Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Namočen v louži

10. 03. 2004
0
0
1386
Autor
Mikimys

Roald Dahl: Dip in the Pool Mrzí mě, že Dahlovo dílo, ačkoliv podle mého názoru velmi přitažlivé a ve Velké Británii velmi oblíbené, je zde v Čechách opomíjeno. Do češtiny bylo jeho knih přeloženo jen velmi málo. Tímto bych chtěla alespoň trochu přispět k jeho slávě i tu:-) OČEKÁVEJTE NEOČEKÁVANÉ v příbězích ROALDA DAHLA Biografie Roalda Dahla: Roald Dahl, britský spisovatel, začal publikovat poté, co mu vyšel článek v novinách o jeho zážitcích z války v Libyi, kde bojoval jako letec bojové jednotky a kde byl vážně zraněn. Vydavatel novin okomentoval Dahlovu prvotinu takto: “Chtěl jsem, abyste mi dodal poznámky, ne celý příběh. Jsem ohromen. Váš článek je úžasný. Je to práce nadaného spisovatele… Věděl jste, že umíte psát?” Roald Dahl zemřel na infekci 23. listopadu 1990 v Oxfordu. Sám sebe charakterizoval takto: Mých chyb a slabostí je spousta. Snadno se začnu nudit v přítomnosti dospělých. Piju moc whisky a vína po večerech. Jím příliš mnoho čokolády. Kouřím příliš mnoho cigaret. Jsem mrzutý, když mě bolí záda. Ne vždy si čístím špínu za nehty. Už nevyprávím dětem příběhy před spaním. Sázím na koně a tak prohrávám peníze. Nesnáším Den matek a Den otců a všechny ostatní Dny a všechna ta přání, která lidé kupují a posílají si. Nenávidím své vlastní narozeniny. Plešatím.” Dahlovo dílo spadá do tří oblastí: psal pohádky pro děti, krátké povídky pro dospělé a autobiografické romány. Jeho díla nevznikala náhodou, vše bylo dokonale předem promyšleno. Rád se nechával inspirovat svým vlastním životem. Dahlovo povídky jsou charakteristické tím, že vás vždy překvapí nečekaným koncem, divnými až bizarními situacemi, nevyzpytatelnými a mimořádnými postavami. Díky situaci, která se vám odvíjí před očima, se cítíte zmateně. Dahl vás nenechá na chvilinku odpočinout, abyste odhadli rozřešení situace nebo abyste zhodnotili postavy, protože si nikdy nejste jisti, kdy a jak se jeho chování změní nebo jaká neočekávaná situace se stane.

NAMOČEN V LOUŽI

 

Třetí den ráno se moře zklidnilo. I ti nejvíce choulostiví cestující, ti, kteří se od vyplutí na lodi pořádně neukázali, vykukovali teď ze svých kajut a vylézali na slunnou palubu, kde jim palubní číšníci podávali židle, zachumlávali je do dek a nechávali je ležet v řadách s obličeji natočenými k mdlému, téměř nehřejícímu lednovému slunci.

První dva dny bylo moře docela rozbouřené a tento náhlý klid a pocit pohodlí, který dnes přineslo, vytvořil veselejší atmosféru po celé lodi. Než přišel večer, cítili se cestující po dvanácti hodinách dobrého počasí jistěji a v osm hodin večer byla hlavní jídelna zaplněna lidmi, kteří jedli a pili s jistým a spokojeným výrazem přivyklých námořníků.

Večeře nebyla ani zpola dokončena, když cestující pocítili lehké napětí mezi svými těly a sedadly židlí, a velká loď se začala opět kolébat. Zpočátku to bylo velmi jemné, pouze pomalé, lenivé naklonění na jednu stranu, pak na druhou, ale to stačilo, aby to zapříčinilo okamžitou změnu nálady po celé místnosti. Několik cestujících váhavě vzhlédlo od svých talířů a všichni jako by očekávali další přehoupnutí, nervózně se usmívajíc, s malým tajným zábleskem obavy v očích. Někteří byli úplně klidní, jiní byli otevřeně samolibí a část z nich žertovala o jídle a počasí, aby mučili těch několik, kteří začínali trpět. Pohyb lodi se stával stále prudší a prudší, a jen pět nebo šest minut poté, co byl zpozorován první náklon, zmítala se těžce ze strany na stranu; cestující se, vzepřeni na svých židlích, nahýbali proti náklonu podobně jako při jízdě autem do zatáčky.

