Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Klid před bouří

18. 04. 2005
3
0
2715
Autor
Augustus

Nevěděl jsem již, jak vyjádřit své pohrdání krátkými povídkami typu výkřik, a tak jsem jednu napsal.

„Strom žije dál, strom žije dál…!“

úryvek z písně Hany a Petra Ulrychových Javory


Obvyklé počasí pro toto místo. Bylo zima, mráz zalézal za nehty a vůbec všude možně, přičemž nejvíce dorážel na tváře jako pohlazení jistého neosobního chladu, jenž jakoby ani nebyl z tohoto světa – pohlazení milované ženy nemilovaného muže.
Nebesa důstojně zešedivěla, avšak větší část svého jasu si ponechala, vědoma si své povinnosti ke skutečnosti. Možná chtěla být pestře barevná, kdoví. Tak se aspoň pokryla drobnými o něco tmavšími šmouhami mraků. Tato malá revolta proběhla bez větších potíží či následků. Stromy se v lehkém vánku letmo dotýkaly větvemi. K idyle tomu místu mnohé chybělo, ale byla v něm něha a to stačilo. Jedinými narušiteli by se mohly zdát dvě hlučné děti hrající si u potoka se štěnětem. Na druhou stranu zde neměly co narušovat.
Vydržel tam stát a jen se tak dívat celé hodiny. Stával tam uprostřed, když se mezi lidmi cítil vně. Miloval tu krajinu, byla jeho domovem i odrazem jeho duše.
„Co tu hledáš?“ zeptala se s úsměvem, kterým obratně zakryla netrpělivost.
„Harmonii,“ vydechl a pohlédl směrem k lesu. Tam někde bylo jejich místo – mýtinka, kde se milovali na hebkém mechu. Dnes však na to bylo moc zima. Příliš mnoho chladu.
Obloha pomalu začínala tmavnout. Dělo se to přes nepatrnou změnu odstínu, jež se jen stěží dala postřehnout. Vánek, který šuměl v korunách a rozechvíval listy, nenápadně zesiloval. Děti se s vřískotem vracely domů, štěně přeskočilo potok tak nemotorně, že si zamáchalo zadní tlapky. Komentovalo to překvapeným kvikotem.
„Přijde bouře.“
„Já vím,“ odpověděl, když hladil kůru osamělého stromu.
„A ty se jí bojíš.“
„Ne.“ Bát se rozhodně nebylo to správné slovo. Políbil kůru, suky jsou jako oči.
Bouře, která pak přišla, patřila k těm největším. Hrála si se stromy jako by to byly pouhé loutky. Na jejím samém začátku stál jeden jediný muž. Lámala prastaré dřevo a točila s ním v šíleném víru. Nikdo by neřekl, že ten muž stál celou dobu uprostřed. A bouře zuřila. Zdálo se, že vše zničí a nic po ní ne(z)bude. Vzala toho mnoho. Někomu všechno.


* * *

Obloha se oblékla do smuteční šedi, neopomněla však posloužit světu jasem . Dva mladí lidé šli k lesu na procházku, drželi se za ruce. Mladí lidé se rádi procházejí, obzvláště když jsou dva. Stejný strom. Stejný muž. Sám. Vypelichaný pes se dobelhal ke kořenům a s provinilým výrazem zvedl namáhavě tlapu. Nemohl se udržet, byl již hodně starý.
„Přišel o hodně větví a blesk ho pořádně rozčísnul. Škoda ho,“ hodnotil kriticky mladík. Opravdu, takřka přes celý kmen až ke kořenům se táhla začernalá jizva.
„Ještě se zelená, trumbero,“ zasmála se dívka.
„Znám jedno místo obrostlé mechem,“ odpověděl muž, který hladil pahýly větví a zjizvenou kůru stromu.
Mladík lišácky mrkl na dívku, kterou okamžitě polil ruměnec. Vyrazili společně k lesu a nechali a nechali podivína podivínem. Starý pes se položil ke kořenům, protože je prostě jedno, kde zemře.
„Strom žije dál,“ řekl muž, naposledy políbil obolavělými rty spálenou kůru a otočil se k odchodu. Neplakal, jelikož již neměl žádné slzy a ostatně jich ani nebylo třeba. Byl rád, že alespoň něco zbylo.
Cestou potkal spěchajícího mravokárce:
„Kam se tak ženeš?“
„Odstranit mladým vše špatné z cesty, aby je to nezkazilo.“
„Zárodky zla si neseme v sobě,“ odpověděl ironickým vědoucím úsměškem muž.
Nato vzal mravokárce do ruky hůl, aby ho zabil, neboť jej poznal. Ale zahlédl odlesk bouře v jeho očích, vyděsil se a utekl.


Augustus
02. 08. 2005
Dát tip
Velice Vám všem děkuji! Upřimně řečeno jsem tak kladné reakce vůbec nečekal, spíše naopak. Možná právě proto potěšily o to více. Milá Leasi, pokud ze Tvého zapřemýšlení vzejde nějaká interpretace, budu velmi zvědav na Tvé závěry. Pokud ne, nic se neděje. Každopádně se měj nááááááááádherně a pozdravuj ode mne svého chlupatého miláčka!!! Afranat. To máš tedy pravdu.

Afranat
03. 05. 2005
Dát tip
přidávám se k supizmovi, tipuju*

supizmus
20. 04. 2005
Dát tip
tak to je docela úlet

Augustus
19. 04. 2005
Dát tip
Děkji za vyjádřený názor. Kvikot beru jako poněkud hlasitější zakňučení. Pokud jsi někdy měla štěně, tak jistě víš, o čem píši. S tou oblohou jsem popisoval to, co jsem jednou u nás viděl. Bylo zataženo, ale slunce místy prosvítalo přes šedivé mraky. Ty nebyly příliš husté a tak bylo kupodivu docela jasno. Světlo pronikající skrz takové mraky dávalo všemu takřka ocelový nádech.

Nicollette
18. 04. 2005
Dát tip
připomíná mi to antické drama, tim mravokárcem, jako deus ex machina jsou tam teda pozorovatelské perličky: štěně přeskočilo potok tak nemotorně, že si zamáchalo zadní tlapky. Komentovalo to překvapeným kvikotem. Obloha se oblékla do smuteční šedi, neopomněla však posloužit světu jasem mno... :o)

Nicollette
18. 04. 2005
Dát tip
btw, sem snílek a fantaziotvůrce, ale chtěla bych vidět, jak štěně kvičí :o)))))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru