28. listopadu 2002 - čtvrtek

28. listopadu 2002 - čtvrtek

Myslel jsem si, že jsem se s Myšpulínem, Pinďou, Fifinkou a svým oblíbencem Bobíkem přesunul do jiného století, když jsem na monitoru už podruhé četl mail přeposlaný z odboru školství Libereckého kraje.

Po vyčerpávajícím dnu, kdy jsem se k internetu dostal až před šestnáctou hodinou, jsem se mohl seznámit s následujícím sdělením: „Čas strávený s mladými lidmi vám sice nemůžeme zaplatit, ale doufáme, že odměnou může být dobrý pocit."

Jak jsem tak seděl v potemnělém kabinetě, představoval jsem si spokojené prodavačky, šťastné ze zářících úsměvů svých neplatících zákazníků. Horníka s černými šmouhami v obličeji, který nad výplatnicí mává rukou a cení přitom kontrastně bílé zuby. Poslance stojícího za kecpultem a děkujícího svým kolegům z obou komor za souhlas se snížením poslaneckých platů a zrušením veškerých výhod. Zedníka - odchází z mého bytu po vyštukování obýváku. Nejprve mu ruka cukla, jak ji chtěl nastavit, ale potom sáhl do kapsy, vyndal z ní zmačkanou padesátikorunu a podal mi ji se slovy: „To je za ta vypitá piva."

Cestou domů jsem si vzpomněl na dopolední soutěž. Byl jsem nervóznější než soutěžící děti. Vnitřně jsem jásal, když vyhlásili mé družstvo jako třetí nejlepší. Trápil jsem se, že nebyli první. Nikdo mi nepřidá za to, že byli třetí, nikdo mi nestrhne osobní za to, že nebyli první. Mé povolání má mnohá specifika, třeba to, že se můžu radovat z výsledků mnoha svých studentů, byť na jejich růstu mám často minoritní podíl.

Mají pravdu, dělám to pro ten dobrý pocit. Nepopírám však, že peníze potřebuji. A také mi vadí, že kdosi na mém dobrém pocitu parazituje, snaží se svézt se s mým dobrým pocitem. Přivydělat si na něm.