Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Les

08. 11. 2004
10
0
2029
Autor
wazzup

***

„Jen se smějte, děvčata!“ mračil se uraženě starý pán. Celý večer popíjel roztřesenýma rukama jedno pivo a bavil ostatní různými historkami.

Lenka seděla v rohu zakouřené hospůdky na pohodlné polstrované židli a se smíchem poslouchala. Její kamarádka Martina dusila smích v dlaních.

Děda byl rozčílený, že ho nikdo nebere vážně.

„Myslím to naprosto vážně, v tom lese straší! Sám jsem tudy dřív chodíval z hospody domů. Mezi stromy můžete vidět takový bílý stíny, všude je tam cítit spoustu negativní energie! A jednou, to mohlo být zrovinka loni touhle dobou, jsem zřetelně viděl postavu, tenkrát jsem se otočil na podpatku a mazal pryč. A od té doby chodím zásadně kolem Zemanů, je to trochu zacházka, ale říkám, tam už mě nikdo nedostane! Straší tam…. Ále!“ mávl rukou, když viděl pobavení ve tváři ostatních.

Lenka se zvedla. „Budu muset jít, ale bylo to tady fajn. Dobrou noc, pane Ošmera a pozor na hodinku duchů,“ podívala se na hodinky, „už za čtvrt hodiny!“ smála se.

Už si oblékala svetr, když k ní přistoupila Martina.

„Tak co ten Jirka?“ zeptala se potichu.

Smutně vzdychla. „Já nevím… zejtra k nám přijde. Babička posílá něco jeho máti..“

„No, tak si s ním něco domluv, nabídni mu, jestli se nechce jít koupat na rybník, nebo tak..“ vzrušeně radila Martina.

„No, uvidíme… Tak pa!“

Lenka opustila teplo hospody a vyšla na čerstvý vzduch. Bylo vlhko a ve vzduchu byla ještě cítit nedávná bouřka.

Zběžně mrkla na hodinky, za pět dvanáct.  A sakra, jestli se táta vrátí dřív než já, tak mě zabije‘ pomyslela si zoufale.

Dala se do klusu. Vlhké dlaždice na návsi pleskaly v rytmu jejího běhu. ‚Taky musí babička bydlet tak daleko‘ nadávala v duchu.

Aniž si to uvědomila, byla před lesem, který jí dělil od baráku její babičky. V duchu se ušklíbla nad všemi těmi historkami. Do lesa vedla široká, přátelsky vypadající cesta. Nejistým krokem se po ní vydala.

Lesy ustoupily. Na nebi zpoza mraků vykoukl měsíc a svou stříbřitou září jí svítil na cestu.

Vlastně to tu není vůbec tak zlý‘ pomyslela si a její kroky získaly na jistotě.

Mohla být tak v půlce cesty, když zahlédla postavu. Šla naproti ní a Lenka v ní poznala mladou ženu.

Trochu se ji ulevilo. Sice ji neznala, ale byla tu teprve týden, nemohla znát všechny lidi z vesnice. Sklopila zrak a sledovala svoje boty, obalené nánosy bahna z cesty, a vlastní klikatý stín, který se táhl až ke lesu.

Do zorného pole se jí dostaly nohy té paní. Strnula v půlce pohybu, jak jí náhlé poznání vyplulo na mozek. Srdce jako by se zastavilo a nedostávalo se jí kyslíku.

Pomalu zvedla oči a na okamžik, který se jí zdál jako věčnost, se jí podívala do obličeje. Střetla se jejíma očima. Byly tak hrozně černé, celé černé, nikde ani náznak po bělmu.

Znovu se podívala na zem. Kolem jejích nohou jen rozbředlá hlína, ale nikde její stín. Dál si ji měřila bezednýma očima bez výrazu.

Lenka rozhýbala své hrůzou ztuhlé nohy, otočila se a běžela pryč. Běžela, co nejrychleji dovedla, nohy už ji umdlévaly bolestí, přesto cítila, že uběhla sotva pár metrů. Jakoby by ji někdo přivázal ke stromu. Cítila tu sílu, co ji držela a nepustila.

Posadila se na zem. Cítila se tak slabá… Už neviděla namodralé světlo měsíce ani pokroucené stíny stromů. Neproniknutelná tma se ni tlačila ze všech stran a hrozila rozdrcením. Lehla si na zem… cítila se tak slabá…

 

 

***

S trhnutím se probudila. Nechala oči zavřené a přemýšlela. Matně si vzpomínala na zakouřenou hospůdku a pak cestu lesem. Všechno se však zdálo být tak daleko, tak cizí… spíš jako zážitky někoho jiného.

Otevřela oči. Nad sebou uviděla klenbu stromů. Skrz ni zahlédla útržky modré oblohy. Opatrně se nadzvedla na loktech. Očekávala záda ztuhlá nocí strávenou na studené zemi. Nic. Cítila se… vlastně se necítila nijak, necítila vůbec nic.

V panice vyskočila na nohy. Pár stromů od ní stál mladík. Stál strnule a své prázdné, nekonečně černé oči upíral na Lenku. Začala zděšeně couvat.

„Počkej…! Stejně to nemá cenu.“ Řekl smutně.

Lenka už se nebála. Bez emocí k němu přistoupila.

„Já jsem David,“ řekl.

„Lenka… Co… co se to se mnou stalo?“ zašeptala. Rozhlédla se kolem. Musela být někde hluboko v lese, nikde neviděla jeho konec.

David pomalým krokem vykročil dál do lesa a Lenka se k němu přidala.

Pokrčil rameny. „Ty nevíš?“

„Ne“

Vzdychl. „Řeknu ti pohádku, chceš?  Žil byl jeden muž, který si příliš zahrával s černou magií. Tady v lese prováděl různé seance a snažil se spojit se záhrobím. On a skupinka jeho deseti pomocníků. A jeden den, včera už tomu bylo 8 let, se mu to vymklo z ruky. Rozhněval temné síly a za trest za lehkomyslné pohrávání si s nimi se on a jeho skupinka proměnila v duchy bez těla, co nic necítí a jsou odsouzeni navždy bezcílně bloudit v tomhle lese.

„Počkej, ty jsi patřil k tý jeho skupině?“ zeptala se Lenka.

„A ty snad jo?“ Odmlčel se. „No, abych to upřesnil. V tomhle lese bloudí jedenáct duší. A jen jednou za rok máš šanci se vykoupit…“

„Tím, že za sebe získáš jinou duši…“

„Přesně tak. Zmocníš se cizího těla, jehož duše nahradí tvoje místo v tomhle nekonečným lese…“

Zděšeně se na něj podívala. „Cože?“

Mlčky pohodil hlavou před sebe. Lenka uviděla konec lesa a pár metrů dál stál Jirka.

„Jirko!“ vykřikla a rozběhla se směrem k němu. Těch pár metrů se však zdálo nekonečných a ačkoliv běžela seč mohla, vzdálenost se nezkracovala.

Lenka si rezignovaně sedla na zem a pozorovala Jirku. Nervózně přešlapoval z místa na místo. Až pak ustrnul a oči se mu radostně zahleděly do dáli. S úsměvem přivítal tmavovlasou drobnou dívku. Lenku.

Lenka viděla jak ti dva spolu prohodili pár slov. Pak ji vzal Jirka za ruku a společně ji zmizeli z dohledu.

Nešťastně se obrátila na Davida. „To ale nejsem já!“

Bezradně pokrčil rameny.

Lenka se zvedla a rychle šla pryč. Došla k malému jezírku schovanému uprostřed lesa, zarostlému vysokou trávou.

Sedla si a zadívala se na klidnou hladinu. Odrážely se v ní stromy i tráva kolem, ale sama sebe v ní neviděla. Rukou po ní přejela. Nic se nestalo. Necítila chlad nazelenalé vody ani jemný větřík, který na ní vytvářel malé vlnky. Jen nekonečnou prázdnotu.

 

 

***

„Co tím chceš dokázat? Nic už na tom nezměníš!“ šeptal David naléhavě.

Lenka zlostně pokrčila rameny. „Nemůžu to prostě takhle nechat! Zkrátka to nejde!“

Rozhostila se chvilka naštvaného ticha.

„Vůbec tu dneska nemusí nikdo projít, nebuď si tak jistá, že ti to vyjde…“

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Sbohem, Davide.“

 

Posadila se na kraji cesty do hustého keře. Necítila ani škrábnutí od ostrých trnů. Čas se vlekl pomalu, jak jen tak seděla a pozorovala slunce mizející za obzorem. Jakmile zmizely i ty poslední paprsky, zbystřela a nespustila oči z cesty.

V hlavě se jí myšlenky točily jen kolem jedné osoby. Celý rok je pozorovala. Jak se jí Jirka dvořil! Ty dotyky, polibky… scházeli se kousek za lesem. Sedávala jen pár metrů od nich a přitom tak daleko. Jirka neměl ani ponětí koho to vlastně miluje a takhle to rozhodně nechat nemůže!

Tohle je její den. Rok na něj čekala. Vybrala si místo hned na kraji lesa, na začátku cesty. Věděla že musí být rychlá, rychlejší než ostatní…

Byla jasná teplá noc. Měsíci nescházelo mnoho do úplňku a nebe bylo poseté nespočetně hvězdami. Od velkých zářivých až po sotva viditelné.

Tichem se ozvaly nějaké zvuky. Lenka upřela oči po směru. Netrvalo dlouho a uviděla ho. Starší muž v otrhaných hadrech, zarostlý, umouněný, se potácel směrem k lesu jen nedaleko od ní. Opilecky si mumlal a vší silou se snažil udržet na nohou.

Dopotácel se na širokou cestu a vstoupil do lesa. Lenka na nic nečekala a vyrazila z úkrytu.

 

 

***

Lenka se protáhla. Byla zkrápěná ranní rosou a roztřásla se zimou. Pak ji všechno došlo a spokojeně se usmála. Hrubou rukou se poškrabala na zarostlé tváři a vstala.

S nelibosti ucítila vlastní smrad. Začala ji svědět hlava. S mírným znechucením se poškrabala ve dlouhých mastných prořídlých vlasech.

Vydala se na cestu. Pomalu procházela vesnicí a vychutnávala si první ranní paprsky. Cestou sebrala sekyru vraženou ve špalku a jistým krokem se vydala ‚domů‘.

V duchu si spokojeně opakovala: „Já jsem říkala, že to takhle nenechám…“


Azmidiske
22. 12. 2004
Dát tip
Hodně zajímavý námět, dostalo mě to, hlavně ta sekera na konci. Možná bych vypustil vysvětlení s černou magií, nechat to nejasné, ať si čtenář sám domyslí... TIP.

doute
26. 11. 2004
Dát tip
ten konec vypadá slibně....))))

ondrech
13. 11. 2004
Dát tip
zajímavé. ohromné. jak jinak než tip. četlo se to dobře. i když pár věcí nejasných...***TIP

johanne
12. 11. 2004
Dát tip
tak tohle je drsný :)) nejlepší z těch tří, *

wazzup
12. 11. 2004
Dát tip
děkuju:)

pettik
10. 11. 2004
Dát tip
Moc pkný, ale asi jsem nechápavá...musela jsem to íst dvakrát:) Líbí se mi ty jména...Moje kámoska Lenka chodí Jirkou:)

idle
09. 11. 2004
Dát tip
hezký :)*

aRmida
08. 11. 2004
Dát tip
variace na červenou karkulku? dobře napsáno, ten závěr to posouvá z hororové polohy k jakémusi zvláštnímu humoru. to tělo jí nezávidím. myslím, že se o ni už chlapi nepoperou...:-)

Alojs
08. 11. 2004
Dát tip
Zajímavé, určitě originální a jelikož mě to vtáhlo do děje, neváhám a tipuji :-)

fungus2
08. 11. 2004
Dát tip
To mě zaujalo. TIP

až mě skoro mrazilo při čtení..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru