Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poutníci zběsilí urputnou věčností táhnou

08. 07. 2019
9
21
1438
Autor
Stargazer

Našlo se pár dnů volna. Sbalil jsem stan, zápisník, knihy a spacák a vydal se do hor. Chtěl jsem být sám. Stejný nápad měly žel bohu tisíce dalších lidí. Časně ráno jsem vstal, zařadil se do davu a krok za krokem začal ukrajovat metry cesty za poznáním. Člověk dnes už nikde není sám.

„Mami! Tady už jsme v nebi?“ křičí asi desetiletá holčička, když se před námi rozestře pohled na horská plesa, obklopená ze všech stran zelenými štíty majestátních hor. Kde se ve vodě bere ta síla, že tady vysoko v horách vyvěrá ze skály? Pochopil jsem, že v nebi bude všechno zelené. Je i v člověku ukryto tolik síly? Ano, myslím, že přesně takhle to vypadá v ráji. Žádné bílé obláčky na modrém pozadí, žádní andělé a blankyt. Až jednou otevřu oči a všechno kolem mě bude zelené, poznám, že je dobojováno.

Zul jsem si boty a chladil nohy v ledovém jezeře. Svlažil jsem obličej, doplnil vodu a pokračoval ostrým výstupem na Smutné sedlo. Při pohledu na mohutné vrchy ukryté v oblacích jsem si nedokázal představit, že už za pár hodin se po nich budu procházet. Dolina, z níž jsem vyšel, se zase zdála tak vzdálená, jako bych z ní až sem pěšky nikdy nemohl dojít. V horách je všechno strašně daleko a zároveň strašně blízko. Mlhavý cíl se jeví jako nedosažitelný a minulost se vleče někde v závěsu daleko za tebou. S životem je to podobné. Není cesty zpět a dopředu to jde ztěžka. Tady ale všechno obsáhneš v jediném dni. Cítíš, jak do tebe skrze chladný horský vzduch všemi póry vstupuje celistvá, jedinečná a neopakovatelná přítomnost.

Obklopilo mě stádo kamzíků. Dva šli po horském chodníku přímo přede mnou. „Stopa!“ upozornil jsem je slušně podle pravidel turistiky, ale oni si drze vykračovali dál. „Stopa!“ Až když jsem zadního z nich plácl po hřbetě, uskočili oba na stranu. Zvláštní je úděl tohoto plachého zvířete, odsouzeného k životu v izolaci vysoko v horách, věčně klopýtajícího po kamení v říši větru, sněhu a nekonečných lánů borové kleče. Doba se posunula. Medvědi ve městech vybírají popelnice a kamzík se naučil žít v dokonalé symbióze s člověkem. Jednou na každou horu vyjedeme zvláštní lanovkou a u toho budeme požírat kamzičí hamburgery.

S přibývající nadmořskou výškou lidí významně ubylo. Už jen sporadicky jsem míjel protijdoucí turisty. Zatímco já šlapal do šíleného kopce, potil borovičku a vykašlával jehličí, oni s úsměvem na tváři pozvolna spadali do údolí. Tiše jsem jim záviděl. Jenže pak mě napadlo, neměli by závidět spíš oni mně? Vždyť mě ještě čeká vrchol, katarze, povznesení, to oni už mají vše nevratně za sebou. Člověk se plahočí do kopce a už sní o tom, jak půjde dolů. Co je tedy skutečným cílem cesty?

Na hřebeni jsem si sedl do trávy a svačil pšeničné placky s kávou. Na světě neexistovalo v tu chvíli krásnější místo. Řídký vzduch společně s kumulující se únavou organizmu zavdávaly příčinu k meditacím. Do hlavy se mi draly otázky. Proč už pátý den po sobě absolvuju devastující osmihodinovou túru? Protože mi něco chybí, nebo abych sám sobě dokázal, že to zvládnu, že na to mám?

 „Protože na konci života nebudeš vzpomínat na to, jak jsi seděl v kanceláři nebo sekal zahradu. Tak zvedni zadek a zdolej tu zatracenou horu!“ Otočil jsem hlavu a kouknul se, kdo na mě mluví. Asi tři metry za mnou seděl v závětří chlápek s kerouacovskou vizáží nad plechovkou fazolí a usrkával z lahve portského.

