Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kočičí princ Artuš aneb Jak to všechno začalo

09. 01. 2005
5
0
2293
Autor
wazzup

Další naivní vypravování bez přílišného děje a pointy:) A budou další! tak se těšte:)

Mamka se vždycky rozčiluje: „Já to nechápu, já toho kocoura krmím, rozmazluju, pečuju o něj a stejně má nejradši tebe. Jak ty to děláš?“

Jak to dělám? Nejspíš nás spojuje naše tajemství…

 

 

Na den, kdy jsme si měli malého kocourka přivést domů, jsem se těšila týden dopředu. Původně jsem chtěla psa, ale nakonec jsem se musela smířit s kočkou.

Seděli jsme tenkrát v obýváku a uprostřed na koberci sedělo malý modrý kotě.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptal se brácha na to, co už všem delší dobu vrtalo hlavou. Vyměnili jsme si bezradné pohledy.

„To tejdne mu koukejte vymyslet jméno, jinak ho pokřtíme na Kocoura a bude!“ pohrozil taťka.

Byl to ten nejvznešenější kocourek, kterého jsem kdy viděla. Procházel se na ještě vratkých nožičkách a i ze své výšky pár centimetrů se na všechny dokázal dívat pěkně z vrchu. Jména typu Mourek či Ťapka jsem hned zavrhla. Ne, osobnost jeho formátu potřebuje pořádný jméno.

S večerem se objevila otázka, kde bude kocourek spát. Vyřešil to po svém. Zabral půlku mého polštáře a s tichým předením spokojeně usnul.

 

Uprostřed noci jsem nečekaně vzbudila. Mohl za to zvláštní pocit, jako když mě někdo pozoruje. Až mě z toho mrazilo.

„Čičí..“ volala jsem a rozespale mžourala před sebe. Srdce se mi rozbušilo, když se temný stín u dveří pohnul a já v něj poznala lidskou postavu.

Zdá se mi to? Nebo je to duch…. Nebo zloděj?

„Ne, nekřič, prosím!“ snažil se mě zoufale uklidnit.

Plně probuzená jsem si prohlídla v slabém světle pronikajícím skrz žaluzie. Byl určitě vyšší než já a tipla bych ho na dvacet let. Nervózně se na mě díval a já si všimla, že má moc hezký oči. Mandlový a trochu zešikmený. A nepřirozeně velký zorničky.

„Kdo seš?“ zeptala jsem se už relativně klidná.

Posadil se vedle mě na postel. Vzdychl si a dlouze se odmlčel.  „Artuš.“  Odpověděl prostě a usmál se.

„A co tady proboha děláš?“ Hlavou se mi honilo spoustu možností. Uprchlý vězeň, bezdomovec, třeba i ten lupič…?

„Řekl bych, že tady teď bydlím.“ Zálibně se rozhlížel po pokoji.

Došla mi trpělivost. „Okamžitě řekni, kdo seš a  co chceš, nebo zavolám naše!“

„Nerozčiluj se. Já jsem přece tvůj kocour… Napůl, teda. Jen ve dne. V noci jsem Artuš.“

„Něco jako princ Artuš zakletý zlým čarodějem do kocoura?“ ušklíbla jsem se.

„Sám bych to neřekl líp.“ Řekl vážně.

„Chceš snad políbit a vysvobodit?“

„Ne,“ zase tak mile usmál, „vlastně jsem si chtěl jenom popovídat.“

Rozhostilo se ticho, jen hodiny na zdi tupě tikaly. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. „To je blbost!“

Vstal a protáhl se. „Jen jsem to zkusil.“  Před mýma očima v okamžiku zmizel. Nevěřícně jsem zírala na kotě sedící místě, kde ještě před chvilkou stál.

Zavrtala jsem se pod peřinu a snažila se na nic nemyslet.

 

 

Když ráno začal řvát budík, nemohla jsem si ani vzpomenout, kde jsem a co se děje. Podívala jsem se vedle sebe. Na prostěradle tam spal stočený v klubíčku kocour a budík ho vůbec nevyváděl z míry.

Zavrtěla jsem hlavou. To jsou ale blbý sny. Ale nepříjemný pocit zůstával.

„Už jsem vymyslela jméno!“ oznámila jsem všem u snídaně.

Po chvilce dramatického ticha jsem jim ho prozradila. „Artuš!“

Všichni se na mě zděšeně podívali. „Co ti ten kocour udělal?“

„Tak myslím, že se bude jmenovat prostě Kocour a uděláme nejlíp.“

„Jmenuje se Artuš a opovažte se mu tak neříkat!“ Uraženě jsem popadla rohlík vrátila se zpět do pokoje. Hádkou končí skoro každá naše ‚diskuze‘. Vytáčí mě každičký jejich slovo.

Do školy jsem vyrazila s náladou pod bodem mrazu. Celou cestu jsem šla mlčky, zatímco holky vesele probíraly kluky a drbaly všechno možný. Jak já ty jejich řeči nemůžu vystát!

Jsem alergická na převážnou většinu naší třídy, na afektovanej smích třídní krásky, na to jak většina holek podlejzá klukům a jak si všichni hrajou světačky a na královny diskoték. Asi jsem ztracenej případ.

 

Den se neuvěřitelně vlekl. Dlouho do noci jsem seděla u počítače a přemýšlela. Artuš spal v křesle u okna. Hodiny ukazoval jednu ráno, naši spali a barák se topil v tichu. Byl to jenom sen…

„Artuši? Taky bych si vlastně chtěla popovídat…“ Slova se zvláštně rozplynula ve tmě a já si připadala jako pěkná trapka.

Artuš se však probral, seskočil z křesla a v mžiku tam místo něj stál mladík ze včerejší noci. Celej zářil nadšením. „Vždy k dispozici!“

Sedli jsme si naprosti sobě na koberec. „Ty si fakt princ?“ zeptala jsem se s obdivem.

„Tos řekla ty.“ Odpověděl vyhýbavě.

 

 

Pro mě to je princ. A po jediný noci se stal i mým nejlepším přítelem. Jako bych ho znala odjakživa…

Už se těším na večer!


pettik
03. 03. 2005
Dát tip
Dvakrát lepší než jednička...bude trojka třikrát lepší? Škoda že nejdou poslat dva tipy:)

Jeheheman
13. 02. 2005
Dát tip
no jo a takhle to začalo:o)

Alojs
23. 01. 2005
Dát tip
Mas tam zbytecny chybky, ale jinak je to hodne dobre. Libi se mi ta atmosfera, mysleni hlavni hrdinky a pak i to, ze nakoukavas i mimo prostory bytu, ze nakousavas skolu apod. *

vesuvanka
11. 01. 2005
Dát tip
To je moc hezký pohádkový příběh.... modrý kocourek - určitě britský - jméno Artuš mu sedne jako vyšité.... TIP

Aika
09. 01. 2005
Dát tip
jestli já už tohle někde nečetla:-) moooc hezký :-)

Ettelea
09. 01. 2005
Dát tip
..a já na další díl (prosím prosím pošli mi avízko až bude ;)

wazzup
09. 01. 2005
Dát tip
jasně, pošlu:)

fungus2
09. 01. 2005
Dát tip
Líbilo.**

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru