Památník

v devítimetrovým bytě sleduju z okna vlajku na Vítkově
jak se vlní na nekonečně
malým prostoru
jak smýká s žerdí a k ničemu to není

večer ve čtyři

šedomodru tiše závidím
jak moc si s větrem rozumí
tma možná není nejmilejší
ale nikdy není navíc

dneska

listopad má čas noc co noc
vídám srnky na polích a běžel
běžel bych s nimi. nepočkají.
poslouchám pláč co je mi

Zítra

pod dekou co kouše
šťerkem z písku nehřeje
jenom pálí mě z toho oči
samou láskou nevidí čemu

Minula

Rozumy ze zrcadel vyleštěný
Hluší ve zdech a vuschlý uniformě
Už ani nepadne však není naše
všitá při kůži a strhat ji bolí

Dráhy

Rok co rok sleduju
z oken z věží, z mostů
Zespodu zeshora
dopředu dozadu

Hygiena

Slyším jak z hor prší písek
Vím že noc je bílá
a ráno sluncem černá
Myslím že to na nás dobře hraje

Autoterapie

Vrhám se rychlostí světla
náruč nevybírám dobře
svoboda Hlavu mi spletla
ujíždím, má láska podobá se kobře

Medikace

Za okny spí nehnutě klidní
mladí mtrví. Kolem mne tančí
nekrmí se dál z něštěstí
Ráno co ráno zapíjíím pocity

Významná spojení

noční cestu přes koleje krátím
posloucháním větru toho který
smíchem svleče kola vagónů co
jako karamel jenž nechutná dobře

Největší přání

Ač bych to rozhodně neměl dělat, neodolal jsem a tomu činu jsem nenápadně prohlížel. Ano, byla to sice za tento den již třetí vražda na ulicích Města, ale jejím provedením jsem byl mírně zaujat. Nějaký člověk z chovu utekl a běžel po špinavých dlažbách města. Bylo to vyzáblé a bledé stvoření.

Bad trip

liju do těla naději z lahví
plnejch prázdnýho pití sochy
jak já obzvlášť čekaj na sklo
se snadno bortí i když zima

Cuba libre

Ve skle se mi válí pár slz
zatím ještě nevím jaký druh.
Svoboda. Myslel jsem si
chutná tak nějak modře

Lardalstunnelen

Jak vzlyky cizího dítěte
tón co stojí mimo černobílo
Nikdo nechce do svojí skladby
Jednou za čas přijde bůh si říká

Dočasné zatmění

U okna a v posteli
Co jsme si to mysleli
Rok je co to začalo
Jen pár vteřin trvalo

Zenit

Tenké kořínky se v hlíně začínají probouzet. Hledají cestu nahoru, aby ucítili teplo slunce a mohli v jeho záři růst a rozvíjet se.
První pocit nejistoty a nepohodlí. První zachvětí dechu.

Dráty v mojí posteli

Vyschlé moře světel, fosfátový koberec
Dávno nemám plíce, jsem tepající vetřelec
Slaný kouř se aplikuje, instalují freony
Chuť, kterou neznám, drásá mi jícen

Pod podlahou

Visím vetmě. Sunu se černým prostorem pod vašimi křehkými těly. Je to risk a tak musím být potichu. Nedělá mi problém se nehýbat, vydržím to hodiny.

Amerika

Propast je hluboká, samotu chce
I přes tu samotu, jsou spolu
Otázky z lásky, otázky ze strachu
Tma je tak krásná, když už jste v ní

Ze těmi okny je jiný svět

Za těmi okny je jiný svět
Není to dům s temnou zdí a pustým dvorem, není na konci ulice s reklamou „Na prodej“. Je to dům jako každý jiný. Zdi, za těmi zdmi místnosti, v těch místnostech tma. Do tmy září světlo okny.

Valčík

Ve dvě ráno před kostelem
Kde stýká se anděl shadem
Na náměstí spolu slunou
My dva spolu srukou druhou

Plno

Naut

Slunce má výrazné oční stíny
Na měsíce za měsíce
Co měsíc dal, to měsíc vezme
Týden sám se dnem, lne

Prima volta

Vím, že vím. Ještě vím, že vím.
Stojím v koupelně a šlapu na střepy. Bolí to a je mi zima.

Léto v zimě

Ona chtěla být letním vánkem
A i vtom slunci se spolu červenat
Nechtěl jsem hlavu ji zaplétat
Ale já musel, vkabátě a šále

Trny

Ulice dlážděná okvětními lístky růží, spíše než kamenem. Všechny zvony zní v žalostně dojemném orchestru. Růžovou zahradu po stranách lemují šedé davy lidí, vyvolávající jméno. Uprostřed všeho kráčí oni.

Tvoje jméno

Volají mě.
Opravdu, já musím jít. Nemůžu tu zůstat ani o vteřinu déle. Chtějí, abych přišla, oni to chtějí, oni mě potřebují, skutečně mě potřebují.

Jsem normální?

Stojím na laně, jeden krok kupředu a dva vzad. Kráčím pozpátku, kráčím po tenké linii.
Předem očekávají, že půjdu dopředu, že se neotočím, že budu kráčet bez ztracení rovnováhy. Proč.

Plné prázdno

Plné prádzno
Červená, oranžová, žlutá, zelená, azurová, modrá, nachová. Co je to.
Já vidím, ale vidím to skutečně. A jestli ano, jestli je to, co vidím skutečné, proč tohle vidím.

6220

Zpoloviny temnou a zpoloviny spoře osvětlenou halou se rozlehla krátká úvodní znělka, po které následoval hlas: „Stanice Pardubice hlavní nádraží. Osobní vlak číslo 6220 společnosti České dráhy, ve Směru Hradec Králové hlavní nádraží, pravidelný odjezd 1:11, bude opožděn. Očekávaná doba zpoždění 30 minut, zdůvodu výluky na trati. “ Zdálo se to nekonečné, hlas rozsekl každé slovo.

Vodní hodiny

Před oknem vbytě je voda. Není to přímo kaluž, ale přízračná vrstva stříbřité vody se leskne na linoleu. Jsou to jeho hodiny, hodiny ztraceného času.
Větrá.

Abyssus abyssum invocat

Abyssus abyssum invocat
Je to konec linie, nechci jít dál
Tam kde končí zem a začíná nebe
Tam, kde se rovná i láme

Transylvánské spojení

Kosti a beton, koleje stojí
Vlak přijel, přejel bloudící
Do depa vleče se, nýty skřípají
Jak zuby o zdi, nehty si trhají

A nihilo nihil

Růže je zrádná, rudá jak hřích
Bodá srdce, nemůžeš chtít
Do kalné vody, květ upadá
Andělé pláčou, trnité slzy

Afunkční dislokace

Na zahradu padaly paprsky ostrého letního slunce. Padají na tu stranu, kde je silnice, na tu stranu, kterou všichni vidí, ta, kolem, které chodí lidé a usmějí se, když se podívají. Je to část, podle které budete hodnotit.
Květiny jsou živé a barvy září jako hvězdy.

Vyslyšení

Hořím, hořím, mosty pálím
Protože nedokážu stavět
Kam přijdu, jen ticho zní
Já ptám se, ptám se jich

Za těmi okny je jiný svět

Za těmi okny je jiný svět
Není to dům stemnou zdí a pustým dvorem, není na konci ulice sreklamou „Na prodej“. Je to dům jako každý jiný. Zdi, za těmi zdmi místnosti, vtěch místnostech tma. Do tmy září světlo okny.

Intermezzo

Prší.
Už ani nemohu říct, že prší zase, protože prší pořád. Nejsou to jednotlivé přeháňky, ale jeden nekonečný vytrvalý déšť. Ani nepoznám, kdy je ráno nebo večer.

Vně

Sleduju zrcadlo, ten odraz láme se
Zlomený já, zlomené tělo
Není to pravda, ty temný sne
Co mi to poprvé vmyšlenkách znělo