Písmák Umíš běhat z kopce?
Hnědej, zelenej, hnědej, hnědej, zelenej. Převaluješ se na posteli jako horkej brambor ve svym staromládeneckym bytě a pozoruješ vyskládaný lahváče na polici. Už se ti začínají pomalu klížit oči, když se na krabici, kterou používáš místo nočního stolku, rozvibruje mobilní telefon. „Pán Cigárník, musíte ma zachrániť,“ fňuká ti do Motoroly paní Husárová.
Pozor! Kluzká realita
Paluba opuštěné lodi Svoboda voní starými časy. Ležíme s Alžbětou s rukama pod hlavou a kocháme se akrobacií pářících se vážek. Na olověné hladině slapské přehrady poklidně spočívá korkový splávek. Teď se zachvěl mezi listy rudých leknínů.
Beren, Lúthien a pinus nigra
3 Rings for the Elven-kings under the sky,7 for the Dwarf-lords in their halls of stone,9 for Mortal Men, doomed to die,1 for the Dark Lord on his dark throneIn the Land of Mordor where the Shadows lie. One Ring to rule them all, One Ring to find them,One Ring to bring them all and in the darkness bind them. In the Land of Mordor where the Shadows lie.
Na počátku sedmdesátých let minulého století jsem nějaký čas strávil v anglickém městě Oxford.
Alucard v sukních
Každý den mu volá, že už tu bolest nesnese. Prý jí vystřeluje do spánků, stehen i břicha. Přitom se potí, chvěje se a žaludek má věčně jako na rozbouřeném jezeře. „Je to jako chůze po jehlách,“ brečí mu do telefonu, „musíš mě odvézt do Švýcarska, abych to mohla skoncovat.
Hřbet dvanáctileté ruky
Kůra některých chlebů
připomíná kůru stromů
chleba a sůl
strom a vítr
Černého 10. února 2022
Tak nám zemřel Tobislav.
Byl to pejsek jedna báseň.
Čumák orosený radostí.
Nikdo se neumí smát jako psi.
Tenká linka netečnosti
Z kostry mostu
ničili jsme lebky
Pukly
Bez rýmů a strof
Mickiewicz. Polský básník třel cestou po Evropě bídu s nouzí!
Je 23. října 1823. Žalobce, soudce i kat v jedné osobě, ruský senátor Nowosilcow, si spokojeně mne ruce. Právě se mu podařilo zatknout polského revolučního básníka Adama Mickiewicze.
Za oponou křehké mysli
„A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. “
Zjevení Janovo 12‚9 (ČEP)
Lidská mysl je křehká nádoba, pokud se s ní zachází nešetrně, může se rozbít na tisíc kousků. Všechno mé trápení začalo ve chvíli, kdy se do panelového domu přímo pod můj středně velký byt, ve kterém bydlím téměř celý život, tedy čtyřicet dva let, nastěhoval prapodivný pár. Hřmotný obtloustlý muž podobný pravěkému člověku, jemuž chyběl bradový hrbol a nadočnicové oblouky zvýrazňovalo mohutné obočí, a neurotická žena připomínající obrýlenou lasičku.
Podle puklého božího srdce
Králi,
ty, který sedíš
v trůně samoty,
netruchli.
Beren, Lúthien a černá borovice
Na konci šedesátých let jsem nějaký čas strávil v anglickém městě Oxford, kde jsem na univerzitě v rámci stipendia studoval dějiny umění a urputně se snažil dokončit disertační práci zabývající se „zvrhlým“ uměním s pracovním názvem: „Zvrhlé umění očima Adolfa Hitlera“. Protože jsem každé odpoledne vyšetřil trochu času, chodil jsem rozjímat do botanické zahrady Oxfordské univerzity, jedné z nejstarších vědeckých zahrad na světě. A právě tady jsem si oblíbil krásný jehličnatý strom, černou borovici. Pravidelně jsem u ní potkával starého pána v manšestrových kalhotách a sportovním saku s bystrým pohledem a trochu odstávajícími ušima, který mi vyprávěl všelijaké příběhy.
Atomový pohon sebedestrukcí
mráz mezi námi
dole buší dveře
v uších
v hrstech sníh
Výčitky jako šlahouny kopřiv
Vždycky jsem se bála,
že na tebe zapomenu.
Nezapomněla jsem.
Vždycky jsem se bála,
Stesk jako vlčí stisk
Zpočátku jsem se jí nemohl dívat do očí. Měla je tak úžasně pronikavé, že jsem se v nich ztrácel jako ptáče, které zabloudilo v peří černé labutě. Cítil jsem, jak mě její popelavé tůně spoutávají a chtějí uzamknout ve světě, jenž mi prozatím zůstával utajený. Zalapal jsem po dechu.
Tváří tvář skrz zelený měsíc
Úbočím táhne stádo prokletých
Zpívají děsivé: Ojojoj.
Líce jim hoří jako terče slunečnic
Padněte do příkopů
Poslední mince pro Charóna
S večerní mlhou
si pouštím žilou
poslední mimikry
Jaroslava Seiferta
Posel vesmírného stromu
Tento rok mě nehledejte,
hovořím s Krtkem.
Je to můj přítel jediný,
kterého jsem potkal
Jak bych kdybych
Kdybych byl Vincent
namaluju tě
kontrastující
a žhnoucí
Láska, kašel a pe**s
Pokaždé,
když zakašlu,
rozštěkají se psi.
To by se vlkům
Hledá se princ Alcedo atthis
Vracíme se
a já dnes dvakrát
zaslechl slovo: ledňáček
provází mě od narození
Na víčkách bosých Amorů
Zapaluju hřbitovní svíčku.
Nikoli za zemřelé,
ale za sebe.
Za staré šrámy
Velryba všedního dne
Každý den vstupuji
do tlamy velryby,
jež pluje oceánem
všedního dne.
Oblásky v ústech
Stal jsem se básníkem.
Tím nebeským darmošlapem.
Jen tak.
Mimochodem.
Před půlnocí
PRVNÍ: Vítr fičí.
DRUHÝ: A nebe.
PRVNÍ: Změnilo se k nepoznání.
DRUHÝ: V noci je snazší…
Atlas ptačích slz
poslední dobou
žiju černou a bílou
kdybych byl čaroděj
natřu si tvář oblohou
Procházka karmínovým sadem
Dva jantarové měsíce
a svítí jen pro tebe.
Ty však toužíš
po ocelových očích
Roshachův test z inkoustu chobotnic
Na šíji ti píšu vzkaz.
Je orosená mou přítomností.
Věřím, že mě dnešní noc
oplodníš dechem mořské sfingy.
Stromy budou mít brzy svátek
(* volně navazuje na povídku Křídla černé labutě)
Náhle mi však někdo klepe na dveře kabátu. Není to krkavec Edgara Allana Poa ani Etgar Keret, ale čertovlasá dívka, které jsem při hodinách hermetismu koukal na její pravidelná záda. Sedíme v kavárně na Vinohradech a já jí právě čtu nedokončenou báseň v taktu poémy Dvanáct od Alexandra Bloka. „Zhasni, nebo vykroč / pod setmělou lampou radili se tři / bůhví proč sem přišli / hnáni černou žízní / pod boxerem touhy překonat svůj běh…“ Dívka mě však přeruší pohybem řas, protože mi přinesla dárek (sbírku neznámého začínajícího básníka) a na první nebo druhou stránku mi úhledně napíše: „Nezhasínej, vykroč.
Triáda za opilý koráb Arthur
Básníkům…
Dělejte čáry,
tlusté a vrchovaté,
ať přetéká miska