Písmák Mým ctitelům
Cíl je prý cesta
to abyste vyrazili
asi jste se rozjeli
jen abyste zastavili
Vlci
Metronom odbil správný čas
na noc si o sny zlomit vaz
tma tiše léčí
ticho sténá
Já a pan Kovařík v pořadu Na vrcholu televize Metropol
https://www. youtube. com/watch. v=UeC5R_y3-zk#t=938
Víkendové setkání oficiálně Narušených
Na svět koukáš
mezi prsty
v kterých držíš pilulku
realita
Tátova písnička
Vyměnila jsem hrdiny za démony
(čůrám jim do vany)
stejně nemám pocit že jdu správným směrem
už vím kam jedou všechny tramvaje
Zahraj
Zakřič mi po pěšině
zakřič to do okolí
utop mě na mělčině
tak že to nezabolí
Prosby
Tak si tak rekreačně brečím
a vykrádám věty duší co mi vyznávali lásku
na povel před svými sluhy klečím
a dělám jim ze života další vrásku
Znamení
Když popřené sklony k věrnosti
dostanou se až na kosti
ano i já
mistr satiry a uštěpačných poznámek
"To bude dobrý"
Jak mě takhle můžeš odbýt.
Vždyť ti říkám, že vnitru mi bydlí ještě někdo jiný.
To ona tě nutí do všech těch podivností
A nechce vodu, jenom chlast
21
A víc než tíže mě nyní tíží
pocit myšky ve vyjedlý spíži
no ten svět dospělých
Druhá dekáda se mnou nakládá víc než sprostě
Podzim
Karneval barev mě pohřbívá
na smetišti času
Podzim utíká po poli
Nebo já.
Na sklonku (podzimu)
Můj podzim přišel a bez krutých splátek
Čtu dlouho časopis spřílohou pátek
Je to to listí
už déle ho sleduji
Změny
Jsou to časy k nepřežití
změny z bytí na nebytí
Určují si vlastní směry
plné zmatků, prosté něhy
Pod mraky
Co to máš pod kůží.
je to chemický
a krásný
Snad je to duše
Čas herců, čas diváků
Přeji si aby se můj život pro neúčast zrušil
opona aby padla
a ten jediný co stejně že bude sám tušil
nevstával ze sedadla
Osudná věta
Hlavu plnou otazníků
V paměti držím
snad jen pár útržků
z nebarevný fotky
Bez kamenných pomníků
Bez kamenných pomníků
i bez smutečních květů
bez upravených chodníků
a nepoznaných světů
Nejistota
Nejbližším rádcem by ti měl býti stínjdoucí v patáchpřed tebouví snad nejvíczvláště v těch chvílích po(s)ledníchnastává nezjištné spojeníJá odpovědi hledáma nenalézám v beztvaré tmězrcadlo svou konkrétnostíodvádí pozornostZpod víček svět neulovímto už neplatíje to hrarychláa snadnájako všechnoJen jediný pravidlo: Nevěř výše uvedenému.
Co není jedno
Když se ztrácí energie, tak kam jde.
Jde vidět proud života unikající ztěla.
Proud života je duše
Duše mlčí
Efedrinová
Dlouhý rukáv, 36 Startek a Kofolu
Ještě dlouho zamotaní snohama u stolu
Zběsile využíváni černotou očí
Dýchej a dosedni, hlava se točí
Dnes, zítra, možná i pozítří....
Dnes v noci zruším spánekJen tak se vyhnu probuzeníCo má na sta špatných stránekPopsaných tím co neníRty do krve rozkousanéI beze slov promluvíByť nikdo neví co se staneDopředu se omluvíVstříc roji mdlých masekProrážím já tou svojíJenomže v případě lásek Vyhraje kdo se bojí.
Až
Toužím po vášni, co se těžko skryjepo vášni, co mě nezabijeAž ty zavřeš dveřea jáhubu.
Ta noc
Jeden z těch večerůkdy doma je všechnonahlasVracím se před svítánímz pokojeuvnitř tebeTam stala jsem serekvizitoua upřeným pohledemchytala do síťímyšlenkyKaždý sámv jedné bublině přesýpacích hodinjsme se naplňovalia každé přetočenípopíralo časV tvojí továrně hoříčekáš až se tvoje holkarozvedea jázůstala sama se svými teoriemiStejně budem pokračovatv tom pitomým sitcomuto slunceje světlo na jevištivstávejmusíme hrátsvoji roli, ke které neumíme texttak ať to nepoznajíV zrcadle můj odrazje kubistický obrazstojíme před níma pozorujemměAž o pár týdnů zestárnešzase se zastavímedva mrzáci na cestě životem.
Hádanka
Jsem váza, co se nerozbijepero, co se nerozpijekvětina, co neuvadáa vztah, co se nerozpadáJsem sexy triko bez výstřihukrása nepotřebujíce pihukniha, co se píše samaživot bez prázdnýho ránaa vůbec nejsmutnější ježe neexistuju.
Víš....?!
Klečet před sklenicí vody a nemoct se napít
Být před pevností s dynamitem a nemoct ji dobýt
Toužit si zahrát na bezestrunnou kytaru
Vykouřit pakl navzdory kataru
Divnej cit
Je ti to jedno chápuJenomže. . teče mi krev venku prší došla vodka džus už dávno mám triko naruby cd se sekloA ještě ke všemu mi chybíšMáš se. Já mámtebeMám setakže mě nemášTyvíš že vímJávím že nicTebepřesvědčímSebemusím vícPřidám se pěnua hodinu tichaUvěřím všemupro co se dýcháTy a výdechTy a výdechTy a výdechZmuchlaný peřinypro 3 vteřinyByli jsme těla.
HoP
Zas někdo řekne: Bílá vráno. A já se tupě otočímJe z toho opilecké ránoTak velím HOP. a přeskočím Jak z páternosteru míjím liditáhnou mě zpátky do paterTy i oni málo vidíTen nezvládnutelný kráterTěžko se brání, těžko dýchákdyž vosy bodaj do očíA hadi syčí místo tichaTy čekáš až mi přeskočíObjednám si pokoj v MoteluSchoulená, malá, maličkáLehnu si jak si usteluPromítnu tě ZpodVíčka.
Nebaví mě
Vykradenou hrobkou - mě být nebavíNedopitou vodkou-když jsem ti zrovna nesedlaKdyž je mi smutno,slepě hledám tvůj stůl. Až najdu, procitnu - čeká mě hůl. Nevěřím. Vím, že víš - chybí tě půl.
Nedokonalost nepravd
Částicím souladu odstává poza bokemChrám lodí přístavu pořád šedivým dokemProstořeká lež faktemObnažená pravda sprostým aktemMě se vážně líbí, jak si to namaloval, ale teď vážně. přiznej barvu.
Takový ten pocit
Takový ten pocit, když se ráno probudíte sčistou hlavou. A jenom vám dochází kdo jste, co jste dělali včera, co musíte dnes, co vás dlouhodobě trápí, co byste vlastně chtěli, zčeho máte strach a dneska se to může stát, kdo nikdy nebudete a kým jste být mohli… A je to pořád stejně nepodstatné, proto(že) musíte vstát a dát na sebe věci, které vám pomůžou přesvědčit zbytek světa, že jste normální bytost(volně přeloženo=bezpředmětná existence kotvící mezi další masou zbytečných, nasraných a nešťastných lidí, příliš líných na to, aby se pokusili zvrátit spirálu po které kloužou sice elegantně a jednoduše, ale dolů dolů dolů). Víte, co je na tom všem vůbec nejhorší. Když to opravdu začnete vidět a snažíte se tedy stím svým „životem“ něco opravdu udělat.
Já nechtěla usnout
Jsi nevinný dítě když spíš tak bezbranněZtracený kus ucha van Gogha ve vaněSchoulenej do sebe dýcháš pro svítáníDo snů si utíkáš ukrytej v stádu laníTvář usnulá v rýhách dlaníSpíše než já tě schvátilo spaníPočítám ti minuty v obličeji Nevím jak zabránit nočnímu obyčejiAť zůstaneš němým ticho střežímS natrhnutou svatozáří, křídly, bílým peřímAž do dalšího datumu procitneš budu ve ztracenuZjišťova pro tebe svoji vlastní cenu.
Káj
Střep ze zrcadla mám zabodnutej v okuSněhová královna se zase vztekalaMlátila sebou na každém krokuKdyž ze stromů do mě stékalaPrý jestli něco cítímTak ať se češu na patku A neřešim to furt jen pitímAť nekazím jim pohádkuSilniční most jako jistota. Když zklame sněhu čistotaKdy už ta Gerda přijde. Třeba to aspoň mě vyjde Třeba to aspoň mě vyjde Třeba to aspoň mě vyjde.
Nechtějte se mnou sdílet prostor
Jedu po tolikátý vlakemdomů. Tvářím se jako kdybych se měla každou chvíli poblít. Zase jsem se nechtělaprobuditAni nevíte, jak je těžký předstírat nezúčastněnost, když mě ty vaše znuděný držky pronásledují. Psala jsem ti, ať mi odpustíšA pak to smazalaMůj život je nesmyslně krutá parodie na moje snyA tak koukám z okna.
Rekapitulace
První si kvůli mě podřezal žílyS druhým jsme na kuráž v posteli piliTřetí už nebyl tak zajímavejČtvrtýmu nestál když byl přiožralejPátýmu jsem ublížila znovuKdyž šestej si mě pozval domůSedmej mi vyčítal těch šest předešlýchS osmým ani nevím, jestli jsme se rozešliNo, mohlo jich být víc. Lidi, co skáčou z okna to taky zpravidla zabalí těsně předtím, než dopadnou na zem. Hádám, že už letím podezřele dlouho.
Ta holka co líbá úsvit(....cítí ztrátu)
Co si mi to udělal ty parchante. Vina je na mojí straně(. )Proboha. Od bohaJsem štěstí fakt čekat nemělaAle (vzdor a pláč) vždyť ty.
Já a nenaděláš nic
Žiju život na hraněVíckrát cítím bolest, někdy radostJde o to netvářit se prohraněA s úsměvem. Když už tě škubou na kostMoc chytrá na to se zamilovatMoc blbá abych odolalaNetvrdím, že nemám na výběrVšechny schůzky bych TEĎ odvolalaZmatená, především nevinná, malá couraVšech, jenom ne svoje, jenom ne svojeJak ukradená z nenapsaný pohádkyNajmout tak vrahy, ať vyřeší ty vnitřní boje . Já mám dost. Zbytečná pro vlastní žílyZakletá v jediný chvíliUtíkám do tmy, nejlépe samaVracím se špinavá, prohnaná psamaTak nejsem tu nebo tu stojím.
Epilog
Dlouho zavřený oči potom co mě opustíšCo bylo za chvíli potom se už nedozvíšJak mi chutnaj kroky příliš slabýPochopíš všechno, důvody chabýNeříkám že mi tvoje slova chybíTeď oči dokořán z perspektivy rybíRozmazaný slunce a pohyby zpomalenýTady neuhodíš, nádech je neprodlenýKrvavý fráze jsou dávno prolitýOmluvný věty jak žíly spletitýZlatý ryby hledá jen kdo v ně věříKdo prázdnou duši do hlubin svěříTak až jednou budem zase sedět spoluPolití myšlenkami, u poblitýho stoluŘíkat že už nikdy rum a coluDoufám že tě ohromímSvým projevem syrovým Jak lžu: "Je mi bez tebe báječně. ".
O Ničem
V zoufalosti se utopíš i ve sklenici vodyNespíš. A v protikladech hledáš shodyVe svých očích vidíš cizíA tvůj odraz rychle mizíKde přesně jsou, když jsou pryč. Proč říkáme rači mluv než křič. A proč se musíš přestat ptát,Když máš dojem, že chci lhát.
Socha
Vzal sis hroudu a začal mě tvarovat z hlínyS malým nákresem přesně určils, kam budou dopadat stínyDrobné chyby si chtěl zahladit a uplácat k dokonalostiA já, tvrdnoucí hlína, jsem projevovala prvky radostiUdělala sis o mě představu, že jsem tvrdá a pevná, tvoje socha v kosteleAle vyrovnává to křehkost a chladnost. Co jsi čekal od kusu kamene. Stačí ze správného úhlu uhodit a tvůj výtvor se hroutíPadám k zemi jak sestřelené růže z poutíMoje kusy se snažíš slepit k sobě zpátkyDrtí se ti v rukou a drolí na prachUtekla sem ti, unikla zadními vrátkyPoslední kousíčky ale držíš a já mám strachAle čas je změní taky v prach a rozfoukneBudeš sedět v prázdném ateliéru a až někdo nakoukneZeptá se tě na tvou sochu. Přiznáš, že je rozbitáJen malej dodatek: Může si za to samaNeměla být .
Moje "My"
Zavření v bytě, za svitu televizeNaproti v akvárku jediná naše vizeHrajeme na lásku a bereme tam, kde nic neníAle tělo nelže, těžko popřít chvěníNěkdy mezi čtyřmi stěnami hraju na schovku, někdy mě hledášZavři pro mě všechny dveře, jinou možnost nemášNeláska utajených neslov a míň klíču nežli dveříRuce výčitek čistou vodu čeříChci napsat slovník naivních výrazůA ty knížku o tom, jak je těžké vypracovat se na děvku bez podrazůSeš moje jediná dokonala metaforaNejsi totiž můj a většinou tě pochopím, nebo jenom zpolaTak tu opět sedímSem nervozníZasePotí se mi ruceZaseČekám co bude. . tlumeně vlídným hlasem říkáš: "Dáš mi pusu. ".
Moje já versus TVŮJ život
Položil si mě na propálenej koberec(Hned vedle bubnů)Jak moc byl můj pohled nechápavý. Když si rval ven zkalhot mozekJen tak mimochodem:“Co předehra. “„Ta byla vtaxiku…. “
Mám odřený zádaa vtelefonu nesčetně zpráv
Je to jako včeraJarní odpoledne a postáváme vparkuMám vpuse chuť krabicovýho vínaStrkáš mi do kapsy papírkyse slovy: “Miluju tě“
Moje rty jsou popraskaný a za oknem mrzneBalím si cigaretu spocenými prstyA tvoje papírky lepí tak žalostně málojako já milovala tebe
O slepotě
Teď mé oči vidí co neviděly
Nekradu chvilky pro nás,ale Tobě,příteli.
Bez kukly na hlavě,beze zbraně
Bez nábojů,sametem,stroze křehce
Břízy
Bílé ruce bříz se sápou pavučinami roztrhlé oblohy
Kape z ní vlnící se, skoro neviditelná, krev mých děl
Tančí měkkce a něžně mezi mezerami vět
Neptám se kdo je učil, které múzy jim daly vlohy