Písmák Fackovací
No, to je toho, měsíc. Mohlo by být víc
k vidění na obloze: sochy uplácané
z té modelíny, která tvoří vesmír,
z odstřižků, zbylých po ušití planet.
Akutní
V čekárně na akutní příjemje nás tu pět a všichni žijemzatímVypadám asi na mrtvicinějak se když chci něco říciztratímVypadám asi na selhánísrdce a snů a ženských zbranív šediUž nechci běžet vůbec nikama proto taky neutíkámsedímVypadám lehce vbezvědomía jako když se stéblo zlomíkyjemJsem jedna velká hloupá ztrátaakutně žádám vřadě pátápříjemV čekárně na akutní příjemzbyla jsem sama venku lijevodaCo když se přijmu se vším všudySnad se to přes pády i bludypoddá
Pokusy
Co přečteš rychle,
na to pak zapomeneš
ještě rychleji.
Bojí se zařvat
Počítání
v noci svítí na budík
počítá hodiny
ze spánku opět nedostatečná
ráno si měří tlak
Mezi čekankami
dnes jsem si poprvé přesně spočítala
jak je to dlouho
a můžu zopakovat
pro mě jsi stále neodešla
Květina
na hnoji vyrostla květina
nádherná, sama a jediná
podobná jasné myšlence
zrozené v hlavě šílence
Milovník příběhů
Těžko uvěřit, ale je to tak: i já měl dětství. Dokonce náročné a pohnuté dětství. Přišel jsem na svět malý a slabý, a jen jsem se trochu rozkoukal, viděl jsem, že je zle. Na máminu pomoc jsem nemohl spoléhat.
Romantická
1. verze - ONAcachtat se nahej v mořipři západu sluncedokáže každejdokonce i neplavecale kdo znich by mě jako ty(když jsem si zvrtla kotník)trpělivě nosilna zádechdo schodů. 2. verze - ONtahat se sholkou na mořské plážidokáže každej blbecale tahat ji na zádechkaždej den do schodůjenom ten největší
V těchto dnech
potkat mě není žádná výhra
řídí mě hluchoslepý autopilot
mluvím, jako bych přibuchovala dveře
tvářím se přikrčeně
Písnička o noční jízdě
silnice mokrá od nočního deště
jak já se ztrácí v mlhách podzimních
a smutek který svíral mě jak kleště
daleko zůstal ve stopách kol mých
***
Nejlepší, co jsem vymyslela,
je tahle malá slovní cela,
ve které čekám den co den,
až jednou kolem půjdeš zase
Sto čtyřicet sekund
Ve středu za poledne
se obr zvuku zvedne.
Protivnej, vlezlej prevít.
Psi se ho snaží převýt.
Stěhovací blues
Tuhle jsem do pořádku dával pořadače,faxoval faktury a mailoval jsem svače, když tu mě vnitřní hlásek upozornil tence, že někde selhala má přesná evidence. Začal jsem okamžitě všechno kontrolovat, podivná předtucha mě žrala jako ovád, a když jsem prsty zajel do prořídlejch vlasů, došlo mi, že jsem někde ztratil spoustu času. Už to tu vyklízim, už balim svoje krámy,nahoře velkej šéf teď jinou funkci dá mi. Doktor mi potvrdil, co beztak už jsem tušil,tak vzal jsem telefon a všechny schůzky zrušil.
Nejarní
Zas se mi po tobě zastesklo v hlavě, co točí se nazpět, jenomže můj stesk má tlusté sklo, nevidím přes něho na svět. Marně se kolem mě natřásá, volánky po zimě zplihlé, předvádí Gogha i Picassa, já mám teď zakrytý výhled. Snad až si zakopnu o nohy, vypadnu zvnitřního baru ven mezi orseje, pod hlohy, zírat a divit se jaru.
TD - Moje kamínky
Hory vmých snech jsou strmé, majestátné, nekonečně rozlehlé a vždycky bez lidí. Já jimi procházím, stoupám, sestupuju a někdy i šplhám, stále dál, stále výš, vdokonalé samotě a štěstí…
Ve skutečnosti jsem začala mít spohybem problémy už vdětství. Nebyla jsem ani tlustá bečka, ani choulostivá květinka, co se nechce zapotit. Běhat a skákat mě bavilo.
Nepodceňujte stařenky!
Tramvaj byla ve špičce přecpaná, ale naštěstí jsem ještě na začátku cesty stihla volné místo. Na chvilku jsem se odpoutala od okolí, uzavřela se do sebe. Přemýšlela jsem o dárku, který chci koupit pro Nikolku. Jak jí budou zářit oči, až ho uvidí.
MIMOZEMŠŤAN - díl 8.
Oba muži zákona už jsou ve dveřích, první se hrne Bílek, za ním Kukvajc, vstříc průlomu ve vyšetřování. Vposlední vteřině – jak také jinak. – se rozdrnčí telefon. Bílek protočí oči knebi.
Večer s Baudelairem (Verše na tkaničku)
kýčově krásný večer jako zBaudelaira(„vrak slunce utonul vsvé krvi která dýmá“)chci přitulit se ale je mi ztebe zimaa přitom žádné hádky žádná nevěrapo tobě stýská se mi přestože tu sešvždyť místo polibků mi dáváš zase slovatvůj pohled skleněný je duše papírováa city - svoje city jenom cituješ
Balada o vlaku
Vjedoucím vlaku seděly dva stíny,bezcílný vedly rozhovor a líný,špinavým oknem pohlížely ven,kde krajiny se míhaly jak sen. Něco tam bylo, už je vnedohlednu. Vystoupit možná. Ale než se zvednu.
Rozhovor
Jaký máš dneska den. Čtu si zčajových lístků,že právě míříš venv převleku za turistku.
Příště už o berlích,dnes hůlky ještě stačí. Vykouzlím snimi smích,snad nepodobný pláči.
A lepší
A LEPŠÍ
Nikdy dřív bych si nepomyslel, že se dobrovolně vydám do Zóny odpadu. Mezi lidmi se o ní běžně nemluvilo, jsou věci, o kterých je lépe nepřemýšlet, ale ztoho, co se ke mně přece jen doneslo, mi bylo jasné, že tam normální člověk nemá co dělat. Jenže já už nebyl normální člověk. Byl jsem vyvrhel, který ublížil vlastnímu dítěti.
Tomíkova louže
TOMÍKOVA LOUŽE
Ta louže byla prostě zvláštní. Když o ní Tomík mnohem později přemýšlel, napadlo ho, že ho ksobě přivolala.
Tomík samozřejmě věděl, že běhat po lese při bouřce je nebezpečné. Nebyl žádný strašpytel, ale taky nebyl pitomý.