Písmák Oslava poddajnosti
s pospávajícím ránem
příběhy zpívají od konce
dívám se z okna na špinavou zeď
nevím, co jsem měl udělat
Nekonceptuální imaginace
stojím v sluncem zalité zahradě, jako vize ve snu
roste tu blín, halucinogenní houby, a stojí jeden podélný řez hlavou jak opuštěná váza
a přímo od něj se pomalu přibližuje patrová pyramida prostoupená inspirujícím vánkem těch hub
na samotné špicce trůní odporný tvoreček s hněvivým pohledem a vroubeným kolem v chřtánu
Splín na prázdnotu
jak navázat nit, aby příběhy šlo vyprávět pozpátku
k lesu za omítkou donesla se zvěst, že vše je dovoleno
věčný návrat ironicky klepe na zamrzlou vitráž
dám ti co chceš, jestli mou spiklenkyní toužíš být
Umírání
za oponou minulosti,rozpolcená osobnosti
sklíčen, div, snad toužíš říci,
v potemnělé mysli, skonat na měsíci
chodíš sám, snad zapovězeným sadem,