O ženách - A nejen o nich (1.)

     Nemohla za to,přece to nebyla její chyba,ale co teď,

     nervózně seděla na židli dívaje se na hodinky.Ruce se jí klepaly,její oči přejížděly každý milimetr místnosti ve snaze nalézti cokoliv, co by jí mohlo, byť jen náznakem, pomoci vyřešit toto dilema.

     Už to nejde vrátit, napadlo ji.Srdce se jí divoce rozbušilo.

     I když…

     hlavou jí proběhla myšlenka.

     To by snad pomohlo.

     Otevřela zásuvku. Při pohledu dovnitř zatajila dech. S uvolněním vydechla. Vytáhla onu věc, která pro ni měla být vysvobozením z této již tak dost bezvýchodné situace, a dala se do práce.

     „Tak se mi to líbí,“ prohlásila po chvilce vítězoslavně a zálibně si prohlížela svoji ručku.„Ani to nejde poznat!“ Položila pilník na stolek a pokračovala ve zkulturňování svého zevnějšku.

     Stíny měla hotové. I ve slabém světle pokoje je jevily dostatečně dráždivě. Tmavě zelená se zářivě leskla přecházejíce do kovově šedé. Na tohle měla talent. Ten talent, který jí chyběl v činnostech, jež by měla každá dobrá hospodyňka umně ovládat. Však jí to také její muž dával častokrát jasně najevo. 

     Konturovací tužkou přejela po víčku a dodala očím ještě o trochu více svůdnosti.               

     Uchopila do ruky řasenku, otočila uzávěrem, část se štětinkami otřela o okraj řasenky a přiblížila k obličeji. Pak provedla několik úkonů, které dělala každodenně – nechala řasy dotýkat se štětinek, vychutnávala si  pocit, jak po nich přejíždí a jak se černá tekutina přilepuje a zušlechťuje. Poté k řasence přičichla, milovala tu vůni. Zvláštní jakoby mandlovou vůni přípravku, který si den co den nanášela na vlastní řasy. Několikráte se zhluboka nadechla a řasenku odložila.

     Podívala se do zrcadla. Zamrkala. Již to nebyla taková krasavice jako dřív. Věděla to. Táhlo jí na padesát a ani omlazovací procedura, kterou právě provedla, nezakryla její postarší obličej. Pouze jeho vzhled posunula o pár let nazad. V zrcadle se jevila jako zralá žena v nejlepších letech. A taky že se tak cítila. Žádné nudné večery s manželem u soutěžních kvízů v televizi, nýbrž obrovské společenské akce smetánky z celého širého kraje. Zbožňovala večerní potlach s přítelkyněmi v kavárnách nad sklenkou Portského. Chodila na operní představení v jazycích ve kterých nerozuměla ani slovíčko jen pro ten pocit, že je tam, kde se něco děje. Jen pro to, aby mohla klevetit se známými. Není se čemu divit, vždyť byla ženou jednoho z nejvlivnějších mužů maloměsta, kde žili. V pravdě zvláštní páreček. On-bývalý knihovník zbohatnuvší díky odkazu svého strýce,nyní vlastník řetězce továren po celé republice.A ona-učitelka, která v mládí vyhrála pár okresních soutěží krásy. Měla před sebou slibnou kariéru. Všechno zahodila. Kvůli němu.

     „Už jsi hotová?“zeptal se její muž a pohlédl směrem k nočnímu stolku.

     „Ještě chvíli!“    

     „Uvědomuješ si,že spěcháme?“

     Neodpověděla. Dál se věnovala svému líčení. Těch pár minut nás už nezabije, pomyslela si, ale skutečnost,že měli zpoždění čtyřicet minut nenechávala jejího manžela v klidu.

     „Pojď.Doděláš to v autě,“řekl nekompromisně a chytil ji za rameno.

     Věděla, že teď mu nemá cenu odporovat. Poslušně vstala, hodila šminky do kabelky, naposledy se podívala do zrcadla a letmými pohyby rukou si přejela po obličeji, jako by ho chtěla očistit. Oblékla na sebe kabát,v skutku výstřelek módního průmyslu. Žádná kůže ani kožešina, byl z látky podobné šusťákovině prošívaný po celé délce oděvu táhnoucí se až ke kotníkům. Plášť sněhově bílé barvy sytě kontrastoval s jejím zelenavým kostýmkem. Takto vyšňořena vyrazila za svým mužíčkem.Ten už ji podrážděně očekával ve dveřích.

    „To jsi celá ty!“na ni hned vyhrkl.

    Bez řečí se obula.Vyběhla přes zahrádku jako vystřiženou z časopisu Zahrada zítřků k vozu. Světlomety zablikaly, automobil zachrčel a madam nastoupila.

    „Nech mě dneska řídit!“zakňourala.

    „Ó“podivil se manžel.“Tak my máme zpoždění a panička by ještě chtěla řídit! Zbláznila ses?“

     Nervózně nastartoval.

     Sklopila oči. Radši si myslela své. Vytáhla z kabelky rtěnku se zrcátkem. Její rty dostávaly v mžiku nádech svůdného ruměnce. Dílo bylo zakončeno. Radost pohledět.

    „Jak vypadám?Líbím se Ti?“zeptala se.

    Muž přizdil auto, váhavě, ale již s klidem se na ni zadíval. A pak to přišlo. “Co to s Tebou dneska je? Nejdřív mě hodinu zdržíš tím svým pitomým patláním a pak,“smršť výčitek náladového cholerika padala na její hlavu, “začneš být přehnaně sentimentální! Doufám,že…“ 

    Už ho neposlouchala. Tohle jí dělal pořád. Tedy ne pořád, spíš až od doby, kdy začal podnikat. A vydělávat.

    Milovala ho. Kdysi. Stejně tak jak on ji. Ta velká láska, kterou si oba u oltáře slíbili s narůstajícím kontem slábla a slábla. Už to bylo jen o penězích. Užívala si komfortu a přepychu, který jí jeho peníze přinášely. On si jí nevšímal, pouze ji kritizoval. To je špatně a tamto mohla udělat líp, zněly jí v hlavě jeho výčitky.

    Ale ani ona nebyla bez viny. Už dávno se jí odcizil, i když střípky krásných chvil v ní neustále přetrvávaly. Vzpomínky na to nádherné co spolu prožili v ní byly hluboce zakořeněny a přesto se v jejím nitru našel ten temný kout, který se vždy vydral na povrch, když se v její přítomnosti objevil nějaký pohledný prosperující mladík. Každý má přece nějakou tu chybičku, říkávala. A tou její byla právě velká obliba sladkých zajíčků jak je před svými kamarádkami nazývala.

    „…mysli se na sebou! Aspoň někdy uvažuj jako –“

    „Prosím tě už mlč!“vykřikla z ničeho nic.

    Zuřila, ale zároveň jí bylo trapně . Bála se co by z vypuklé situace mohlo vzniknout. Ale ono nic, mužova reakce nebyla vůbec tak intenzivní jak očekávala. Ba přímo komické. Ano, jeho odezva jí přišla upřímně legrační. Polknul nasucho s ústy otevřenými k vyslovení další z jeho spousty kritik padajících na hlavu své ženy. Otočil prudce hlavu do směru jízdy, mírně šlápnul na plyn a auto s tichým šepotem přešlo na vyšší rychlost. Manžel se pečlivě věnoval cestě, neunikla mu žádná dopravní značka, sledoval každý patník. Stal se z něj poklidný beránek, který by se na svou manželku zle nepodíval, ba ani ji hrubším slůvkem neoslovil.

     Po zbytek cesty mlčeli. Míjeli švestky obsypané modrošedými plody plnými olověných jedů z výfukových plynů, plané hrušky, které pod koly vozidla vesele pleskaly, se váleli po černočerné komunikaci a jabloně skroucené pod tíhou jablek, jež žádný sadař vícekrát neočeše.

    Ona si jen v duchu mnula ruce. Prvotní strach z ní opadl a počala si uvědomovat, že ten tvor sedící vedle ní je pouze směšnou postavičkou v té velké hře života. Čokoládovou figurkou z Vánočních kolekcí, kterou rozjařené dítko nalezlo v polovině srpna, šťastně počalo rozbalovat zářivý, stříbrný, lesklý šat, aby pod ním nalezlo jen roztopenou čokoládu prolezlou moučnými červi.

     Byla z něj pouhá troska, otrok systému. Toho systému, který jim zaručoval, že spolu budou žít navěky v nemoci i ve zdraví, v dobrém i zlém, tak dlouho, dokud je smrt nerozdělí.

     Vůz zastavil. Oba vystoupili. Přiskočil pikolík v rudém livreji, muž mu s výrazem značícím jasnou nadřazenost a pohrdání jemu vlastní pohodil klíče. Nezapomněl poznamenat, že automobil je právě nový a případné poškození by mohlo stát tohoto pohůnka místo. Ten se v pase prohýbal do devadesáti stupňů, div se nezlomil,kývaje,že všemu rozumí a vše bude splněno do nejposlednějších detailů. 

     „Služebníček, služebníček!“drmolil svou. Ale nikdo jej už neposlouchal.

     Páreček stoupal po masivních schodech. Žena zavěšena do rámě svého chotě v nádherném bílém baloňáku. Co schod, to klepnutí jejího prvotřídního podpatku. Každým krokem byli blíž onomu večírku a dáma zjišťovala, že sem snad ani nepatří, že tentokráte nemá náladu pomlouvat a očerňovat…

     Klep.

     Na obrovské promenádě se v pozadí před nimi rozkládal zámeček jednoho z jejich vlivných přátel. Dlaždice v podobě gigantických mramorových bloků narůžovělé barvy se táhly od jejich podrážek desítky metrů daleko, kde končily u bělostných zdí zámku. Po stranách  korza rostly v přesně odměřené posloupnosti keře anglických růží, kde vzdálenosti mezi každým z nich vyplňoval živý plot zářivě zelené barvy v podzimním období málokdy viditelné.

     Ach ti zbohatlíci, co jen si nemůžou dovolit, řekla si pro sebe a s hlasitým důrazem na každém slově pronesla:“Nádherné plocení,že? Což pořídit si taktéž takové, muži? Na naší zahradě by se báječně vyjímalo!“ Zcela opomněla, že mezi tutéž zbohatlickou vrstvu patří i ona sama.

     Manžel neodpověděl, jen naklonil hlavu takovým způsobem,že zahlédla zachmuřené oko a ústa nachystaná k vyřknutí ortelu nad její hlavou. Ale, ač to bylo nečekané, udržel protentokrát svůj temperament (nebo snad sprosťáctví) na uzdě. Sevřel jí pevným stiskem ruku, zamručel něco nesrozumitelného a vykročil na promenádu, kde se již vleklou chvilku rozjížděl snobský večírek. Desítky bohatých dvojic mířilo k obrovským dveřím otevřeným dokořán.

      Po pár minutách ladné chůze stanuli před železnou bránou lakovanou leskle bílou barvou. Nad jejich hlavami se nacházel rozsáhlý balkón, který podpíralo pět párů bělosněžných dórských sloupů na krychlových podstavcích. Zámek vskutku impozantní. Do výše balkonu se táhla růžová stěna, jež bez oken působila nedobytným dojmem. Ovšem od balkonu vzhůru ke střeše z šedočerných tašek byly stěny, tentokráte bělostných barev, posety  okny a okénky různých velikostí a tvarů. Nejvýraznější se jevily dvě obzvláště monstrosní okna pod kterými se nacházel, jakoby okny zahanben, maličký vchod na překrásný balkon.

      Vešli. Procházeli sněhovou chodbou s půlkruhovým stropem a madam v bílém si připadla jako Alenka v říši Divů. Tudy určitě ve středověku přijížděli princové na statných grošácích, pomyslela si pro sebe.

      Průchod je dovedl až na překrásné nádvoří, kde si smetánka užívala radovánek bohémského života. Nádvoříčko nebylo nijak velké, protkané podloubími, která se táhla i do vyšších pater. V pravém rohu od vchodové brány stála novověká studna, která vyhlížela jakoby sem ani nepatřila. V tom levém byl rozložen sbor muzikantů, o takovém počtu mužů a žen hbitých prstů a silných plic, že by se za něj nemusela stydět ni Filharmonie. A do té vší hudby a zurčení křišťálové vody tancovala  snobská společnost čítající několik set jedinců zvučných jmen i funkcí.

      Plus další dva. (a to pak člověk řekne „nádvoříčko“)

      Po pár krocích vedoucích ve společném objetí loktů směrem do středu dění je zhlédla malá rusovlasá osůbka buclatějších tvarů v komických alabastrových šatičkách, v kterých vypadala jako princeznička z nějaké popletené pohádky z pera dvojice Vorlíček Macourek.

      „No to snad ne,“ zakřičela radostně na celé kolo. „No to mě podrž!“

      Pár lidí z davu, včetně dvojice nám dobře známé, se otočilo směrem k veselící se dámě. Páreček při pohledu na dámu, kterou poznal již po hlase, okamžitě nahodil nucený úsměv, který měl naznačit,že je všechno v pořádky, že všechny mraky na obloze odvál vítr a že ji neskutečně rádi vidí. Cenili na sebe dentisty vybělené zuby jako divá zvěř. Bělost volající byla umocněna jejími obrovskými brýlemi s čočkami doopravdy vysokých dioptrií. (jinak řečeno slovy každého hospodského štamgasta :“ Měla je, jak dna od půllitrů!“)

       „No jasně, jste to vy! No teda, továrníkovi, vás jsme tu opravdu nečekali,“ rozpovídala se. Masa lidí,když zjistila,že o ní není řeč, ztratila zájem, obrátila se a dala do vlastních rozmluv „ A Věruš, tobě to dneska sekne! Karle, Karle, Karle, ty jeden, vždyť jsi mi včera říkal, že sem nepřijdete. Ty jeden, chtěls mě překvapit, co?“

      „No…,“ vysoukal ze sebe jen Karel.

      „No, no, no, i ty jeden,“ smála se. „Dám vám dvěma radu. Nepijte tu radši dneska večer punč. Nevim vám, co do toho dali, ale chutná to, no, škoda mluvit.“

      „Vážně,“ zalekla se naoko Věra a položila si ruku na ústa na znamení úplného souznění myslí s princeznou. Ostatně jí bylo zcela jedno, jaký tu punč tu mají. Kráva je to, pomyslela si.

      „Jinak to tu celkem jede,že jo?“ pustila si pusu na špacír dáma  .“Hele, Kájo, co tahle zajít nám pro něco na  drink, ať tu nesušíme jazyky?“

      „Zajděte si pro něco na drink sami,“ odsekl jí Karel, který bytostně nesnášel, když se mu říkalo Kájo. Vymanil se ze sevření manželčiny ruky a rychlokrokem odešel k opodál stojící skupince mužů podobného vzezření jako on.

      Princezna vypoulila oči, podívala se na Věru, která stála celá zkoprnělá a sledovala upřeně plac, kde ještě před chvílí stál její nechutně bohatý manžel, jež nesnášel, když se mu říkalo Kájo.

      „Há, ha, há! Co s ním je?“ dala se do hurónského smíchu. Ani nečekala na odpověď a mlela si tu svou:„Ti chlapi, no nic, Věruš, pojď dáme si do nosu i bez nich. Pojď, někoho ti musím představit, nevím, jestli už dorazil, ale člověk jeho kvalit tady stoprocentně nesmí chybět. Maruš, jeho dobrá známá (sice ne tak dobrá jako já), říkala, že jezdí v nějakým červeným sporťáku. Zrovna jsem se šla podívat, jestli už tam nestojí, když v tom jsem uviděla vás a … No znáš to,ne?“

      „Jedno červené Porsche stálo kousek od našeho auta, ale čí bylo ti vážně nepovím!“

      „No, to bude určitě to jeho,“zajásala.“Určitě tu někde bude! Pojď, musíme ho najít!“

      Chytila ji za ruku a už ji vlekla z místa činu manželské hádky do interiéru zámku, kde se nalézala bohatá recepce plná dlouhých béžovými ubrusy pokrytých stolů, jež se pod tíhou exotických lahůdek a laskomin z nejzazších  koutů světa prohýbaly. Nechyběl kaviár mnoha barev z ruských jeseterů, patrové dorty pařížských a vídeňských mistrů cukrářů, červení humři, raci a langusty z tropických moří. Tlustí makléři vysávali život z lasturek ústřic a družky se chichotaly jejich vtipům nad krevetovým koktejlem. Lahve nejkvalitnějšího vína stojíce vedle mís s pofiderním punčem zrzavé dámy kontrastovaly se zvěřinovými tácy plných kvíčal, koroptví s rudými brusinkami, zajíců na smetaně a srnčími boky.               

      Věře se až hlava zatočila při pohledu na tu krásu. Byla sice zvyklá z domu, kde si také nežili špatně, a jejich večeře byly taktéž velkolepé, ale tento druh slavnostního stravování ji málem podlomil kolena. Toho jídla všude kolem. Prvotřídního samozřejmě. Nikdy tolik potravin v nejlepších úpravách kuchařských virtuózů neviděla. A těch lidí kolem. Jak divoká zvířata u krmelců, živí se, každý si chce urvat to nejlepší sousto. Napadlo ji, kolik asi stojí hostitele plat všech myček nádobí a uklízeček.

      Ale než se mohla vzpamatovat  z počátečního šoku a rozvést svou marketingovou úvahu dále svlékl jí  vousatý dveřník honosný kabát a paní v bílých šatech ji vlekla k tabuli s mandlovou paštikou. Cestou ke stolu jim číšník nabídl sklenku bílého Sauvignon Blanc, kterou ani jedna z přítomných dam neodmítla. U paštiky princezna chmatla po toastu, kousek odlomila a ulomenou část pomazala chutnou  delikatesou.

      „Trochu jsme se s Karlem chytli,“ ospravedlňovala mužovo neurvalé chování Věra.

      „No,“ s plnou pusou zahájila madam verdikt svou oblíbenou glosou, „no, co už s ním, co? My ho nezměníme, nebo snad jo?“

      Věra zavrtěla hlavou na znamení souhlasu nad krutou pravdou.

      „No vidíš! Na toho starýho kaňoura teď kašli,“ pokračovala. „Nezměníš ho ty, ani já, ani jeho kamarádíčkové, ani špinavý peníze, ani ty jeho blonďatý děvky. Teď jsem tady, tady na týhle šíleně bombové oslavě a budem se bavit. Budem se bavit. Rozumíš? Nemysli na něj, teď se jen bav! Bav se!“ Zakřičela, až kousíčky mandlí prskala na olivový kostým zničené ženy, okázalý ubrus a postávající kolem.

     „Budu se bavit,“ řekla potichu Věra a pro jistotu to ještě zopakovala. „Budu se prostě bavit!“

     „No tak se mi líbíš, Věruš. Jen tak dál,“ domluvila dáma, konečně polkla mastný toast a kynula skleničkou k přípitku zahájení opravdové soukromé party dvou postarších žen. Cenné sklo ťuklo a madam se decentně napily.

     „To píše, co?“ zachechtla se zrzavá a kapku lahodného moku usrkla.

     Věra svorně přikývla.

      Z vášnivé debaty je vyrušil až příchod hloučku přítelkyň. Byla tu Marie od pana státního zástupce, Anna masokombinátového magnáta, velkopodnikatelova Božena a Drahomíra vydavatele celorepublikových novin Lepší zítřek. Všechny vyfintěné jako kdyby jejich mužové byly pány Všehomíry. Pro každou z nich byl jen ten její tím nejlepším a každá to dávala patřičně najevo. 

      „Teda holky, my vás tady všemožně už hodnou chvíli hledáme. A kde vás nenajdeme? U jídla a pití, kde si dáváte patřičně do nosu!“ Uvítala ztracené dcery rodiny klevetnic nejhonosněji oděná paní řezníková.

      „No to víš, my doma toliko jídla nemáme,“ nenechala se zahanbit princezna a dodala „jako vy!“

     Anna to nikterak nekomentovala, jen se na princeznu posměšně usmála a mrkla na ni třpytkami posypaným očkem.

     „No tak jaký to tu dneska je,holky?“ zeptala se dáma.

     „Tak tedy,“ začala Drahomíra. „Ředitel radiokomunikací se, vám povím, tak opil, že pozvracel všechen krevetový koktejl v severním křídle. A taky Venca (můj manžel) vyhrál v partii bridge nad náměstkem Dlouhým nemalý obnos peněz. Dále bych chtěla jmenovat…“

     „Viděla jste Zítřek nikdy neumírá?“ Přerušila ji striktně Věra. „Bondovku s Piercem Brosnanem? Aby váš mužíček nedopadl podobně jak hlavní padouch? Piercey ho rozřezal motorovou pilou. Taky to byl mediální magnát.“

      „Život není jako film, má drahá,“ tvrdě argumentovala Drahomíra.

     Poslední zmiňovanou Věra znala pouze z vyprávění, v reálu ji viděla prvně. Přesto se k ní chovala obdobně jako k ostatním známým. Trošičku přátelsky, krapet snobsky se snahou předvést se a povýšit se. Drobounko falešně a malinko upřímně. Stejnou měrou jí to kamarádky oplácely. Neodpustily si tam píchnout, tuhle pokrytecky pochválit.

      „To ne, ale film je odrazem života! Samozřejmě, že ten odraz je patřičně nadsazen, aby byl poutavější pro konzumní společnost.“ Sama se až zarážela, kam na ty reflexe chodí. „Je v celku jasné, že pan Dlouhý vašeho chotě nehodlá zabít onou dřevorubeckou pomůckou kvůli směšné sumičce peněz, nýbrž mu udělá na ministerstvu  takové malé privátní peklo.“

      Na tento druh narážky neměla madam editora, co říct. Žádná další klička či úskok, ba ani urážka. Jen si pro sebe v duchu (ale ve skutečnosti dost nahlas na to, aby to madam slyšely) řekla:“ My doma na peklo nevěříme!“

      Věra se usmála, lokla si vína a jala se konverzace.

      „A co obchody? Jakpak běží, Boženko?“

      Božena, která se rozhovorů účastnila zatím jakožto pozorovatel, bylo touto otázka upřímně řečeno zaskočena a tak se nezmohla na smysluplnější odpověď než:“ Ale…jo…celkem…dobře…běží dobře!“

      „To jsem ráda, že to slyším takto od tebe! Přímo od zdroje.“ Odpověděla Věra, která ani sama nevěděla zda je radši za obchodnický kumšt Boženčina manžela nebo za znamenité strapnění podnikatelovy ženy v kruhu dam. 

      Tyto chvíle znamenaly pro Věru konečný začátek slavnosti. Klevety, klepy, pomluvy a pokrytectví naplnilo jejího zhýralého ducha tou pravou energií, která ho krmila neutuchající potřebou po zjišťování nových a nových nactiutrháních cizích lidí a rozšiřování je do davů mocných manželek ještě mocnějších mužů. Tady nebyla ušlápnutou manželkou, nýbrž nekompromisní bojovnicí za  všechny insinuace, které ve společnosti proletovaly ze zkažených úst do úst jiných  zpustlých.  

     „No slyšela jsem, že prý ta blondcka z dvojky na zastupitelství poletí? Co nám k tomu povíš, Maruš? Kvůli nějakýmu románku s jedním právníkem? No nechci pomlouvat, ale prej to byl ňákej houmlesák! Teda no já mít její tělo, tak nevim,“ řekla princezna.

     „Ale Magdi (tak znělo jméno zrzky v holčičích šatech – Magdalena Králová –jméno v pravdě královské), vždyť ty nevypadáš zas tak špatně. Nějaká dvacítka se vůbec nemůže rovnat tvé zralosti. Znáš přece to staré přísloví. Ženy jsou jako víno.“ Komentovala Marie.

     „Trpké a suché? Aspoň tak mě vidí ten můj,“ zažertovala Anna. Dámy se daly do rozverného smíchu. Ten tvůj má oči jak ostříž, trpká a suchá, přesně řečeno, pomyslela si Věra na adresu Anny. A co to má za vrásku pod levým okem.

     „Holky, no tak. Ne, tak jsem přece nemyslela. Čím starší, tím lepší a lahodnější,“ domluvila Marie.

     „No tak v tom případě musím být ještě  lahodnější než ten Saviňon…“ Zarazila se Králová, vyvalila oči a   subtilně šťouchla Věru loktem pod žebro. „Koukej!“ zašeptla a nenápadně kývla hlavou směrem ke shluku několika mužů a žen.

      „No než tenhle Saviňon .“zopakovala hypnotizovaná Magda. Věra na ni nechápavě civěla, vůbec nevěděla, co tak vyvedlo z míry tu trapnou babici.

      „No, holky, mi už budem s Věruškou muset,“ vyhrkla Magdalena naráz.

      „Muset?“ nechápavě se zeptala velkopodnikatelova. „Muset kam?“

      „Snad nechcete jít už domů? Tvůj muž se zatím výborně baví.“ Adresovala otázku Anna na paní Věru.

      „No muset. Muset na toaletu. Chápeš ne? Prostě musíme jít na záchod,“ vykoktala se Magda a už už táhla Věru pryč.

       Dámy jen nevěřícně koukaly, jak Věra vlečena princeznou mizí v davu.

       „Ta Magda je tedy pěkný pošuk,“ vyslovila svůj názor Anna.

       „Ale co teprve ta Věra? To je teda fúrie. Všimly jste si, jak se tu naparovala s tím filmem,“ dodala Drahomíra.

       „Film je odrazem života a blablabla“ přihodila si Božena.