Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V. Životní štěstí

07. 01. 2019
0
0
206
Autor
Silvestr2009

Životní štěstí

 

Zdeněk s o devět let mladší Eliškou začal chodit. A protože Zdeněk byl člověk zásadový a jeho hlavní a neporušitelnou zásadou bylo – ze všeho, v co věřím, musím něco mít – začal tak trošku věřit na lásku, protože z ní měl sex. Alespoň tak si to interpretoval. Dokonce ho napadlo, zda by měl Lucce odpustit ten útěk, protože bez něj by se s Eliškou nepotkali, ale nakonec usoudil, že by neměl, a tak se na ni zlobil stejně jako tenkrát, když šla na potrat. Lucku to však vůbec nemuselo trápit, protože v té chvíli byla více jak 300 kilometrů daleko.

Jediné, co Zdeňka ve vztahu s Eliškou mrzelo, byla její pasivita během jejich intimních chvilek. Sice mohl mít sex v podstatě kdykoliv chtěl, ale Eliška si vždy jen lehla a roztáhla nohy, čímž skončila veškerá její snaha. Trošku to nabourávalo Zdeňkovu představu o tom, že ze vztahu má to, co by z něj mít chtěl. „Na druhou stranu,“ říkal si Zdeněk „mít pořád stejný sex, je o něco lepší, než nemít žádný sex.“

 

Svou mikro kapitolu v životě bývalých manželů uzavřel výslechem i kapitán Jan Konečný. Útěk Lucie nebyl pro STB tou nejdůležitější věcí, protože Prahou a vůbec celým Československem se začalo rozšiřovat až příliš demokratické smýšlení. V té době už každý, kdo měl v naší kontrarozvědce ruce a nohy, pracoval na událostech a věcech, které byly v běhu a které se už nedaly zastavit. Případ byl tedy odložen, protože nebylo příliš koho stíhat a nebylo ani koho dohnat ke spolupráci, což samozřejmě bylo často dáváno Honzovi za vinu.

Zvláštní na tom všem bylo, že zatímco Lucie si již nikdy na Honzu nevzpomněla a Zdeněk si na něj vzpomněl jen ve chvílích, kdy se mu hodilo vytáhnout historku s výslechem, Honza se k nim v myšlenkách často vracel. A hlavně k Lucii a k její fotografii se ZOO. Měl ji doma vystavenou, a protože si nenašel nikdy partnerku, tak se s ním Lucčina fotka stěhovala z bytu do bytu, z kanceláře do kanceláře. Honza po revoluci začal nějak rychle stárnout. Hned po revoluci nastoupil v Praze k městské policii, ale protože ho dohnala jeho minulost, tak ji musel opustit. Následně dělal hlídače na stavbách, či ve větších továrnách a objektech. Nakonec nastoupil do invalidního důchodu, který získal díky bývalému nadřízenému z STB, který ani po změně režimu neztratil vliv. A zatímco Honza postupně šedivěl a chystal se na důchod, Lucka na té fotografii zůstávala stejně usměvavá, stejně svůdná a navždy s ním.

 

V době, kdy se naší vlastí šířily prodemokratické myšlenky a některá západní média přinášela první zprávy o tom, že v Československu se už možná taky něco děje, prožívala Lucka zcela nový a doposud nepoznaný život. Muž, kterého oslovila, se jmenoval Friedrich a bydlel v malém městečku jménem Hornstein. Bydlel tu se svojí osmnáctiletou dcerou Biancou. Bianca se narodila, když bylo Friedrichovi 40 let. Jeho žena byla o dvanáct let mladší. Bohužel, tři roky po té, co malá Bianca přišla na svět, diagnostikovali Friedrichově ženě rakovinu. Její nemoc nabrala rychlý spád. A tak Bianka v necelých čtyřech letech přišla o maminku.

Friedrich žil od té doby se svou dcerou sám a začal se stranit lidí a celkově se snažil příliš nevnímat svět kolem sebe. Chtěl jen vychovat svou dceru jako hodnou a poctivou dívku, protože takový byl celý život on i jeho žena. Pán Bůh na Biance šetřil krásou, o to méně však na ní šetřil živou váhou, a tak Bianca už v desíti letech pochopila, že být hodnou a poctivou dívkou je pro ni možná nejlepší volba pro cestu životem. A jak se časem ukázalo, byla to pro ni ta nejlepší varianta. Když měla 14 let, tak si našla svého prvního přítele a s tím chodila do dnešního dne.

Když Friedrich přivezl domů běženkyni z Československa, která neuměla ani slovo německy, byla z toho Bianca lehce zaskočená, ale protože už dávno rezignovala na otcovy občasné úlety, vzala to jako fakt a Lucku akceptovala.

Lucie, jako mnohokrát před tím, vůbec nechápala, co se kolem ní děje. Friedrich ji ubytoval v jejich dvoupatrovém domě se zahrádkou. Vyklidil jí menší pokoj a v podstatě po ní vůbec nic nechtěl. Kdyby chtěla, tak dokonce života mohla žít v malém pokoji u Friedricha doma a nehnout ani prstem. Lucka byla u vytržení. Z počátku se trošku bála, ale její strach rozptýlila Bianca, která hned po té, co se sžila ze skutečností, že má doma cizí ženu z Československa, se snažila s Lucií komunikovat. Lucka se díky Biance začala učit německy a po dvou měsících byla schopna něco málo prohodit i se svým hostitelem. O Friedrichovi se nedalo mluvit jinak, než o hostiteli, protože ji ubytoval, živil a vlastně i šatil a přitom se nedožadoval ničeho na oplátku.

S tím ošacením to bylo pro Lucii zpočátku nejhorší. Když se rozhodla pro útěk, neměla s sebou vůbec nic, a tak musela vzít zavděk vyřazenými věcmi po Biance. Přestože Bianca byla o osm let mladší než Lucka a přesto, že Lucce dávala oblečení minimálně dva, tři roky staré, Lucka v jejich tričkách byla zcela utopená. Byly ji dlouhé i široké. Kalhoty musela utahovat páskem, aby jí nepadaly. Pásek samozřejmě nezakryl, že by se do Biančiných kalhot vlezla čtyřikrát. Bylo jí to celé krajně nepohodlné a nepříjemné, ale nechtěla se dotknout svých hostitelů, takže veškeré oblečení přijímala s úsměvem a občas se snažila i naznačit, že se jí líbí.

Po té, co se naučila alespoň základní německé fráze a byla se schopna částečně za pomoci rukou a nohou domluvit, začala splácet svůj dluh vůči Friedrichovi. Uklízela u něj, prala, myla nádobí, věšela prádlo a snažila se pomáhat všude, kde se jen dalo. Chtěla i vařit, ale to zkusila dvakrát, než Friedrich s Biancou vyhodnotili, že to nebude úplně ono a naznačili jí, že vařit si budou raději sami. Lucie začala chodit i na nákupy. Friedrich ji to nezakazoval, byl rád, že na nákupy nemusí chodit on. Ani jednoho nenapadlo, že kdyby někdo na Lucii upozornil úřady, mohlo by jejich dobrodružství rychle skončit. Naštěstí však nikoho z místních nenapadlo to udělat.

Za ta léta, co uplynula od smrti jeho manželky, si Friedrich zamilovat chvíle, kdy byl doma sám. S příchodem Lucie jeho samota trochu ustoupila stranou, protože zpočátku byla Lucka pořád v jeho domě a tak byl rád, že se to po dvou měsících začalo měnit. V městečku si samozřejmě mnoho místních Lucky všimlo a začalo se říkat, že Friedrich se na stará kolena zbláznil a koupil si mladou holku odněkud z východní Evropy, ale jemu to bylo jedno. Biancu to štvalo a občas měla chuť kvůli tomu ztropit scénu, ale zase nechtěla riskovat, že by na Lucku upozornila. Na rozdíl od Lucie a Friedricha nebyla lehkovážná a uvědomovala si nebezpečnost celé situace. Bianca postupně začínala mít Lucii ráda. Bylo to i proto, že Lucka ji začala pomáhat s výběrem oblečení a ukazovala jí jak se líčit. Stávaly se z nich kamarádky a s rozvojem Lucčiny němčiny dostával jejich vztah až sesterský charakter, a Biacna si proto nedovedla představit, co by se asi stalo, kdyby se na Lucku a její nelegální pobyt u nich doma přišlo.

Lucce za začátku život u Friedricha vyhovoval. Mohla se v poklidu aklimatizovat, učit jazyk a být v prostředí malebného městečka. Všude kolem byly lesy, vše vonělo a bylo neuvěřitelně krásné a zároveň pokrokovější, než byl tehdejší život v Praze. Alespoň jí to tak připadalo.

Po chvíli nic nedělání si ale připadala neužitečná. Díky každodenní nutnosti komunikace se docela rychle zlepšovala v jazyce a pouze domácí práce ji nemohly uspokojit. Chtěla začít pracovat. Chtěla splatit Friedrichovi to, co do ní investoval a začít žít svůj svobodný život v Rakousku.

Svěřila se s tím Friedrichovi a Biance při jedné společné večeři. Oba její hostitelé se po sobě překvapeně podívali. Lucie nebyla v jejich zemi legálně, a tak představa, že začne pracovat, nevypadala úplně reálně. Chvíli o tom vedli diskuzi a snažili se Lucce její nápad rozmluvit, ale o tom Lucka nechtěla ani slyšet. Vždy, když si něco vzala do hlavy, tak udělala vše proto, aby svého cíle dosáhnula a i teď byla odhodlaná se toho nevzdat. Friedrich ji nakonec slíbil, že se pokusí něco vymyslet a svůj slib dodržel.

 

Uplynuly tři týdny od chvíle, kdy Lucie poprvé vyslovila svou prosbu pracovat, do chvíle, kdy nastoupila do menší kavárničky na okraji Vídně. Friedrich, i přes svůj pokročilý věk, pracoval v jedné z vídeňských výrobních firem, jako vrátný a po šichtě často chodil právě do této kavárny. Jednou ho napadlo, aby se zeptal, zda by tu nebyla práce pro jeho dceru a majitel svého pravidelného hosta neodmítl.

Vše tedy bylo domluveno a Lucka mohla na Biančiny doklady nastoupit do kavárny. Výhodou bylo, že ji Friedrich mohl povětšinou vozit autem do práce a zpět, takže pokud nepracovala o víkendu, nebo neměla odpolední směnu, nemusela řešit přepravu autobusem a složitosti dojíždění do hlavního města.

Lucie si práci v kavárně zamilovala. Vůbec si nedovedla představit, že může na světě existovat takový podnik. Čisté, nekuřácké prostředí, obvykle milí hosté, kteří si dali třeba jen vídeňskou kávu a dortík a pak pokračovali v cestě z práce domů, z domu do práce, anebo prostě odněkud někam. Něco takového Lucka ze své vlasti neznala. Původně nepocházela z Prahy, ale z malé vesničky u Berouna. Na celou vesnici byla jedna zakouřená hospoda a v té hospodě se scházeli všichni místní obvytelé. Největším frajerem tam byl Pepa, který dokázal za večer stáhnout krabičku cigaret a pak vypít na ex půllitr vodky. Chlapi pak uzavírali sázky, jak dlouho vydrží Pepa nezvracet a Pepa zadržoval zvratky, co nejdéle to šlo, případně tak aby vyhrál ten, či onen jeho oblíbenec, který do něj vložil důvěru a se kterým se potom šábnul o vyhranou částku. Samozřejmostí bylo, že ať už starou paní hospodskou, tak místní mladé brigádnice, plácali štamgasti po zadku a častovali rádoby vtipnými sexuálními poznámkami a narážkami.

Nic takového se ve vídeňské kavárně nedělo. Nikdo Lucii po zadku neplácal a nevolal u toho: „Teda ta má cejny… Jak se krásně celá vlní, když ji plácneš po prdeli... Libí se ti to, že?“ ani nic dalšího, co si Lucka pamatovala ze svého dětství. Hosté byli ve většině případů milí a všichni se k Lucce chovali, jako k sobě rovné. Navíc křičet po Lucii „že má teda cejny,“ nikdo nemohl ani ve vesnické hospodě, protože velká prsa Lucie nikdy neměla.

V době, kdy se v Československu blížila revoluce, tak řešila Lucie úplně jiné věci. Měla pocit, že se dostala do ráje a že začíná konečně žít tak, jak by měla.

 

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru