Písmák A mě v krku bolí
A mě vkrku bolíChce se mi zvracetNemocenskou nechciMusim do práceNohy mě nenesouHlava se motáDoufám že neumřuUž za životaNohy mám dřevěnýA vhlavě gulášProsimtě sedni siDyť ty se bulášA já si nesednuNeboť se bojimŽe už se nezvednuTak radši stojimA až to nepudePadnu jak pitomecDoufám že to budeÚplně nakonecÚplnej konec až úplně nakonec
TD - Álej jabloňová
Dívence bylo nedávno osm. Rozhlíží se kolem sebe, ne, ve skutečnosti střílí rychlé, rádoby nenápadné pohledy velkýma čokoládovýma očima, které hned schovává za řasy. Necítí se tu dobře. Je tu moc lidí, které nezná.
Smazaný
Někdo ho urazil. Nebo se vněkom zklamal.
Možná jen nenašel, co hledal… Hledal dost.
Vzemi, kde legrácka je pro jiného drama,
snadno se zabloudí a snadno shoří most.
Vzhůru ke zdravému životnímu stylu!
Nekouřit, nepít, nežrat čokoládu,
ni sůl, ni cukr, salám ani špek.
Já zatnu zuby, hladu předám vládu.
Mou spásou bude spásat salátek.
Partie v mlze
daleko letní slunovrathvězdám je tma když svlékají semlha už dává lesku mata šikmo táhne věží vPisepodzim má vlastní pravidlavyklízí šachovnici políčerná i bílá prořídlazapadla slova do soukolízbývá jen sebrat odvahunad námi stejně nevyhrajebudeme dlouho na tahuschováme stopky jablek zráje
Atticovy všechny známé pravdy - několik poznámek k četbě
Atticus: Pravda o zázracích. Vydala Euromedia Group vPraze v roce 2020Překlad Eva Klimentová a Tomáš MikaFotografie: Bryan Adam Castillo Photography, Poppet Penn, Ramón Laguia
Atticus minimalistický
Kniha překvapí svým rozsahem (253 stran) – kdo je zvyklý na tenké sbírky poezie, které se vejdou do kapsy, musí získat dojem, že jde snad o souborné vydání. Ve skutečnosti jde spíše o vydání „dárkové“, významnou část zabírají romantické fotografie (dvojice na břehu moře, osamělý člověk hledí na hvězdy, dívka tančí na pláži, on a ona se líbají vdešti… asi nemusím pokračovat). Většina básní má opravdu minimalistický rozsah.
Listy dne
Než opadají listy dne,
budou mít pro tě na sto chutí.
Očima hltej okry, žluti,
odstíny rudé, zlato, měď.
Fackovací
No, to je toho, měsíc. Mohlo by být víc
k vidění na obloze: sochy uplácané
z té modelíny, která tvoří vesmír,
z odstřižků, zbylých po ušití planet.
Akutní
V čekárně na akutní příjemje nás tu pět a všichni žijemzatímVypadám asi na mrtvicinějak se když chci něco říciztratímVypadám asi na selhánísrdce a snů a ženských zbranív šediUž nechci běžet vůbec nikama proto taky neutíkámsedímVypadám lehce vbezvědomía jako když se stéblo zlomíkyjemJsem jedna velká hloupá ztrátaakutně žádám vřadě pátápříjemV čekárně na akutní příjemzbyla jsem sama venku lijevodaCo když se přijmu se vším všudySnad se to přes pády i bludypoddá
Počítání
v noci svítí na budík
počítá hodiny
ze spánku opět nedostatečná
ráno si měří tlak
Mezi čekankami
dnes jsem si poprvé přesně spočítala
jak je to dlouho
a můžu zopakovat
pro mě jsi stále neodešla
Milovník příběhů
Těžko uvěřit, ale je to tak: i já měl dětství. Dokonce náročné a pohnuté dětství. Přišel jsem na svět malý a slabý, a jen jsem se trochu rozkoukal, viděl jsem, že je zle. Na máminu pomoc jsem nemohl spoléhat.
V těchto dnech
potkat mě není žádná výhra
řídí mě hluchoslepý autopilot
mluvím, jako bych přibuchovala dveře
tvářím se přikrčeně
***
Nejlepší, co jsem vymyslela,
je tahle malá slovní cela,
ve které čekám den co den,
až jednou kolem půjdeš zase
Sto čtyřicet sekund
Ve středu za poledne
se obr zvuku zvedne.
Protivnej, vlezlej prevít.
Psi se ho snaží převýt.
Nejarní
Zas se mi po tobě zastesklo v hlavě, co točí se nazpět, jenomže můj stesk má tlusté sklo, nevidím přes něho na svět. Marně se kolem mě natřásá, volánky po zimě zplihlé, předvádí Gogha i Picassa, já mám teď zakrytý výhled. Snad až si zakopnu o nohy, vypadnu zvnitřního baru ven mezi orseje, pod hlohy, zírat a divit se jaru.
TD - Moje kamínky
Hory vmých snech jsou strmé, majestátné, nekonečně rozlehlé a vždycky bez lidí. Já jimi procházím, stoupám, sestupuju a někdy i šplhám, stále dál, stále výš, vdokonalé samotě a štěstí…
Ve skutečnosti jsem začala mít spohybem problémy už vdětství. Nebyla jsem ani tlustá bečka, ani choulostivá květinka, co se nechce zapotit. Běhat a skákat mě bavilo.
Nepodceňujte stařenky!
Tramvaj byla ve špičce přecpaná, ale naštěstí jsem ještě na začátku cesty stihla volné místo. Na chvilku jsem se odpoutala od okolí, uzavřela se do sebe. Přemýšlela jsem o dárku, který chci koupit pro Nikolku. Jak jí budou zářit oči, až ho uvidí.
Večer s Baudelairem (Verše na tkaničku)
kýčově krásný večer jako zBaudelaira(„vrak slunce utonul vsvé krvi která dýmá“)chci přitulit se ale je mi ztebe zimaa přitom žádné hádky žádná nevěrapo tobě stýská se mi přestože tu sešvždyť místo polibků mi dáváš zase slovatvůj pohled skleněný je duše papírováa city - svoje city jenom cituješ
Balada o vlaku
Vjedoucím vlaku seděly dva stíny,bezcílný vedly rozhovor a líný,špinavým oknem pohlížely ven,kde krajiny se míhaly jak sen. Něco tam bylo, už je vnedohlednu. Vystoupit možná. Ale než se zvednu.
Rozhovor
Jaký máš dneska den. Čtu si zčajových lístků,že právě míříš venv převleku za turistku.
Příště už o berlích,dnes hůlky ještě stačí. Vykouzlím snimi smích,snad nepodobný pláči.
A lepší
A LEPŠÍ
Nikdy dřív bych si nepomyslel, že se dobrovolně vydám do Zóny odpadu. Mezi lidmi se o ní běžně nemluvilo, jsou věci, o kterých je lépe nepřemýšlet, ale ztoho, co se ke mně přece jen doneslo, mi bylo jasné, že tam normální člověk nemá co dělat. Jenže já už nebyl normální člověk. Byl jsem vyvrhel, který ublížil vlastnímu dítěti.
Tomíkova louže
TOMÍKOVA LOUŽE
Ta louže byla prostě zvláštní. Když o ní Tomík mnohem později přemýšlel, napadlo ho, že ho ksobě přivolala.
Tomík samozřejmě věděl, že běhat po lese při bouřce je nebezpečné. Nebyl žádný strašpytel, ale taky nebyl pitomý.