Pak přišel opravdu silný náklon a William Botibol, který seděl u stolu s lodním účetním, zahlédl svůj talíř s vařenou kambalou a s holandskou omáčkou, jak náhle vyklouzává zpod vidličky. Zavládl najednou neklid a vzrušení, každý se natahoval po svém talíři a sklenici na víno. Paní Renshawová sedící po účetního pravici lehce vykřikla a chytila se jeho paže.

“To bude noc,” řekl účetní pozorujíc paní Renshawovou. “Myslím, že to vypadá na velmi těžkou noc.” Způsob, jakým to řekl, se podobal skrytému nemravnému návrhu.

Přispěchal číšník a vystříkl vodu na ubrus. Vzrušení se uklidňovalo. Většina cestujících pokračovala v jídle. Pár lidí včetně paní Renshawové se opatrně postavilo na nohy a razili si cestu mezi stoly, s tak trochu předstíraným spěchem, ke dveřím.

“Fajn,” řekl účetní, “ať si jde.” Rozhlédl se kolem s uznáním na své lidi, kteří tiše seděli a tvářili se spokojeně, jejich obličeje otevřeně odráželi tu mimořádnou hrdost, uznání, které cestující asi důvěřivě přijmuli, coby považováni za “dobré námořníky”.

Když bylo jídlo dokončeno a káva rozdána, pan Botibol, který byl neobvykle vážný a zamyšlený od té doby, co kymácení začalo, najednou stal a přenesl si svou kávu na uvolněné místo po paní Renshawové, vedle účetního. Posadil se na její židli, pak se ihned naklonil a zašeptal naléhavě do ucha účetního: “Promiňte, mohl bych se vás na něco zeptat?”

Účetní, malý, tlustý a rudý, se nahnul, aby slyšel. “Co se děje, pane Botibole?”

“ Co bych chtěl vědět je toto.” Obličej muže byl úzkostlivý a účetní ho pozoroval. “Zajímalo by mě, jestli kapitán už udělal svůj odhad na zítřejší průběh plavby – víte, kvůli sázení? Myslím před tou bouří?

Účetní, který se připravoval, že obdrží osobní důvěrné sdělení, se usmál, opřel se zpět do židle, aby ulevil svému plnému břichu. “Myslím, že ano. Určitě,” odpověděl. Nenamáhal se šeptat svou odpověď, ačkoliv automaticky zmírnil hlas, tak jako když odpovídáte šeptajícímu.

“Před jak dlouhou dobou se tak stalo?”

“Někdy dnes odpoledne. Obyčejně to dělá odpoledne.”

“A v kolik hodin?”

“Hm, to nevím. Hádám tak kolem čtvrté hodiny.”

“Ještě něco. Povězte mi, jak se kapitán rozhoduje, jaké číslo to bude? Zabývá se tím hodně?”

Účetní se podíval na úzkostlivě zachmuřený obličej pana Botibola a usmál se, protože věděl, kam tím muž míří. “Podívejte, kapitán se sejde s navigačním úředníkem a spolu zkoumají počasí a mnoho dalších věcí a pak udělají svůj odhad.”

Pan Botibol přikývl, zvažujíce na chvíli tuto odpověď. Pak řekl: ”Myslíte si, že kapitán věděl, že dnes přijde tak špatné počasí?”

“To vám nemohu říci,” odpověděl účetní. Díval se do malých černých očí druhého muže a pozoroval dvě malé jiskřičky rozrušení, jak tančí v jejich středu. “Opravdu vám to nemohu říci, pane Botibole. Jak bych to mohl vědět?”

“Pokud se to ještě o trochu zhorší, mohlo by se vyplatit koupit si některé z nízkých čísel. Co myslíte?” Šepot byl teď naléhavější a úzkostlivější.

“Možná ano,” řekl účetní. “Pochybuji, že ten starý muž počítal s tak bouřlivou nocí. Když svůj odhad dělal, byl docela klid.”

Ostatní lidé u stolu se ztišili a snažili se poslouchat, pozorujíc účetního s tím pozorným, poslouchajícím pohledem který můžete pozorovat také na dostihové dráze, kdy se lidé snaží zaslechnout trenéra, jak hovoří o svých šancích: mírně pootevřené rty, povytáhlá obočí, hlava dopředu a hlava mírně stočena stranou – vypadají tak zoufale vypjatí, napůl zhypnotizovaní, jako by se snažili zachytit slova přímo z tlamy koně.

“Co kdyby jste si mohl teď koupit číslo, jaké byste si vybral?” zašeptal pan Botibol.

“Nevím ještě, jaký je dnes rozsah,” odpověděl účetní trpělivě. “Neoznamují rozsah dříve než po večeři, těsně přes začátkem sázení. A stejně v tom nejsem dobrý. Jsem pouze účetní, však víte.”

V tom okamžiku pan Botibol vstal. “Omluvte mě všichni,” řekl a kráčel opatrně pryč přes kymácející se podlahu mezi ostatními stoly, a dvakrát se musel chytit opěradla židle, aby se udržel.

“Na odkrytou palubu, prosím,” řekl obsluze výtahu.

Vítr ho plnou silou udeřil do tváře, když vystoupil na palubu. Zavrávoral, zachytil se o zábradlí a chytil se ho pevně oběma rukama, a tak tam stál rozhlížejíc se po tmavnoucím moři, kde se velké vlny vzpínaly do výše a podobny bílým koním se vzpínali proti větru s vodní tříští za lodí, jak jela kolem.

“Venku je docela ošklivě, viďte, pane?” poznamenala obsluha výtahu při cestě dolů.

Pan Botibol si opět upravoval vlasy do původní polohy svým malým červený hřebenem. “Nezdá se vám, že jsme najednou zpomalili kvůli počasí?” zeptal se.

“Moje slova, pane. Znatelně jsme zpomalili, co to začalo. Za takového počasí musíte zpomalit, pokud nechcete, aby cestující byli pohazováni po celé lodi.”

Dole v kuřácké místnosti už se shromažďovali lidé kvůli loterii. Zdvořile se rozdělovali do skupinek k jednotlivým stolům, muži mírně upjatí ve smokingách, trochu zrůžovělí a oholení a odměření vedle svých chladných, pobledlých dam. Pan Botibol si vybral židli poblíž stolu vyvolávače. Dal si nohu přes nohu, založil roce a usadil se na židli s poněkud náruživým výrazem muže, který udělal důležité rozhodnutí a odmítá být zastrašován.

Ta výhra, říkal si v duchu, se bude pohybovat kolem sedmi tisíc dolarů. To bylo skoro to samé, jako tomu bylo před dvěma dny, kdy byla čísla prodávána za tři, čtyři stovky za kus. Protože to byla britská loď, uváděli to v librách, ale jemu se líbilo myslet ve své vlastní měně. Sedm tisíc dolarů bylo hodně peněz. Svatá dobroto! Kdyby vyhrál, donutil by je platit ve stodolarových bankovkách a on by je přenesl na pobřeží v šosu bundy. Žádný problém. A hned, ano, okamžitě, by koupil Lincolna s odklápěcí střechou. Vyzvedl by ho cestou z lodi a dovezl by ho až k domu, jenom proto, aby viděl Ethelin obličej, když by mu vyšla naproti před dům a spatřila ho. To by bylo něco, vidět Ethelin obličej, když by se přiřítil ve zbrusu novém světlezeleném Lincolnovi s odklápěcí střechou! Ahoj Ethel, miláčku, řekl by velmi nedbale. Tak jsem myslel, že bych ti mohl přivézt nějaký malý dáreček. Viděl jsem ho ve výkladu, když jsem šel okolo, vzpomněl jsem si na tebe a na to, jak jsi vždycky takový chtěla. Líbí se ti, drahoušku? řekl by. Líbí se ti barva? A pak by pozoroval její obličej.

Vyvolávač nyní stál za svým stolem. “Dámy a pánové!” zvolal. “Kapitán odhadl průběh zítřejší plavby do zítřejšího poledne na 115 mil. Jako obvykle, vezměme deset čísel z obou stran a máme rozsah. To dělá od 505 do 525. A samozřejmě pro ty, kdo si myslí, že to správné číslo bude mimo rozsah, je k dispozici “nízké pole” a “vysoké pole”. Nyní vylosujeme první číslo z klobouku...tady to máme...512?”

Místnost se ztišila. Lidé seděli klidně na židlích, všichni upřené oči na vyvolávače. Ve vzduchu bylo cítit jisté napětí, a jak se zvyšovali nabídky, napětí rostlo. To nebyla hra, ani vtip. Mohli jste si tím být jisti díky způsobu, jakým se jeden muž díval na druhého, který zvýšil jeho nabídku – možná usměvavě, ale pouze rty se smály, oči byly jasné a dokonale chladné.

Číslo 512 bylo přiklepnuto za 110 liber. Další tři nebo čtyři čísla dosáhly téměř stejné sumy.

Loď se těžce kymácela, a pokaždé, když se překlopila, dřevěné obklady na stěnách zapraskaly, jako kdyby celá stěna chtěla prasknout. Cestující se drželi opěradel svých židlí, soustředíce se na aukci.

“Nízké pole!” zahřímal vyvolávač. “Dalším číslem je nízké pole.”

Pan Botibol seděl velmi strnule a napjatě. Rozhodl se, že bude čekat, dokud ostatní neukončí své nabídky, pak do toho vpadne a udělá nabídku poslední. Spočítal si, že na kontě v bance musí být nejméně 500 dolarů, možná i 600. To bylo kolem dvou set liber – přes dvě stě. Toto číslo nedosáhne vyšší ceny.

“Jak všichni víte,” říkal vyvolávač, “nízké pole pokrývá všechna čísla, která jsou menší než nejnižší číslo v rozsahu, v tomto případě menší než 505. Takže pokud si myslíte, že tato loď urazí méně než 505 mil za jeden den do zítřejšího poledne, měli byste si toto číslo koupit. Takže kolik nabízíte?”

Vyšplhalo se to rovnou na 130 liber. Ostatní, kromě pana Botibola, si také nejspíš všimli, že počasí je bouřlivé. Sto čtyřicet... sto padesát... Tam se to zastavilo. Vyvolávač zvedl kladívko.

“Sto padesát poprvé...”

“Šedesát!” zvolal pan Botibol, a všechny obličeje v místnosti se otočili a pohlédli na něj.

“Sedmdesát!”

“Osmdesát!” zavolal pan Botibol.

“Devadesát!”

“Dvě stě!” Zavolal pan Botibol. Teď už se nevzdá, ani za nic.

Chvíle ticha.

“Dá někdo více než dvě stě liber?”

Seď v klidu, říkal si. Seď absolutně v klidu a nevzhlížej. Zadrž dech. Nikdo tě nepřebije, dokud udržíš svůj dech.

“Dvě stě liber poprvé...” Vyvolávač měl hlavu růžovou a plešatou a na jejím vrcholu se třpytily krůpěje potu. “Podruhé...” Pan Botibol držel svůj dech. “Potřetí...prodáno!” Muž udeřil kladívkem do stolu. Pan Botibol podepsal šek a předal ho vyvolávačovu asistentovi, pak se usadil zpět na židli a čekal na konec. Nechtěl jít spát dříve, než by se dozvěděl, kolik je v sázce.

Spočítali to poté, co bylo prodáno poslední číslo a vyšplhalo se to na částku kolem 2100 liber. To bylo kolem 6 000 dolarů. Devadesát procent připadne vítězi, deset procent dostane nadace námořníků. Devadesát procent ze šesti tisíc je pět tisíc čtyři sta. No – to bylo dost. Koupil by Lincolna s odklápěcí střechou a ještě by mu něco zbylo. S těmito příjemnými myšlenkami odešel do své kajuty, šťasten a rozrušen.

Když se pan Botibol druhého dne probudil, ležel ještě několik minut tiše s očima zavřenýma, poslouchajíc zvuk vichřice, čekajíc na další zhoupnutí lodi. Ale neslyšel žádný hluk bouře, a loď se také nekolébala. Vyskočil a vykouknul z okénka. Moře bylo - ó, můj Bože – hladké jako zrcadlo, velká loď jím plula rychle, samozřejmě nahánějíc čas, ztracený přes noc. Pan Botibol se otočil a pomalu se posadil na okraj postele. Otřásl jím záchvěv strachu, který se vkrádal pod kůži. Už nedoufal. Takhle to určitě vyhraje nějaké vyšší číslo.

“Můj Bože,” řekl nahlas. “Co teď budu dělat?”

Co třeba tomu řekne Ethel? Je prostě nemožné, aby jí řekl, že utratil téměř všechny jejich dvouleté úspory kvůli lístku do hazardní hry. Také není možné uchovat to v tichosti. K tomu by totiž bylo třeba říci jí, aby přestala čerpat z účtu. A co měsíční poplatky za televizi a Encyklopedii Britannica? Už teď viděl zlost a opovržení v očích své ženy, modrá přecházející v šedou a oči samotné se zužují, jako vždy, když v nich je zloba.

“Můj Bože. Co teď budu dělat?”

Nemělo smysl předstírat, že by měl teď sebemenší šanci – pokud by ta zpropadená loď nezačala couvat. Museli by jí otočit jet plnou parou vzad, aby měl nějakou šanci na výhru. No, možná by měl prostě požádat kapitána, aby tak učinil. Nabídl by mu deset procent z výhry. Klidně i více, kdyby chtěl. Pan Botibol se začal chichotat. Pak zcela náhle přestal, oči i pusu dokořán a jakémsi šokujícím překvapení. Teď totiž přišel ten správný nápad. Zasáhl ho jako blesk, a tak vyskočil z postele, úplně rozčilený vzrušením, vyběhl k okénku a znovu vyhlédl ven. No, pomyslel si, proč ne. Proč ne? Moře bylo klidné a on by neměl mít žádný problém udržet se na hladině, dokud by ho nevyzvedli. Měl neurčitý pocit, že už to někdo udělal před ním, ale to ho přeci neodradí udělat to znovu. Loď by musela zastavit a spustit člun, a člun by se musel vrátit asi půl míle, aby ho vylovil, a pak by se musel vrátit zpět a být vyzvednut na palubu. Celá akce by trvala nejméně hodinu. Hodina znamenala asi 30 mil. Snížilo by to trasu o 30 mil. To by stačilo. “Nízké pole” by určitě vyhrálo. Ovšem, pokud si bude jist, že ho někdo uvidí spadnout do vody; ale to bude jednoduché zařídit. A bude lepší, když bude mít na sobě lehké oblečení, něco, v čem by se dobře plavalo. Sportovní oblečení, to je ono. Oblékl by se jako by si šel na palubu zahrát tenis – jen tričko, kraťasy a tenisky. A nechá si tu hodinky. Kolik bylo hodin? 9.15. Čím dříve, tím lépe. Tak honem, ať už to mám za sebou. Je třeba udělat to včas, protože limit bylo poledne.

Pan Botibol byl vyděšen i rozrušen zároveň, když vstupoval na horní palubu ve sportovním oblečení. Jeho malé tělo bylo široké v bocích, zužující se směrem nahoru k nezvykle úzkým svěšeným ramenům. Jeho bílé nohy byly pokryty černými chlupy; vyšel opatrně na palubu, měkce našlapujíc v teniskách. Nervózně se rozhlédl kolem sebe. V dohledu byla pouze jedna osoba, starší žena s velmi tlustými kotníky a obrovskými hýžděmi, která se nahýbala přes zábradlí a zírala do moře. Měla na sobě kabát z Astrachánu a s límcem ohnutým vzhůru, takže pan Botibol nebyl schopen prohlédnout si její obličej.

Stál tiše, zkoumajíc jí pozorně z dálky. Ano, říkal si, ta bude v pohodě. Ta by nejspíš udělala poplach pravě tak rychle, jako kdokoliv jiný. Ale moment, nikam nespěchej, Williame Botibole, nespěchej. Vzpomeň si, co sis říkal před chvíli v kajutě, když ses oblékal. Pamatuješ si to?

Myšlenka skočit přes palubu do oceánu tisíce mil o nejbližší pevniny dělala pana Botibola – opatrného muže v tom nejlepším slova smyslu - neobyčejně všímavého. V žádném případě nebyl ještě přesvědčen, že žena, kterou vidí, by naprosto bezpochyby zpustila poplach až vyskočí. Podle jeho názoru byly dva možné případy, proč by selhala. Za prvé – může být hluchá a slepá. Nebylo to moc pravděpodobné, ale na druhou stranu by se to mohlo stát, tak proč riskovat? Jediné, co musel udělat bylo, zkontrolovat to tím, že s ní promluví chvíli předem. Za druhé – a to ukazuje, jak podezíravá může být mysl muže, když si razí cestu sebezáchovou a strachem – za druhé, co když je ta žena sama vlastníkem některého z vyšších čísel v loterii a jako taková by tedy měla pádný finanční důvod nepřát si zastavit loď. Pan Botibol si vzpomněl, že někteří lidé už zabili své bližní kvůli daleko menší částce než je šest tisíc dolarů. Každý den se to stává v novinách. Tak proč riskovat i v tomto případě. Nejprve si to ověř. Buď si jistý svou pravdou. Zjisti to pomocí malé zdvořilé konverzace. Pak, za předpokladu, že se ta dáma ukáže být příjemným, milým lidským stvořením, věc bude tutovka a on může skočit přes palubu s lehkým srdcem.

Pan Botibol přistoupil nedbale k ženě a zaujal pozici vedle ní, opírajíc se o zábradlí. Dobrý den, řekl mile.

Otočila se a usmála se na něj, překvapivě roztomilým, skoro krásným úsměvem, ačkoliv sám obličej nebyl příliš hezký. Dobrý den, odpověděla mu.

Tak, říkal si v duchu pan Botibol, to by bylo. Není ani hluchá ani slepá. “Řekněte mi,” přešel rovnou k věci, “co si myslíte o včerejší loterii?”

“Loterii?”, zeptala se, svrašťujíc čelo. “O loterii? O jaké loterii?”

“Však víte, ta pošetilá stará věc včera v salónku po večeři, jak se prodávala čísla na to, kolik loď za den urazí. Jenom jsem chtěl vědět, co si o tom myslíte.”

Zavrtěla hlavou a zase se usmála, sladkým a milým úsměvem, která možná nesl stopy omluvy. “Jsem moc líná,” řekla, “Vždycky hodím brzy spát. Večeřím v posteli. Je to tak pohodlné mít večeři do postele.”

Pan Botibol jí úsměv opětoval a začal se stahovat pryč. “Musím jít a trošku si zacvičit,” řekl. “Nikdy nevynechávám po ránu své cvičení. Těšilo mě, že jsem vás poznal. Opravdu mě těšilo...” Ustoupil asi deset kroků vzad a žena ho nechala jít bez pohledu.

echno teď bylo v pořádku. Moře bylo studené, on byl lehce oblečen kvůli plavání, v této části Atlantiku určitě nejsou lidožraví žraloci a byla tam milá příjemná stará dáma, která ztropí poplach. Bylo jenom otázkou, zda loď bude dostatečně dlouho zpožděna, aby se váhy převrátili ve jeho prospěch. Skoro určitě to tak bude. Pro každý případ by tomu mohl trošku pomoci v tomto směru sám. Mohl by dělat nějaké problémy s vytažením do záchranného člunu. Trošku plavat kolem, směrem zpátky od nich, tajně, až se budou snažit přiblížit se, aby ho vylovili. Každá minuta, každá vteřina, kterou získá, mu může pomoci vyhrát. Znovu se začal přibližovat k zábradlí, ale teď ho přepadl jiný strach. Nezachytí se o lodní šroub? Slyšel, že se to stává lidem, kteří přepadnou přes bok velké lodi. Ale co, on se nechystal přepadnout, on se chystal skočit a to bylo úplně něco jiného. V případě, že skočí dost daleko, může si být jist, že se lodnímu šroub vyhne.

Pan Botibol se pomalu blížil k místu u zábradlí asi 20 yardů od té ženy. Teď se na něj nedívala. Tím lépe. Nechtěl, aby viděla, jak vyskočí. Pokud ho nikdo neuvidí, může pak říct, že uklouzl a spadl a že to byla nehoda. Naklonil se přes okraj lodi. Byla to hodně velká výška. Když o tom tak přemýšlím – mohl by se snadno těžce zranit, až dopadne na vodní hladinu. Nepraskl někomu dokonce žaludek, když špatně dopadl na břicho z velké výšky? Musí skočit rovně a dopadnout na nohy. Vjet do vody jako břitva. Jasně. Voda se zdála studená a hluboká a šedá a nutila ho chvět se, když se na ní díval. Ale teď nebo nikdy. Buď chlap, Williame Botibole, buď chlap. Tak dobře... Teď...do toho...

Vyšplhal na vrchol širokého zábradlí, stál tam chvíli udržujíc rovnováhu, balancujíc tři vteřiny plné úzkosti, pak vyskočil – vyskočil vzhůru a pryč, tak daleko, jak to jen šlo a v ten samý moment zařval: “Pomoc!”

“Pomoc! Pomoc!” křičel, jak padal. Pak narazil na hladinu a vjel pod ní.

Když se rozlehl první výkřik o pomoc, žena, která se opírala o zábradlí vzhlédla a nadskočila překvapením. Rychle se kolem sebe rozhlédla a viděla kolem ní vzduchem letět malého muže oblečeného do bílých kraťasů a tenisek, který se natáhl jak dlouhý tak široký a křičíc, jak letěl kolem. Na okamžik vypadla, jako kdyby si nebyla úplně jistá tím, co má udělat: hodit záchranný kruh, běžet pryč a vzbudit poplach, nebo se prostě otočit a začít křičet. O krok se stáhla zpět od zábradlí a houpavě napůl vykročila směřujíc nahoru ke kapitánskému můstku, a na tento krátký okamžik zůstala bez pohnutí, strnulá, nerozhodnutá. Pak skoro najednou vypadala uvolněně, a znovu se naklonila dalece přes zábradlí, zírajíc na vodu do míst, kde se vířila brázda za lodí. Brzy se objevila malá kulatá černá hlava v pěně, ruku zdvíhajíc nad sebe, jednou, dvakrát, prudce mávajíc, a tichý vzdálený hlas volal něco, čemu bylo těžké porozumět. Žena se vykláněla stále dál přes zábradlí, a snažila se dohlédnout na míhající se černou skvrnu, ale brzy, velmi brzy byla tak daleko, že si ani nemohla být jista, jestli tam vůbec je.

Po chvíli vyšla na palubu jiná žena. Tato byla kostnatá a hranatá a měla brýle s kostěnými obroučky. Zpozorovala první ženu a mířila k ní, kráčejíc přes palubu rozvážným, vojenským způsobem, jako všechny staré panny.

“Tak tady jsi,” řekla.

Žena s tlustými kotníky se otočila a pohlédla na ní, ale neřekla nic.

“Hledala jsem tě,” pokračovala ta kostnatá. “Všude jsem tě hledala.”

“To je divné,” řekla ta s tlustými kotníky. “Nějaký muž právě teď skočil přes palubu a potápěl se s oblečením.”

“Nesmysl!”

“Ale jo. Říkal, že si chce zacvičit a potopil se, aniž by se namáhal svléci se.

“Bude lepší, když teď půjdeš zpátky,” řekla ta kostnatá žena. Její ústa se najednou sevřely a celý její obličej ostrý a ostražitý, a mluvila méně příjemně než předtím. “A už nikdy nechoď sama na procházku na palubu jako teď. Víš dobře, že jsi na mě měla počkat.”

“Ano, Meggie,” odpověděla ta žena s tlustými kotníky a opět se usmála, něžný, důvěřivý úsměv, chytla se za ruku té druhé a dovolila se o dovedení pryč přes palubu.

“Tak milý muž,” řekla. “Dokonce mi zamával.”

 


Mikimys
13. 03. 2004
Dát tip
A kde jsou?Nevšimla jsem si

Newton
13. 03. 2004
Dát tip
napíšu ti soukr.

Newton
10. 03. 2004
Dát tip
pěkná povídka, ale pokud překládáš, tak nedělej hrubky, prosím tě, to bys autorovi radost neudělal

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru