Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Marion

23. 11. 2018
9
19
1168

Další vzpomínková šuplíkovka

  Přerovnával jsem tuhle věci ve skříni a narazil na sváteční béžovou košili. Už jsem ji na sobě neměl mnoho let a ani bych se do ní už asi nevešel. Tak si říkám, proč tady ta košile ještě pořád vlastně visí. Ovšem jakmile jsem uzřel na její levé straně velký mastný flek s nádechem oranžové, který nikdy nešel vyprat, hned jsem si vše vybavil.

   To jsme tenkrát, jako čerství „osmnáctníci“, stáli u stánku s douzenými klobáskami a čekali na tuhle zakroucenou krásku, až nám přistane na papírovém tácku a doplní chybějící pouťový článek ve dvojici s točenou desítkou ve voskovém kelímku. Doteď mám před očima toho pána, který již klobásku vlastnil. Měl trochu brunátný obličej a v očích velké odhodlání. Dmoucí se pupík kryl bílou košilí v nedopnutém saku a v poledním slunci se mu blýskala počínající čelní pleš. Otevřel ústa plná zubů a vložil ji mezi ně. Byla pěkně napěchovaná a střívko teplem napjaté. Jelikož se ale zprvu zdálo nepoddajné, musely zuby tlouštíka vyvinout poněkud vyšší tlak, než původně předpokládal. Svaly obalené kolem kloubů jeho sanice se rozvibrovaly. Oči se mu přivřely, zuby pronikly do klobásy a stalo se nevyhnutelné Proud omastku vytryskl a všechno další už pak bylo jako ve zpomaleném filmu. Nažloutlý proud vyletěl ze štěrbiny mezi zuby a mířil přímo na mě. Stál jsem jako přikovaný a tělo, fascinované touto scenérií, se odmítlo hýbat. Stál jsem a jen čekal na dopad. Bum! A bylo to tam!

   No a je to tam dodnes. A to jen proto, že nás na pouť vždy doma oblékli co „nejlépe“, abychom nedělali rodině ostudu. Inu, byla to vydařená pouť.

   Mé vzpomínky však sahají ještě dále a to až tam, jak jsme s kamarády vyrazili do víru zábavy kolem celtových stanů a střelnic. To bylo v dobách, kdy jsme již z dětství dorostli do jinošských let a rodiče už nás pouštěli samotné. Unavoval je totiž hluk kolem atrakcí a mumraj kolem stánků s předraženým zbožím. Dnes už jim dokonale rozumím. Také mne to ničí. Ovšem tenkrát to pro nás mladé byla věc zcela boží a nedokázali jsme si život bez ní vůbec představit.

   Chodívalo se dlouhou cestou přes pole, až k vodárně, tam kde pravidelně jezdívali koňáci a zdobili prašnou cestu koňskými koblížky svých řehtajících se kamarádů. Pak se zahnulo na úzkou lávku vedoucí přes stavidlo a šup, byli jsme tam.

   Vzpomínám na tu pohodu ve stínu stromů, kde Franta Kocourek překusoval dětem pro zábavu desetníky, ty odvážné zvedal za kšandy jednou rukou vysoko do vzduchu a chvíli na to pak zápasil s hrůzostrašným hadem. Vzpomínám, jak o kus dál se v jiném stanu další blázen pral s medvědem, který měl tlapy ovázané jutovými pytli, aby mu nemohl při první naskytnuté příležitosti utrhnout hlavu. Jak na cestě k poutnímu místu stával strakonický dudák, takovej prapodivnej strejc v kroji a hrál známé odrhovačky. Kolemjdoucí mu každou chvíli

házeli nějaký drobný do folklórně malované truhličky a kousek nad ním v dalším stanu jasnovidka Jitka hádala lidem, kolik mají peněz v peněžence nebo co mají napsaný v občance - to si ale říkala Marion a tvářila se děsně soustředěně a tajemně.

   Vzpomínám, jak tátové zaplatili kolotočářům tři jízdy za sebou pro své ratolesti, aby si mohli dát jedno točený „U Matyldy“. Jak se některé z těch dětí pozvracely a oni pak měli doma, svým pivním dechem, co vysvětlovat.

   To my se většinou procházeli s limonádou v pytlíku a s očima navrch hlavy kolem stánků s fotografiemi tehdejších filmových hrdinů, zpěváků a rockových kapel, angličáků a jiného zboží ze Západu. Na střelnicích pak zamilovaní frajeři vystřelovali svým láskám papírové růže a srdcata z perníku a přitom jim občas upadl nějaký ten drobný pod stupínek a my jsme pak prolézali pod těmito dřevěnými rošty a poměrně často v nevysoké trávě nacházeli koruny, tříkoruny a někdy, považte, i pětikoruny! Domů jsme pak přicházeli s koleny od trávy, což rodiče nemohli pochopit, i když táta by věděl, jen mu nějak neštymoval ten náš věk. Bejk jeden! No a samozřejmě s již zmiňovanými mastnými fleky od vyuzených klobás na svátečních košilích – což rodiče pochopili hned a maminky se okamžitě hroutily, neboť věděly, že nastrouhaný „jelen“ s tím nehne ani s předpírkou.

   Občas jsme také objevili vyhozenou krabici od polárky se „suchým ledem“ a ten jsme pak házeli do rybníka a čuměli, jak to bublá a z prasklých bublin vychází magický kouř. To byla taková prémiová tečka za dobře prožitou poutí. Jó, to bejvávaly časy.

   Ovšem nejvíce mi zůstala vryta do mysli právě jasnovidka Jitka. Byla to totiž velice půvabná mladá dáma s dlouhými blonďatými vlasy a modrým pohledem. Pyšnila se štíhlou postavou a zručně vykrojeným výstřihem. Navíc, to co bylo ve výstřihu, bylo ještě zručněji podepřeno a vystaveno na odiv, jak nejlépe to šlo. Jevila se tak neskutečně krásnou. Zvlášť, když hladila ve velké bedně si hovící zasmyčkovanou krajtu za velikým plátěným stanem, ve kterém před chvílí předváděla své „jasnovidné“ nadání. Když uviděla mého kamaráda Vikyho, jak zírá na bednu, vstala a podala mu  ruku.

   „Ahoj, jak se jmenuješ? Já jsem Jitka.“

   Viky překvapeně pozvedl obočí a s jemným náznakem drzosti trefně zabodoval:

   „To bys měla vědět, když seš ta jasnovidka.“

   A ona se začala smát a objala ho a zeptala se, jestli si nechceme vydělat nějaký peníze. Prý by se jim docela hodila pomoc, teda jestli si troufáme. Srdíčka nám málem vyskočila z hrudníčků. Co víc si začínající adolescent může přát, než strávit jedno odpoledne mezi světskejma po boku blonďatý krasavice a nakouknout pod jejich pokličku.

   A tak jsme od té chvíle ztratili své běžné identity a trhali lístky u vstupu do stanu a vždy po představení rovnali lavice a židle. Sbírali jsme papírky a kelímky, které tam mezi ně „nepozorní“ návštěvníci naházeli. Nosili jsme bednu s krajtou na podium před stan, když principál lákal lidi do „šapitó“ a připadali si tam, jako těžcí bouráci se založenýma rukama a tvářili se, jako bychom k nim patřili odjakživa. Mohli jsme si pak tu krajtu i pohladit. Jitku - totiž Marion- bohužel ne. Časem jsme zjistili, že beznohá žena s flitrovým závojem na obličeji, kterou ukazovali v bedně šedesát na šedesát, je ve skutečnosti malá holka oblečená do blyštivých hadříků, která hned po svém výstupu vzadu za stanem prováděla gymnastiku, dělala provaz, stojky a hvězdy, aby si protáhla pokroucené oudy. Moc s náma nemluvila, ale asi byla hodná, protože nám dala dvě kulatá lízátka z Německa a to byla fakt bomba.

   Viděli jsme, jak principálka na pódiu před davem slibuje lidem, kteří vydrží být škrceni krajtou tři minuty, dvě stovky a jak v zákulisí platí těm samým lidem stovku za to, že sehrajou divadlo a vzdají to před limitem, kdyby podchlazená krajta špatně táhla. Občas jsme „šéfům“ skočili do stánku pro točený a užívali si vrchovatě všechna jejich představení. Zvláště číslo, kdy principál obhazoval Marion ostrými noži. To už se ale zas jmenovala jinak, tuším, že Duo Ferratto, a na obličeji měla kamínovou škrabošku. Musím říct, že šéf to skutečně s noži perfektně uměl a že byly doopravdy ostré. To vám mohu odpřísáhnout. To nebyl žádnej trik! To by nám rozhodně z takové blízkost neuniklo. Teda až na tu bednu, ze které Jitka – opět pod jiným jménem - pravidelně a s úspěchem mizela před zraky všech diváků, a co je horší i nám.

   Na večer jsme tenkrát každej od Jitky nakonec dostali 50 korun a vééélkou pusu na tvář a s ucvrknutím v trenýrkách jsme jako ve snách kráčeli s pohybujícím se pilinovým míčkem na gumičce vstříc rodinné pohodě všedních dní. 

   Dnes je Marion určitě něco přes šedesát a možná i víc. Čas neúprosně letí a ať děláš, co děláš, tak ho nezastavíš…


19 názorů

Oskar Koblížek
před 8 měsíci
Dát tip

8hanka: Limonáda v sáčcích mi schází nejvíc! Po vipití brčkem nafouknout a šlápnout na něj. To byla bomba...:o)) 


8hanka
před 8 měsíci
Dát tip

strelnice si pamätám i fotky Winnetoua a limonáda v sáčkoch,ach, dobrota:)

Kolotoče, strelnice...mali čarovnú atmosféru, vtedy plné, dnes aj keď prídu, minimálny záujem


Lakrov
27. 12. 2018
Dát tip Aru

Obyčejné vzpomínkové vyprávění, říkám si na začátku... ale rozhodně ne nudné,  dochází mi po první stránce. A možná právě tou "obyčejností" (snad až trochu  ďětinskou) má tenhle text schopnost zasáhnout čtenáře.  Odhaduji, kdo by mohl být autorem, ale ani jeden ze dvou odhadovaných to není ... a tak si myslím, že se tu objevil další podobný.  Tip.  


Gabriel V.
13. 12. 2018
Dát tip

Hezký den a není zač! ;-) Tvé námitky chápu - každý má trochu jinak nastavené, co je obvyklé a co ne.


Tak tedy, milý Gabrieli, nejprve musím říct, že jsem moc rád, že ses zastavil a jak se zdá, poctivě přečetl. Pak se sluší jistě s pokorou poděkovat za opravu zcela neúmyslných chyb (kam ten WORD dal voči?). :o)))

Pokud jde o hubu plnou zubů, zde bych oponoval. Tak zcela běžné to zase není, proto jsem nemohl odolat nutkání na ně upozornit. Ovšem jestli to byl chrup zdatný, to vskutku nevím. Možná to byla už jen poctivá náhražka. ;o))

No a Marion (Jitka), zde slevit nemohu. Ač nejsem rasistou, musím trvat na pleti bílé a vlasech blond. Oni totiž ke snědým spoluobčanům opravdu nepatřili… Hezký den a ještě jednou děkuji.


Gabriel V.
27. 11. 2018
Dát tip

Milé nostalgické počtení... :-)

Ale rozhodně si oprav to se mY blýskala... pleš - mu, ne?

Pak ještě ze kterĚ Jitka. Radši i ty tři spojky a na začátku pátýho odstavce od konce (i na začátku toho následujícího) by nemusely být. No, budiž...

Taky mě autor nechtěně lehce pobavil těmi ústy plnými zubů. Zuby obvykle v ústech bývají, není potřeba uvádět... :) Respektive to šlo vyjádřit obratněji. Otevřel ústa a vystavil nám na odiv svůj zdatný chrup...

 

K obsahu - jo, jo, sváteční a obecně lepší oblečení se "nejradši" špiní, to znám. Třeba i taková rez je pěkná potvora. A uzenkám se z tohoto důvodu vyhýbám velkým obloukem - stejně je nemám rád.

Trochu mi to tematicky připomíná film Helimadoe. Jinak věštkyně, čarodějnice apod. bývají (ideálně) většinou snědší a brunetky, víc to k nim pasuje. Ovšem to je můj soukromý dojem, že áno... :-)


Diana
26. 11. 2018
Dát tip

Mne se nezbavíš! :-))) Mám tě v oblíbených - tak, jak píšeš, přesně to se mi líbí. A koukej zase vyhrabat nějaké ty vzpomínky...


Děkuji ti, Di. Jsem rád, žes zase přišla.


Já po skříních, kočkodánku, moc neprolejzám, takže pár kostlivců bych tam při bližším ohledání jistě objevil. A to by byl teprve mazec! No a kapslíky jsme samozřejmě milovali, jako dítka nakažená kovbojkami z NDR a hnáni vpřed za likvidaci bezpráví, vedeni hrdinnými ikonami Gojko Mitičem a Deanem Reedem! :o)))


No zábava to byla, revírníku, vždycky velkolepá. Škoda, že jen jednou do roka. :-) Mimochodem, zjistil jsem poslední roky, že úplně zmizely tolik oblíbené střelnice!! Nepořádek, nepořádek...


Kočkodan
24. 11. 2018
Dát tip
Je možná trochu škoda, že jsi ve skříni neobjevil kostlivce. Určitě bys jeho vznik hezky popsal. Ale proštrachej důkladně celé svoje obydlí. Třeba narazíš ještě na něco, co by ti mohlo nahodit vzpomínací a následně i psací agregát. Já jsem si z poutí hodně střílel. (kapslíky)

revírník
24. 11. 2018
Dát tip 8hanka

Na něco podobného jako ty, Oskare, si asi mnohý z nás dávno narozených musí pamatovat. Jak bychom se bývali byli jinak bavili, že? Máš to pěkně napsané.


Diana
24. 11. 2018
Dát tip

Moc krásné vzpomínání! ***


Oskar Koblížek
23. 11. 2018
Dát tip 8hanka

:-))) Ale to víš.  že si tu hubu rád opatlám. Jinak mejdlíčka se za mého dětství vyráběla přímo u nás v Amylonu. Jako dítě jsem je občas do huby vzal, protože mě lákaly barvy a že to docela vonělo. Ale popravdě, nechutnalo mi to. Ale pozor! Měl jsem asi před pěti lety stejnej nápad jako ty a taky jsem si je koupil. Říkal jsem si, nostalgie, a že jsem byl jako děcko třeba blbej. Nebyl. Zase mi to nechutnalo! :o)))


Lerak12
23. 11. 2018
Dát tip

Proč dobytek? Já se taky nechám pusu a prsty opatlat tou nadýchanou pchoutkou. Ale ta žízeň potom. Na jaře jsem si u nás koupil na pouti MEJDLÍČKA. Víme, ne? Takovou radost jsem měl, že jsem si něco koupil z nostalgie vypravění mého otce. Ve třech barvách - fůůj. Vubec mi to nechutnalo. Ale on je pamatoval z Němec, tak možná proto


Byly to krásné a jednoduché hračky. No a cukrová vata? Naprosto bezkonkurenční! Já jsem takovej dobytek, že ani dnes často neodolám. :o))


Tak to máš naprostou pravdu. Bude to asi jednotvárné vyprávění. :o))) Děkuju.


Lerak12
23. 11. 2018
Dát tip 8hanka

Ty... koňáci se svými řehtajícími kamarády a pod. to je dobrý. Suprer nastalgické vzpomínání. Je škoda, že se nedočkám publikovaných povídek dnešních dětí, kteří budou s nadšením také jednou vzpomínat. Třeba jak prožily nekonečně krásné chvíle civěním do počítače a mobilu. 

Pěkné a věrně popsané. 


Gora
23. 11. 2018
Dát tip

Ano, opička na gumičce, pilinové míčky, a už se šlo...a ještě pekelně lepivá cukrová vata! Hezky jsi to napsal.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru