čemusi, vše smíšené, obličeje atd. Lidé: bodově osvětlená těla velkých stromů.

Spolčení v prostoru neúplnosti: čas uběhlý, čas předběhlý, plněný čas, umírající čas. Rozpad filosofie z podstaty žitého času. Hluché srdce buší do vrat.

Pak je tu ta propast netvoření, propast nechuti civí jen co se otevřou ústa v odpověď: šum. Hledání lásky v troskách moudrosti.

--

Po čemsi mžikem tápou v tváři. Opuštěnosti, i té je to podezřelé. Vrhnout se na ni nevrhnout. Vidí ji nechce ji vidět špinit už zrakem nasáklým pahýly nespavosti: vidět ji

a taky ji nevidět, uhýbají pohledem. Stojí těsně, dotknout se chce ne nedotkne se: kost.

Pak znovu.

2.17

Špinění, znamenání, cejchování. Mrhání bahna. Rez, patina, důvěra. Dvojstěn, nepřítomnost. Rozšklebené. Se zceluje. Se dohledává. Nazpět.

2.18

O slečně jsem půl roku neslyšel a také jsem o ní nemohl slyšet. Náhodou jsme se potkali měsíc po tom, co ji pustili, co jsem se vrátila, říká, ale nevrátila se, protože vůbec neodešla z léčebny, stále byla v tom stavu, do kterého jí uvedli v léčebně, ze které odešla a teď nebyla nikde, její vědomí na půli cesty, vědomí, které jsem sám v sobě upozadil a možná díky tomu jej uchoval stále živé, v ní samé jaksi upozaděno a utlumeno, co jsem se vrátila, říká slečna, přisedne si, říká, je teď klidná, nesmírně klidná, říká a srká pivo, dá si tři a půjde domů, život dostává řád, na prášky si ještě nezvykla, po všem sem jako na opiátech, říká, taková meditace, říká, nepřetržitá.

Začala malovat zátiší, uhnívání věcí, co jsem se vrátila, říká slečna, a dívá se někam za mě, vidím co z ní je v mé mysli ještě živé a teď možná více živé ve mě, tedy na pozadí mého vědomí, než v ní samé. Kreslím mandaly, říká slečna, než začnu zničím co jsem nakreslila předtím.

2.19

že jsme
dovolili vrazit mezi sebe klíny
dnešní stav je takový:
že nám
klepou na vrata a chtějí nás
zabít co je kulturně plodné

a duchovně možné
zneužívání lidových drog
postupně zaměřen
na co nejefektivnější produkci věcí
naším
základním kulturním stavem

2.20

Na dvůr přicházejí postavy v černých oblecích: starci s holemi, ženy v dlouhých sukních, mladíci v kloboucích. Vstupují do chalupy a zabydlují se v jednotlivých místnostech.

2.21

Sedí proti mě a mlčí, ale tvář mu hraje radostí. Vypadá to, že je naprosto šťastný, když může sedět několik hodin v tomto zakouřeném nonstopu, nespočet mlčenlivých hodin kouře a hlasů, chrchlání a kašle a špatné muziky, která plodí pokřivené, zakrslé myšlenky, ale on, zdá se, vůbec žádné myšlenky nemá a právě to, zdá se, jej činí svrchovaně šťastným.

Sedím naproti němu a spolčuji se s ním v mlčení a v kouři, ale nedaří se mi spolčit se s ním i v nemyšlení, má hlava neustále produkující slova, má hlava, která mě nutí trpět muzikou tohoto nonstopu: nejvíce si cením těch, kteří mi vzpříčí slova v krku, kteří mi zamezí mluvit, odnaučí mě skládat věty a já chodím jako s roubíkem a nejsem schopný poskládat své myšlenky, které proudí naprosto neukázněně a bez řádu, tok myšlenek, jemuž můžu dát výraz jedině smíchem, směju se protože nejsem schopen sestavit jedinou kloudnou větu, jedinou správnou větu a směju se samozřejmě proto, že všechny pokusy sestavit takovou větu vzdávám, mlčím a takové mlčení mě podivně, neuvěřitelně naplňuje, jsem zcela naplněn tímto mlčením a takto sedím v nějakém nonstopu a hodiny vydržím v naprosté duševní i fyzické nehybnosti.

2.22

Pohrdat těmi, kdo se nechají porobit ženou. Ještě více pak těmi, kdo se nechají porobit ženou v sobě. Každým, kdo se nechal jakkoli porobit a tím zabil přirozenou svrchovanost své bytosti, zabil jakýkoli možný vztah k druhému, který by nebyl pouhým vyděračstvím.

2.23

Psát znamená žít ve slovech způsobem, který se zdá být životu nepřátelský. Odevzdávat plnost života slovům, nikoli se života vzdávat. Těšit se z plnosti života v tom, že tento život ztrácíme. Čím plnější a intenzivnější, tím silnější pocit nesamozřejmosti - touží sám předat to, čím je živ. Břemeno viny, které nejvíce tíží toho, kdo ji nemůže splatit. Nikdy ji nesplatíme - ti, kdo nás přesvědčí o opaku nás mají ve své moci. Život je řízen otázkou smrti.

2.24

Když obrátil jsem se, tys prošel bodem
do něhož ze všech stran se táhnou tíže

3.25

Tváře: odstup je činí krásnými, hmotnými.

Pak se blíží k soše, naklání se ke kameni a je ve střehu: každou chvíli očekává pohyb.

3.26

(propast a přátelství)

do kola vlámaný vždy kolem kráčí
oko se v / opaku odívá
bod kde pohled kvílí oklamaný
zrození souzvuku v pozadí obíhá

3.27

Opuštěný prostor, v němž psaní mělo být výhradně osobním ohledáním světa. Skrýš jazyka v jazyce lidí: možnosti. Nenaplnění a vyhoštění látkou této stavby - též látkou stavitelovou - strmící v jejím vnějšku, do jehož nitra už není vpuštěn.

3.28

Když píšeme, vzdalujeme se od živých. Necháváme vše napospas - slovo se z nástroje stává účelem. Překračovat tuto hranici znamená stávat se neustálým utečencem. Nikdy si nemůžeme plně uvědomit dosah tohoto útěku. Nepíšeme tím, co si myslíme nebo co víme, ale tím, že dáváme tvar tomu, co teprve bude možné myslet a vědět. Vracíme se vždy na počátek našeho útěku. Právě tímto uskutečňováním žijeme a ti, kteří žijí, se v něm uskutečňují. Vzdalujeme se sami sobě nikoli jako někdo druhý, ale jako někdo, kdo už není prvním.

Slovo se takto popírá a my je znovu křísíme, abychom sami žili, i když právě jím se nejvíce podobáme mrtvým.

3.29

(smrti)

slabí tak nabývali sil a silní
slábli beze všeho trestu zprovodit
ze světa asi něco chtěli
do ústavu pro choromyslné
v Glückstadtu šlo o svépomoc diktovanou nouzí

však stejně se nám zvedá žaludek
když se loď kymácí který je
předzvěstí šílenství své služby
byl zcela hoden ale přesto vždy řeknou životu ne

ke své zraněné a zbídačené sestře

4.30

Stav před zrozením: Množství těl vířivě doráží, barvy. Vymezování prostoru. Tápání, matnost citu teprve přichází se smyslem, tedy: zrak, čich, sluch hledají svá jména.

4.31

Z druhé strany
tajně blížila smrt
a nažravši se znovu
zuří hlady vždy

znovu je třeba
definovat co je chudoba
a kdo je chudý
zašli až příliš daleko

v akceptaci nekonečna
tušíme existenci sil
které ve svém působení
překračují hranice

otisk ruky vypálený

4.32

Kočka, tichá našedlá kočka oblízne ruku. Která visí z postele, nikomu nepatří. Přecházení: chodba, skvrny od vody, moč, rám bicyklu: řada tenkých dveří. Do kterých může omylem vstoupit a vidět jak spí nebo nemůžou spát, bezmocně hnětoucí hmotu na bílém prostěradle.

--

Otázka probuzení: svéhlavost zrcadla, svéhlavost ozvěn, svéhlavost hlavy: nekončící odklad. Stín střídavě halící jména. Kam se poděla skutečnost? Kočka na schodech s očima a chlupy, pach plísně, popelnice: ozvěna se vzdouvá a polevuje. Jeskyně: bez poustevníka, bez oliv, bez moře. Jeskyně bez ohně a bez vstupu, kouř. V díře s přeludností poustevníka.

4.33

Prostor - do něhož je nám zapovězen vstup / v němž přebývá sama možnost / z něhož jsme vykázáni - odkázáni na jeho vnější podobu.

4.34

Všichni tihle zdraví lidé mi neustále vnucují své zdraví, říká slečna, nutí mě ke svému zdraví a postupně mě zabíjejí, staví ve mně hradby ze svého zdraví, skrze které sotva kdy proklouzne nějaké živé slovo, říká slečna, jen samá zdravá slova, slova pro zdravé uši a pro zdravé mozky úzkostlivě si chránící své takzvané zdraví, říká slečna, sotva kdy ke mně proklouzne nějaké živé slovo, říká slečna, budím se uprostřed noci a naslouchám vrzající podlaze, říká slečna, nic vlastně neslyším, tápu ve tmě, několikrát za noc musím měnit místo spánku, říká slečna, pak teprve se dá psát, říká slečna, když se tápe bez jediného zvuku, bez jediného slova se tápe ve tmě s vrzající podlahou, ale já žádné vrzání neslyším, říká slečna, hledám jediné možné místo v tom rozlehlém, neohraničeném prostoru noci, kterou nevnímám žádným z pěti smyslů, říká slečna, když tápu, když vyklouznu ze zdravého spánku, z něhož jsem vyhoštěna jejich zdravím, říká slečna, když jsem vyhoštěna z jejich zdraví, jako cizinec před nímž se musí mít na pozoru, říká, kdyby mě takhle viděli, jak tápu, oslepená, hluchá, naprosto znecitlivělá, říká slečna, kdyby mě viděli a možná že mě už viděli, protože já bych je vidět nemohla, říká slečna, jsou rozhodnuti vyštvat mě i z toho posledního místa, které žádným místem není, říká slečna, nemám žádných myšlenek vůbec na nic nemyslím, jsem cele pouze svým tápáním a vrzáním podlahy, které neslyším, a právě na tomto místě, říká slečna, které místem není, nacházím slova, s nimiž se budím do dne jejich zdraví, s nimiž se budím jako s dlátkem, jímž prorážím otvory skrz hradbu jejich zdraví, slova, s nimiž se budím a která říkám proti jejich zdraví, říká slečna, stejně jako se jejich zdraví budí proti mě a vnucuje se mým slovům a dokonce i mým pohybům, vnucuju, říká slečna, kladu svá slova do jejich zdraví, které jim naslouchá, říká, kladu tato živější, živá slova mezi slova jejich zdraví a jen díky těmto slovům, která ještě nejsou zcela jejich slovy, říká slečna, si udržuji prostor, ve kterém je můj život stále ještě možný, v němž se chráním před jejich zdravím, říká slečna, protože právě jenom zdraví život je možné žít a protože právě jejich zdraví není mým zdravím, říká slečna.

4.35

Její oči znají hodinu a vědí
že způsobují / to vědět
samozřejmě nelze / pouze když

po hře skládá svůj nástroj
může zapomenout, co se v ní

uskutečňuje

4.36

Beru slovo, abych jej obrátil proti tomu, proč jej užít nelze. Slyším: jen hlupák chce najednou říci vše - moudřejší pracuje trpělivě: vidí svou látku, tisíce míst spájí dohromady, ladí nebo vyostřuje konflikty tak, jak se pod jeho rukama tvoří celek, vidí slova, nikoli stíny toho, čemu říkáme myšlenky - kdo chce dosáhnout cíle, má ho neustále před očima a zcela splyne s touhou po tomto cíli - kdo cíl uskutečňuje se od něj odděluje, jako by jej ani neviděl: tak cíle nedosahuje on, ale tento cíl sám se uskutečňuje.

4.37

náhlý dotyk / jakýsi
matný pocit
provždy / nesdělitelný
zásvit / něčeho
co je v nutném
srovnání se vším / ničím

4.38

Hudebnice skládá po hře svůj nástroj
její otevřená mysl / ona sama je tichá
před svou myslí / ustupuje

učí se úžasu / nevěděli zda o ní říct
že je krásná / s temnými kruhy pod očima
příliš lhostejná / dlouho chodí

k mrtvým / s otázkou: co chtějí

4.39

Dva pokoje oddělené stěnou, která budí dojem zrcadla. V každém pokoji se probouzí postava ženy bez tváře. Postavy procházejí skrze stěnu z prvního pokoje do druhého a z druhého pokoje do prvního. Když přestává být jasné, která žena je která, uléhá žena bez tváře v obou pokojích na zem a zůstane ležet jako mrtvá.

V zrcadlivé stěně pokoje se probouzí odešlý obrys ženy. Jeho temnou podobou je touha znovu splynout se ženou a tato touha stvoří hmatatelnou nemožnost. Žena se budí dotekem. Přistupuje k zrcadlu a spatří masku. Dotýká se zrcadla a tuší nějakou ztrátu. Žena v masce počíná gestikulovat a pohybuje se po pokoji. Druhá žena pomalu odříkává slova: Oči Ústa Nos Líce Čelo Kost. Maska počíná nabývat podoby tváře.

Žena hledí do očí ženy v zrcadle. Když se ve vlastních očích počíná ztrácet, objevuje se za stěnou, která budí dojem zrcadla, prázdný pokoj. Žena projde z prvního pokoje do druhého. Na zemi leží mrtvá postava ženy bez tváře. V zrcadlivé stěně pokoje zbylý obrys masky odříkává slova: oči-ústa-nos-líce-čelo-kost.

4.40

Sesbírat oharky myšlenek, všech myšlenek, porůznu vrostlých, zadřených, vžitých. Vidět v ženě těhotenství, břicha: otvory - v dítěti vidět věc, nepoužitelnou, jedinečnou čistotu: tak nás vidí vítr nebo voda - ve věci vidět ženu, nedotknutelnou, mnohačetnou.

--

Trpělivé ohledávání prostoru, slepý smysl podobný hmatu: obydlení možností. Jazyk, to, jak se píše: zapomenout. Plnit formy k prasknutí jako hluchý ladí strunu, tenkou strunu, která mu krok od příští vteřiny může vyseknout zářez v oku. Zvyk (nejraději by se jen snilo): nevzpomínat, nemyslet, nechat soustředěně proudit, kde prohvizdují otvory.

--

Technický výkres: ani o milimetr se neodchýlit, přesně propočítat, nechat se prosadit stroj. Obrábění, soustružení, kalení, patinování - zdání ideálních podmínek, matematických: nutná údržba nástrojů, odpor materiálu, jasně formulovaný výstup.

4.41

V těle mi vrzají desítky dveří. Ústí do puklých prostorů. Chtějí mě postit ohněm. Jsem na troud sama a kůže mi namrzá. Sype mě do trhlin. V suchých kostech chrchlá vichr hrubými jazyky. Vychrchlává ten oheň.

Mám v těle spadané hnijící plody. Leží na zbahněném dně. Potomku lidí, slyšíš ten smích stromů vyrvaných z kořenů? Vše se vskrytu třese zda nalezne dost sil k novému zrození. Přiviň mě k své vině.

V díře které propadla bouda utečence, stlučená kdysi ze sinalého dřeva, se choulí smyšlenka: je jako dítě. Jí počneš a jí opustíš, až v tobě vyzpívám své trosky. Potomku lidí, neměj strach. Máš už jen slova.

4.42

Ničím vězněná nepatrnost / nevyhnutelně náhlý / dotyk zřejmosti.

5.43

Sbalil věci do rance a šel na vlak. V podzemce si všiml, že za nějakou ženou padá množství bankovek. Přiskočil, aby je zdvihl - byl to docela balík, a jde za tou ženou: "madam, padaj z vás peníze" povídá a podává jí je. Žena děkuje. Odchází na nástupiště. Po chvíli vidí tutéž ženu: jde za ním a slušně se ptá: "promiňte, vy jste mi před chvílí vrátil ty peníze?" - "ne" odpovídá - "aha, promiňte" - žena odchází. Nastupuje do podzemky. Co to říkám, copak sem nějaká zasraná charita? mručí muž a má pocit, jako by někdo promluvil za něj dřív, než se dostal ke slovu. Stále zachmuřen kráčí po cestě, která vede na nádraží. Co chvíli k němu někdo přijde s prosíkem: "bůra? na pejsky? cígo plyšáka?". "Nemám nic" odsekává temně. V tom si všimne, jak se k němu blíží zarostlý, vysoký muž. Zas další, říká si a zatvrdí se. "Prosimvás, pane" řekne muž a začne před ním šermovat rukama s příšerně dlouhými a špinavými nehty, "neměl byste nůžky?". Překvapeně se zastaví, "nůžky?" - chvíli na sebe zírají. Vysoký muž zkouší přitvrdit: "dejte mi nůžky nebo vám vydrápu voči" - znovu na sebe zírají. Pak se rozejdou. Muž nastoupí do vlaku, po nějakém čase vystoupí a jde s rancem. Dojde do místnosti, vyndá z rance deku a lehne si na postel. Spí několik dnů. Vstane, něco pojí, mručí a jde si zas lehnout. Spí dlouho. Když vstane podruhé, je zarostlý, pobodaný od blech a s nehty příšerně dlouhými. Sbalí věci do rance a jde na vlak.

5.44

několik slov
zakalený výsek skutečnosti
tušení forem
hlava žebra nohy prsty
pohyblivý prostor ozvěn
čas v tom pohybu
moře času s pravidelnostmi
které není nutné znát

mám pocit že
nemám že mají
jen cosi zahlédnutého
sebezřící plochou

rezavá skvrna v záhybu radiátoru
zčernalá vlhká mazlavost zdání
díry uhrančivá nemožnost
odtrhnout pohled

5.45

Všichni lidé však zhynou
až se země vznesená do moře stane hlínou.
Pak začne země znovu vznikat a takto se rodí všechny světy.

--

Mumlají nějaké vtipy, dokud ještě snesou vlastní zápach budou odlupovat a zbavovat věci jejich zdání a zdání jejich věcí, ve tvářích noc co noc vzdálenější, propadlejší někam mimo sebe a mimo všechno.

Nechají se spoutat, sebrat nože, šaty - sprchují je, odhmyzí, řadí k pochodu - pak se krokuje, počítá, mašíruje - co zbývá je nutnost, snad věrnost životu - znechucení - proti mrazu rázný krok, někteří ještě teď mluví o čistotě.

Stav před zrozením. Mozek se chrčivě nadechuje, slepý smysl podobný hmatu. Hluchý ladí strunu, tenkou strunu, která mu krok od příští vteřiny může vyseknout zářez v oku.

5.46

Rodina, bytnost, větná skladba: střádání nemožností.

Hlasy, které si navzájem protiřečí. Štosy papíru, zpopelněný život, vrhající klacky pod nohy. Nádech paměti aby rozevřel. Ráno se zabořit pro kosti k ohlodání, odpady, slova, sny - co zbylo probrat a zhodnotit. Disocializace. Neustálé slovo-propast.

Tenkými dveřmi vše pronikne, tenkými dveřmi může kdykoli někdo vstoupit. Podtlakem se samy otevírají. Vlézt sem a vidět jak spí, narolovaný a zprohýbaný.

5.47

... vrže na schodišti. Přespává v opuštěných místnostech.

6.48

Bedřich byl celé dny malátný, zpomalený - aniž by chtěl, vyspával až do oběda. Jeho žena se na něj začala dívat nedůvěřivě, ale vařila a prala jako obvykle. Bedřich chodil pozdě do práce a bez zájmu bloumal chodbami. Když přišel do své kanceláře, usnul na stole. Brzy ho vyhodili. Žena mu chtěla vyčinit, ale Bedřich ji nenechal a padl na postel. Zavřel oči a myslel si, že znovu usne - pocítil však v hrudi podivný tlak. Otevřel ústa, aby si ulevil a v tom z něj vyšel jakýsi hlas a provedl ho primitivní tóninou. Bedřich vstal, chodil po místnosti a hlas v něm stále zněl - chraptivý, hluboký a byl to skoro zpěv. Když to slyšela jeho žena, otevřela dveře a zírala na muže. Ten ji však nevnímal, vzal kabát a vyšel ven. Chodil po ulici a halekal a jeho vlastní nejistý hlas ještě trochu přeskakoval v tom novém hlase. Jediná možná, říkal si Bedřich. Po pár krocích se mu to začalo líbit a pořádně se do toho opřel. Bylo však velmi časně ráno a tak vzbudil rozruch. Zahnul za roh a míjel nedůvěřivé pohledy lidí, zahnul za další roh a čaply ho nějaké ruce. Jediná možná, říkal Bedřich a měl pocit že se ho na něco ptají. Pak se ocitl v malé místnosti s hrubou omítkou. Po několik dní mlčel, ležel na posteli a nemohl spát ani minutu. Věděl, že musí něco najít, ale nemohl se dostat ven z toho těsného prostoru. Snad na něj docela zapomněli. Hlas už neslyšel a neviděl už ani nikoho z lidí. Občas opakoval: jediná možná. Pak zemřel ale jeho mrtvola stále vypadala jako bdělá, což dlouho mátlo úředníky, kteří se na ni chodili dívat.

6.49

vzplanout má kdo dosud kráčí (co svedeno)
co svedeno stáčí se v odešlém pohybu (dohotovení)
dokud se v kyvadle soustruží osa (pohybu)
skryje se spirálou (dosud)
odtud (kráčí) dovést do bodu dohotovení
aniž uvnitř stane (se)

(co svedeno se dohotovení pohybu dosud kráčí)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru