Achjo...

....houslemi struny probíjejí už cítím chvění u krku Jaké to strašné probouzení za divých zvuků budíku.....

aneb někdy to nestačí jen se přesvědčovat, jak je všechno relativní. Sám sobě nejhůř uvěříš. A těžko můžu před sebou utéct.

A tak zůstávám v té temné jeskyni, kam sem tam proudí proužek světla a oslepuje mé citlivé oči. Někdy osvítí věci, které mě upřímně děsí, a tak už oči skoro ani neotvírám.. Co kdyby přišlo Světlo?

Člověka, kterého nejvíc miluju, také nejvíc nenávidím. Jsou chvíle, kdy mě cosi nutí ubližovat, aby to ten druhý co nejvíc pocítil, a pak pláču v koutě a vůbec to nechci a chci se jen dotýkat a milovat.

Jsem ještě dítě. Sobecké a bláznivé, které si neuvědomuje, co dělá a tím méně důsledky svých činů. Co vlastně od života chci?

Když to nemám, jsem nešťastná, když to mám, jsem šťastná. Jak jednoduché. Škoda jen že se tak těžko rozpoznávají důvody a faktory.

Může něco skončit, aniž by něco jiného začalo? Může, i když si nejsem jistá, zda z té samé věci. Ale když už není, je to stejně jedno.

Jednou jsem slyšela bít zvony. a bylo to krásné.

Čeho se bojím a před čím utíkám?
Jakto, že utíkám, když sedím poloslepá v temnotě?
Čímto, že vidím bolest všude kolem?
Mají vůbec lidé něco společného?
Může muž alespoň na zlomek chvíle pochopit ženu?

Nechceme mlčet jak byste chtěli.
Nemějte výčitky.
Musíme Vám říct ten kousek pravdy, co nám byl dán, protože Vás bezmezně milujeme.

Nechcete slyšet? Nechcete poslouchat?
Chcete stavět mosty a budovat paláce.

My chceme utéct z temnoty.
Nedivte se prosím, že nás musíte vést, vždyť ani pořádně nevidíme na cestu.

Oslepené oči slzí a bolí...

---