Jenže já přesně tohle nechtěl, nepřišel jsem sem pokořit horu. „Kvůli tomu tady nejsem, nepřišel jsem si nic dokazovat,“ zauvažoval jsem nahlas nad Jackovou pobídkou, „chtěl jsem jen vybřednout ze stereotypu, vyčistit si hlavu, být pryč od věcí... pryč od lidí. Proč jsi tu ty?“

„Taky vyhledávám samotu. Tu možnost nahlížet do dokonalý prázdnoty svý duše.  Pozoroval jsem lidi, jak chodí bez cíle celý den po polích sem a tam a hledají, do čeho by tak píchli, aby si jejich ženy myslely, jak jsou pilní a mají strašně moc práce. Přitom tajně touží po tom spát v lese anebo tam čistě jen tak sedět a nic nedělat, stejně jako já, který se za to nestydím. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je svět duchovnější,“ odpověděl mi Jack svým typickým způsobem. Přes károvanou košili přehodil popruh krosny, čepici narazil do čela a už byl zase na cestě.

Bylo to zvláštní, ale najednou jsem jasně cítil, že skutečným triumfem ducha není udělat si čárku do památníku za zdolání další dvoutisícovky, nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej. Týdny jsem snil o tom, že setrvám na takovémto místě, dokud se má duše neodosobní od všeho pozemského. A teď jsem tady. Jenže takového stádia poznání jsem nedosáhl. Sbalil jsem batoh a navzdory sobě samému se vydal – sám nevím proč – po hřebeni k vrcholu. Hora pokořila mě.

Většina vrcholů nebyla nijak značená, takže mi v husté mlze jednotlivé kopce splynuly v jeden dlouhý špičatý hřeben. Třikrát jsem si myslel, že už rozhodně musím být nahoře, ale vždy jsem byl záhy vyveden z omylu. Když jsem z posledních sil propocený vyšplhal po řetězech na další kopec, ptám se naštvaně: „Jak se do hajzlu jmenuje tady ta hora?“     

„Rohacz Ostry,“ vykulila na mě oči polská turistka. V době, kdy mobilní aplikace umí řídit počasí a rozeznávat hvězdy na obloze, mě musela mít za úplného blázna. Žádná katarze, žádné povznesení – jen úleva. Cíl mé cesty byl přede mnou celou tu dobu skrytý. Marně jsem ho hledal, pátral po něm, neviděl ho, až se mi zčistajasna zjevil úplně sám a neočekávaně. Přitom mi byl pořád nablízku, měl jsem ho celou tu dobu před očima, akorát jsem ho neuměl rozeznat. Pokolikáté už?

Polka mě požádala, abych ji vyfotil. Byla moc hezká. Žena je vždycky nejkrásnější, když je na vrcholu.

Večer v kempu si po sprše dopřávám grilované kuřecí stehno s hranolkama, usrkávám oroseného Corgoně a snažím se číst. Nemůžu se ale soustředit, setrvačně otáčím stránky, aniž bych vnímal, co je na nich napsáno. Donekonečna přemýšlím, jestli mi ta cesta něco dala, jestli mě měla něčemu naučit. Nevím – ale jedním jsem si jistý. Tam vysoko v horách, tam mezi skalisky jsem na kratičký okamžik zahlédl koutkem oka zase jednou sám sebe.


21 názorů

Stargazer
22. 08. 2019
Dát tip

Vigan, díky za vysoké hodnocení. Ten název opakovaně působí na hodně lidí rušivě. Možná je opravdu chybně zvolen. Popravdě ale neměl být žádným monumentálním, nabubřelým titulkem - je to prostě verš, který ve mně při psaní rezonoval...             


Janina6
18. 08. 2019
Dát tip

Tentokrát to Luzz řekla i za mě. Píšeš dobře, ale vadily mi takové ty doslovné, zobecňující "poučky" (V horách je všechno strašně daleko a zároveň strašně blízko. Tak jako v lidském životě.), které by asi nevadily v menším množství, jenže tvůj text se jimi hemží, je na nich vlastně vystavěn. Takže nic pro mě. V literatuře samozřejmě moudré myšlenky a přesahy hledám, ale nesmí se mi to podstrkovat takhle okatě...


Luzz
15. 08. 2019
Dát tip

však tvoje věc, jen jsem napsala, jak to vnímám.


Stargazer
15. 08. 2019
Dát tip

Po napsání prostě povídka neměla svůj název. Někdy se mi to tak stane. A tahle věta se mi reálně drala do uší. Tak jsem ji zkrátka použil :-) 


Luzz
15. 08. 2019
Dát tip

ha, teď koukám, že se mi včera nebo předevčírem asi nevložil koment... takže jen stručně - obešla bych se bez těch oduševnělých otázek a poznámek, místy bych ubrala na doslovnosti a patosu (ten název!), ale jinak to není tak špatný.


bixley
11. 08. 2019
Dát tip

Moc hezké zamyšlení cestou na vrchol. Člověk by neměl chtít horu ani přírodu pokořit, spíš se ji i sebe naučit líp chápat. Že jsi potkal Kerouaca chápu nejen tak, že ses s ním chtěl setkat, ale také tak, aby ti pomohl pochopit tvou životní cestu. T.


Stargazer
09. 08. 2019
Dát tip

K3, jasně, člověk dopředu připravený, ví, na kterém stojí vrcholu. Já jsem šel záměrně trochu na náhodu a pro potřeby povídky je to tak napsáno úmyslně. Díky za Tvůj komentář...  


K3
06. 08. 2019
Dát tip

Kerouac mi nevadí, je symbol, spíš nesouhlasím, že cesty nejsou značené. Jsou dobře značené. Nebo to bylo umyslné, pro tu představu?


K3
06. 08. 2019
Dát tip

Hezký text. Člověk si nesmí myslet, že ty hory pokořuje. Musí být vděčný, že se tam dostal. Sám jsem několikrát přešel hřebeny od Bílé skály, přes Sivý vrch až přes Tri kopy, Plačlivo, Ostrý roháč a Volovec. Za každého počasí, kolikrát v mlze... Jsem vděčný, že mi to bylo umožněno. Roháčská plesa jsou krásné, i cesta kolem vodopádu. Děkuji za připomenutí.


dík


Stargazer
29. 07. 2019
Dát tip

Jasně, můžete...


Mohli bychom nominovat do PM?


Stargazer
12. 07. 2019
Dát tip

Lastgaspe, jsem rád, že jsem Ti mohl lehce oprášit vzpomínky. Zřejmě tedy tušíš, o čem má povídka vypráví. Díky za koment...


lastgasp
12. 07. 2019
Dát tip

Vzácná meditace při horské túře, kterou lze závidět. Věrně a lehce popsané zážitky z výstupu od jezer Smutnou až k Osrému. Já jsem dojel na Zverovku s nápadem přejít hřebeny. Došel jsem jen na Ťatliakovu chatu a když jsem viděl unavené, vracející se turisty a jejich vybavení, zastyděl jsem se a vrátil. Teprve po dvou letech jsem se na Ostrý dostal. Tvou povídkou jsem se tam vrátil. Díky.


Stargazer
11. 07. 2019
Dát tip

Lakrove, díky za hodnocení. Každý by asi chtěl potkat v horách někoho jiného. Já, myslím, bych si měl co říct právě s Kerouacem :-) 


Lakrov
11. 07. 2019
Dát tip

Zaujala mé představa zeleného nebe, a tak čtu dál.  Stotožňuji se s pohnutkami, které (tuším) vedly k napsání tohoto textu.  ...potil borovičku a vykašlával jehličí... mě pobavilo.  Setkání s Kerouackem je tam (dle mého) navíc; nebo -- proč zrovna s ním?  Nebo jen kvůli tomu, aby mohlo být zakončeno slovy ...už byl zase na cestě...?  A tohle se mi líbí:  ...většina vrcholů nebyla nijak značená, takže mi jednotlivé kopce splynuly v jeden dlouhý špičatý hřeben... Celý ten odstavec má velký významový přesah.  Jemný náznak erotiky těsně před koncem je překvapivý, ale neškodí.  Tip.  


Stargazer
08. 07. 2019
Dát tip

Dievča z lesa, tak to jsi velmi odvážná, na takovém místě přespat :-) Ale muselo to být úúúžasné! Díky za komentář k textu.  


kedysi som pri jamnickom plese spala s partiou pod širákom, bolo to koncom augusta a ráno sme sa zobudili mierne primrznutí k miestnej flóre ... túžbá vystúpiť na horu aby nás pokorila je fajn ... vďaka za cestu plnú otázok a rozuzlení

Stargazer
08. 07. 2019
Dát tip

Andělko1, díky za zastavení.


Andělka1
08. 07. 2019
Dát tip

"Bylo to zvláštní, ale najednou jsem jasně cítil, že skutečným triumfem ducha není udělat si čárku do památníku za zdolání další dvoutisícovky, nýbrž být cíli nadosah a nepotřebovat jej. Týdny jsem snil o tom, že setrvám na takovémto místě, dokud se má duše neodosobní od všeho pozemského. Jenže takového stádia poznání jsem nedosáhl. Sbalil jsem batoh a navzdory sobě samému se vydal po hřebeni k vrcholu. Hora pokořila mě."

Super.To jsou též ony PŘEBYTKY. V ŽIVOTĚ. VŠEHO, NEJEN HMOTNÉHO.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru