Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jednorožcův bílý stín.

19. 12. 2004
2
0
1323
Autor
wazzup

***

Šero se nepozorovaně vplížilo do malé osady, skryté hluboko v horách, daleko od veškeré civilizace. Seamus procházel mezi sporými chatrčemi a sledoval jak ruch běžného života pomalu utichá. Přátelské hovory, smích a mečení koz a jiného dobytka ho doprovázely na jeho cestě k lesu.

Neodvážil se zajít daleko. Jen ke svému oblíbenému stromu. Vyšplhal na svůj posed a zaposlouchal se do ticha. Miloval tyhle chvíle klidu po práci doma a na statku. Rád se na chodil dívat…

V houstnoucím se šeru se mihl přízračně bílý stín. Srdce mu poskočilo, jako tolikrát. Nikdy se jich nenabažil. Tady, daleko od nebezpečí rozrůstajících se měst, žili poklidně. Nejspíš už poslední… pomyslel si Seamus. Jednorožci.

Zatajil se mu dech. Jen pár kroků od něj, snad na dosah ruky, pomalým majestátním krokem prošel hřebec, dlouhá hříva se mu vlnila na krku.

Bylo jich možná deset. Seamus to nevěděl přesně, jen zřídka se přiblížili k okraji lesa a byli nesmírně plaší. Seamus sem ale chodil už odmalička a s obdivem je pozoroval. Zvykli si na něj a on si byl jistý, že jednoho dne si ho i pohladí. Určitě má srst jak nejjemnější hedvábí, představoval si v duchu.

Před domy už hořely lampy, když se vracel. Dal ještě pusu malé sestřičce a se spokojeným úsměvem se oddal spánku.

 

*

Probudil ho hluk a křik. Slunko teprve nesměle vykukovalo zpoza vrcholků hor. Vyběhl na dvorek.

„Co se stalo, mami?“ zeptal se strachem v hlase, když uviděl uplakanou matku.

„Naše zvířata…“  řekla jen.

Běžel se podívat do stáje. Jejich jediná dojná kráva ležela na zemi, stěží dýchala a u nozder se jí objevovala bílá pěna. Nad ni klečel zamračený otec a hladil ji.

„Seamusi, běž se podívat vedle k Coltonovi, mám strach, aby to snad nebyla nějaká dobytčí epidemie…“

Seamus na nic nečekal a vyběhl na cestu. Srdce mu zděšeně bušilo a hrůzou ledový ruce se mu třásly, když klepal na vrata.

Zděšený výraz jeho souseda potvrdil jeho nejčernější obavy. Dobytek začal umírat po celé vesnici. Krávy, kozy i koně…

 

*

Příhodně krvavé slunce se začalo schovávat za kopce. Seamus byl vyčerpaný. Celý den zachraňovali, co se dalo… I tak už podstatná část jejich jediného živobytí pomřela. „To je hrozný, to musí být zlý sen…“ říkal si, když se vracel domů. Překvapilo ho nezvyklé ticho a vylidněnost. Nikdo nemá náladu se teď vybavovat na ulici…

Stál už na prahu domu, když jím jako meč projelo hrozné poznání. Jak mohl zapomenout! Se srdcem v krku se rozběhl k lesu. Jednorožci! Musí zjistit, jestli jsou v pořádku.

Píchalo ho v boku a sotva popadal dech, když se konečně dostal k lesu. Zarazil se a zmateně sledoval dospělou a váženou část vesnice jak jdou k lesu s pochodněmi.

„Co-co chcete dělat?“ vyrazil se sebe.

„Vždycky jsem říkal, že je špatný trpět tady ty… divný tvory! Vidíš, teď nás Bůh trestá a  zabíjí náš dobytek, to kvůli nim, musíme je zničit!“ vykřikoval zlostně farář.

„To nemůžete!“ vzlykl Seamus.

„Vrať se domů! Hned!“ rozkázal mu otec, jdoucí rovněž v průvodu.

Seamus však sebral všechny síly a co nejrychleji běžel k lesu. Naštvaný dav lidí nechal za zády. Tentokrát se nezastavil a běžel dál do lesa.

Klopýtal mezi vyvrácenými stromy a pařezy. Otočil se. Zahlédl žlutý plamen ohně, jak olizuje první stromy.

Běžel dál. Takhle daleko nikdy nebyl, ale nevnímal vlastní strach. Před ním se najednou otevřela mýtinka porostlá mechem a trávou jako nejjemnějším kobercem, v potůčku na její straně zurčela  křišťálově průhledná voda. Na Seamuse najednou padla atmosféra naprostého míru, který tohle místo vyzařovalo. Zastavil se, ztěžka lapal po dechu a rozhlížel se v houstnoucím šeru.

Uviděl je. Jako bílé přízraky, leželi v trávě či postávali kolem. Seamus je chvíli jen tiše pozoroval a cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Musí je zachránit, miluje je…

S odhodláním a strašným řevem mezi ně vběhl, zuřivě mávaje rukama. V nastalém zmatku a zděšení vyběhl jeden jednorožec přímo k němu, div ho nesrazil. Seamus zděšeně pozoroval, jak ostatní běží za ním – přímo k plamenům.  Jen dva – onen mohutný hřebec a štíhlá něžná kobylka tryskem vyrazili opačným směrem.

S nabytou nadějí se Seamus vydal za nimi. S křikem hnal ty dva krásné tvory mezi stromy dál… pryč od zničujícího žáru.

Zděšené pohlédl před sebe. Rudá záře tančila mezi stromy nedaleko od nich. To ne…

Seamus v šoku přehlédl kořen, který se mu připletl pod nohy a tvrdě padl na zem. Vše kolem se otočilo kolem dokola a on se propadal to temnoty…

S trhnutím se probral zpátky do reality. Ležel na tvrdé zemi a nedaleko slyšel praskat hořící kmeny.

Zaostřil. Stál vedle něj! Hlavu skloněnou a stříbrný roh téměř na dosah. Seamus s vypětím zvedl ruku a roztřeseně ji k němu natáhl. Jednorožec couvl a běžel pryč. Seamus viděl jak proběhl rostoucí ohnivou clonou pryč z lesa, kde na něj čekal druhý bílý stín, a společně spěchali pryč.

Vysíleně zavřel oči a upadl do bezesného spánku.

 

 

 

 

 

***

V Plymouthu se konaly trhy. Jako pokaždé se sjeli nejbohatší obchodníci z nejbližšího okolí, stejně jako davy lidí z blízkých osad a vesnic. Prodávalo se tu všechno, od vzácných látek, bylinek, po slepice a koně. Vesničané smlouvali, hádali se, strkali a obchodníci si mnuli ruce.

Stranou od všeho, až za hradbami bohatého města, seděl znuděně mladý muž.

„Koupil jsem máti tuhle skvělou látku, bude nadšená… mají tady tolik skvělých věcí… Alane, posloucháš mě vůbec?“ rozčiloval se kamarád sedící po jeho boku.

„Jo, máš pravdu, tyhle trhy jsou šílený…“ přitakal bezmyšlenkovitě Alan, ale dál se díval do míst, kde se mu zdálo, že něco zahlédnul.

„Nede, koukni“ šťouchl do něj vzrušeně Alan a ukázal na pole před nimi, kde se rýsovaly dva bílé obrysy.

„To jsou… koně…“ řekl překvapeně Ned

„Ale jací…!“

„Bílí…“ řekl Ned bez zjevného zájmu.

Alan sledoval dva zářivě bílé koně, klopýtali s hlavami svěšenými, určitě znaveni.

„Nede,“ zašeptal vzrušeně Alan, „doběhni pro nějaký lano…. Dělej!“ dodal, když viděl, jak váhá.

Až překvapivě rychle se Ned vrátil, za ním v závěsu běžel malý, možná osmiletý klučina a držel lano. Alan si vzpomněl, že už ho tenkrát zahlédl u ohrady s koňmi.

„Sakra, ale potřebujeme dvě… no, to je jedno, vybereme toho statnějšího, jdeme.“

Opatrně se přibližovali a chlapec vzrušeně radil:

„Musíš mu tu smyčku přehodil přes hlavu kolem krku a pak ho hlavně nepustit, až se bude vzpínat, táta to tak vždycky dělal…!“

„Chlapče…“

„Tony, pane“

„Tony… sklapni!“

Byl už jen pár kroků od nich, když se konečně pohnuli. Klisna se zvedla a na vratkých nohách se rozběhla  po poli směrem k lesu, ale samec dál stál a vyzývavě je pozoroval.

Alan se připravoval na náročný odchyt, kůň však jen couval a při přehození oprátky kolem krku se vůbec nevzpínal. Nemá už sílu bojovat, pomyslel si spokojeně Alan.

„Ten je krásnej!“ rozplýval se  Tony a nadšeně poskakoval kolem.

„Už můžeš jít, Tony! Děkuju“ rozloučil se s ním nekompromisně Alan a vedl si svou kořist k městu. Otočil se a s lítostí ještě zahlédl druhého koně, jak zmizel za horizontem.

 

*

„Už jedeš domů?“ zeptal se překvapeně Ned o den později.

„No jo…“ přikývl Alan. „Myslím, že tenhle trh nakonec předčil moje očekávání.“ Usmál se.

Nasedl na svého vraníka a bílého krasavce si vedl na provaze.

Je to krásnej koníček… budu mu říkat Sid, pomyslel si, když se vydal na cestu.

 

 

 

 

 

 

***

Léta plynula a Seamus sledoval jak na spáleništi vyrůstá nová tráva. Na místě, kde stával les, se teď rozprostírala louka, kam často chodíval pást dobytek.

Bylo poledne. Seamus přiběhl domů, kde ucítil maso.

„Miláčku, dneska máme pečínku.. ty jsi zlato!“ políbil manželku na tvář. Synka, ležícího v postýlce pohladil po vlasech zrovna tak tmavých jako jeho.

S povzdychem usedl a dal se do jídla.

„Nechutná ti?“ zeptala se ustaraně mladá manželka Nancy.

„Ano, je to výborné… jen jsem se tak zamyslel… zavzpomínal…“

Nikdy na ně nepřestal myslet. Vzpomínky na tu noc ho pronásledovaly ve snech. Cítil v nich žár plamene a před očima měl pořád jednorožce, který stál tak blízko, na dosah…

Musel přestat vzpomínat, tolik to bolelo. A nikdo už to nevrátí.           

Vzdychl si. „Miláčku, zítra odjíždím… V Plymouthu se budou zase konat trhy, tak nám dokoupím nějaký zásoby….“

Umyl si ruce a pořád zamyšlený si vrátil do práce.

 

 

 

 

 

 

***

Po dlouhé cestě dorazil Seamus konečně do Plymouthu. Proplétal se davy lidí a přes jejich hlavy si prohlížel vystavené zboží. Postupně lidí, stejně jako stánků, ubývalo. Seamus šel dál, dlažbu vystřídala bahnitá cestička, která ho zavedla k ohradě. Ve výběhu se pásla desítka koní.

Seamus se opřel o dřevěnou ohradu a zamyšleně je pozoroval. Sivý hřebec přišel až k němu a nechal se poplácat po krku.  Hezký, pomyslel si, ale chybí mu vznešenost a ladnost.

„To je moc hezkej kůň…“

Seamus sebou trhl a usmál se na tak patnáctiletého chlapce.

„Ale už jsem viděl krásnější…“ dodal chlapec spíš jen tak pro sebe.

„Jestli  přemýšlíte o koupi, otec má na trhu ještě další koně, jestli už jste je viděl…?“

„Ne, děkuji… leda, že byste měli ty, po kterých toužím…“

„A to jsou jací, pane?“  zeptal se chlapec se zájmem.

Seamus zaváhal. „Jednorožci,“ řekl.

Chlapcovi spadla údivem brada a oči se mu rozšířily.

„Ne, já jen tak žertuji,“ zasmál se Seamus neupřímně.

„Já musím jít pomáhat otci.. nashle…“ omluvil se spěšně chlapec a rozrušeně se otáčeje, běžel směrem k hlavnímu trhu. Seamus jen zavrtěl hlavou nad vlastní hloupostí.

 

*

Seamus byl vyčerpaný a chystal se najít nějaké ubytovaní a co nejrychleji jít spát. Kvůli dlouhé cestě a náročnému dni na tržišti se sotva držel na nohou.

„Dobrý den...“

Seamus se otočil a viděl, jak ze stínu vystoupil onen chlapec od koní.

„Víte, já…“ začal nesměle. „Možná vím, jakého koně hledáte, pane…Viděl jsem dva.. krásnější než jakýkoliv z našich. Byli bílí jako nejčistší sníh, s bílou dlouho hřívou… mohli by to být ti vaši jednorožci, pane?“

„Kdys je viděl chlapče?“ zeptal se Seamus a dech se mu zatajil.

„To už bude šest, sedm let. Tenkrát si ho nějaký muž chytil. Byl z Highwealdu, říkal… ten druhý kůň utekl…“

Seamus se zamyslel. Má stopu, kde ho hledat… srdce mu vzrušením bušilo… nesmí tuhle šanci promarnit.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“

„Tony, pane.“

„Co říkáš tomu, kdybych si tě najmul jako pomocníka a stal by ses mým společníkem na cestě do Highwealdu?“

Tonymu se rozzářily oči. „Ano, bude mi ctí, pane!“

„Seamus. Tak, běž spát a zejtra osedlej koně, vyrazíme hned za svítání.“

 

*

Seděl v nuzném pokoji na slaměné posteli. Deka rozkousaná od myší byla cítit zatuchlinou. Otevřel okenice a vpustil do pokoje vlažný noční vzduch. Zadíval se na temnou ulici pod sebou. Najednou pocítil hrozný stesk po domově a jeho milované Nancy a synáčkovi. A přitom ta spalující touha znovu spatřit tu bílou čistotu a ladnost… svalil se na postel a do očí mu vhrkly slzy. Půjde za ním, už se rozhodl.

 

 

 

*

Brzy zrána, když obchodníci teprve začali vystavovat své zboží na další úspěšný den trhu, přiklusal Tony na starém valachovi na smluvené místo.

„Připraven k cestě“ hlásil Tony a z očí se zračila radost a touha po dobrodružství.

„Tak vyrazíme!“

Plymouth se svým každodenním ruchem nechali za sebou. Mlčky míjeli zelené louky a husté lesy. Seamus se ve vzpomínkách vracel k době, kdy je každý den pozoroval a představoval si, jaké to bude, až ho znovu spatří…barvitě si ten okamžik stále znova vykresloval ve své fantazii do dokonalosti.

„Seamusi, co když ho vůbec nenajdeme, co když je už mrtvý, nebo může být stovky mil daleko…“ zeptal se Tony. Dlouhá cesta ho nudila, rozhodně to nebylo dobrodružství jaké si představoval.

„Musíme doufat, Tony. Když ho nenajdu v Highwealdu, půjdu hledat dál a dál… Není mrtvý, to vím.“

„Potom tedy půjdu s tebou. Však sám by ses na cestě nudil. A já ti chci pomoct… také chci vidět jednorožce…“ v hlase měl zase to nadšení.

Seamus se jen shovívavě usmál. Brzy se mu začne stýskat po domově, rodině a jeho koních. Vždyť je to ještě dítě.

 

*

Třetí den zrána, když slunce ještě nezačalo hřát se pod nimi objevila malá víska. Pár chalup, kostelík a pár drobných políček v okolí.

„Tak to je Highweald?“ optal se Seamus.

„Ano… moc se nezměnil, co jsem tu byl naposled.“

„Tady nebude těžké ho najít.“ Řekl spokojeně. „Tak jedem!“ usmál se povzbudivě na Tonyho a pobídl koně ke klusu.

 

 

 

 

                                          ***

 

Alan se probudil překvapivě brzo. Hlava mu bolestivě pulzovala a z pachuti piva, kterou pořád cítil v puse, se mu zvedal žaludek. To zas byla včera noc…

Ztěžka se dovlekl do kuchyně.

„No ty vypadáš!“ zakřičela na něj jeho žena. „Včera večer si ani nenakrmil zvířata! Co to jsi za hospodáře, jediný co umíš je vysedávat u piva, je mi z tebe špatně!“ spustila hystericky proud nadávek a výčitek. S Alanem to vůbec nehnulo, tohle už znal nazpaměť.

„Slyšíš, běž aspoň nakrmit ty zvířata, bezcito!“

Alan se nakonec dopotácel do stodoly. Vrata otevřel dokořán a vstoupil. Krávy už hladově bučely. Jeho bílý koník Sid ho vyčítavě sledovat. Alan přistoupil k jeho stáji a zadíval se na něj.

„Nečum na mě, jako bys tomu nerozuměl!“ Zakřičel vztekle. Sid se ani nepohnul. Alana Sid přiváděl k šílenství. Pořád ho jenom tak tajemně sledoval… Alan u něj dřív sedával a přemýšlel, jaké tajemství skrývá a co je na něm tak zvláštního… fascinoval ho… Ale pak ho začal nesnášet. Mstil se mu, protože ho nikdy neprokoukl.

Na cestě u stodoly uslyšel dusot kopyt. Ohlédl se a spatřil dva cizince na koních, z nichž jeden byl mladý kluk.

Zastavili se a oba zvědavě zírali do stáje. Alan vztekle vyšel ven a zabouchl vrata.

„Dobrý den přeji“ zavolal přes plot cizinec.

„Brej“ zabručel Alan a chystal se vrátit domů.

„Jmenuji se Seamus, tohle je Tony. Jsem chovatel koní. Váš kůň je opravdu krásný. Rád bych si od vás koupil, co říkáte?“ volal za ním spěšně.

„Vraťte se odkaď jste přišli, já koně neprodávám!“ procedil Alan mezi zuby.

„Dám vám za něj pět zlatých!“

Alan se zarazil. Pět zlatých, za to by koupil dvacet takových koní… Ne, to se nestane.

Otočil se zakřičel. „Táhněte pryč, Sid je můj – můj, slyšíte!“

„Co se děje, Alane?“ objevila se ve dveřích jeho manželka.

„Nic, vrať se zpátky!“

„Nabízím vašemu muži pět zlatých za toho krásného bílého koně!“ nedal se odbýt Seamus.

„Alane…“ zašeptala naléhavě a zoufale se na něj podívala. „My ty peníze potřebujeme.“

„Neslyšeli jste? Vypadněte!“ Alanovi rozčílením naskočila žíla na krku a sotva popadal dech.

„No dobře, my půjdeme. Myslím, že bysme se mohli utábořit tam u rybníka, vypadalo to tam moc hezky, co myslíš, Tony“ řekl ještě Seamus schválně nahlas a s Tonym po boku se vydali dál.

 

*

Seamus seděl zachumlaný v slabé dece a pozoroval skomírající ohýnek. Tony pospával opřený o jeho rameno.

„… Nakonec mě z toho lesa zachránili. Na těle mám ještě teď jizvy od popálení. Druhý den mezi ohořelými pahýly stromů ležely jejich mrtvoly, byl to hrozný pohled…“ dokončil Seamus vypravování a úkosem se podíval na Tonyho. Nespal. V slabé záři ohně se v jeho očích zaleskly slzy.

Seděli mlčky, oba ponořeni do svých myšlenek, když zaslechly kroky a šustění trávy. Seamus vyskočil na nohy. Uviděl přicházející postavu a srdce se mu bláznivě rozbušilo. Vedla ho s sebou!

Došla na pár metrů od nich. Po hodný chvíli, kdy konečně odtrhl oči od bílého bodu ve tmě, se podíval do tváře ženě, která ho přivedla. Pod okem se jí rýsoval temný kruh.

„Prodám vám ho. Já už se nemůžu dívat na to, jak s ním zachází.“ Zašeptala plačtivě. Vrazila mu do ruky uzdu.

„Prosím.. potřebuju peníze. Chci odejít, pryč z Highwealdu, už tu nevydržím.“ Žádostivě natáhla ruku.

Seamus jí na dlaň vysypal pět zlatých mincí.

„Děkuju“ řekl upřímně.

„Odejdu hned. Ještě než se zbudí!“ zajíkala se žena. „Sbohem. A postarejte se o něj.“ Kývla směrem ke koni a co nejrychleji zmizela ve tmě.

 

 

*

„To je jednorožec?“ zeptal se Tony s posvátnou úctou. Seamus jen mlčky kývl.

„Vždyť nemá roh!“ zklamaně vydechl Tony.

„Jen ho nevidíš.“  Usmál se Seamus. „Pouze ve svém přirozeném prostředí, když se cítí bezpečně, ho můžeš vidět.“

Seamus k němu přistoupil. Žaludek se mu úzkostlivě svíral, když položil roztřesenou ruku na jeho šíji. Seamus ucukl, když se jednorožec pohnul, ten však došel až těsně k němu a sklonil hlavu. Seamus cítil jeho horký dech na rameni. Šťastně se zasmál a přitiskl se k němu. Hladil ho po sametově hebké srsti a poslouchal tlukot jeho srdce. Stáli tam dlouho, uprostřed noci, jako dva milenci v obětí.

„Musíme zmizet, pospěš Tony!“ probral se konečně Seamus. Tony zamrkal, jako by se právě probudil z transu a rychle sbalil věci. Seamus sundal jednorožci oprávku a nasedl na svého koně.

„Ale vždyť… uteče“ vydechl Tony.

„Neuteče. Myslím, že mě poznal.“ Řekl prostě Seamus. „A nasedej, čím dřív budeme pryč tím líp.“

Tentokrát se vyhnuli hlavní stezce vedoucí skrz celou vesnici. Šli oklikou, kličkovali v lese a z povzdálí sledovali chalupy topící se ve tmě a tichu.

Seamus uslyšel křik nesoucí se nocí. „Počkej…“ zarazil Tonyho a poslouchal.

Pohlédl za zdrojem hluku. V temném obrysu poznal Alanovu chalupu. Ženský křik a pláč se mísil s hrubým řevem muže.

Seamus seskočil z koně.

„Nechoď nikam!“ zašeptal úzkostlivě Tony. „Pojď, pojedeme pryč!“

„Zůstaň tady, já se hned vrátím!“ přikázal mu nehledě na jeho prosby.

Rychle běžel tmou až dosáhl polorozpadlého stavení a hlasy stále sílily. Přeskočil nízký plot a rozrazil chatrné dveře.

Alan ztuhl překvapením a podíval se mu do tváře. V očích se mu zračila nepříčetnost.

„TY… Vrať my mýho koně, slyšíš!“ Popadl flašku povalující se poblíž a vrhl se s ní na Seamuse.

„Alane, ne!“ jeho žena, s tvářemi mokrými od slz a rozraženým rtem, mu skočila po ruce a snažila se mu flašku vzít.

Událo se to hrozně rychle. Jednu chvíli Seamus zahlédl nůž na maso ležet na polici nedaleko, druhou už viděl Alana jak se blíží s láhví v ruce a vražedným výrazem ve tváři…

 

Seamus zhluboka dýchal, tma před očima se rozplynula a on si teprve uvědomil co vidí. Na špinavé podlaze ležel Alan, dlouhý nůž vražený do břicha. Kaluž krve pod ním se zvětšovala a jeho oči nabyly nepřítomného výrazu.

První se probrala Alanova žena. Popadla Seamuse za rukáv: „Pojďte… pojďte, musíme rychle utéct!“

Vyběhli před barák a vlahý noční vítr Seamuse probral úplně. „Kam chcete jet?“

„Pojedu na jih, pár mil odtud bydlí sestra. Zdržíme tam a pak pojedu dál, budu hledat místo, kde se usadím.“

„Jak se tam chcete dostat.?“

„Nevím.. to nevím..“ řekla a v jejím hlase byla známka zoufalství.

„Pojďte, dám vám svého koně, s Tonym si vystačíme s jedním.“

Doběhli k Tonymu, který se šťastně usmál, když zase spatřil Seamuse živého.

„Počkejte, vemte si mého koně!“ vyhrkl Tony, když se dozvěděl, co se stalo. „Zachráníte mu tím život, otec ho chce stejně utratit, jen co se vrátím…“

Žena šťastně nasedla na už staršího valacha. „Děkuji. A hodně štěstí!“ Pobídla koně a dusot kopyt brzy pohltila tma.

 

*

Cesta nazpátek jim trvala přes týden. Vyhýbali se cestám a bloumali po lesích. Jednorožec šel s nimi. Někdy ho nespatřili celý den, ale přesto cítili jeho přítomnost. Sledoval je. Večer když uléhali ke spánku, přišel až těsně k nim. A konečně ho spatřili v celé kráse. S dlouhým stříbrným rohem.

Osmého dne Tony došel ke kraji lesa a smutně se zadíval před sebe.

„Podívej Seamusi, Plymouth… Jsme zpátky…“

„Ty jsi zpátky. Přede mnou je ještě dlouhá cesta. Musím přece najít samici.Ta, co tenkrát utekla.“
Tony se na něj udiveně podíval.

„Ty ji chceš najít? To je ale.. nemožný!“

„Kdepak, on mě povede. Najdeme ji spolu.“ Kývl směrem k jednorožci, který je moudře pozoroval z povzdálí.

Tony se dlouho nerozmýšlel. „Půjdu s tebou!“ pronesl rozhodně.

„Ne, Tony. Ty patříš sem,“ kývl hlavou k městu rozprostírajícímu se pod nimi, „… domů!“

„Seamusi, já chci…“ velká slza se skutálela po Tonyho tváři.

„Promiň, Tony. Vrať se domů… Děkuju za všechno.“

Tony rozpačitě postával a váhal. Pak Seamuse pevně objal. Slzy utřel do ušmudlaného rukávu.

„Tak teda sbohem.. a hodně štěstí!“ Rozloučil se a pomalým krokem se vydal k městu.

„Třeba nás osud ještě někdy svede dohromady!“ řekl povzbudivě Seamus.

„Snad..“ zadoufal Tony a naposledy mu zamával.

 

*

Seamus se vydal dál do lesa. Kráčel bok po boku s přízračným bílým stvořením. Vzpomněl si na svou ženu Nancy a jejich syna. Stesk mu bolestivě projel celým tělem. Šel ale dál, pln odhodlání a naděje. Najde ji. A pak se vrátí s párem posledních jednorožců ke své rodině. Budou žít dál v klidném údolí schovaném od civilizace spolu s těmito nádhernými tvory. Stejně jako dřív. A můj syn, pomyslel si Seamus, je bude každý den chodit pozorovat…


chicoria
19. 12. 2004
Dát tip
Moc hezké, tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru