Vesnice Podhůrka

Vesnice Podhůrka
Emili byla na louce jako každý jiný den sbírat byliny,které by mohla prodat ve své vesnici. Jakmile nasbírala plný košík začala se pomalu vracet zpět po vyšlapané cestičce,která vedla skrze pole,les a až nakonec dovedla každého k vesničce ve které žila. Jmenovala se Podhůrka nebyla malá ani příliš velká byla velká tak akorát, aby se všichni uživili. Po cestě domů obdivovala krásu okolo sebe krásné červené květy, větřík, který ji jemně šimral na zátylku a srny pobíhající okolo.
Když dorazila do hustého lesa, který byl už jenom chvíli chůze od Podhůrky zaslechla jak zapraskaly větvičky. Pomyslela si to bude jenom nějaká zvěř a tak klidně pokračovala dál.Za chvíli opět něco zaslechla. Zaslechla šramot listí a tak nahlédla přes rameno a deset kroků za ní stál muž. Holohlavý, otrhaný, s kalhotami,které byly očividně o dvě čísla větší než jejich majitel a s nožem zasunutým v pochvě z níž odkapávala krev. 
Emili se zalekla a přidala do kroku muž za ní okamžitě zpozorněl a přidal též do kroku. Emili se snažila stále udržovat směr k vesnici, ale ve směti stromů se odklonila od cestičky i přesto pokračovala dál. "Kampak to dete mladá paní ?" řekl muž a chraplavě se zasmál. V té chvíli byla Emili už na pokraji paniky a tak zahodila košík a rozběhla se na směr nedbaje, hlavně , aby byla od toho chlapa co nejdál. Po chvíli běhu se zastavila a před ní se rozprostírala hluboká jeskyně. 
"Snad už je ten hrdložez pryč." zašeptala si sama pro sebe. "To by sis přála ? Jó ?" ohlédla se a stál tam s nožem v ruce a  v očích mu probleskával pocit radosti z toho na co se právě chystal. "Prosím nechte mě , já já u sebe nemám žádné peníze." vyblekotala ze sebe."Mně nejde o tvý peníze, mně jde o peníze vypsaný na tvou hlavu Emili." a poslední slovo pronesl s úšklebkem ve tváři.
"Odkud zná mé jméno ?" Na to není čas vzpamatuj se Emili okřikla se vduchu. Očima začala pátrat po nějaké zbrani, ale jediné co našla byl kámen velký jako její dlaň. Bude muset stačit. Muž se začal šouravými kroky přibližovat přehazujíc si nůž z jedné ruky do druhé. Emili se snažila udržet stejně velký odstup až, když byla dost blízko ke kameni zavrávorala a spadla na zem doufala, že ho nenapadne skutečný důvod pádu a to zdvihnutí kamene. Rychle ho nahmatala a vyšvihla se s ním , zastrčeným za rukáv své halenky, do stoje. Když se zvedala všimla si koutkem oka té jeskyně. Napadlo ji , že bude mít ve tmě daleko lepši šanci, že ho nějak zraní nebo se mu aspoň ztratí. 
Dala se na úprk přímo do nitra té jeskyně a holohlavec se vydal za ní. Jakmile vběhla za zákrut,nastala tma a musela zpomalit. Držela se u stěny, aby se nemotala po jeskyni v kruhu. "Je sladký jak si myslíš, že jsi chytrá, já si tě tu stejně najdu a pak uvidíš co s tím nožem dokážu. "vyřvával do jeskyně. Po několika krocích narazila do něčeho měkčího  než byla stěna jeskyně, myslela si, že je to on a tak se rozmáchla a s co největší silou se chystala ho praštit.
On její ruku chytl a jemně ji zastavil. "Co to ksakru děláš vždyť jsi mě málem praštila tím šutrem do hlavy!" okřikl ji hlas nepodobný tomu vrahovo. Emili se vzpamatovala a rychle zašeptala: "Pšš musíš být potichu nebo nás najde." a přiložila si prst na ústa i když to nemohl vidět. "Kdo nás najde vždyť jsem tu byl sám a pak jsem potkal jenom tebe. "řekl už teď tišeji.
"Nějaký muž mě se sem sledoval a řekl, že jsi přišel pro mou hlavu a tak jsem vběhla do téhle jeskyně, abych se mu schovala." "V tom případě pojď se mnou znám odsud druhý východ." jakmile to pronesl chytl ji něžně za ruku a vedl ji hlouběji a hlouběji jeskyní.
Emili se pletla jedna noha pod druhou, ale ten neznámý muž ji jemně přidržoval. Po chvíli chůze uviděla trochu světla a uvědomila si , že už musí být na konci jeskyně. Zmáčkl nějakou prapodivnou věc na stěně, věc ve tvaru zlaťáku a stěna před nimi se rozevřela a pustila je na mýtinu značící konec lesa. Když se vzpamatovala a adrenalin se jí přestal vlévat do žil pohlédla na svého zachránce byl to mladý muž s hnědými vlasy, v obličeji mu zářili zelené oči,měl na sobě oblečenou košili a přes ní ještě vestu a vypadal , že byl v dobré kondici. Naproti tomu on uviděl krásnou, mladou a přibližně stejně starou ženu jako byl on sám. 
Měla zlatavé vlasy jako slunce za letních dnů a tvář milou , že by jí nikdo neodolal. Hned jak si ho přestala prohlížet nabídla mu ruku k potřesení. "Zatím jsme neměli možnost se představit. Já jmenuji Emili a ty jsi ?" pronesla sametovým hlasem lahodící lidskému uchu. "Já jsem James." prohlásil a potřásl ji rukou. "Děkuji ti za pomoc Jamesi bez tebe už by se mi stalo určitě něco zlého. Nechci ani pomýšlet na to co ten chlap chtěl." otřásla se při vzpomínce na běh lesem a připravování na smrt.
"To nestojí za řeč vždyť jsem tě , akorát odvedl k východu." Usmál se na ni a ona mu úsměv oplatila. Najednou zbrkle vybrebtala:"Už bych asi měla jít." a rozběhla se s ruměncem ve tváři do vesnice a vykřikla za ním spěšně:"Měj se,Jamesi,a ještě jednou díky."
Za nějaký čas doběhla k vesnici na dohled a všimla si, že se z ní zvedá černý dým a z dálky k ní doléhá křik. Co se to tam děje pomyslela si. A tak se vydala blíž,aby to zjistila, pak se náhle zastavila jako by zkameněla. Uviděla toho muže ani né čtyřicet kroků od ní, byl to ten muž co ji pronásledoval. Rychle se přitiskla na zem a snažila se schovat, jak nejvíce to šlo, ale i přesto,že by se mohla prozradit potřebovala vědět důvod jejich nevítané návštěvy.
A tak se opatrně trochu nadzvedla a pozorovala co se tam děje. On tam chodil na místě a před ním stálo v pozoru patnáct rytířů s louči dřímajícími v pravé ruce. "Našli jste tu holku,tu čarodějku ?" zeptal se velitelsky. "Ne,pane!" vykřiklo sborově patnáct hrdel. "Tak na co čekáte,podpalte to celý." vykřikl. Na to se všichni rytíři rozutekly k nejbližším budovám a začali je podpalovat. Poté k němu přistoupil malý, podsaditý muž s postavou ve tvaru soudku a pronesl: "Sire Anthony,co máme udělat s obyvateli této vesnice ?"
"Zavřete je do klece v táboře. Pozitří večer je můžeme všechny popravit, jestli mi neřeknou, kde je ta čarodějka. Tak a teď už vypadni chci se kochat!" zavrčel a otočil se směrem k vesnici a pozoroval, jak se zmítá v plamenech. Vždyť já nejsem čarodějka a už po druhé o mně mluvil jako o té čarodějce. Děje se tady něco hodně divného. Ale to je teď jedno, čarodějka nečarodějka musím zachránit vesničany jinak je pozítří popraví a to nemůžu dopustit. Budu je sledovat do tábora a pak zkusím něco vymyslet.
"Jamesi jsi tu ještě ? Potřebuji pomoc, ten chlap  chce popravit všechny z vesnice." řekla do okolí mýtiny zahalené tmou odkud nedávno odcházela. Najednou se vedle ní ze stínu vynořil James celý v černém a s kapucíp přes hlavu. "Proč je chce popravit ?" zeptal se a na to mu Emili vyložila vše co se stalo od jejich rozloučení. 
"Takže ty jsi čarodějka a je odvedli do tábora a pozítří je chtějí popravit ?" podivil se, ještě nikdy neviděl , že by se takhle choval nějaký šlechtic. "Nejsem čarodějka a potřebuju pomoc,sama to nezvládnu. Tak pomůžeš mi ?" sykla s únavou v hlase. "Jasně ,že ti pomůžu,ale už začíná být zima,"jakmile to dořekl dal jí kabát přes ramena a ona mu s úsměvem poděkovala.
"Teď se musíš hlavně prospat a zítra můžeme začít plánovat. Nedaleko odsud je takové místečko, kde mám postel, krb a deky, tady by jsi dřív umrzla než by si  něco vymyslela. "Usmál se a naznačil jí,že ho má následovat. Po krátkém výšlapu a lezení na strmou skálu, ze které dřív vyšli jeskyní, se před nimi rozevřela krásnější, útulnější a daleko menší jeskyně než byla jeskyně nacházející se pár desítek metrů pod nimi. Měl tu postel,deky na zemi a krb ležící upřostřed místnosti. 
"Vítej v mém království, "zažertoval"mám tu vše potřebné od jídla a vody z lesa až po postel. "rozmáchl rukou ukazujíc na jmenované věci. "Sedni si klidně na postel já mezitím připravím večeři. Doufám , že máš ráda kuře." a odběhl do nedalekého rohu. Po zbytek večera se poznávali, smáli se a zjišťovali co mají společného. Emili zjistila,že James je skvělý lovec a hodný člověk,ale vždy, když se zeptala na to proč  žije tady a né ve vesnici, jen neurčitě rozmáchl rukama, něco si zamumlal a změnil téma.
Zato James se toho o Emili dozvěděl víc, pověděla mu o tom, že je sirotek a vyrůstala v klášteře půl dne cesty od vesnice a pak se v patnácti letech rozhodla odejít a zkusit žít ve vesničce Podhůrka. Našla si práci jako pomocnice v hostinci a přivydělávala si sběrem bylin a občasným lovem zvěře. Po tom co si řekli vše na co si vzpomněli James přiložil do krbu a připravil Emili postel a sám si ustlal na zemi. Emili z toho měla výčitky a tak se chtěla ujistit, že mu to nevadí,ale už to nestihla.Vtáhla ji říše snů.
Zdálo se jí jak někdo jí nesmírně podobný, ale přesto odlišný bojuje, proti celé armádě vojáků metá blesky a vytváří tornáda. Dokud není udolána početní převahou nepřátel. 
Dalšího rána začali plánovat, jak to provedou. Nakonec se shodli na tom, že to provedou dnes v noci. Jamese napadlo, že by mohl odlákat pozornost stráží a oni by ho začali nahánět po celém lese, kde by se nakonec ztratil, mezitím by Emili nenápadně osvobodila všechny vězně a odvedla do nedalekého většího města Říčka. Ale byla proti. Namítala, že by se mu mohlo něco stát, ale James ji neposlouchal vždy jen dodal: "Tohle je náš nejlepší plán.Lepší nevymyslíme buď to bude takhle nebo vůbec nijak. "Emili nakonec ustoupila,ale stejně se v hloubi duše o něj nepřestávala strachovat.
Odpoledne věnovali nácviku střelby z luku na terč, kdyby to bylo potřeba. Když nastal podvečer a začala se pomalu přikrádat tma převlékl se James celý do černého a podal Emili černý plášť s kapucí, který by jim měl ochránit před zimou a před nechtěnými pohledy vojáků. Popadl dva luky každý s jedním toulcem a podal jeden Emili. Vydali se na cestu.
Zastavili se skryti na kraji lesa na dohled od tábora. Nebyl to příliš velký tábor, uprostřed bylo ohniště a okolo něj seděli čtyři vojáci a povídali si. Jeden se zrovna smál vtipu, který sám vyprávěl a ostatní pošilhávali jeden po druhém a čekali než začne mluvit někdo jiný a změní téma hovoru. Za nimi se nacházely stany, nemohlo jich být více než šest. Naproti vojákům u ohně byla obří klec ze dřeva ve, které se tísnilo třicet vesničanů snažících se usnout.
Po obvodě tábora obcházeli dva vojáci pilně vyčkávající na výměnu stráží. "Vidíš nekde vesničany ?"zašeptal James. Emili mu pouze ukázala směrem do leva. "Tak jo,já je teď odlákám a ty se postarej, aby byli všichni volní." řekl a po chvilce dodal: "Hodně štěstí."na to se odplížil a Emili řekla totéž, ale už do prázdna.
James se vplížil za stany a vyčkával na správný okamžik. Když nadešla ta správná chvíle, kdy by měl zakřičet, sevřelo se mu hrdlo a čelo zalil pot. Místo toho, aby vykřikl pouze zachrchlal a podivil se tomu na co se právě teď zmohl. Naneštěstí ho strážní nezaslechli a vojáci u ohně si mysleli, že někde pošla veverka, takže pokračovali ve žhavé konverzaci.
"Ksakru." ulevil si a připravoval se na běh. "Héj,blbečci.Jó tady jsem pojďte si pro mě." a hned jak to dořekl dal se na uprk do lesa. "Za nim!" zvolal jeden z prvních co jsi uvědomili přítomnost vetřelce v táboře a na to se za ním rozběhli čtyři muži sedící u ohně a oba muži na hlídce. James měl sice náskok, ale oni stejně ne a ne polevit.
Po delší době běhu Jamesovi začali docházet síly, nemohl popadnout dech a klátil se od jednoho stromu k druhému. Hlavně ať dá Emili co nejvíc času. 
Jakmile Emili uslyšela dusot vojáků vydala se splnit svůj vytyčený cíl. Pomalu se plížila co nejdál od ohniště jak to šlo, nakonec ho celé obešla až se dostala ke kleci. "My nic nevím o tý holce,už jsme vám to říkali nechte nás aspoň vyspat." řekl jeden muž krčící se v rohu klece, když si všiml obrysu těla. "Pšš buďte potichu,to jsem já,Emili." nato si stáhla kapuci z hlavi. Pokusila se otevřít dveře klece, ale byli na zámek.
"Je tu zámek.Nevíte kde je od něj klíč ?" šeptla k lidem v kleci. Všichni vrtěli hlavou až se jeden rozzářil a zvolal: "Už vim,měl ho ten co mu říkali sire." a ukázal na nejbližší stan. Nevypadal o nic větší než ostatní, jenom další prťavý stan. Snad né ten hrdlořez co ji chtěl zabít. pomyslela si. Z toho pomyšlení se jí sevřely všechny útroby a nohy jako by vypověděli službu. Musím tam jít jinak by to bylo celé zbytečné a s touto myšlenkou si natáhla kapuci přes hlavu a dala se do pohybu.
Plížila se jak to nejvíc šlo a doufala, že v tom stanu nebude sir Anthony. Prošla okolo ohniště a zastavila se před stanem. Hluboce se nadechla a vydechla v tom okamžiku poodstčila plachtu a nakoukla, nikdo nikde.Rychle vklouzla do stanu a pustila se do hledání.
Jenom ať ho nenosí u sebe jinak jsem nahraná. Nejdřív prohrábla pytel s věcmi. V něm bylo,akorát uzené a pár mastných košil. Hlavně na to nemysli opakovala si, když se tim musela prohrabovat. Pak se s rukama mastnýma a špinavýma pustila do kožešin na, kterých nejspíše spával. Hledala a hledala až nahmatala něco tvrdého. Obličej se jí rozzářil úsměvem. Tvrdá práce se vyplatila napadlo ji. Rychle ho vytáhla a schovala do kapsi kalhot. Otočila se a vysoukala se ze stanu. Když vylezla ze stanu uviděla něco co nečekala stál tam, zase on, sir Anthony a smál se na celé kolo. Okolo něj stálo s meči vytasenými a připravenými k okamžitému útoku devět rytířů v plné zbroji. 
James se držel už jenom z myšlenky na to , že čim dál dojde tim víc času Emili poskytne. I když se snažil věděl,že daleko nedojde a hlasy křičící: "Támhle je, už jenom kousek a máme ho chlapi!" byly stále blíž a blíž. Už neměl naději a tak se sesunul pod strom s srovnával si myšlenky. Poslední co bych chtěl uvidět jsou hvězdy. Otočil hlavu a díval se přímo vzhůru přes větve na krásně čirou oblohu bez jediného mráčku. Pitomé větve,kazí mi tak krásný výhled.
A v tom mu to došlo. Můžu se schovat na stromě.Je tak velká tma, že není vidět ani na dva kroky. S touto myšlenkou vstal opíraje se o strom a chytil se té nejnižší větve a pak další a další, až byl tak vysoko, že by ho  nemohli vidět ani za noci osvětlené měsícem. A teprve tedhdy pocítil úlevu a radost z toho, že žije a bude žít.