Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DON’T DREAM IT, BE IT!

08. 01. 2004
1
0
3352

            Ač je to – v naší superhypermoderní době Olympií a Nových Špalíčků – k nevíře, v Brně existuje i kino, které svou existenci nezaložilo na střelhbitém uvádění zbrusu nové – pokud možno akční nebo stupidně komediální – převážně americké filmové produkce. V kině Art, věrném svému podnázvu „Pro náročného diváka“, lze zhlédnout i filmy, kterým by slušelo přízvisko „staré dobré“. Například…

            Komedie? Parodie? Science fiction? Horor? Muzikál? Film do patnácti let nepřístupný? Všechno dohromady! Ze všeho nejvíce však kultovní film. „The Rocky horror picture show,“ hlásají rozpitá krvavá písmena, jaká známe z brakových hororů. Efektní začátek – v podobě zpívající červené pusinky na černém pozadí – jako by předznamenával opravdu velkolepé užití muzikálových prostředků („drama plus zpěv plus podívaná plus nohy“*).

            Celým filmem se jako Ariadnina nit vine motiv obrazu Americká gotika, stejně jako parodie na „slaďáky“, „drasťáky“ s upíří a „ufonskou“ tematikou i filmy s dějem neustále přerušovaným otravným vypravěčem. Nechybí ani faustovská – či spíše frankensteinovská – zápletka a slovní hříčky.

            Atmosféra jednotlivých scén je dokonale vykreslená pomocí všech možných prostředků (herecký výkon, barevnost, světlo, kostýmy, hudba…), ať už se jedná o neformální, leč chladnou večeři nad Edieho mrtvolou, nebo třeba Frankův dojemný labutí zpěv pro imaginární publikum, stylově ukončující jeho život pro publikum.

            Má-li si divák z filmu odnést nějaký námět k přemýšlení, bezesporu je to otázka lidských erotických tužeb a jejich uskutečňování, obsažená v celé Frankově osobnosti (don’t dream it, be it – nesni si, žij to), „propadnutí“ vlastním „nízkým pudům“, morální kocovina a – v závěru nastíněná – nesmyslnost lidského bytí, bezvýznamnost událostí – byť pro jedince osudových – pro další chod lidstva, světa, vesmíru…

            Co dodat závěrem? Snad jen, že v případě kultovních filmů – jakým Rocky horror picture show je – není zvykem ptát se „Viděls?“, ale „Kolikrát?“

 

*Steiner, Tomáš. My fair lady (ze Zelňáku). Městské divadlo Brno, 1999. S. 19.
Arien
17. 01. 2004
Dát tip
:)))

Leata
14. 01. 2004
Dát tip
:o)))

Jeheheman
08. 01. 2004
Dát tip
No to mě docela navnadilo:)) pokusím se aspoň jednou*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru