Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Vítejte na Písmáku,

literárním serveru s tradicí od roku 1997. Mezi stovkami denně aktivních autorů rozvíjejte svůj literární talent a třibte svůj vkus. Najděte na Písmáku nové přátele sdílející vaše nadšení pro psané slovo.

Zaregistrujte se a začněte publikovat své básně, povídky či úvahy. Začínající autoři naleznou oporu a radu mezi ostatními Písmáky, těm zkušenějším pomohou k dalšímu rozvoji kritikové serveru Písmák.cz.

Denně na Písmáka přibudou desítky nových děl. Nejlepší z Písmáků se dočkali i knižního vydání své tvorby, někteří z nich jsou na Písmáku stále aktivní. Prozkoumejte jejich tvorbu, inspirujte se a učte od nejlepších.

Poslední díla oceněná redakcí [?]

DatumNázevAutorKategorie
21.07.2021 My MAJKL65Volné verše
09.03.2004 ZenPepoVolné verše
11.10.2012 Modlitba panákaswenVolné verše
13.07.2021 Trnkyukrytá v mákuVolné verše
10.02.2014 x62x (Blikání)Můra73Haiku
11.07.2021 bolíšdievča z lesaOstatní nezařaditelné
26.03.2021 Óda na radostSafiánVolné verše
01.07.2021 H O R E Č K A . . .blacksabbathVolné verše
03.05.2021 zvíře tma a člověk světloatkijMIMO
30.03.2021 březnové intermezzoatkijJen tak pro radost
 



Včerejší nejúspěšnější dílo

„A dej o sobě vědět!"

„A dej o sobě vědět!" 

Bude to už téměř měsíc. Popřáli jsme si mnoho štěstí do života, zamávali si a prchali do šalin, aby neujely. Protože kdyby ujely, museli bychom stát na městské výhni a dívat se, jak se od sebe navzájem vzdalujeme. A tak raději všichni nějak podvědomě pospíchali. I já do nich patřím. Nebo v to alespoň celou dobu doufám. Ne, myslím, že můžu říci, že jsem součástí. Nebo byla? Jsem.

Udivené ráno. Autobusem jsem jela s pocitem, že je to naposled, kdy jedu tam. Kdy mám na zádech můj karamelový batoh s plastovým, černým odznáčkem God is in the detail a cítím to dusno, které svírá má kůže, látka šatů a zadní strana “jako aktovky”, když je ještě ráno a mělo by být svěže. Tak mi ale určitě nebylo. Spíš nějaké to sevření tu bylo se mnou. Slyším hlásit zastávku, která mi vždycky přišla trapně vtipná. Mám na mysli její název. Jedu tou rezavou kraksnou, při které se pokaždé stejně divím, že se ještě vůbec rozjede. Rozjela se ale i teď.. Až uslyším ten název správné štace, vystoupím. To mi však (s údivem) nepřijde jedinečné ani trochu. Nejspíš je to už moc ochozená trasa. S dalším překvapením jsem nešla ani hlavním vchodem, nýbrž z boku zahradními drátěnými vraty, které ukazovaly vstup, tím, že byly otevřené dokořán. Hned u nich stál hnědý plastový kontejner. Malinko zapáchal po zbytcích z včerejšího oběda. Vyhodila jsem do něj kapesník, jelikož má rýma byla nezastavitelná. Jako obvykle mi místo běžného pozdravu někdo řekl, jestli už brečím. A já na to, že teď ještě ne, ale co bude, nemohu zaručit. 

Stoupla jsem si k nově namalované zdi. Měla takovou tu moderní barvu omítek - šedou. Začal se zvedat vítr a já v tu ránu byla slavná Marilyn Monroe. „Jeee!” Ruce se snažily dát rozevlátou sukni zpátky na místo, zatím marně. Šaty holt, jak se zdá, propadly pravidlu gravitačnímu. Byly světle žluté, s véčkovým výstřihem. Spíš jsem vypadala jako někdo, kdo představoval husí kůži na povel, protože mě ovládl chlad. Čekala jsem. Mohlo mi dojít, že se asi něco bude dít, když byl právě den, kdy se měla završit má devítiletá povinná školní docházka. Netrpělivě všude postávali takový ti maloši, anebo ti ostatní v tom ne moc roztomilém věku a čekali až dostanou potvrzení o tom, že ten další rok opět dali. Je to skoro jako u doktora. S výjimkou toho, že se na to těší i ta druhá strana, která si s tím dala možná i o trochu větší práci, jenom proto, aby měli rodiče proč koupit dětem zmrzlinu za odměnu. Jedno oko nezůstalo suché… 

Pak jsme tam byli my. Očekávali jsme modrá trička s logem školy, která nepůjdou použít ani jako leštička podlah natož na spaní, jelikož jim došly velikosti hodné mě - neploché deváťačky v oblasti poprsí. Přejel mi mráz po zádech a vyhodila jsem další posmrkaný kapesník. Tak jsem si vzala další a společně jsme předstoupili před celou školu. Stáli jsme tam všichni v jednom zástupu. „Oni na nás koukají jak na hrdiny.” zasmála jsem se. Ale bylo to tak. Byli jsme prezentováni, jako někdo, kdo dal všechen ten stres nestres celých devět let. Jsou tam ještě nějaké nesrovnalosti, ale ty nechám stranou. Nejvíc ale kouleli očima prvňáčci, kteří nám rozdali trička. My jsme se do nich tak tak nasoukali, abychom ukázali, že darovanému koni na zuby vůbec nehledíme a vyrazili jsme na poslední vzestup školou až do horního patra. Ředitelova ukápnutá slza nám ukázala tu pravou cestu do školních vrchů.

Následovala bomba gratulací, “potvrzení” (jak se zdá, ty byly v tento den pouhou formalitou), živých, vázaných květin, bonboniér, mých každoročních ponožek, malovaných obrázků, káv… Každý z nás, který to vydržel nejdelší dobu, dostal dáreček v podobě knihy se vzkazy. Bylo to milé gesto, ale jak jinak než vtipné pro nás šiblé človíčky. Tak jsme si zatrsali na Never Gonna Give You Up, zarapovali na Mareše a na pár dalších srdcovek. Já smrkala, jim slzičky stékaly… 

S těmi, co s námi šli naši cestu, jsme se pořádně rozloučili a bylo to. Teď už se jen těšit na nějaký pořádný mejdan (samozřejmě v podobě školních předpisů), na který budeme pozvaní. Vlastně se stačí podívat na všechny ty detaily, které jsou pro někoho nepatrné. Záchody, bidet - zařízení nezbytné pro pořádnou vzpomínku; naprosto všechny zdi; interaktivní, věčně nefunkční, tabule; šatny, ve kterých nic nenajdeš a především jídelna. Když si na toto všechno vzpomenu, stačí mi to pro naprostou jednu velkou ucelenou vzpomínku. Samozřejmě nesmím zapomenout na nehorázné pachy po octu, linoleu, čistících prostředcích a tresce.

Někdo by řekl: „Tě péro!” nebo „Čágo belo, šílenci!” To ale není nic pro nás, my obyčejně zabouchli dveře. Buch...

„O můj Bože.” vzdychla jsem si, když jsem vylezla schody do bytu, třetího patra. Mé břicho mi dávalo jistá znamení. Z respirátoru jsem odtrhla gumičky, protože mám přece ráda kraby, a vyhodila ho do koše. Na stole jsem uviděla kytičku s heřmánky - jak pěkné gesto po roční práci bez průserů. Oproti ránu bylo dost parno, tak jsem se vyslékla z nového úboru a svých šatů. Pod podprsenkou jsem měla nejspíš bazén vytvořeného jen na bázi MHD potu. Najedla jsem se a neměla náladu, i když jsem se opakovaně zahryzávala do teplého řízku - sváteční oběd.

Hledala jsem balíky kapesníků a strkala je do mé velice nestabilní krosny, kterou využívám jen pro tyto a jim podobné případy. Ručníky, opalovák, jídlo na večer, repelent, oblečení, spacák, karimatka a jede se. Honem jsem všechno popadla a šla. Samozřejmě jsem se vrátila pro jízdenky, mobil, respirátor a kšiltovku. Rychle se ještě podívat na telefon, ne nepsala, můžu jít.

Sraz na zastávce jsem jak jinak než nestihla. „Ano, mám.” odpověděla jsem a vyrazili jsme na nádraží. Po cestě jsme s sebou náhodou přibrali ještě jednoho, který měl tu stejnou cestu, jako my. 

Dvanáctka - vystoupit, hlavní vchod, schody, podchod, Tesco - náš cíl! Teď to bylo teprve správné sevření. Krosna mi plandala sem tam, plosky nohou mi hořely v černých teniskách a oni tam stáli. Všichni. Dnešní deváťáci i ti z minulého, předminulého roku ve sportovním. Jimi se ozývalo: „Vysvědčení mám v batohu, můžu ho dát do auta?” 

„Ty jedeš jako rovnou ze školy, jo?” zaznělo od toho, který nás měl na starosti celých pět let. Postávali jsme v kruhu u parkoviště, který byl tvořen námi. Bylo to jako tehdy, když jsme jeli v sedmé na vodu. Někomu už bude osmnáct, šestnáct, patnáct, třicet dva, nebo tři… Naše těla se i v tomto horku sevřeně dotkla. Bylo příjemné vidět, že se zas toho tolik nezměnilo. 

Popadli jsme krosny a šli zpátky: Tesco, podchod, schody, hlavní tribuna a informační tabule svítící modře. Najednou se tam někde hodně před námi mlžili dva kluci (pak ještě jeden) v dýmovém mraku. Nasávali, vyfukovali… Skoro jako já. S rozdílem, že já smrkala, vyhazovala… Ano, ti tři jeli také. Našli jsme si spoj a jeli směr: zakončení roku! 

„Nemáte někdo vodu?” šířilo se naší bandou, když jsme se konečně došourali v tomto parnu na místo činu. Sedli jsme si na krosny. Srdce mi bušilo o sto šest. Měla jsem pocit, že se mi přesunulo možná až do krku. Mé ruce připomínaly rozpálenou pánvičku, jen vejce chybělo. Slunce nemělo v plánu se v nejbližší době schovat za pár oblak. A přece, co by mu to udělalo?

Slezli jsme dolů, všude písek. Byla vidět ta lehkost, se kterou si každý vyšlapoval. Tou se vyznačovaly právě začínající prázdniny. 

Chuť melounu, plavky, dostala jsem bahnem, některá z nás to dostala…

Začalo se smrákat. Čas na stany a hledání vhodných dřevěných částí stromu k rozdělání ohně. Zjistila jsem, že rovnátka jsem nejspíš nechala doma, nebo je pohodila někde do batohu. Na nic z toho mi ale nedělalo problém ihned zapomenout, jelikož mi břicho opět dávalo jistá znamení prázdnoty. Já se ale oproti němu prázdně ani sama rozhodně necítila. Byli kolem mě lidi, o kterých jsem věděla, že jsou v tu chvíli doopravdy skuteční. 

Zdá se, že na klišé moc nevěřím, i když teď ano. Říká se, že si máme užívat přítomnost, teď a tady. Já byla teď a tady. Nikdo nechtěl, aby bylo zítra ani možná za pět minut. Seděla jsem u ohně na mohutném pařezu ve velké červené pláštěnce s improvizačním klacíkem v ruce, který se tyčil k plamenům. Za déšť se nic z toho, co občasně poprchávalo z nebe, nemohlo považovat. Vedle mě seděli ti, všichni. Voněl tam kouř a párečky. V ohni to praskalo každou chvíli. Upřeně jsem se dívala do něj, byl náš. Jako kdyby ani nepřešel rok, kouzlo. Uprostřed lesa. Všechno to, co jsem měla v sobě, jako by se najednou vylilo do uhlíků v ohni. Velký vůz nad námi… Tak až do půl třetí.

„Budeš mi svítit? Musím čůrat,” řekla jsem. Nebylo vidět na krok.  

„To je kosa, pojď už do stanu,” zatřásla sebou.

„Nesviť na mě!”

Věčné ráno. Chtěla jsem, aby bylo věčné. Snídaně s výhledem. Všechno jsem měla u sebe. Sbalili jsme se a opět šli tam, odkud vyjíždí něco, co nás přepraví nazpět. Respirátory, jízdenky a honem dovnitř. V puse ještě ledová zmrzlina s malého obchůdku na náměstí.

Zase Tesco a parkoviště. Do odpadkového koše jsem vyhodila všechny kapesníky. Našla jsem je, byli naprosto všude. Šli jsme si pro věci do auta. Nevím, jakou mělo barvu. Kufr se otevřel. Byl malý, ale přece jen prostorný. Trochu špinavý, ale proto jsem nežasla. Spacáky a ostatní věci, které se nám nechtěly táhnout, jsme si rozdaly. Teď to přišlo…, konec. Ten konec se rovnal hodně fyzickému kontaktu najednou, na který jsem ale netrpělivě čekala. Každé obejmutí. Zvlášť. Každé jinak dlouhé. Naposled ona. Parno a my byli u sebe. Zvedala jsem ruku a my viděli a věděli, že takto je to doopravdy naposled. Měl rudé oči… Mé největší sevření. Ovládl mě studený pot. Slunce mi svítilo do očí a já zamžourala.

 „A dej o sobě vědět!" 

„A vyfoť ten novej barák!”

 

Co se tu právě děje




Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor