Písmák Addio!
Řekl neodcházej bez boje
Nevzdávej to, srabe, hned
Jen den navíc - co to je.
. víš, kolik dní má třináct let.
Toxic memories
Ještě ten hnusnej jed
V mých žilách křečových
Přes hory, přes roky
Cválá jak po polích
Blesklo mi hlavou
Jsem svůj vlastní kříž
Tou tíhou lámu sobě vaz
Na sebevraha ideální adept.
Proměna
Ten, co do tebe vrazil
A rozběhl se k obrněncům,
Už neběží-----
"Vrazi. ".
Kdo jsem 2.0
Jsem skřípot zubů v nekonečném tichu
hlava třeští místo sladkých snů
prudký pohyb uskřípnul mi míchu
mžourám do tmy, už se nepohnu.
Kdo jsem...?
Jsem tvá láska, tvá budoucí žena
v objetí mi šeptáš o létání
já socha z mramoru, jsem jako pěna
když usneš, bloumám jako bílá paní.
Portrét
Jsem křehká jako plátno stoleté
rysy blednou tlustou vrstvou prachu
čas závoj z pavučin mi uplete
skryje jím mé oči plné strachu.
Padám
Padám v propast, vítr lana hází
v rukách se mi jako písek drolí
zrak mi mlží vrstva černých sazí
maže z mysli obraz zlatých polí.
Běž!
Smráká se a světlu sil už ubývá
já ze země je sbírám po střípkách
když můj stín zas k souboji mě vyzývá
a v očích místo duše sedí strach.
Zbytečná
Pod suchým listím, které šeptá o zimě
pod hlínou měkkou, kam rosa líně ztéká
já tajím dech a v zádech mrazí mě
když kolem mě se smráká.
Kdo jsem? VI
Jsem lačná jako šelma nenažraná
po touze, co žárem mosty pálí.
Jsem bleskem v půli ťatá jabloň planá
mé plody shnilé se teď v blátě válí.
Kdo jsem V.
Jsem loňský sníh a táním střechy hladím
do okapů stékám jako v mrákotách
ještě chvíli leskem slunce svádím
pak v bláta hávu máš mě na botách.
V pasti
Poslední slza mi ztéká z tváře.
Nádech.
Propadám se do měsíční záře.
Výdech.
Dvě mohyly
Jsme dvě slepé skály letité
co nehnutě tu proti sobě stojí
dávno lávou v zemi zalité
a pohnout o píď jen se bojí.
Kdo jsem? IV.
Jsem zrezivělý klíč od ukrytého zámku
v něm zamykám tě na tři západy.
Svou ranou řeznou popisuji stránku
a krev se valí skrz mé přehrady.
S*V*O*B*O*D*A
Stíny davu nabubřelých vlastenců
Vodní děla, kulomety rozpráší
Oči chrabrých vybuzených mládenců
Bomby slzné ostrým pláčem zastraší
Deset posledních
Ano, lásko, vše, co budeš chtít.
Deset.
Promiň, lásko, odkládám svůj štít.
Devět.
Dnes ne...
Z postele vstávám dnes jenom v mé mysli
tělo se nehýbe, nechápu jak
zhluboka vdechuji rána pach zkyslý
zaostřím uši a natáhnu zrak.
Ráno
K ránu když mávnou tenká křídla hmyzí
má láska rozplyne se, tvá duše zmizí
jen mrtvá těla dvě pod suchým stromem
probodlá za noci ohnivým trnem
Naposledy
Naposledy máchnu křídly děravými
rozervaná všemi tvými stíny
a svým pláčem zkouším zahnat strach
že ty jsi sériový vrah
Kdo jsem? III.
Jsem záblesk světla v rokli bezedné
na okamžik cestu vzhůru zříš.
Prohraje ten, kdo se ohlédne
jsem tvého světa ocelová mříž.
Kdo jsem? II.
Jsem výkřik do tmy, co krájet by se dala
není vidět na krok, zapal svíci.
Jsem průsvitná a sen jsem zapomněla
zůstal mi jen šrám na bledé líci.
Kdo jsem?
Jsem běžec třesoucí se na startovní čáře
a strachy skoro nedýchám.
Jsem vůně lesa, která rozplyne se v páře,
když naposledy touhu zavzdychám.
Noční můra
Schoulená ve křoví křidélka muší
potají vnímají šepot dvou duší.
Temné dny průhlednou mlhou se vlečou
dvě duše touhou svou omamnou tečou