na povale

možná nejsem jenom tvoje
někde uvnitř
nepokoje
neuklízím

ZEPTEJTE SE DĚTÍ

Zeptejte se dnes dětí ve školce, jak vypadá Ježíšek. Polovina z nich vám hrdě oznámí, že má čevenou čepici s bílou bambulí a čevený kabát a červené kalhoty a červené boty a červené ponožky. a nějaký vtipálek dodá, že má červené trenýrky a červený nos. Leze do domu komínem a nosí dětem dárky.

Dušičková

Volověném nebi zabalené dny
Nehledej vmokrém listí stopy
Světýlka vmlze blikající
když déšť je jemně z křížů kropí

Podzim

Do barev přimíchá cár mlhy
Sleduji jenom zpovzdálí
jak jinovatkou místo tuhy
maluje obrys na skály

ZEPTEJTE SE DĚTÍ

Zeptejte se dnes dětí ve školce, jak vypadá Ježíšek. Polovina z nich vám hrdě oznámí, že má čevenou čepici s bílou bambulí a čevený kabát a červené kalhoty a červené boty a červené ponožky. a nějaký vtipálek dodá , že má červené trenýrky a červený nos. Leze do domu komínem a nosí dětem dárky.

MDO

Kaple
otevřená rakev
Tatínek spinká.
Vánoce u babičky

PF 2024

PF 2024
odpusťme si
co jsme si
jen chvíli jdemespolu

druhá adventní

autíčka jedou do Betléma
dnes druhá svíčka zabliká
pod jmelím s láskou darovaným
oslátko možná zahýká

První adventní

v naději první svíčka hoří
vanilka kuchyň provoněla
a zatim kdesi
v Černém moři

Návštěvní hodiny

s tou paní nebývalo lehké pořízení
klidně i pravdu rozkrojila
půlku si vzala
půlku zahodila

ve tmě

bojím se snů
tak noci píšu psaní
prosím tě
nech mě

nemusíš

zase ti napíšu
slibuji po sté
vím co mi odpovíš
je to tak prosté

navždy

od posledního políbení
roky se kupí do vzpomínek
a mlhou obvazují srdce
jistota snímá ukřivdění

nedopsaný příběh

dívenka skrytá mezi keři
tvým pohádkám už neuvěří
na břehu řeky v trávě čeká
čas do vln z větví stále stéká

kouzlo s lístkem magnolie

lístek květu magnolie
do kalichu tulipánu
rudá lila barvu skryje
zkrášlit svět má ve svém plánu

jakoby

neodpovíš mi na pozdrav
jako bychom se neznali
jen občas stín - noc vlkodav
plíží se za mnou zpovzdálí

docela pomalu ke studánce

uhnízděný v lýtkách
šplhá ke kříži
brnká na nervy
ve tmě

A čím bys chtěla být...

Babička:„ A čím bys chtěla být až vyrosteš. “
Verunka: „No já toho mám celou řadu. První jsem chtěla být malířkou, ale pak jsem si řekla, že kdybych netrefila tu třídu, tak bych třeba byla v té, co jsou malíři pokojů a to bych teda nechtěla. Já bych radši malovala obrazy.

potají

zvedám ze země kousek červeného ouška
vím
občas ztrácí cit
rozbíjí moje nejmilejší hrnečky

Niečo medzi tým (LitBor)

sedela som u kaderníčky
šedivou cestičkou došla až za moje pravé ucho
roztvorila vzorkovník
nechala mi vybrať farbu ktorú som v mladosti nedocenila

Poprvé v nebi

Jaké to je
rozpažit a vzlétnout.
Ten kluk
schovaný doma v zrcadle

slova co voní po heřmánku

pamatuji si na chuť známek
dopisy žloutnou v krabici
vzpomínám si i na heřmánek
a slova dálkou vonící

Tichý pátek

jen ticho
nejtišší den v roce
smrt čeká u kříže a ví
Velký pátek

SPOLU

ty jsi mi koupil kytku.
koupil jsem nám kytku
a dárek - knihu
byl to Náš rok

spálené stromy v Mariupolu letos nerozkvetou

malý
zdravý
chlapeček
už nikdy

Proto

Ach jo. Zase praskla. To není možný.
„Podržte mu tu ruku, prosím.

V sobotu dopoledne

Ječím.
V sobotu dopoledne mi zastaví vodu.
A jak mám jako vařit.
To čerpadlo by počkalo.

odsouzená

sedl si na balustrádu
na dně sklenky pravda
mezi prsty peříčko
v záklonu nedokázal rozevřít křídla

STŘÍPKY - RADOST

Pojedeme na Moravu.
Vánoce u babičky.
Nikdy jsme v zimě na Moravě ještě nebyly. Mám ohromnou radost, že pojedeme k bábince.

Předsevzetí

potrhané barevné papíry
se z balíčků stáčejí zpátky do rolí
ještě máš čas
ještě to nebolí

STŘÍPKY - SNÍH

Jedla jsem sníh.
Mám ho ráda. Je studenej jako zmrzlina a když mám venku žízeň, nemusím běžet domů, zvonit na zvonek a volat na maminku, že chci napít. Taky nemívám na běhání domů čas, protože když je venku sníh, brzo se stmívá a já mám na nohách třeba přidělané lyže.

druhá adventní

Prokašlali jsme se do druhé adventní neděle.
Sláva. Cítím vanilku, ořechy. šampón.

Až přijdeš na svět

Věděla jsem, že se mu nevyhnu. Ne, nešla jsem mu naproti. Naopak.
Vím jak vypadá člověk v objetí nemohoucnosti.

ke hvězdám...

kdo mi tě vyměnil
jak se to stane
v moři tě nenajdu
vzpomínky slané.

bu bu bu

noc plná naděje
svlékla si košilku
proč už si nehraješ
vždyť jsme tu na chvilku

jako když padá první sníh

je ráno
prší
šedý den nahlíží lidem do oken
ticho se uhnízdilo v nás

proč jenom sama

už jenom bloudím mezi řádky
a sbírám všechny mínusy
pak tajně sčítám naše hádky
a nevidím si do pusy

Jan v nebeském člunu

odcházíte i můj věk zvolna k odchodu už míří zůstává úsměv víra naděje ze smrti do života jízdní řád Láska kříží
. až jednou rozjedu se k vám doufám že všichni budeme tam spolu a budeme se tolik tolik smáta hledět při tom na naše děti dolů
(věnováno Janu H. + 23. 9.

O modré bublině

tenhle svět je moc malej
houf trpaslíků si tu leští svoje botičky
šmudla ví že je to zbytečné
ale co kdyby

Borůvkovej den

Dnes je borůvkovej den.
Těsto vylezlo z mísy.
Směješ sea já rychle pomoučním podložku.
Lžící nabírám bílé mraky.

Jednou se stanu řekou...

Haló pane
co pro Vás můžu udělat.
můžu Vás hladit.
konejšit.

Pražský šmírák

Většinou chodí pěšky, občas nastoupí do tramvaje. Někdy jezdí za hranice města vlakem.
Brýle, počínající pleš, celkem dost dobrá postava, vymodelovaná chůzí z kanceláře.
Pohybuje se svižně, ale nikam v podstatě nespěchá.

jak se zavděčit

za brankou urnového háje
upadlo nebe do trávy
ze žebříku
podřezáváš krky přerostlým tújím

Můj malý princ

bylo mi patnáct
když jsem tě poznala
objevil jsi se
uprostřed pouště

dobíjená - děda a Eda

na klíně dědy
Eda vkládá baterky
do nabíječky

Modlitba staré herky

varéně
odkud není úniku
se vzpínám
obecenstvo nikde

Marta

a bílé vlasy maminčiny
česaly pomalu šedé a černé stíny
v očích jen prázdno
žádný lesk

Jeden moudrý muž

Jeden moudrý muž mi kdysi dávno řekl :
"Když budou na světě jen dva lidi zdraví a všichni ostatní nemocní, neznamená to přece, že ti nemocní jsou zdraví a ti zdraví nemocní. "

Spolu

slunce roztáhlo zlatý baldachýn
odjíždím
a ty
se vracíš domů

zlatíčka

slunce ti beží naproti
rozsvítí letící pramínky vlasů
neviděla jsem větší krásu
zlatíčko.

je čas

to on mě učil hledat slova
často mi dával na výběr
méně je někdy víc než mnoho
- mít moc

babičky v nebi

déšť navléká
skleněné korálky
na proutky vrby
vítr za oknem

seš cvok?

procházím se s tebou tak ráda
jdu po břehu
ty voláš
pojď do vody

Mar mel ád ka ?

Prolog:
nakonec čekat
bez rozpaků
polámat křídla tažných ptáků

Půlnoční

rozdali místenky
zavřeli bránu
ústa si zakryli
mlčeli Pánu

Zeptejte se dětí (opět)

. že by děda.
Pokud máte v plánu pomoci Ježíškovi, tak ať se Vám podaří prožít Vánoce ve zdraví a klidu.

naděje (první adventní)

večer ti splétám do copánků
svítání vzbudí princezničku
větvička chvojí v bílém džbánku
dnes zapálíme první svíčku

...a už se nikdy nepotkáme

ledový vítr
zmrzlé růže
za obzor mizí hejno vran
tam kdesi v dáli

MYLUI TĚ

MYLUI TĚ
i kámen v kamínek se změní
vybíháš za mnou ze dveří
babičko. pro tebe

snad

soumrak má boty z papíru
zlato ve stříbro změní
co zbylo ve tmě
ztratí se

v náruči

copak je pravda důležitá
ve chvílích kdy se pere s časem.
na lůžko s nadějí se schoulí
pohladí

Poklad pro Verunku

už se mi srdce nesvírá
zavřela jsem ho do krabičky
vystřihla z něho kalendář
na devět nocí bez táty

Osvícená

Přiznat si barvu
patří věku
vrásky si čelo vybraly
někdy jsou k smíchu

májová

třešňové lístky
se ztrácí ve tvých vlasech
lásko jsi bílá
***

Anděl na krku

nadzvedá hlavu
zlehka mu přivazuje
na krk anděla
***

znova

tolik mi chybíš
když se vracím domů
jen ticho
zamčené

3x

marnivá
hlupačka noc
obléká bílý kabát
v kapse sněženky

zlý sen

přišla jsi odnikud
jenom tak bez pozvání
med do vět lepila
ve vlasech křídla vraní.

už vím

Jdu po schodech. Už jsem z nich sundala běhoun. To po tom tvém pádu, kdy jsi po nich sjela od shora až dolů. My byli v divadle, ale naštěstí byl doma Ondra.

budu tu

v dešťových kapkách zavzdychání
zima si vodou češe vlasy
ze spíže lovím zralé věty
a škrtám těžce jenom „má jsi“

bez výběru

tenkrát
kdy se mléko nalévalo z bandasky do kastrolku
maminka uvařila kakao
a rohlík od pekaře

včera

možná už tě jen nechci potkávatčekatdoufatbát se vymýšlet si. to děvčátko které jsi brával za rukujsem viděla včera v horách hrálo si v závěji s tátou a dvěma psystála jsem v roubence u oknazamávalo mi usmálo se zakašlalo a zmizelostromy z mléčného skla se třpytily v dálce . na obzoru se dotýkaly nebe tam kde jsi kdysi dokázal namalovat zlaté srdíčko do sněhu.

aksál

kreslíš mi lásku na papír - nejvíc a hodně babičko - když ve dveřích se objevíš jde na návštěvu sluníčko a celý dům nám prozáří úsměvy kouzlí na tváři . i mezi vousy dědečkovi zas štěstí v kuchyni si hoví a vymýšlí si pohádku aksál je láska pozpátku pastelky v krabici se těší kterou z nich namaluješ větší srdíčko pěkně do řádků.

Vánočka

upletla jsem dvě vánočky
zákonitě musí být jedna hezčí než druhá
druhou si necháme
jednu dám synovi

den v mlze

rozlámaná se skládám v ranním nádechumlha kraluje rozostřená si odhrnuji z čela sny nerozsvěcím… v obrysu poznávám dívku strach ji diktuje rozvité věty aby je spletla do vínku děťátku ohřívá mu ručky ve svých dlaních a blízko u srdce si láska utírá oči jsou dny kdy sluncemůže klidně spát zase tě držím v náruči chlapečku.

o jediné jistotě

čekají na nás
ještě hoří plamínek
za hřbitovní zdí
stojí u vrátek

...a už se nebráním

Ne, nejsem zbabělec. Jen už šetřím časem. Nevím, kolik ho mám, ale jistě ne tolik, abych se snažila vysvětlovat cokoliv někomu, kdo o má vysvětlení v podstatě ani nestojí. Taky už nemám potřebu utíkat před realitou do představ.

hladce obrace

zas vplétám pírka mezi řádky
holčička
nebo chlapeček
už je tu s námi

babí léto

když venku lehce poprchává
vzpomínky opět bolí hlava
léto stopuje v korunách
vlaštovky

jediné

hladce a obrace
splétám
rozplétám
vypářu

V žabkách po strništi

Vím, že víc než moje
je tátova
ten teď staví na zahradě s dědou domeček
protože ona je na prázdninách u mámy její mámy

Vosa

nedá pokoj. a nedá.
plastovým talířkem ji odpinknu jak míček
obletí stůl
a pak si na něj sedá

po svých

nejde setřást
zakousnutý provaz
kdesi uvnitř
utahuje šroub

ony

občas jim vyměním jména
povahu nelze
propletu se vzpomínkami
do nezapomenutelných vzorů

den v bublině

nechci ti rozmazat oči
tak pláču sama
dovnitř
už dávno nejsi moje panenka na hraní

modrobílá

ještě mi sedíš na klíně
tvářičku přitiskneš k mojí
šeptáš mi sliby do ucha
pomněnky mi z nich voní

té druhé

láska se nedá nařídit
kamarádí se s pravdou
závist
lež

Dědova děravá ponožka

Babičko
já povídám Bůchovi
a on mi odpoví
že maminka by měla radost

spolu

v rohu zahrady upalovala svá tajemství
stála jsem u okna
a dívala se
jak ji proužek dýmu

duha pro babičku

odcházejí
ještě je potkáváme ve vzpomínkách
přihrblé
šedivějící

bolest

to ona sežrala všechny sladké sny
jak se jí zbavit.
možná by stačilo rozsvítit
a podívat se ve správném úhlu

bez křídel

když složím křídla
pod pergolou
háčkuju motýly
a pozoruju nebe přes krajku slunečníku

ještě pár sněženek

v kávě topím sny
rozčísnu den
a splétám dopolední ticho
pěšinku nakřivo

taková obyčejná sobota

neztratil jsi odvahu
po třech letech strachu z první neděle v měsíci
snad už víš
kudy a jakou cestou

tenkrát

bojím se
našlapuji po hraně svých myšlenek
bylo by tak lehké sklouznout
a kreslit do sněhu

zakázaná

březen
foukaná zdarma
za oknem skáče jaro
do zlaté louže

Zanzibar 9 ( aneb prádlo visí na zlaté šňůře)

černé slzy
Zanzibar
na krku, miesto šálu, čtyři vznešené pravdy a fopá
a co dál

ostrovidky

tma brnká v koutku oka
na zlatou strunu
může blesk
odtrhnout obraz.

Obejmutí

"Obejmi keříček šípkový
a mezi trním budu já. "
***
liány vzpomínek

až se vrátíš

první neděle v měsíci
rozvažte jí oči
ať vidí
v kuchyni u snídaně sedí děvčátko

Kdo dřív

Držela jsem se tě za ruku
a hádali jsme se
Miluji to teplo
řekla jsem

Učitelka

ČT1 - 29. 1. 2019 Učitelka (scénář Petr Jarchovský)
Film o manipulaci. Viděli jste ho včera večer také.

prolhaně

píšu si do dlaně
na konci večera
píšu si prolhaně
že bych tě nechtěla

anestezie

marně přejíždím prsty po té hrozné jizvě
necítím nic
jen občas
když mě píchne tam v hloubce

jak oslík

sníh ještě Laře tlapky hřeje
Mavina v teple u kamen
musíme počkat na závěje
prý bude teplý Štědrý den

Okno...Pro koho?

Okno
Vlaštovka letí
nezabiješ pavouka
jen vyhodíš ven

Bůchovi

To takhle zavřu oči
víš
a šeptám modlitbičku
Maminko moje milá

Svobodně

17. listopadu 1989 jsem byla vosmém měsíci těhotenství. Čekala jsem své třetí dítě.
Byla jsem tehdy dost zkušená matka.

Obětinky

jména zemřelých
ve věnci před oltářem
. prázdné lavice
***

Zvláštní měsíc

měsíc
co od hrobů nás vede
spadaným listím
jinovatkou

poslední růže ze zahrádky

mráz svírá stonky ve své dlani
pár růží knáhrobku se sklání
maminko
jak tě pohladit

Nečekejme víc

jenom tak zlehka
mezi řádky
prokypřit sny
a vyplet slova

Na terase

podzimní slunce
zakopává o střechy
hledá ořechy
vítr ve větvích

předsvatební

nádech a výdech
maminčina holčička
si zkouší šaty
***

plot

holčičkóó
holčičkóó…
lákáš ji k sobě
skrz oka odebíráš nabízené ořechy

prázdniny

ráno spletené do copánků
drobí bábovku na terasu
kdo dřív.
babiččina káva polyká prášky…

21.8.1968

Bylo mi devět.
Maminka přiběhla udýchaná zpráce. Plakala když nás budila. ,,Holky, asi budeválka.

až po okraj

kapu si do očí slzy
vedro
mi sedí na víčkách
přisoluje písmenka

centimetr

stříhám decimetr
češu panenky
uklízím hračky
vyprala jsem i zlaté střevíčky

vysouzená

dům ve kterém usínáš
je naočkovaný proti lásce
naděje v podkroví
marně otvírá okna

Vyčistit hlavu

„Můžu si za to vlastně sama. “
Odmlčela se, usmála, ale vlastně to ani úsměv nebyl. Jen taková hořkost jí zvedla koutky úst nahoru.
„ Chtěla jsem vše zvládnout sama, nefňukat.

v úzkém rodinném kruhu

sedím na schodech
přes vrátka vracím pozdravy sousedům
ty to máš spočítaný
pomyslím si

Nebe

jak ptáci v dálce
život mizí
do bílých vlasů paměť skrytá
ten čas kdy s námi nepočítá

Táta

v plyšovém kožíšku
schovaná pusinka
někdo má maminku
jiný zas tatínka

Roubenka

Jak vybrat lepší místo
než bývalou lékárnu
přeroubovanou na cukrárnu
Hůlka podpírá roky

Kaštánek pro babičku

Mé vzpomínky běhají po schodech za tebou
potkávají se s těmi
které odcházejí
a rozplývají se vpodzimní mlze

Musím se vrátit

…a když se neprobudím.
Budu spát
Navždy.
Netřeba slov

Jiný svět

Slzy na krajíčku
Bezmoc
Vztek
Pravda nakoukla pootevřenými dveřmi

Štěmbera

„Dnes bude voňavej den. “
„A čím bude vonět. “
„Kytičkama. “
„Včera byl počůranej.

O rybce, Rybáři a hvězdách

Kamínky z moře svíráš v dlani.
Babičko
postavíme věž.
Vté věži rybka zakletá

Výlet za maminkou

Cejchy v pračce
Rovnám do krabice koláč
Ranní káva
ochutnám…

Tečka

Možná to je moře. Moře všeobjímající…
Stojím vněm. Opřená o kámen. Hladí mi kotníky, kolena, stehna… pas.

zkus rozpůlit ticho

mlčení ve tmě
chceš ve mně rozkrojit
zkus jemně
rozpůlit ticho.

Ve všedních dnech

,,Máme se rádi, je to tak prosté. " R Thákur
Ve všedních dnech
schovaný smích
a chvilky kolem stolu

Jenom

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. 1. Korintským 13,1
Tam kdesi
ve tmě
sedí člověk

Sivá holubička

Na dlani pírko
vracíš do písničky…
Ztatila…zpívej babičko
Zas sivá holubička

zraněná

o dva roky dříve
o tři později…
jak spočítat čas
o kterém nikdo znás

Nokturno

"superúplněk"
pod černým pláštěm hvězdy
noty nokturna

Hvězda pro Sépijku

Zlobíš se
že nerozumíš
přitom je to prosté
Roztrhl jsi moje srdce

vzkaz v lahvi

koupu se
zase
a ty jsi nejspíš na dovolené.
pamatuješ.

Modlitba babičky

Pane
děkuji ti za život
kterým mě provázíš
Děkuji za rozkvetlou levanduli na naší zahradě

Třepetavě

Poletuješ před námi třepetavě
Hopsáš po zábradlí nadlehčována silou, která se rovná síle dědových paží.
Ať jen se někdo opováží trhat ti křidélka.
Modrásku…

máta

vrátila se
do naší ulice
holčička
kočička

a co s ní?

stýská se mi
po zahradě strávou do pasu
ve které jsem se mohla schovat
ležet na zádech

Respekt k mému porodníkovi

„ Jo a ve středu nejezdi, to mám schůzi Občanskýho fóra. “
Co teď. Sedím vautě vedle manžela, který mě odváží domů po týdnu hospitalizace na porodnici.
„Ach jo.

Ješita

Chybí-li člověku pokora
je místo uznání za vola
***
Grafoman ve své pýše

Správný výsledek

Neztrácej svůj čas tím, že myslíš na někoho, kdo si na tebe za celý den ani nevzpomene.
Neztrácej svůj čas tím, že ti chybí někdo, komu ty ne….
Špatně chodím.
„Co to děláš.

expirační doba

datum
nosíme ho vsobě
a ani brýle na čtení
nám nepomohou

Chvíle co voní po heřmánku

Čtyři měsíce vpostýlce po tátovi
Usínala jsi nám nad hlavou
Drobné krůčky v podkroví
hlásily každé ráno

Verunka

Vracíš mi chvilky
kdy čas ještě neměl tak vysokou cenu
Ztrácela jsem ho denně
bez rozmyslu

s ním

v mých snech
jsi dávno ztratil hlas
uprostřed polí
v půli cesty

Nepláču

Tvá matka marně rozsvěcí svíčky na schodech před domem
který měl vplánech být plným dětského smíchu
Rozdává tvé šátky kolemjdoucím…
Rozhazuje slzy přes ploty sousedů

Netrhat

Odcházíš
Nemám sílu škrtnout všechny tvé lži
kterými jsi zraňovala
Odpouštím ti

Babiččina marmeláda

Ráno přivázané kdudlíku
Kašpárek natahuje ruce zpostýlky
a vplínce odplavala noc
Kuk

obrázková knížka

tam
zdomu u lesa
vyhnali lásku
***

S takovou bolestí

Odpouštím ti
kvůli té maličké
kterou jsi přivedla na svět cestou plnou kamení
prachu

Princezna pro mého syna

Držím ji vnáručí, konejším, tisknu khrudi. Hlavičku má opřenou o moje rameno.
„Neboj se, maličká… ráno zase vzbudíš tatínka. Houpy, hou…“
Sedím vušáku vpodkroví.

S Láskou

Naděje
Rozemletá
Roztrhaná
Ztracená…

sluníčko u regálu

zase se zlobím na svoji bolest
moře vkotníku
ve vlnách stoupá ke kolenu
odpoledne kolegyně rozsvěcí svíčku na pracovním stole

výtka básníkovi

asi mi nikdy neprozradíš
kdo jsi
kde žiješ
kolik let

vyvolaná

zkoušená
hledám odpověď
vkrku mi váznou náhle slova
copak je možné vydržet

podivně málo

radost když tě zase vidím
rozmázneš několika slzami
ty jedeš sama.
podivně málo

nevyléčitelná

vpověrách hledáš rozhřešení
když se ti zlíbí
setneš hlavu
každému

olověná

začíná podzim
prší nocí
sny olověné do hrudi
doufat a čekat

až mi vrátíš slova

nezlobím se
jen čekám
až mi vrátíš slova
která jsi mi

Bez odpovědi

„Mami, chceš pobavit Boha. Tak si dělej plány …“ Ondra
Strach.
Strach a bolest. Ta, co svírá tam někde uvnitř.

Plosím, madam!

Anežka mi podává dopis. Sdědečkem došli ke schránce, která visí na plotu hned vedle branky.
Měla štěstí. Ve schránce byl opravdový dopis a žádné letáky ze supermarketů, ani úřední obálka tištěná na počítači.

vedle sebe

kraj moře skrytý vkapkách deště
na kůži drobné perličky
mlha se plazí po pobřeží
slunce má nejspíš spalničky

korálová

vmém moři
zlatem vyšívaná skála
hraje si svlnkami sépijka malá
krystalky soli ve vlasech

za sklem

Do oček bolerka pro naši dceru
krajkový čas pro nevěru
vháčkuji sny
co se mi zdály

Mlsoun

„Já ji pohlídám,“ řekla a natáhla ruku po vodítku. "Jdi za tátou, šel už dovnitř. "
Chvíli zápasila skovovou židlí před KFC, aby ji narovnala směrem ke stolku.
Když se konečně usadila, pohladila po hlavě fenku, ta si po chvíli lehla kjejím nohám.

STŘÍPKY - NAPOSLEDY

Jsem nemehlo. Nemehlo včerném dresu a bílých cvičkách.
A maminka se zlobí…
Zuzka přišla ze školy domů stím, že ve skautském domě bude mít paní Evža Hejlová hodiny baletu.
To Zuzka tam chtěla chodit, já ne.

Víra

možná jen strach
zté hloubky brání
mi do ní
ponořit se znova

Čas nám daný

Držím mobil na uchu:
„Já nemohla před tím novým doktorem, mluvila jsem spaní doktorkou, řekla, ať vám zavolám…Našla jsem si číslo vkartě.
Je hrozně drahej, mladej, namyšlenej… nejezděte sem. “
Má zubařka.

Něco mezi tím

seděla jsem u kadeřnice
šedivou pěšinkou došla až za mé pravé ucho
rozevřela vzorník
a nechala mi vybrat barvu

Verunka

vedle sněženek
na zahradě vkočárku
leží poupátko

slunečnice

ulamuji kousky snů
zapíjím černou kávou
nesladím
vnímám vůni

Dotykáč

„Tak se mi zase vybil, zrovna když mi volala ségra. “
Držím vruce svůj mobil, který jsem právě odpojila od nabíječky.
„Nevím co sním je, asi baterka…“
Usměje se a jde pryč.

promlčená

kytara
šero
džbán
a já

dopis pro Ježíška

noc si venku barví řasy
maluje se černou tuší
déšť za oknem vločky pije
bubnováním zimu ruší

kousek skla

studené ráno
jak ti říci
že za tvé chyby platím já
zas divné skvrny na Měsíci

o naději

letošní podzim vozím vkočárku
sluníčko občas uplakané
strach na lavičce u parku
zahlédne nás

vyšívaný ubrus

tak špatně se loučím
co kdyby…
zarovnaná ve vzpomínkách
zahazuji nepodstatné

podzim v ráji

vítr si kabát rozepíná
a jabloně se červenají
na kolenou jen vlhká hlína
byl to snad podzim tehdy vráji.

ptám se tiše

do šedých řádků
sbírám slova
o stýskání na konci léta
mé sny už vítr neoková

o sivé holubičce

budu ti vyprávět maličká
o střípcích
které jsem posbírala
vjednom se leskne písnička

a...

stačí tři kila do náruče
srdíčko jemně hopsá
tluče
zavřená očka ještě chvilku

tajně

jmenuji se Laura
říká děvčátko scopánky odnaproti
už půjdu do druhý…
sedíš na vrchní desce plynoměru

zavřená

zkouším jaké to je
nechodit do práce
víš
jak bolí

co bylo a je

zakopávám
o slova
která by mohla sloužit
jako rohožka před vaším prahem

o odpuštění

jít si naproti
časem
který nám zbývá
a uprostřed cesty

Pokoj číslo osm

„Nerozhoďte nám ho moc,“ říká, když jí podává tabletku na uklidnění a vodu vkelímku.
Právě jí lékař oznámil diagnózu jejího muže.
Rozplakala se už vjeho přítomnosti, pak vyšla na chodbu, kde na ní čekal její dospělý syn, pláč zesílil.
„Chvilku počkám,“ řekla a poděkovala za prášek.

Na rybáře

Jak ti pomoci
když cesta
kterou přicházíš
je lemována jen kamením a prachem.

Zelený čtvrtek

Já teď žiju tak hezký život….
„ To se nemá říkat. Když tohle řekneš, hned se něco stane," reagovala na její slova Štěpánka opřená o parapet okna na sesterně.
Zarazila se.

pusinka na spaní

každý večer
před spaním
se dotkla lehce maminčiných rtů
a odletěla

dobrovolně

stačí jen počkat na svůj stín
překročit ho a jít zas dál
proč výčitky a na co splín
který ti radost ze hry vzal

tenkrát

děvčátko vknize zavřené
na staré fotce černobílé
věneček
závoj

blíž k sobě

tenkrát byla všechna naše přání společná
chodíval jsi mi naproti
čekal u brány
na unavený úsměv

obyčejnou tužkou

nikdy nebudu mít srdce
na pravém místě
nikdy nebude ano ne
příběhy napsané

...a proč máš tak velké oči, babičko?

kdybych neměla dceru
ztratily by se.
nejstarší syn má šedomodré po tátovi
mladší kafebronzdozelena Bůh ví po kom

Už to neudělám

Ta zpráva nebyla vůbec důležitá.
Tehdy znala jeho hlas a věřila mu.
Vlahý letní večer a nebe plné slibů, které jim poletovaly nad hlavami.
On stál uprostřed pole sto kilometrů daleko od zídky, na které ona seděla.

do řeky Kdyby

na konci zimy
jaro brouzdá hlavou
kde hledat sněženky
tak dávno utržené

peprmintová

- Byla to ta holka ze sépiově tónované fotky, cos mi poslala.
zastaví čas
do snů se vpletou
schovaní vnás

narovinu

skaždým si to vyříkáváš
z očí do očí
ale za zavřenými dveřmi
ti páchne zúst

řekl stačí

sepjaté ruce
křídla ptačí
kam spolu letět
řekl stačí

Krvavé koleno.

Chytila se zábradlí, pokrčila čelo, zaťala zuby.
Ohlédla se, podívala na své lýtko. Věděla, že žádného psa neuvidí, přesto měla pocit, že ji právě kousl.
Nadechla se a opatrně zkoušela přenést váhu na levou nohu.

Třetí adventní neděle

Dívám se na televizi.
Zapínám ji poslední rok častěji. Jako bych se bála být sama doma.
Ten stejnojmenný pořad na ČT 1 nesleduji.

ořezaná

uprostřed svahu dne občas přemýšlím
kterým směrem se dát
nahoru
dolů.

advent

advent dnes náruč otevírá
ve sněhu tají první stopy
plamínek svíčky poskakuje
Láska si hřeje vdlani kopí.

poslední růže ze zahrádky

mráz svírá stonky ve své dlani
pár růží knáhrobku se sklání
maminko
jak tě pohladit

doma

nezabloudím
jen někdy
hledám odpadkový koš
místo vkuchyni vkoupelně

jahodová

odstřihuji šlahouny léta
přesazuji odnože
neptej se proč
protože

maminčina hůlka

uběhl rok
je těžko k uvěření
stačí jen vůně
co ti patřila

stojí na krajnici

ztrácíme se
sobě navzájem
vbláhové naději uháníme dálnicí do cíle
rychlost se stává modlou úspěšných

hortenzie

u plotu
za skleníkem zrůžověla
včera
v odrazu leštěného kamene ztrácela barvu

pro příště

vmých snech se probouzíš
bloudím příběhy
které se nestaly
zotázek splétám cesty

pouťová

na konci léta
zpocená noc voní cukrovou vatou
tancuje
bláznivá

tma

bojím se tmy
kdy nejsi doma
sedí na kraji postele
čekává se mnou

léto

léto se chystá na prázdniny
a děti půjdou do školy
miluju září
kdy si stíny pomalu kleknou do polí

Prstýnek

Je tma.
Mám službu.
Sedím u tvého lůžka a držím tě za ruku.
„Už budeš spát.

Bože!

chvíle
kdy soucit zabíjí naději
mě odhání od lůžka
sestřičko

Artemisia

Poslední láska mívá příchuť i podobu pelyňku. Stříbřitošedě plstnatá…hebká a jemná jako kůže na pažích starých žen.
Pomáhá jen vmalých dávkách. Zvyšuje chuť, zabraňuje křečím, uvolňuje…
Vnadměrných dávkách hrozí závratě, ztráta vědomí, bolest hlavy.

jen jednou

studená noc chladem vyplnila i spáry mezi cihlami
nohou zkoumám terén
ráno mě budí bolestí
po schodech ji vedu nahoru

náš dům

možná byl malý
pro vaše sny
denně tu přes ně klopýtám
překračuji stopy

...když spíš

Stála jsi ve dveřích
Maminko
řekla jsem
a vůbec se nedivila

přeběhnout do nebe

strhávám tapety tvých snů
stěhuji smutek
rozdávám vzpomínky
ze skříní propouštím vůni mýdla

Bez ní

Mohl jsi ji utopit
ale od té doby
co ses přestal potápět
se bojíš

O lidech (a psech)

„Já to nechápu. “
Matka zvedla oči od háčku, na nose brýle. Přes jejich horní okraj se zadívala na dceru: „Copak. “
Ta seděla vedle ní vkřesle, před sebou otevřený notebook.

v pokoji

rozdávám tě
nabízím vzpomínky
balí je do novin
kousíčky maminky

můj svět II

už zase háčkuji básničky
které mají smysl
pro Anežku
pro Rozárku

bezejmenná

poslední láska ztratí jméno
jen tehdy
je-li bezcenná
na půli cesty odzvoněno

sousedská

možná se tenkrát domluvily
na cestu chyběly už síly
že dopovědí si vše pak
a místo jara

místo nebe vitráž

možná chtěl
aby se alespoň někdo zeptal
jak vám je.
co to je.

ne jsi

prázdno
chvíle vědomí
že nejsi
nad hlavou neuslyším nic

jak mokrý sníh

už nečekám
jen vzpomínám
na všechna tvoje pohlazení
kdy slova hřála víc než dlaně

Dotýkám se tvých křídel

Když zavřu oči
je jaro
Sedím na lavičce vnemocničním parku
Dráty kol porcují sluneční paprsky

No, pochopte to.

Stojím mezi dveřmi sesterny. Dívám se na muže a ženu před sebou a mlčím.
Snažím se zachovat klid, pevně svírám rty a nechávám ji mluvit.
On mě sleduje, stojí vedle své starší sestry, ale mlčí stejně jako já.

vrásky

vrásky
jsou schody do nebe
hledám je vzrcadle
zářezy pravdy na hlavni

narcisky pro maminku

jaro se nejdříve probouzí v supermarketu
hned vedle vchodu
voní primulky
tisknou se k sobě světle zelené tulipány

16.2.

Zítra máš narozeniny.
Zase ten náš povánoční narozeninový maratón. ( 12. 1.

O smrti...

Ležel na lůžku a pozoroval bílý strop. Tečka vrohu místnosti se zvětšovala. Upřeně ji pozoroval a nevnímal čas, který zde vůbec neutíkal. Převaloval se na dece mezi dvěma modrými pruhy a nechával mu prostor pro vzpomínky i představy, sny, nápady, obrázky, kterými se mohl kdykoliv probírat.

Hodiny pro tvou matku

Odměřovaly čas
který jsi kradl
Velkorysost se nevyplácí
Možná ti odpustím všechny dny

Smska

Tma za oknem začínala řídnout.
„Neodjížděj. Nechci tu být sama. “
„Musím, vždyť se za tři dny vrátím.

sněžná

trhám důkazy svých vin
a pokud na mně záleží
vím
letošní zima

Co se to s lidmi děje?

„Ten debil do nás vrazil. “ nepřestávala křičet a bála se pohnout…obrátit.
Ucítila jen prudký závan mrazivého vzduchu. Seděla vmáčknutá do sedačky, do té se vrátila po nárazu, jenž ji vymrštil směrem dopředu ksedadlu, na kterém byla připoutaná její dcera.

zimní

celý den jsem ji hledala
a listovala vzpomínkami
skleněnku zdětství ztracenou
být dospělí značí být sami.

adventní

toulám se adventem
vyhýbám se davu
proč ztrácet
když nechci

o bolesti

nedokážu se jí zbavit
provází mě každý den
vstává se mnou
zakousne se

Možná

Dnes jenom ze vzpomínek
vracíváš se zpátky
Máš tmavé vlasy vmých černobílých snech
Proč život je tak těžký

o vánku

je hezké být stebou na zahrádce
stříhat růže
přihrnout hlínu ke kmínku
přikrýt chvojím

šedivá

dny kdy už nejsi
jsou tak šedé
stmívá se náhle rychleji
barevné listí nedovede

s láskou

byla jsi to ty
kdo mě naučil chodit
kdo mi vyšlapával cestičky
a ukázal

splněné přání

v pátek
smutek problikával vzpomínkami až do stmívání
(kdo ti brání
hořet a shořet. )

nemysli na ni

denně je potkávám
kamarádky
které ji doprovází
strach jim šlape na paty

v tvém pokoji

vracím se do vzpomínek
pro tvůj úsměv
ten
kterým jsi mě vítala

Duhová

Odešla jsi
a já se trochu bojím
máš tak špatný smysl pro orientaci
Doufám

chvíle kdy jsi tu byla

balancuji na obrubníku noci
brečím jí na ramenu
sčítám chycené vzpomínky
bojím se

Milá maminko.

Zase Ti to vyšlo spočasím.
Jako když jsi prala velké prádlo. Nikdy Ti nezmoklo.
Od rána svítilo slunce.

Musím

Bojím se
vyjít po dřevěných schodech
a otevřít dveře do tvého pokoje
Přerovnávám vyžehlené prádlo

podzim už stojí na špičkách

podzim už stojí na špičkách
a nakukuje do zahrad
tvá okna doma zavřená
proč slunko nechce náhle hřát.

Máš plnou hlavu velryb...a já?

ne
nepodám ti ruku
beze slov projdu chvílí
vteřinou věčnost změřím

Unavená

Poslední dobou se mi nic nezdá.
Večer bývám tak unavená, že stačí padnout do postele.
Jakmile ležím, přestanou mě bolet nohy. Během chvilky usnu.

poprvé

bolí to
odlamuji trny
růže zpřední zahrádky rovnám do kytice
podívej

po noční

třináct schodů
vržou
a prkno před jejím pokojem mě pokaždé štípne do bosého chodidla
au

...že nejsem

Můžeš se tvářit
že mě nevidíš
že nejsem a nikdy jsem nebyla
Vyřízni si osm měsíců

pár minut od tebe

stárneme
řídnou ti slova
schováváš přede mnou sny
a zavíráš oči

o odrazu

jsou chvíle na dně
bez pomoci
vkrabici od bot zavřená
pod víkem tma

lodičky z chleba

zápasíš skůrkou
ruce se ti chvějí
potrhané ráno topíš vhrnečku
skláníš se

na konci léta

dnes už tě radši nepotkávám
a neběhám ti naproti
na stole chladne horká káva
soumrak myšlenky nezkrotí

Grand mal

Prolog
„Přišel za ní manžel,“ kývnu hlavou směrem kprvnímu lůžku. Dívám se oknem, průhledem ze sesterny na pokoj, kam ukládáme nemocné, které musíme mít pod kontrolou.
„Podívej, kolik té holčičce může být. Nebo je to kluk…“zaváhám.

co bylo

srovnané věty
do souvětí
z mlčení si dnes stavíš plot
ze snů je náhle kupka smetí

možná se radši nedívá

ptám se Ho někdy
ale mlčí
myslím
že se jen usmívá

spolu

ráno namáčíš do mléka
má barvu jako tvé vlasy
každý den svítáním začíná
spánek ho večer spasí

Nedala se koupit

Několikrát jsem ji dostala
Byl to tak zvláštní pocit
tiskařská barva
vůně

Zapomnění

No a proč si tedy nejdeš radši lehnout.
Protože se bojím.
Čeho se bojíš.
Zapomnění.

Jen proto

Přinesl jsi mi kytku
Musí se vzpamatovat
Máš je ráda – ne.
Postavil jsi na schody zahradní konev

Boža

Jen sní se můžeš vrátit do svého dětství.
Andula, Hedva, Mařa, Josef, Zdeněk, Láďa - ti všichni už odešli.
Zvoní mobil.
Stojím za dveřmi, vím, že se to nemá, ale potřebuju vědět pravdu.

...a víc tě poslouchám

Přestala jsem ti lhát
jen zmlknu
jsou-li slova zbytečná
Často si tě teď prohlížím

obyčejnou tužkou

ráno se rozvalovalo v posteli
rovnalo si záda
protahovalo kotníky
kroutilo krkem

možná si někdy vzpomeneš

už nepočítám dny
ani měsíce
jen vyprávím pohádky
bylo – nebylo

Příště

Dnes se mu nějak nechtělo domů.
Slunce pálilo, tvořilo puchýře na asfaltu, i galuska kola, na kterém jel, za sebou nechávala vytištěnou stopu.
Když míjel Restauraci Na vyhlídce, neodolal. Zastavil a jedno točený si nesl do zahrádky.

držím tě za ruku

dny mají vočích písek
přesypaný z pobřežínoci
kávová sedlina strachu
zvracíš mi do dlaní

Zulíbánka - ukolébavka pro dospěláka

Tu a tam ztrácíš pro ni hlavu
možná
že chodí stebou spát
Každý den napíše ti zprávu

...možná jen trochu vířím prach

…a místo dlaždic na chodníku
zámková dlažba
přešlapuji
neumím chodit po špičkách

modré z nebe

teče ti mléko po bradě
utírám kapku
na vrásčité kůži
nechutná mi vracíš hrneček

Popelka

Utéct a hrát si na pohádku
o princi který se zas vrátí
vždyť na Popelku stále myslí
s láskou

na chvíli...a jenom pro tebe

možná jsi zkoušel chytit vletu
sen
který se mi kdysi zdál
děvčátko psalo na zeď větu

říká se tomu všelijak

tu louku
s přerostlou travou
nikdo nekosí
dotýká se beránků

už jsi zapomněl i moje jméno

naše ulice
má příjmení po básníkovi
vedle nás
bydlí muž

Letošní jaro

Prolog
Sny.
Kam zmizí, když se probudíš.
Dají se přivolat zpátky.

nástupní stanice Tam

každé ráno teď pro ni
míchám vhrnečku lež
půl na půl
na lžičce hledám chuť kávy

na křídlech ze skla

otvírá okno
pozoruje svět
na křídlech ze skla
nikam neodletí

Můj svět

šest schodů od vrátek
a třináct do poschodí
jsem jako kapitán
na jedné malé lodi

na dvojku?

musím projet až do cíle
řidičák mám víc jak třicet let
v zimě jezdím raději bez brzd
jenže je jaro

Kytička pomněnek

Kytiček jsem dostala pět.
Jen o jedné si mohu vymýšlet, jak by vypadala, kdyby byla opravdová…
Proč jsem si představila zrovna pomněnky.
,,Mami, to si snad ani nezasloužej. Je to výborný, ňam.

která z nich se mi jen zdála

najednou linkuji poslední stránky
propíchnout značky pro okraje kružítkem.
proč rovnat věty.
hledám v krabici od bot křídla

děkuji

děkuji
za čas
který jsi nám dal
zbytečná slova změnil vpohlazení

Co je to láska

Otevřela jsem dveře a vešla.
Vlhkost umocněná zatuchlinou mě provázela po schodech.
Mapy neznámých kontinentů se vpíjely do zdí a ztrácely se mi pod nohama.
Netušila jsem, že existují domy, ve kterých nikdo nikdy nesetřel podlahu.

...a neboj

Volám jí každý den.
„Kontrola. “ rádoby vtipně vykřikuji do mobilu.
,,Tak jak ti je.

sněhová královna

na jaře sama pěšky chodí
a trávu brousí jinovatkou
sněženkám hlavy mrazem stíná
paměť jak ty má stejně krátkou

tichounce

jen tiše
tichounce
být stebou
vědět

Jaké to je

Jenže tehdy… já byla pořád na příjmu. Stále kdispozici.
Ráno, odpoledne, večer…i v noci.
Nevěděla jsem tenkrát jaké to je.

v očích moře

neumím chodit po vodě
topím se ve strachu
ztrácím dech ve víru myšlenek
kterými nelze proplout

dluhy se mají platit

nehledám tě
jenom strach maluje mi stíny pod očima
noci jsou kratší
smutek na tahu poslední kartu snímá

za obzorem

bojím se lhát
tak odlamuji kousky pravdy
a slepuji z nich příběh
který jsem si přála prožít

ve chvílích kdy se plyšový kozoroh mění ve vlkodava

Vracím jí úsměv
a otázku prostrkuji zábranou
aby nespadla
na zem

připiš si tužkou k mému jménu

vysoká tráva posekána
možná jen zvadla
co já vím
a pryč jsou nedočkavá rána

smazaná

vracím se zpátky
mezi řádky
a mažu všechna pohlazení
posbírám prošlé chvilky smíchu

...a to mi stačí

Vím, že někde jsi.
Dokonce si dovedu představit kde, proč, i co tam děláš…
Jen si nejsem tak jistá tím, že to o mně víš i ty. Tedy lépe – že o tom přemýšlíš.
Na kraji noci beru do ruky tužku a snažím se popsat chvíli.

Počkám

Filtruješ strach přes smutek
Zavíráš dveře
Zamykáš sny
Zhasínáš slunce

zasněžená

dnes se mi o tobě zdálo
o tvých věrných očích
i proláklině nad tím pravým
vběhl jsi mi do snu

plnoletá

nikdy mi nebude osmnáct
vracet se dnes už není kam
a ty mě dávno nehledáš
a já už dávno nedoufám

strach

…a vkoutku noci leží slzy
navečer sklouzly do vzpomínky
strach je pak sbírá do studánky
všech pohlazení od maminky

,,No jo, hned to bude..."

* Přes hukot toho zatraceného vlaku není slyšet, ani co si povídají myši pod sněhem, naštval se jednoho dne starý pes a vyrazil si to s tím hlučným nepřítelem vypořádat. Svůj boj vyhrál; už vlaky poslouchat nemusí. *
COUĎÁNEK
Moje maminka se jmenovala Sára.
Myslím, že jsem měl ještě tři sestřičky a brášku.

Zlaté srdíčko

,,Ve zprávách říkali, že na horách musí zasněžovat umělým sněhem. “
Stál na chodbě u domovních dveří a oblékal si bundu.
,,Tak jedeš se mnou …. “
,,Vždyť bude za chvíli tma,“ odpověděla bez nadšení.

násobím nadějí

každý den
kdy bloudím jejími vráskami
potkávám můj strach
nedokážu se mu podívat do očí

někdy to tak bývá

nebolíš mě
i když bys nejspíš chtěla
zrazená touhou
odhrneš vlasy zčela

o ní

byl jako sen
co se jí chvíli zdál
vodil ji za ruku
a nikam nespěchal

už ne

natrhala jsem jich hrst
hrst bílých plodů pámelníku
jen zlehka a pak dodupnout
pim pim pim…

S maličkou kerkou chobotnice na levém rameni

místo vybral On
oblékl můj sen
do cizí kůže
ozbrojil mě trpělivostí

syndrom Šeherezády

vracím ti slova
která jsi zapomněl
naposledy
se přehrabuji ve snech

Byl tu

Milý Ježíšku,
Já chci po tobě abys mi přines KUFŘÍČEK – abysem si mohla nosit různý věci, když někam pojedu. Když bysme tam i spaly sbabičkou. Ať je sobrázkem. Že nebudu zlobit a že budu stlát.

krůček k nebi

ten pocit sevření
doprovázený smutkem
kašlu
na sny

Čtvrtá adventní

,,Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak. " Václav Havel

Třetí adventní (ve službě)

Proč mě tak zkoušíš.
Kvůli bolesti druhých
ztrácím cit
pro své nejbližší

Jako kdyby ji neznal

Kpřepážce přistupujte jednotlivě.
Stoupla si do fronty. Rozhlédla se. Hodiny nad její hlavou měřily čas, který se vlekl.

neužitečná

vracím ti stesk
co jsi mi daroval
nech si ho pro sebe
já musím jít už dál

Druhá adventní (doma)

Prokašlávám se nocí
Svítá
Unavená nemám sílu vstát
Skláníš se

něco více o vi(´)ně

a přišel čas kdy ticho stáčí
vzpomínky sluncem zalité
drtím je slovy
zrnka sbírám

První adventní (ve službě)

Držím vruce čip
Bez něho neotevřu dveře
na oddělení
Nechci zvonit

poslouchám...

probudit se je tak snadné
jen otevřeš oči.
mlha se ráno
plazí oknem do ložnice

tvůj čas

tvůj čas mám dobře schovaný
když chci
tak tvé sny otevírám
listuji nazpět chvilkami

Vím, že jsi

„Počkej…“
Ohlédla se, zaváhala. Udělala ještě asi dva kroky a pak se zastavila.
Obrátila se směrem kněmu .
„Na co.

Bůh musí být malíř