za původní, první a lepší verzi považuji tu první uvedenou.

S několikaletým odstupem čtu znovu a stejně jako tehdy rozhodně první verze a dokonce už se mi nezdá, že by poslední sloka byla emočně vydírající, naopak, jen zakulatila laskavé vyznění dvou předchozích. Bohužel, nemohu se spolehnout na svou paměť, tak mne ber s rezervou, ale to je nejhezčí text, který jsem od tebe četl, plynulý, poctivé obrázky a uvěřitelný až natolik, že možná některým napoví, jak emoce sluší i chlapovi a psychiatrovi či psychologovi obzvláště, když ten se musí hlídat, aby byl nad věcí.

V té druhé verzi poslední sloka s obrazem zavařovačky je špatná v tom smyslu, že krátký, ale obsažný text, jehož mottem je komplexní osobnost babičky je narušen, rozmělněn zbytečně dalším kuchyňským atributem - zavařovčkou, jakoby zelňačka sama o sobě dost nereprezentovala babičku i jako skvělou kuchařku. Zavařovačka zdůrazňuje roli kuchařky na úkor celkové osobnosti babičky.

Ty verše mne oslovily, protože jsou jednak o mi blízkém místě, ale zejména jsou, byť ne zcela dokonale, napsány ze srdce a tedy dobře, proto i osloví.

Tady je jen prostor pro porozumění.

Brilantní vyústění, lepší si ani neumím představit, nenechal obsah sklouznout do laciné protivládní agitky, v pozadí reflektuje vývoj doby a v závěru skloubil vtip s mládím.  Pamatují dobu, kdy jsem se za 12 Kč naobědval v restauraci i to, jak ženy praly prádlo na potoce a otloukaly o kámen. Pravda, mobily jsme neměli, ani 120 TV programů, ale ani po létech nejsem schopen přijít na to, jakto, že mi nechyběly.

V těchto dnech vzpomínáme těch, co s námi byli, vzpomeňme i našich virtuálních přátel, kteří nás předešli. Děkuji.

Dej si pozor na ni

a ber prosím v potaz,

že změní se v sani

a spálí ti ocas.

Díky avízu, které tak často v jiných případech i otravuje, jsem si připomenul poezii.

Zuzanko, skvělá. Veršuješ nejen s lehkostí, ale také duchaplně a atmosférou. Tvé verše jsou krásné krom jiného i proto, že o přírodě něco víš, hodně se v ní touláš a je to znát, přičemž ji využíváš jako hezký kolorit pro sdělení akcentů běžného života a nepotřebuješ tak žádná mudrování, protože tak hodně věcí, ne-li všechny mají svůj původ v přírodě.

Já vím, že Jaroušek si můj komentář už nepřečte, tak ho píšu pro jiné. Sledoval jsem jeho básnění 18 let, Jarda bezmála 90 letÝ, tehdy a ještě dlouho byl poctivý amatér se vším, co to obnáší. A byl i sebekritický a když mu někdo napsal věcnou kritiku bez jedovaté ironie, vážil si ji. Zdálo by se, že kdo je ryzím amatérem řadu let a současně v pozdním podzimu svého života, se nejspíše už nikam neposune. Není to pravda, určitě občas ano. A Jarda je toho příkladem právě v této vskutku nádherné básni. Přísně vzato, něco malilinko by se dalo upravit, ale je to krásná báseň, jakoby Jarda přemýšlel o své další roli na Věčnosti.

To je v naprostém pořádku a děkuji za zpětnou vazbu. Určující je osobní přístup, motivace, ten je zárukou dobrého vývoje, já jsem jen nezúčastněný čtenář, a to je odlišná role. Svého času jsem měl stejný přístup a hájil své texty hlava, nehlava, také jsem měl tendence čtenářům nadbíhat, až jsem dozrál ke dvěma přístupům, které se doplňují. Tím prvním je stejně jako u tebe, abych do textu vpravil co nejpravdivěji své inspirace, emoce. Druhým je pak úcta k jazyku a k básnickému obzvláště, tedy krom jiného, aby projev, který dávám na veřejnost, využil jazykové možnosti bez jakéhokoliv nadbytečného otročení s přívlastky, apod., prostě věřil čtenáři i sobě, že můj přenos bez příkras čtenář přijme třeba i jako bludiště, ale s okamžitou chutí hledat, nikoliv s pocitem nutnosti porozumět.  Určitě to děláš dobře. Děkuji.

Nechápu, proč tento text není ve výběru, nejlepší co jsem zde za posledních pár dnů četl (ale nutno dodat, že čtu velmi, velmi málo).  Má to poetiku v tom smyslu, že v podstatě každý verš či pouhý řádek je obrazný a i neortodoxně vyjádřený a přitom působí plynule a to tak, že člověk ani nemá potřebu žehrat, když by se přece jen mohlo zdát, že něčemu nerozumí.

Já stále zápasím, do jaké míry je pro haiku podstatné schéma 5-7-5, osobně si myslím, že ne příliš, na druhé straně pustit do oběhu více slabik, tedy citelně více je proti haiku v tom smyslu, že haiku má jen naznačit a ne rozpovídat se. Zde však mi schéma nepřekáží, daleko silnější je obsah, asociativní, kontrastní a vcelku i lyricky vyjádřený.

rozhodně dobrý text, jednotlivé sloky nabízejí vždy něco nového, samostatného, napadá mne, že by tam neměla být poslední sloka, je tak nějak uzavírající, dopovídající a současně mám pocit, že vybočuje z předchozích pocitů. a možná bych vypustil i první dva verše, jednak křídla zpívají na mne působí tak nějak pateticky a otázka aké je to zase školácky. Bez těchto slok by báseň lehčeji sváděla čtenáře do souběžného básnění.

Staničko, je to hezký text, prostě napsaný, protože se opírá o postoj, kerý často proklamujeme a skoro stejně často k němu nenacázíme sílu, jindy nevěříme nebo jsme líní. Tím jakoby nedopovězeným, ale jasně zřetelným závěrem jsi básni dala lehkost, která ji přenesla na čtenáře.

První sloka slibuje daleko více, než se jí v dalším pokračování dostalo. Je přímo parádní a může existovat i sama o sobě. Ve druhé sloce to už drhne, nemá tam co dělat slovo, nikoliv pojem ...smrt... Vyvěrá totiž zřetelně z první sloky. A poslední sloka to celé zabíjí, kdyby nebyla, báseň by vyzněla výrazně lépe, má potenciál spontánních asociací, které předbíhají (tedy první dvě sloky) tu poslední o míle.

Benetko, to byla ale jiná doba... zapomnělas dodat ...ale šťastná. Nedá se ani změřit, jak jsme bohatí vzpomínkami.

Mým synům

Až se budu dívat na vlastní pohřeb,

nebudu sčítat smuteční hosty,

kdo nepřišel s kdo mne měl rád.

Naplním něhou zbytky světla

z rozdílu mých dnů a nocí

a půjdu se toulat Komenského sady,

kde skáceli topoly.

Na korbách voněly o pomoc 

a já jen prošel.

Jednou před dávnem jsem poznamel v komentáři pod tvým textem, že tvé průpovidky se sice místy tváři kriticky, ale já jsem v nich četl tvou laskavost, empatii, ty jsi mi tehdy odporovala a jako bys ten vztah spíše vnímala jako trpělivost. I dnes, a tento text to znovu potvrzuje, si myslím stále totéž - laskavá empatie. Bez ní bys už dávno neměla potřebu si klást otázky.

Gábinko, jak mi blízké. Mám dvě vnučky.dvojčátka, a tedy sladkosti jim dávám, ale snažím se o rozumnou míru a sladkosti schovávám v komoře na nedosažitelné polici. Marnost nad marnost, už jsem několikrát zjistil, že v komoře zůstaly takové ty hliníkové schůdky, které se požívají třeba při mytí oken. Nikdy jsem holky neseřval a vždy to ve mně vyloudilo úsměv, koťata mazaná. A když jsem se zeptal, kdo je tam donesl, tak ani jedna. Tak vždy řeknu, dobře, nic se neděje, ale odneste je zpátky, a v tu chvíli jedna přes druhou ...to Kája..., ...to Valinka. A já se usmívám a jsem o 65 let mladší.

Po mnoha létech čtu opět a jsem snad ještě více zaskočen tím tsunami nádherných obrazů, které na miliontinu sekundy přijdou nesmyslné, aby ihned potvrzovaly, jak je svět atomizován a hýří barvami. A podobně jako Janina6, jen se posteskne po létech 2004 - 2008, dříve jsem zde nebyl, jak byl Písmák vodotryskem nespoutané živelnosti.

První je jen záznam okamžiku, navíc na minimálně ploše tři různorodé skutečnosti, které v celku působí roztříštěně, dětský pláč silně vtahuje, ale otazník bez jakékoliv odpovědi.

Druhé působí lépe, je tam kontrast i přesah i nálada, jen spojení ...popojdu po... působí spíše nářečně. Každý řádek je samostatný verš a v celku to působí úsečně.

V letní podvečer

brouzdám zahradou - 

cikáda zmlkla

Verše jakoby měly dvě samostatné polohy, zejména se zračí ve čtvrté sloce a přitom se naprosto prolínají. Nádherná, přenádherná druhá sloka pro ty, kdo mají v poezii rádi cit a neradi kýč. A ostatně i poslední sloka je skvělá, protože se v ní najde romantická i filozofizující duše.

Už jsem si nedovedl představit, že by na současném Písmáku bylo možno zahlédnout dávno zapadlou hvězdu. Zřejmě mají neopomenutelné kouzlo. 

Je dobře se vrátit k osvědčenému. Po létech se stále skví. 

Jinys, zjevně jsem se s poznámkou o utajené sebereflexi trefil.

Fouckault, víc netřeba. Jen snad, že bych tě tu srdečně znovu uvítal, kdybych neměl rozpaky ze současného Písmáka. 

Jinys, možná je tvé zřeknutí se účasti projev sebereflexe, byť utajené. Kdysi hodně dávno jsem texty v této spíše hravé, ale i užitečné soutěži četl, dnes však přehled nemám. Tak či onak soutěž nabízí jistou zpětnou vazbu, byť omezenou, ale vnímavý autor se v ní zorientuje a jakkoliv jsou zde při hodnocení všelijaké vlivy a zájmy, zdá se mi, že speciálně v prozaické komunitě převládá vstřícnost i soudnost. 

Má-li autor ještě nedospělý či právě dospělý věk, pak ať můj komentář vnímá jen jako námět k zamyšlení. První část má dva sporné momenty. Vietnamské stigma s dětmi i napalmem je zbytečné, neporovnatelné a vlastně násilné. Druhým momentem, ale to je jen odraz mládí a tedy věrohodný je, že lásky v zásadě nelze odehnat, ač se o to snažíme. Určitě ne všechny a ne úplně.

Podobně je to i se starou Aglií, plynovými lampami, viktoriánskou dámou a odkazem na Boroughse. Něco, třeba ten Borouugs by klidně zůstat mohl a i by slušel, ale ve spojení s Vitetnamem to působí jako příliš mnoho třpytek na obecně všedním příběhu, který je sice nevšední pro autora, ale pro čtenáře s prožitky již ano, protože jeho příběh, kdysi také šperkovaný subjektivními třpytkami překryly nové a v čase zůstávají jen důležité kontury.

Pak taková technikálie platná pro poezii obecně. Zhroucený barák je sám o sobě dostatek důrazný, že tam chybí voda a elektřina je už jen logický důsledek. Tedy vsázet na výstižné verše a nechat je působit a nedopovídat.

Kladem textu je naopak jeho rytmická plynulost, spontánnost, byť přizdobena zmíněnými třpytkami.

Zá se, že inklinuješ k lyrice, což je samo o sobě sympatické, jen že tento text sklouzává hodně po povrchu, spíše popis, ale proč ne. Např. v posledním verši ...nekalí se... je prostor pro hlubší vjem, ale ty jsi ho spíše zdvojnásobil ...je průzračně čistá..., což je zbytečné. Kdybys ponechal jen ...nekalí se..., tak to nabízí více asociací, takto s tím zdůrazněním, že je čistá vlastně jen konstatuješ obrazový vjem.

Snad bych dodal, ale to není vůbec podstatné, ale tak obsažná nápaditá báseň by si zasloužila méně doslovný název, ale to nikterak nesnižuje hezký dojem.

Srovnával jsem obě tvé zde uvedené básně. V té druhé jsem získal pocit, že vše hodně natahuješ, až se zdá, že vedeš spíše úvahu a také trochu nudíš, byť rytmus i jazyk je svižný. Až v poslední sloce to začalo být zajímavé.

Tato báseň je pro mne zřetelně lepší, nejen že oplývá vícero neotřelými obrazy, které samozřejmě na menší ploše ještě více vyniknou, poslední sloka výtečná, gradující a celý text i obsažný. Hezký text s výraznou psychologickou kresbou, určitě budeš mít co nabídnout a rád tipuji.

Literárně to za povídku nelze považovat, je to jakási směs úvah a vyprávění s naznačováním jakéhosi nadčasového vyrování, které však dává textu zbytečně ideový nátěr. Přesto jsem četl se zájmem v očekávání, že víc půjde o příběh, ze kterého si jako čtenář sám dovodím ideu, o kterou autorovi šlo. Nelze však textu upřít upřímný osobní vhled na řadu skutečností, které se službou v armádě souvisí.

Časy se až příliš nemění, jen mi stárneme a soucitným myšením hledáme alibi pro dřívější nezřízenost. Tomuto jinak půvabnému textíku by prospělo v úvodu ubrat hned několik přirovnání, ne zase příliš, tak první dva a půl řádku, ale přece jen. Půvabný je svým jakoby mimoděk popisným konstatováním bez tlačení na pilu až k sarkastickému vyústění.

Mohl bych napsat ...krásné verše. Ano, ale byla by to jen poloviční pravda, které do úplnosti chybí přidat ...naléhavé, až téměř beznadějné... a v téměř bolestná skulinka. Cetl jsem je s pocitem, že jdu místy s uzavřenými okenicemi a otázkou ...co udělat.

Když jsem dočetl do poloviny, říkal jsem si, že dovedeš na..t, protože nerad čtu celé sbírky na monitoru a rád je nedočtu, většinou. Ta tvá mne navztekala o to více, protože jsem ji musel dočíst celou, přesto že vím, jak píšeš a co mohu očekávat.

Je skutečně údělem básníka hořekovat, když si je jistý sám sebou natolik, aby věděl, kam patří a současně byl bezděkým optimistou?

 Dlouho jsem tě nečetl a ten progress je značný.

Prostě v haiku či senrjú máš vždy co nabídnout. Oceňuji vtip a současně skrytý kontrast ve druhém, byť jeden z císařů se z taktických důvodů neúčastnil, první má navíc ještě i znamenitý přesah.

Holuby neplaším

(Jardovi)

Už pár let nepozoruji tažná hejna,

neplaším holuby, a když

padá listí, 

souzním.

Procitl lesopark za mým domem.

Mé vnučky, díky Zdeničce, jsou už několik let uživatelky, a dnes už i pomalu čtenářkami rozkošných sešitků s dětskými básničkami a krásnými ilustracemi. I když neuměly číst, často je vytahovaly a chtěly, abych jim předčítal. Už jen ta sešitková forma je chytrá svou dostupností, ale i praktičností, pro děti a malé školáky velmi inspirativní.

Filipe, povedeá báseň, ale jak už mne znáš, vždy musím mít nějakou připomínku. Tentokrát bych se obešel bez dvou posledních řádků. 

slučí, děkuji za tvé podnětné komentáře a zejména nádhernou ukázku původního japonského haiku i překlad. Dovolil bych si překlad v češtině (vím, chtělas dodržet i klasickou strukturu při překladu) omezit o slůvko ...padá. Vzniká tak zřetelný důkaz, že český jazyk umožňuje dokonce v daném případě vyjaádřit typický japonský obraz ještě pružněji a stejně působivě. Zamýšlím se nad překladem třetího verše, kde mi schází ekvivalent slova ...roztroušené..., neb ho vnímám jako smysluplné (květ ve spojení se stromem jako pevné souručenství, na zemi rozpýlený), protože zde nalézám další přesah. Ale ještě jednou díky za obohacující vstup.

plátek po plátku
po plátku plátek - 
kvítek sakury

Al Jal Úd

rád bych ještě poznamenal, že by nebylo dobře, kdybys vnímal kritiku Gory a následně mou jako jakýsi nepřejícný útok, vyjadřovali jsme se oba pouze k faktu, že tvá miniaturka není haiku, tak jako není povídkou či sonetem, apod. Je to tvůj projev poetické miniatury, nic víc. Spíše to vnímej jako užitečnou zpětnou vazbu. Mimochodem tvá miniaturka ve svém prvním verši je nápaditá a i ostatní dva verše provokují, není to špatné.

Aru, úplně prostě: Často se říká např. česká škola tenisu, česká škola krasobruslení - a pořád je to tenis a krasobruslení s jasnými pravidly. Dál už polemizovat nebudu, tím spíše, že text, kde ses tak rozepsal není haiku ani za těch nejliberálnějších podmínek.

Aru, česká haiku respektují bez výhrad pravidla japonského haiku, včetně sezónního určení, byť často nepřímo. To, že český jazyk má jiný základ nebrání, aby pravidla haiku byla respektována, jazyk je jen projev vyjádření, nikoliv forma, obsah. 

Aru, mýlíš se a v podstatě ve všem, co jsi uvedl. Haiku v češtině či slovenštině lze napsat, jak to dokumentuje poslední reprezentativní výbor z tvorby 19 českých a slovenských autorů Šálek hřeje dlaně. Nejde vůbec o kopírování či překlad japonských haiků, ale dodržení jasných pravidel, jako např. psát, co lze skutečně vidět, vnímat v aktuálním čase, bez použití metafor, hodnotícího pohledu a zejména, aby za zdánlivě jednoduchým až fotografickým pohledem byl znát i myšlenkový přesah. V tomto pojetí má haiku smysl a není náhodou, že proniklo do mnoha jazyků, a fakt, že se již např. rigidně netrvá na slabikové kompozici 5-7-5 nepopírá jeho smysl, stále však platí, aby bylo upuštěno od jakýchkoliv nadbytečných přídavných jmen či sloves, pokud nejsou nedílnou součástí textu. Text autora je skutečně miniatura, nikoliv haiku. Gora má naprostou pravdu.

Právě jsem dočetl. Útlá knížečka Nepůvodní druhy jakoby se nesmělým hlasem, ale přesvědčeným i přesvědčivým hlásila k lásce, nikoliv však k náhle vytrysklé, ale té, která vytrvale pramení a zkouší dotrysknout až k nebi, protože jí ani na okamžik nepřipadne, že by jinam. Neotřelý volný verš, který zpočátku natahuje mysl, aby ji posléze odměnil,  pozval a potěšil nikoliv blýštivou, ale křehkou lyrikou.

Milý Tome, přečetl jsem jedním dechem. Vím už léta, že zde na Písmáku patříš mezi spíše sváteční autory a dnes dodám . autory k svátečním chvílím. 

Určitě potěšila, a ještě víc by jí slušelo vyčistit ji v první sloce od nadbytečných slůvek, které by nejen zachovalo obsah, ale zvýšilo i důraz. Také poslední dva verše vlastně dublují dostatečné - beze jména. Ale i tak je to hezká, spontánní báseň, třebaže obsahově ničím neobjevná, má však příjemný dívčí pel. Tip.

nic to neznamená

říkala si

a touhy přibývalo:

po kotníky

pás

ramena

chybělo jen málo

pocit v břiše jako při závrati

bude trvat, než se ztratí

než se vstřebá

hlavně se nebát 

být zase sama

do neznáma

kde jsi teď právě?

prý ‘někde jinde’

jen v mojí hlavě

zametám tvé stopy

ať není jich už víc

vybledlá jak stěna

jedna z plachetnic 

                       beze jména

Silene,

dokazuje ohmatanost svazku jeho nečtenost? 

Chci požádat zasvěcené, zda lze, podobně jako u starého Písmáka:

1) psát komentáře přímo na profil autora (jde spíše o obecnější názory či vzkazy)

2) mazat vlastnoruční komentáře jak pod svými, tak i cizími texty

3) zjistit, kdo konkrétně četl (netipoval) můj text

Další jsou jen dotazy-podněty.

4) proč se v přehledu děl neobjevuje, tak jako dříve, autor poslední kritiky u daného textu, myslím, že to pomáhalo k návštěvnosti textu, neboť někteří kritici či komentátoři zde mají slušnou pověst a jejich nick přitahuje

5) proč,jako dříve, nestačí k zařazení textu do Zlatého výběru výběr pouze 3 redaktorů. Dlouhodobý početní stav obou redakcí, nemluvě o dlouhodobých absencíc některého redaktora (tím nekritizuji, lze mít k tomu oprávněné důvody), vede jen ke stagnaci zlatého výběru.

6) po léta nejen neúspěšně, ale bez jakékoliv upětné vazby či vysvětlení, navrhuji, aby u jednotlivých textů byla, třeba i jen pro potřeby autora, vyjádřena skutečná čtennost, která by nezobrazovala počet kliknutí, často opakovaných, ale počet nicků-návštěvníků. 

Děkuji.

Možná by ses neměl nutit do vázaného verše, ale zkusit to napsat volně. První sloky samy o sobě neříkají příliš, ale poslední to dobře rámuje a dává to do celku. To čůrání spojené s autentickým Hrabětem hovoří. Tip

Nesnáším maloměšťáky,

prázdné kecy v bezduchých kavárnách.

Raději pajzly, tam je to bez

pozérů.

Ráno u nádraží čůrám tiše. Škoda, 

že pan Hrabě už nic nenapíše.

Moc hezká, včetně vlastně neviditelného, což je formálně v rozporu s haiku, ale dobře vcítěného i představitelného i transparentního ...slunce za domy. Také se mi líbí hraniční ...zlátnou..., což se nabízí jako metafora, ale současně jako zobrazující skutečnost.

Pravda je velký zisk, proto i ta daň.  Opravdu povedené, má to v sobě humor i satiru.

Staničko, mám. Když si v nabídce moje díla rozkliknu, vyjede mi tam seznam všech děl, aniž by na první pohled bylo zřejmé, která jsou v konceptech. Když ale rozkliknu rozšířenou nabídku u svých děl, objeví se mi u těch konceptovaných poznámka - koncept, zveřejnit později. Já jich zde zase tolik nemám, už dříve jsem ta prastará smazal.

Opravuji, Staničko, jsou v listopadu 2009 čtyři k vidění.

Dadadík - Staničko, děkuji za zpětnou vazbu, to znamená, že díla v konceptech pro okolí veřejná nejsou. Díval jsem se na tvá díla, a jdou k vidění z listopadu 2009 dvě. Ale neporozuměl jsem, zda jsou či ne v konceptech.

Pokud jde o to, zda jsou veřejně viděna díla, která máte v konceptech, doporučuji vzájemně učinit pokus, a sice, že se např. podíváte na můj seznam děl jakoby zvenku a sdělte mi, zda jsou k viděni díla JAK BLÍZCÍ či AŽ NEBUDE.  je to možná tak, že je vidíme jen my sami u sebe, ale zvenčí vidět nejsou. Prosím o zpětnou vazbu, a když se to potvrdí, pak je to v pořádku a v rámci rozšířeného pohledu na svá díla při jeho úpravách můžete koncept zrušit či nově zadat.

Můj pe je děs,

lezl přes

a zůstal bez

Formálně to ještě není ono, ale má to vtip a sarkasmus. Zejména pak druhá sloka.

Dovolil jsem si tuto rozhodně hezkou hříčku ještě  trochu očistit, vadilo mi bez významu slovo ...hnědé. Kdysi jsem napsal podobnou básničku s využitím měsíce jako kolébky, snad i proto mi přijde blízká.

Spáči jahodových nocí

v měsíční kolébce,

spolu, útlobocí,

svršky vprostřed koberce.

Milá Gábinko, není tomu ani deset minut, co mi přičel e-mail od kamaráda, že mu zemřela maminka a zda se může zastavit. Ihned jsem odpověděl, že třeba hned a pak otevřel Písmáka, komu zde něco zase napíšu. A věz, bylas první na ráně. Už jsem tě dlouho nečetl, protože poslední rok zde jen občas nakouknu, zda mám nějakou zprávu, a hle. Druhá zpráva. 

Kdysi jsem ti u tvých zápisků s maminkou napsal, že za tvými rádoby kritickými postřehy se mi zobrazuje laskavá shovívavost. Odpovědělas něco v tom smyslu, že to není vždy jednoduché a už jsi nedodala, že být při mamince je tvá jediná, nikoliv možná, ale přijatelná volba. Tvé zápisky byly často úsměvné, už to mne tehdy vedlo k poznání, jaký jsi člověk.

Když odejde maminka, jako bychom zůstali nikoliv osamoceni, ale na vše sami.

Stromem (13. 2. 2022)

Až propadneš spánku, proměním tě v strom

a ve zvrásněném kmeni roztočím letokruhy,

aby zlé sny nedosáhly srdce.

Už nepotřebujeme číst z hvězd, jen porozumět

času, proč, když něco mizí, nevšímavě

plyne.

Milý Tome, samozřejmě blahopřeji, ale především děkuji za tyto skvělé ukázky veršů, z nichž každý má charakter nezaměnitelného úderu klávesy. Jako by každý nejen chtěl být řečen, ale i musel, protože by se i bez toho prodral ven. Rozhodně si knížku koupím.

Přelez plot v ZOO k šimpanzům a budeš je mít zadarmo.

A nemusíš zrovna brambory, babány vyjdou levněji.

Měl bys být ohleduplný, táta má jen důchod.

Půvabná, milá, hravá, a mohl bych pokračovat.

Pro mne druhé, je opravdu krásné. U prvního jsem se také pozastavil, ale něco mi tam uniká a současně v dobrém provokuje. Třetí už jen vtípek. Za druhé rád tip.

Od tebe očekávám vždy víc a zde vnímám jednu polohu, která mi až tolik nesedí, a sice, že text sklouzává mírně do úvahy. Nicméně nezůstal jsi nic dlužen své schopnosti nabídnout krásné metafory či obrazy, a je jich opravdu hodně, např. ...děti, neděti... ...slunce v podhlavníku... ...jdu podle polem... Poslední sloka je velmi kontaktní, včetně posledního osvobozujícího verše. 

Ty tomu J. Žáčkovi pokoj nedáš. 

Stačí maličkost. Vyčistit je. Klidně obojí.

Formulace ...žijeme jako dřív..., ačkoliv rozumím sdělení i přesahu či kontrastu, přece jen podle mého vnímání zachycuje delší časový úsek než omažik, i jakési obecnější zhodnocení nepozorovatelné jedním pohledem.

Umíráček - 

záclona se vrátila

na místo

Hledal jsem úpěnlivě, a žádný kýč, ani jeho hranu jsem nenašel. Živý text, který nemusí oblékat "liberální kabát".

Alenakar,

k tvému rozhořčení poznamenám, že pokud alespoň trochu máš přehled o tom, co a jak píšu, a jak posuzuji jiné, pak se prostě mýlíš. Nejenže nejsem otrok "liberální" bubliny a myslím, že jsem v ní ani nikdy nebyl, čímž se ovšem od ní nedistancuji.

Četl jsem dvakrát, abych odvál nános labutích šíjí a okvětních lístků a nechal promluvit nostalgii, která je neúprosná a skoro se chce říct, že až nežádoucí k připomínání, ale stejně nevhodná jako povzbuzování tam, kde síly prostě už nestačí. Rozumím však, proč zaznívá a proč ji nechat znít.

Spíše mne to nutí rozumět než posuzovat, a vlastně i přivítat, protože byť toto vyznání v uvedeném rozsahu podle mnohých, i mne, patří spíše do niterna než na fasádu, nesporně existuje a pohlcuje.

Oproti bývalému Písmáku zde zatím schází více funkcí, např. možnost smazání vlastního komentáře v 10-ti minutovém intervalu, navím, zda lze blokovat otravy, mazat do červeného zázemí vulgární či prostě nežádoucí osobně laděné komentáře, seznam čtenářů, kteří mne četli, adresné posílání avíz, atd. Ale buďme spravedliví. Olda jistě vnímá tyto naše stesky, stejně i Zbora, a je jen otázkou času, alespoň doufám, než se vše doladí. Uvědome si, že tak, jak se dnes ozývají kritické hlasy, ozývaly se i dříve, že Písmák má škaredou, zastaralou grafiku, apod. Neukvapujme se, obrňme se trpělivostí, ostatně nejpodstatnější věci fungují. Před měsícem jste zde řešili zánik Písmáka, vlastně jsme získali.

Marcelko, senrjú to určitě není, zato milá miniaturka tak typická pro tvé empatické vnímání.

Při čtení obdobných textů se mi nechce protestovat, protože připouštím, že jsem občas slepější než je únosné, ale také se mi nechce mlčet, protože mi přijdou jako malé mučení, když chci a nemohu jim přijít na kloub. A při tom se tam skví inspirativní verš ...jen tma na útěku... Ještě k metafoře s vteřinami a ubohým nábytkem. Proč ubohý, když vrzající nábytek evokuje starý nábytek, tedy společné dlouhodobé soužití. Kdyby tam nebylo ...ubohý... daleko více by  to evokovalo ubíhající čas jako něco daného a smířlivého. a pak se nabízí, proč tam je nadbytečný, dublující verš ...bez milosti měří čas..., který je obsažen ve verši předešlém, i to slůvko ...jen... je navíc.

co zbývá (na) jazyku (?),
vteřiny vržou jak ubohý nábytek,
rozplývající se sen

Ahoj Janičko, já právě v tom původním závěru ...je teď... vidím dublování verše ...Dělej co umíš... , byť v poněkud jiné poloze, ale jen v poněkud jiné, verš ...dělej co umíš... mi přijde obsáhlejší. A navíc verš ...je teď... mi také právě v návaznosti na verš ...dělej co umíš... přijde jako také direktivní. Tak tolik mé, ale jen mé vnímání. A děkuji za diskusi, která v dobrém nutí k zamyšlení.

Předností je reálný, řekněme hovorový jazyk, nedostatkem je mnohomluvnost, která působí spíše jako povídání, a také přímočaré pojmenování v závěru. Také je zde jakýsi rozpor, když píšeš, že hvězdy ti dávají pocit malosti a jen o pár řádků níž, že pohled n ně vzbuzuje pocit pohody. Přitom v textu neschází obsah, jen by podstatně méně znamenalo více. Dovolil jsem si tvůj text seškrtat na polovinu, aniž bych vložil vlastní verš, jen pro ilustraci, a myslím, že říká totéž. A děkuji za tvé zastavení u jedné mé básně.

Je úplně jedno co tě sere

Protože tam nahoře se to moc nemění

Umim se trápit na tisíc způsobů hovadinama

Ale kdy naposled jsem zvednul hlavu abych viděl

Na čem záleží

ženský, práce, děti, svoboda?

Všechno to plyne ve svejch liniích a tak je to dobře

Nech to vole plynout

Dělej co umíš

A když ne ty světla tam nahoře stejně budou

Nejsem ani trochu zběhlý v botanice, ale pokud setřeba z jara na prázdných zahradách klube nejdříve nebo alespoň mezi prvními mateřídouška, pak se mi haiku líbí ze dvou důvodů. Prvním je akcent na jaro jako takové, probouzející se život, a druhým pak využití názvu rostliny ...mateřídouška... který evokuje, znásobuje první akcent. Nabízí se, zda je nutné uvádět ...u zídky... nebo ...podél plotu..., stačilo by jen jedno.

Březen -

podél plotu

matřídouška

Ta báseň je pouze výčtem snah o lyrické pojmenování okamžiků a nálad, přičemž místy spíše omšelých, např. první verš nebo verš se zapalováním cigarety. Našel jsem zde však jeden pro mne opravdu hezký verš, který však pohříchu zůstal naprosto osamocený a svým vyzněním přitom nabízí daleko více, ale nebyl dál využit. Jde o verš ...jazykem ještěrek se nikde nemluví...

Z textu je patrná nehezká skutečnost,  ale áseň jí dává pouze pojmenování, jakýsi souhrnný název, aniž by řekla cokoliv víc. Osobně mám zkratky rád, ale zde je to pojmenováno vše hodně napřímo a použití obrazu, metafory Golgota je hodně nepřiměřené, jakkoliv se autorovi či autorce takto jeví. Už použití metafory - Černé jezero - je naprosto dostatečné a další stupňování ...bez známek života... je navíc. Tak se mi to jeví po formální, básnické stránce. Nepopírám však, že autorská emoce je poctivá.

Když už ne Vítkovice, alespoň Třinec, ale Hradečákům všechna čest.

Janičko, nevím, jak by to bylo technicky řešeno, aby nedošlo k předlouhému sloupci komentářů, které by se tématicky podle aktuálního problému prolínaly. V zásadě je však samotná myšlenka jen ku prospěchu věci a lidé typu Dannyho by byli ještě užitečnější než dosud.Jinak doufám, že Olda svou relativně rychlou pozitivní reakcí (vrácení Gory do redakcí) prokázal empatii, tak jsem ho ostatně poznal, a následně celý text, byť povětšinou věcný, smazal, aby zbytečně, zvláště, když  vyřešil otázku Gory, zabránil zbytečnému dalšímu jitření, a nepochybně připomínky k provozu zaznamenal.

Rytmická lehkost, samozřejmá provázanost a hlavně i lehkost naskládaných obrazů-myšlenek, které jsou účinnou podporou vlastnímu obsahu, navíc gradujícího ve třetí sloce. 

po zdejší, naštěstí již pominulé třeskuté diskusi, opět trocha veselí.

Jaina6 - Janičko, děkuji, jsem den ode dne zde orientovanější.

Chtěl jsem zadat tip, ale nejde mi to, zřejmě se zde v novém formátu ještě neumím orientovat.

Za ústřední verš považuji ...jakoby zima slov neznala cíl..., ale pokud ho vnímám jako vstup k dalším veršům, které přírodní kolorit využívají jen jako metaforu k osobnějšímu zaujetí, vyjádření, pak bych druhý verš úplně vypustil,  ...hudba včel objímá krajinu... mi přijde víc jako zbytečný přídavek, rozptýlující vypovídající strohost prvního a třetího verše.

Jako bývalý dlouholetý redaktor a mluvčí redakce nejsem, Oldo, schopen porozumět tvému, jak doufám, jen momentálnímu afektu vůči Goře, redaktorce, která v době, kdy tady zmírala redakce prózy, tuto znovu oživila a svými aktivitami, zejména soutěžemi v obou redakcích dávala prostor celé řadě zdejších autorů a to navzdory tomu, že se čas od času, ostatně jako všichni redaktoři stávala terčem někdy i oprávněné kritiky, ale daleko častěji nesoudných útoků.

Nejspíš to bude mou nedostačivostí, ale nemohu přijít na to, jak si zadat, vyhledat autora, kterého nemám v oblíbených. Dříve byl obdélníček, kam stačilo dokonce napsat jen pár písmen, pokud jsem pozapomněl celý nick. Poradí někdo? Děkuji? Jinak poděkování za snahu zachovat i oživit Písmáka, i za podnětné připomínky uživatelů. Schází mi, co už jsem navrhoval v minulosti opakovaně, možnost údaje o skutečné čtennosti díla, nikoliv o počtu kliknutí, který by zobrazoval objektivní počet čtenářů. Stejné je to i s bývalým seznamem nicků, kteří dané dílo navštívili.

Krom mnohého zde již uvedeného je poezie i emoční apel mající uskutečněnou ambici zakotvit v čitateli či spíše v příjemci, neboť navzdory tradičnímu vnímání jako psaného slova i novým způsobům života je nacházena a hledána všude možně.

Děkuji za zájem o mé verše a slova uznání.

Pavle, děkuji a svůj původní komentář beru zpět. Jsem rád, že jsi se ozval a potvrdil svou pověst znalce. Vůbec mi nedošel ten protiklad s podzimem, tedy nemožnost proděti, tu skvělou jemnou nostalgii., děkuji, dnes mi scházelo bystřejší vnímání a autorovi se omlouvám. To sjíždí-sjíždějí, tam si sice stále myslím své, ale naopak nyní oceňuji ten jen naznačený předěl. Oprávněný výběr a já přidávám tip.

Pavle, děkuji a svůj původní komentář beru zpět. Jsem rád, že jsi se ozval a potvrdil svou pověst znalce. Vůbec mi nedošel ten protiklad s podzimem, tedy nemožnost proděti, tu skvělou jemnou nostalgii., děkuji, dnes mi scházelo bystřejší vnímání a autorovi se omlouvám.

silene, měl jsem napsat ...sjíždí suché listy...., nikoliv listí, tam jsem učinil překlep, stále jsem však mínění, že sjíždí přesněji vyjadřuje, vymezuje přítomný čas než ...sjíždějí... Oba výrazy vyjadřují pro haiku nezbytný přítomný čas, to jistě ano, můj jazykový cit však upřednostňuje ...sjíždí.

Budu kritický. Krom nadbytečného hřiště a scházejícího předělu a v podstatě i přesahu, neb úvaha, že místo dětí listí není nijak v protikladu, nebrání dětem, mi vadí výraz ...sjíždějí..., který evokuje jako by šlo o relativně delší čas, nemluvě o tom, že spojení ...sjíždějí listí... zní krkolomně, nehezky. Mělo by být spíše ...sjíždí...

Tvá poezie věrně opisuje tvůj život a život se jí inspiruje