Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tunel

14. 11. 2004
2
0
1359
Autor
Ighor

Horor, aneb jak se bát. Autor nikdy nemůže vědět, jestli se bude čtenář bát či nikoliv. Je to holt sázka do loterie.

„Zaplavila mě temnota. Vše kolem mě se ztratilo s hlasitým zabouchnutím masivních železných dveří. Chvilku jsem jak zbaven smyslů civěl do nekonečné temnoty. Po zdi stékala voda a u země tvořila malou louži. Konečně sám, žádné problémy, pohoda… Jaká úleva se mne zmocňovala! Prožíval jsem opravdový záchvat radosti. Zdálo se mi, že se zastavil čas, a já tam stál jak mramorová socha, rukama se opíral o vlhkou zeď a hlavu měl zdviženou.
Kéž by tento okamžik opravdu trval tak dlouho, jak sem si tenkrát přál! Náhle mě vyrušil zvuk. Zvuk jako když někdo dobíhá na poslední chvíli tramvaj. Zprvu jsem poslouchal s jakou přesností dopadají jednotlivé kroky, potom jsem ale zjistil, že se zvuk nabývá na hlasitosti. V tu ránu jsem se zhrozil, jedním rázem ze mne vyprchala všechna radost, úleva a pohoda a s tichým stenem jsem se vydal tunelem. Pozvolna jsem přešel do klusu, pak do sprintu a cítil jsem v žilách vroucí krev. Nepřestával jsem zrychlovat.
Kolem mě se občas mihla nějaká ta zrezivělá trubka, a když jsem se náhodou v úzké chodbě dotkl zdi, ulpěla mi na prstech lepkavá plíseň. Někdy mi v prudkém běhu uklouzla noha či jsem šlápl na nějaký předmět, snad kámen, vždy jsem však dokázal udržet své tělo v pohybu. Po několika krocích jsem byl vyčerpaný, ale strach mi nedovolil zpomalit. Zdálo se mi, že mé tělo ovládá nějaká jiná bytost. Po chvilce, jež se mi zdála být věčností jsem přece jen začal zpomalovat. Můj rozum převzal vládu nad mým tělem a dožadoval se vysvětlení, proč jsem se rozeběhl. Zastavil jsem.
Osud mi však zabránil odpočinout. S napětím jsem se zaposlouchal do skřípavého zvuku otevíraných železných dveří. Postupně se zužující paprsek měsíčního světla dopadl na mokrou podlahu ze směru, odkud jsem přišel. Paprsek zastínila temná postava. To už jsem pádil o život. S obrovským zaskřípěním se dveře zavřely a obrys postavy zmizel. Do mysli se mi vkradla myšlenka: ‚Co když odešel?‘ Tu jsem však vzápětí odmítl, protože jsem za sebou uslyšel dopadající kroky, jež se mi zdály čím dál bližší. Krev v žilách mi opět začala vřít a já běžel jak blázen. Byl jsem příšerně vyčerpaný, ale neustával jsem ve zběsilém úprku. Občas jsem zaslechl v rourách zachrčení tekoucí vody. Vzduch byl prosycen vlhkostí a pachem tlejících krys, které tu zanechala zbloudilá kočka.
Běžel jsem jistě několik hodin a pro překotné bušení krve se spáncích jsem nic jiného neslyšel. Zčista jasna jsem šlápl na nějakou podélnou věc. Ta věc však nezůstala na místě, jak jsem předpokládal, nýbrž v okamžiku, kdy jsem se o ní opřel levou nohou, se s celým mým chodidlem posunula směrem vzad. Výsledkem byl pád tak bolestný, že jsem se po dobu několika vteřin nemohl zvednout ze země. Silně jsem se udeřil do hlavy. V tu chvíli jsem všechno vzdal. Mé tělo zřejmě čekalo na jakoukoli příležitost k vydechnutí, a tak na mě nyní dolehla únava dolehla plnou vahou.
Byl jsem vyčerpán k smrti. Uvědomil jsem si, že už neslyším žádné kroky. Pocit odevzdanosti vystřídala naděje. Mělo to ale háček, neslyšel jsem totiž vůbec nic. ‚Ohluchl jsem?‘ ozvalo se mi v mysli. Vedle sebe jsem nalezl předmět, po němž jsem uklouzl. Byla to lidská kost! Odplazil jsem se jinam, ale narazil jsem další kosti. Zařval jsem a rozeběhl se. Po chvíli jsem shledal, že chodba stoupá. Ze začátku mírně až posléze jsem narazil na schody. Světlo. Ano, najednou jsem viděl své okolí a po chvilce, během které si mé oči zvykly na měsíční svit, jsem se mohl porozhlédnout. Chodba byla široká asi 2 metry a 2 a půl vysoká. Přede mnou vedly vzhůru strmé kamenné schody. Měsíční svit na nich vykouzlil zajímavý zelenkavý efekt. Rychle jsem vyběhl vzhůru a v hromádce suti spatřil vyvrácenou zohýbanou mříž. Byla tak zrezivělá, že jsem si myslel, že se při dotyku rozpadne. Opatrně jsem ji přelezl a ocitl jsem se na venku. ‚Konečně pryč z toho odpornýho tunelu!‘ pomyslel jsem si a zhluboka jsem se nadechl. Vzduch čpěl zatuchlinou. Zkrvavenou tvář mi ovanul prudký vítr. Stál jsem uprostřed jakéhosi dvora a okolo mě byly ze všech stran budovy. Vypadali velice omšele, okna byla rozbitá, dveře zničené, některé zataraseny přibitými prkny.
Poprvé po mnoha hodinách jsem začal rozumně uvažovat. V jednom okně jsem spatřil muže. Tipoval jsem ho na 40 let, měl velký tmavý klobouk, přes ramena přehozený hnědý plášť a opíral se o shnilý okenní rám. Zamával jsem na něj a on na mě něco zakřičel, ale já ho neslyšel. Byl jsem tedy opravdu hluchý. Na chvilku se sehnul, a když se znovu narovnal, měl v ruce pistoli. Pak jsem ucítil, jak do mého těla něco narazilo. Mou hrudí projela ostrá bolest. ‚Sakra,‘ řekl jsem si, ‚tak mě přeci jen dostali.‘ Od té chvíle si nic nepamatuju. Probudil jsem se zřejmě až po několika dnech. Ležel jsem na břiše pod spoustou harampádí a na mou nohu stékalo něco mokrého. Vykřikl jsem: ‚Já žiju!!‘ Zaslechl jsem psí štěkot. Majitel psa mi, díky bohu, zavolal záchranku a díky němu jsem naživu.“
Ighor
13. 02. 2005
Dát tip
Učitelku to asi taky moc nevzalo... :(

Alojs
14. 11. 2004
Dát tip
No... sám rikas, ze je to loterie a mne to jako horor vubec neprislo, protoze je to spise nejake psycho. a pak pointa.... budto mi unikla, nebo tady zadna neni. No, promin, tohle me nevzalo, ale drzim palce do budoucna

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru