Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ani ve smrti... kapitola 1. část 1.

19. 06. 2005
1
0
1293
Autor
Saidhi

  Slunce majestátně plulo po obloze a z té nebeské výšky shlíželo na vrcholky hor, oděné ve sněhu a závojích mlhy, na svěže se zelenající, rozkvetlé louky, na zurčící potůčky a říčky, jejichž zčeřená voda se leskne jako stříbro, na husté tmavé hvozdy, jejichž konec se ztrácí v nedohlednu…

  Země se rozechvěla pod údery kopyt. Zvěř v lesích se poschovávala, ptáci rozletěli na všechny strany a lesní víly a žínky prchly do bezpečí kapradin. Všude zavládlo podivné ticho…

  Na palouku, jenž byl skryt zrakům smrtelníka, obklopen stromy, trhala květiny mladá dívka. Pokaždé když se rozběhla to vypadalo, jako by tančila. Nohama se přitom ani nedotýkala země, tak lehce šla. V malých ručkách čerstvě rozkvetlé mladé květy zkropené křišťálově průzračnou rosou, která se pod doteky slunečních paprsků leskla jako démanty.

  Na kratičký okamžik si sedla na vykotlaný pařez. Líčka měla lehce narůžovělá a na tváři stále zářil úsměv. Tak ji poprvé spatřil, jak tam sedí a poletují kolem ní ptáčci a motýli. Byl by v tu chvíli odpřísáhnul, že je to snad ta nejkrásnější žena, jakou kdy v životě spatřil a okamžitě se do ní zamiloval.

  Potichu sesedl z bujného hřebce a rozhrnul vysoká stébla trav. Postřehl zvláštní kouzlo, jenž se rozlévalo po okolí i v jeho srdci, kde nesmírně hřálo. Jako by z ní samotné vycházela zlatavá záře…

  Netoužil již po ničem jiném než ji sevřít v náručí a nechat se pohltit voňavou záplavou jejích vlasů, černých jako antracit. Příliš se však bál, že ji vyplaší. Že až se jí dotkne, rozplyne se mu pod rukama a zmizí jako ten nejkrásnější sen. Byl tak unešen dívčinou krásou, že málem zapomněl i dýchat. Zda-li tomu chtěla náhoda, nebo to způsobila mužova neopatrnost, nikdo nevěděl. Dívka prudce zvedla hlavu a vzhlédla k modravému nebi. Až se jí dlouhé kadeře divoce rozevlály. Poté vstala a ladným skokem se přenesla přes pařez. V příštím okamžiku ji pohltila temnota hvozdu...

  Mátožně vstal. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval z okouzlení. Pak, jako ve snách nasedl a do rukou vzal otěže. Lehce pobídl hnědáka patami a vyjel na palouk. Jako by mu bez její přítomnosti cosi chybělo. Byl najednou tak prázdný… Bez života…

  Muž si jen povzdechl a sesedl. Rukou pohladil drsnou kůru kmene, na kterém seděla… Pohlédl na obzor. Proti jasnému nebi se pochmurně rýsovala temná silueta hradních věží. Cítil, jak ho naplňuje zármutek. Zármutek z toho, že se za pár chvil opět octne mezi těmi ledově chladnými stěnami z kamene. Mrtvými, jako byl donedávna i on sám. Nejraději by zde zůstal navždy. Z tohoto místa dýchal klid a mír, jaký nikde jinde zatím nepoznal a ještě cosi zvláštního, co nedokázal pojmenovat…

  Sklopil zraky. Mezi vysokými travinami jej cosi upoutalo… Sehnul se a vzápětí držel v rukou malý kvítek. Pozoroval ho a na tváři se mu objevil úsměv. Veškeré myšlenky na studený kámen a vše okolo zmizely. Dokonce i palouk, stromy… Byl tam jen on a ta květina…

  Slunce se již pomalu sklánělo za obzor když vstal, stále s úsměvem na rtech a vyšvihl se do sedla. Nyní již pevně uchopil otěže a pobídl koně do trysku. Jak později vzpomínal, tak rychle se do hradu nikdy dříve ani po té nevracel. Duši měl naplněnou zvláštním klidem a harmonií, jakou dosud nepoznal.

  Na nádvoří ho uvítal jeden ze sluhů.

  ,,Konečně opět doma, pane."

  ,,Děkuji, Sailone," odvětil a obrátil se na stájníka.

  ,,Odstroj ho a pečlivě vyhřebelcuj."

  Muž se mírně uklonil.

  ,,Ano, pane. Bude mít tu nejlepší péči. Můžete se spolehnout…" řekl a srovnal si čepec, který mu spadal do tváře.

  ,,Opravdu chceš opustit mé služby? Nerad bych přišel o tak dobrého stájníka…"

  ,,Pán promine, ale jsem již starý, špatně vidím a nohy a ruce už taky neslouží jako kdysi…"

  Elf se pousmál.

  ,,Dobrá tedy. Myslel jsem, že tě přesvědčím. Nyní ale vidím, že je to beznadějné… Těžko se mi za tebe bude hledat náhrada…" povzdechl si.

  Po té se otočil a rozešel se k bráně. Dlouhý plášť za ním ve větru povlával. Před tepanými dveřmi se ho opět zmocnil ten starý pocit. Pocit úzkosti a bezmoci. Sáhl po klice. Při doteku chladného kovu celým tělem projel mráz. Nakonec se přeci jen odhodlal a vstoupil do malé místnosti, jejíž stěny byly obloženy koberci. Bezvládně dosedl do velikého, bohatě vyřezávaného křesla. Z úst se vydral tichý vzdech. Chtěl by lidu splnit to přání, jediný požadavek, který na něho měli, jen kdyby jeho srdce nebylo hluché ke všem těm ženám a dívkám, které se mu nabízely, ať se jednalo o obyčejná děvčata z vesnic, nebo o "urozené" dámy a princezny. Všechny chtěly jen jedno: peníze, slávu a moc. Ale která z nich by chtěla jeho, jeho pravé já se všemi těmi nedostatky a vadami? Žádná se dosud nezajímala o to, jaký je on. Jaký je ve skutečnosti. Zajímal je pouze král…

  Hlava mu poklesla a oči se zavíraly únavou. Náhle mu vzduch přinesl k nosu zvláštní vůni. Tak líbeznou a jemnou a přece výraznou a nepřehlédnutelnou. Tu si vzpomněl. Sáhl do kapsy a vytáhl květinu. Její lístky byly povadlé a zplihlé. Trpce se pousmál a povzdechl si.

  ,,Ty se zde také necítíš příliš dobře… Chřadneš a uvadáš… Ne. Tohle není místo pro tebe… Zítra tě odvezu tam, kde jsem tě našel…"

  Vstal, položil kvítek na dřevěnou desku stolu, sňal z ramenou plášť a ulehl na pelest. Venku se již dávno setmělo a černá noc nahlížela okny do hradu. Vnitřek místnosti nyní ozařovalo pouze mihotavé světlo měsíce stejně chladné a bezútěšné, jako stěny okolo.

  Zhluboka nadechl a vydechl.

  ,,Zítra musím najít náhradu za Melaroka… A bude to těžké…"

  S tou myšlenkou usnul a spal hlubokým spánkem, ve kterém se nezdají žádné sny…

  První sluneční paprsky dopadly na okenní římsu. Pomalu začal vnímat zvuky probouzejícího se kraje. Zurčení potůčku, šelest listí… To vše nabývalo na intenzitě. Otevřel oči a nevěřícně se rozhlédl. Vzápětí si uvědomil, že je skutečně tam, kde má být, totiž na hradě. Ztěžka vydechl a vstal. Učinil několik kroků vpřed a vyklonil se z okna, aby ještě uzřel alespoň zbytek té nádhery, kterou nabízí východ slunce za jasného, svěžího jitra. K svému údivu shledal, že není ani trochu zmožený či snad unavený, což obyčejně po ránu býval. Jediný sval ho nebolel.

  Přehodil si přes ramena dlouhý, temně zelený plášť a pohlédl na stůl. Okvětní lístky se třepotaly v lehkém vánku, který vnikal dovnitř. Pár jich opadalo. Vzpomněl si na tu dívku. Před očima mu opět vyvstanul obraz její krásné tváře a dlouhých, havraních vlasů, které splývaly až do pasu. Opět sklopil zrak a pohlédl na květinu.

  ,,Ne. Její krása by zde uvadla tak rychle, jako okvětí lilie…" šeptl a s mírným zaváháním sáhl po klice. Dveře lehce vrzly, ale jinak se bez odporu otevřely.

  ,,Přeji krásné ráno!"

  ,,Tobě také, Sailone! …Zajdi za Melarokem a řekni mu, ať mi osedlá koně…"

  Komoří se zarazil.

  ,,Vy to nevíte, pane?" optal se, když přistoupil blíže.

  ,,Nikdo se mi o ničem nezmínil… Co se stalo?"

  Starému muži poklesla hlava. Chvíli mlčel, jako by přemýšlel, zda má vůbec odpovídat.

  ,,Melaroka včera večer udupal kůň…"

 

***

  Alcarmo se ještě nestačil vzpamatovat. V hlavě mu stále jako ozvěna zněla ta věta: ,,Melaroka včera večer udupal kůň…"

  Připadalo mu to jako noční můra, zlý sen. Přál si, aby se právě teď probudil a s ulehčením zjistil, že se mu to pouze zdálo. Skryl tvář v dlaních. Ramena se mu rozechvěla. Komoří trpělivě vyčkával. Po chvíli, která se zdála být nekonečná, pozvedl elf hlavu.

  ,,Kdy? …Jak?"

  Mluvil sípavě, jako by to ani nebyl on, ale někdo jiný. Tenhle hlas neznal. Vůbec se nyní nepoznával…

  ,,Stalo se to někdy v noci. Patrně se jeden z koní splašil… Je mi to moc líto, pane. Nám všem je to moc líto. Měli jsme ho rádi, ale teď, jestli dovolíte, půjdu dělat svou práci…"

  Král pouze chabě kývnul a dál seděl ve strnulé pozici dole na nádvoří. Cítil v hrudi podivný, dusivý tlak, který začínal mravenčením v žaludku a končil v hrdle.

  ,,Jak se to jen mohlo stát…"

  ,,Patrně se jeden z koní splašil…"

  Prudce vstal a udeřil se do nohy.

  ,,Ne! To není možné! Nemohlo to tak být! Já tomu prostě nevěřím!"

  Nádvořím se nesla dunivá ozvěna jeho hlasu a udeřila do stěn jako hrom. Kdesi hluboko v něm se něco bouřilo. Něco nekontrolovatelného se dralo ven, ven z jeho hrdla. Dal nyní zcela volný průchod svým pocitům, svému vzteku a zoufalství, které se v něm za ta léta vlády nahromadily. Z hrdla se mu vydral srdceryvný výkřik, jenž se nesl daleko do kraje. Zvěř v lesích se rozprchla, ptáci rozlétli a lidé trnuli hrůzou.

Padl bezvládně na kolena a oči zaplnily slzy…

  Zlost vystřídala podivná slabost. Cítil, jak se mu rozpíná po celém těle, do paží, nohou…

  Otřel slzy a pokusil se vstát. Zavrávoral a opřel se o zeď. Jak si teď přál být jedním z těch necitlivých a chladných kamenů. Jak by si přál být skálou, která nic nevnímá a necítí a jen se drolí a rozpadá pod dotyky větru a vody… Nejraději by se také tak rozpadl a zmizel… Navždy zmizel…

  Ozvalo se zařehtání. Pozvedl víčka a jeho zrak spočinul na vchodu do stájí. Učinil váhavý krok vpřed. Závratí se mu zamotala hlava, jen tak tak, že stačil nalézt oporu v pevném zdivu. Vítr mu k uším opět donesl ta slova: ,,Stalo se to někdy v noci. Patrně se jeden z koní splašil…"

  Zavřel oči a pevně stiskl rty. Ten krásný pocit ze včerejšího večera zmizel. Opět to byl on. Alcarmo, král Alahastu, plný strachu, obav a zoufalství, jenž bylo bezbřehé. Rozhlédl se okolo sebe. Nádvoří jako by se scvrklo, zato věže se nyní vypínaly do výšky nejméně deseti metrů a jejich kamenné zdi byly chladnější a nepřátelštější než jindy.

  Hlava mu klesla.

  ,,Takhle to dál nejde… Musím se toho stínu zbavit, nebo se mne bude držet až do konce života… Musím již konečně dospět a najít něco, někoho, kdo by mě zbavil všeho. Všech těch trápení a soužení tohoto života…"

  Nyní se již pevně postavil na nohy, hlavu hrdě vztyčenou. Plášť se pod doteky větru rozevlál…

Vypadal teď jako opravdový vládce říše, jak se na elfa sluší a patří. Pomalu nadechl a vydechl. Tón v hrdle se mu chvěl, stejně jako dech. Srdce divoce bušilo. Ale nakonec se přeci jen nádvořím rozezněla ta, z jeho úst častokrát zaznívající věta: ,,Připrav mi koně! Chci se projet a podívat se, co dělá lid v mé zemi!"

Neznělo to sice tak zvučně jako jindy, avšak dosáhl alespoň částečně toho, čeho dosáhnout chtěl. Zanedlouho se nádvořím rozezvučel důvěrně známý zvuk klapání podkov.

  Vyšvihl se obratně do sedla a pobídl zvíře patami. Bránu projížděl cvalem. Jakmile ucítil vítr a jeho tvář ovanul čerstvý ranní vzduch promísený stovkami rozličných vůní, zapomněl rázem na starosti a všední trápení. Na hrad, na Melaroka…

  Hnal zpěněné zvíře zpět, tam, do lesů, které jediné mu nyní mohly poskytnout útočiště. Ne před nepřáteli, ne před lidmi, ale před sebou samým a jeho vzpomínkami, které ho nyní pronásledovaly. Myšlenkami bloudil kdesi v neznámu, nevnímal, neviděl, neslyšel…

  Kůň se postavil vysoko na zadní a vyhodil. Elf mu obloukem přelétl přes hlavu a dopadl na zem. Rána to byla tvrdá, chvíli o sobě vůbec nevěděl. Pomalu otevřel oči. Srdce se málem zastavilo. Přímo nad ním, v dlouhých, závojových šatech stála ta dívka. Z celého těla jí vycházela prazvláštní záře a kouzlo. Jako by do toho kousku krajiny vnášela nové, zatím nikdy předtím nepoznané světlo.

  V duši se mu opět rozlil ten zvláštní pocit harmonie, klidu a smíření. Pomalu se posadil a poprvé jí pohlédl zpříma do očí. Byly velmi hluboké, jako dvě studánky, a přece křišťálově čisté. Odrážely hvězdný třpyt. Ale bylo za nimi i něco jiného, co rozpoznal téměř okamžitě. Závoj smutku, zoufalství a ještě čehosi, co nedokázal pojmenovat.

  ,,Kdo jsi?" šeptl, jako by se bál, že se jeho dechem rozplyne.

  Stála tam však stále, něžná a krásná. Poklekla k němu a přiložila králi ukazováček na rty. Na těch jejích postřehl lehký úsměv. Sehnula se a on poprvé ucítil vůni jejích vlasů a dotek něžných úst na čele. Připadalo mu, že se utápí v té nádherné vůni, která teď byla všude kolem něj.

  Ptáci přestali zpívat svou cvrlikavou píseň a slunce se schovalo za těžké černé mraky.

Chtěl ji přitisknout více k sobě, chtěl se ústy dotýkat těch jejích, avšak přespříliš se bál. Strach mu to nedovolil. Náhle, aniž by alespoň tušil proč, si opět vzpomněl na Melaroka. Musí zjistit, co se stalo…

  Dívka se vztyčila.

  ,,Trápíš se. Netrápíš se ale zbytečně? Přece jsi za to nemohl… Nebylo ti souzeno ovlivnit stájníkův osud… Ale pamatuj na jediné... Střez se mohutného šedáka, jenž stojí ve tvých stájích…"

  Překvapeně vzhlédl.

  ,,Ty o tom něco víš? Pověz! Pověz mi, co se stalo!"

  Chytil ji pevně za ramena, avšak vysmekla se mu a odskočila jako vyplašená laň.

  ,,Nemohu… Odpust, králi… Sbohem…"

  V očích se jí zaleskly slzy a než Alcarmo stačil něco učinit, rozplynula se mu před očima jako mlha, jenž pokrývá skalnaté vrcholky hor…


Tak tohle si znovu přečtu, až budeš mít upravenou celou první část, ju?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru