Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Elf(Strom a liána)

24. 06. 2005
1
0
1396
Autor
Saidhi

Hustým lesním porostem se jen stěží prodíraly sluneční paprsky, jež svými doteky rozehřívaly prokřehlou zem po mrazivé noci. Když Měsíc, vládce noci předával trochu neochotně své stříbrné žezlo Slunci, pánu dne a světla, to pod jeho doteky zezlátlo a nastal nový den... Hvozdem se mihl světlý, téměř neznatelný stín. Ten stín byl však jiný než ostatní, jiný než ten, který vrhaly kmeny stromů, jiný než stín stébel trávy, jiný než cokoli z tohoto světa. Opět nepatrný pohyb ve křoví a tiché zaševelení listoví. Opět ticho. Dokonce i ptáci jako by zmlkli, okouzleni čímsi neznámým, co jako by přicházelo odjinud. Rozhlédl se pozorně kolem sebe. Jemné ruce rozhrnuly trnité křoviny. Ani jediný trn je nezranil, jako by všechno ustupovalo před touto podivnou a krásnou bytostí. S lehkostí motýla, jehož unáší letní vánek, vkročil na palouk. Vypadalo to, že se nohama ani nedotýká země, jeho kročeje pouze jemně rozvlnily vysoká stébla trav. Z něho samého vyzařovala jasná, stříbrná aura. V chůzi nebyla znát nejistota, hrdé, přec uvolněné držení těla a stejný výraz v jemné tváři s pevnými rysy a štíhlým, oválným obličejem vypovídaly nejinak. Přes ramena mu splývaly jako noc černé vlasy, protkané stříbrným přísvitem hvězd a měsíce. Bronzová, lesklá pleť zůstávala stále svěží, bez jediné vrásky, snad krom dvou kolem úst. Jen jeho oči, jasně zelené, hluboké s kdysi velkou jiskrou, nyní skomírající, vyprávěly skutečný příběh. Příběh minulosti. Minulosti plné zoufalství, utrpení a žalu, jež snadno převážily okamžiky štěstí a radosti, které ve svém dlouhém životě zakusil. Zračil se v nich strach a ještě něco neznámého, nepopsatelného, prozatím skryto kdesi hluboko v nitru. Právě jeho oči, ty zelené oči jako by patřily někomu jinému, někomu mnohem staršímu… Došel až k zarostlému kmeni stromu a okamžik se zahleděl na liánu, jež se svěže zelenala, plná života a na kdysi tak mohutný, do výšky hrdě se vypínající strom, nyní vyschlý, dutý a bez života. Sklonil hluboko hlavu, až na prsa. Na prostém oblečení se objevily slzy, čiré jako kapky rosy a lesklé jako diamanty. Vzdychl a usedl na kmen. Kdysi byl jeho národ stejně hrdý jako tento strom. Je tomu tak dávno… tak dávno, co naposledy slyšel zvonit jejich smích ve svých uších. Tak dávno, co uzřel jejich milé tváře, tak plné štěstí a radosti… Až přišel ten den, který vše změnil. Všude, kam se podíval, byl jen kouř, oheň, nářek a smrt. A po té jen ticho. Tak nekonečné, prázdné, stahující hrdlo a uzavírající myšlenky do jednoho jediného kruhu… Proč… Jak…

 Paprsky Slunce jako jemné hedvábné stužky prosvítaly mezi útlými haluzemi a svěže zeleným listovím, které tiše ševelilo a za oponou zpěvu ptáků obyčejnému smrtelníkovi připadalo jako šepot tisíců různých jemných hlásků. Zurčení potůčku připomínalo sladký smích a z dáli se nesla píseň větru, jenž se proháněl po horských štítech.
 Slýchal tuto nádhernou a okouzlující symfonii od narození, a přeci se mu nikdy neomrzela. Tiše procházel lesem a měkce našlapoval na zelený koberec mechu, vdechující ještě chladný ranní vzduch. Ten náhle rozčísl jasný hlas: ,,Loď! Připlouvá loď!"
 Na pouhý zlomek vteřiny znehybněl. Pak sebou jeho štíhlé tělo trhlo a svaly napjaly. Utíkal, jak nejrychleji dovedl na svých dlouhých nohách, které se míhaly ve zběsilém rytmu. Kolem něj jako ve snách pokrytých jemným závojem mlhy ubíhaly keře, stříbrné kmeny mohutných stromů i zlaté větvičky podrostu. Jeho uši již nevnímaly nic jiného než svistot a šum větru, jako by vše ostatní umlklo. Konečně se jeho bosá chodidla dotkla jemného písku Pláže. Zastudilo ho a po zádech přeběhl mráz.
 Nad hladinou obrovského Jezera, jehož konce nikdo nedohlédl, se vznášela, jako z pavučin utkaná Mlha. Na jejích tenkých vláknech se v oparu pohupovaly kapky rosy jako tekuté diamanty.
 Obrátil se na jednoho z příchozích elfů.
 ,,Kde?"
 Ten mlčky vztáhl paži a ukázal před sebe.
 Zahleděl se do hustého bílého závoje, jímž pronikaly první paprsky Slunce. Malé vlnky na hladině se pod jejich dotyky počaly třpytit jako Hvězdy na noční obloze, jako zbloudilé ovečky bez pastýře.
Listoví stromů se tiše rozševelilo pod jemnými doteky vánku, který však neustále sílil. Jako by chtělo oznámit všem tu novinu. Přehlušilo zpěv ptáků a smísilo se v dokonalé harmonii s šumivým pěním vln, které hladily Pláž a věnčily ji, jak bílými krajkami mořské pěny.
 Na břehu se počali shromažďovat obyvatelé Ostrova. Ve svých skvostných, měsíčním svitem vyšívaných šatech, napůl pohlceni mlhou a světlem odrážejícím se od zlatavých zrníček písku, vyhlíželi jako bytosti z jiného, nadpozemského světa.
 Náhle, jako by jej neviditelné dlaně rozhrnuly, se mlžný opar pomalu, lehce rozestoupil. Všichni příchozí se nadechli, plni očekávání.
 Z Mlhy se vynořil nejdříve nejasný, zastřený obrys, jenž se pomalu přibližoval. Z vodních par se vynořil nevelký dřevěný kýl, kdysi snad bohatě zdobený řezbami a ornamentálními malbami, které však dávno zub času vyhladil. Mohutný trup, již ze tří čtvrtin pod hladinou, dodával kdysi jistě nádherné lodi hrdé vzezření, pocit síly a důstojnosti.
 Vzhlédli. Na stožáru dříve bělostná, čistotou se skvoucí plachta se znakem růže a rohu vyrůstajícího z Hvězdy, nyní visela v rozervaných, hnědavých cárech, se kterými si pohrával vítr. I přes to loď vyhlížela jako přízrak, vznášející se nad hladinou a zpola se utápějíc v závojích mlhy. Tiše, bez jediného zaskřípění, připlula ke břehu.
 Prvorození o krok ustoupili a obdivně, někteří nedůvěřivě, hleděli na loď, jenž k nim donesl Proud. Bylo ticho, které se nikdo neodvážil porušit. Všechno jako by utichlo v podivné harmonii s údivem a strachem obyvatel Ostrova. Náhle, stejně nečekaně, jako loď připlula, se z jejího nitra ozval slabý, tichý sten, který téměř zanikl v kvílení větru z Hor. Prvorození mlčky pohlíželi jeden na druhého. V očích se jim zračil strach a nejistota, ale také nesmírná touha a zvědavost. Nakonec se jeden z nich, vysoký a dlouhonohý muž, jehož oči již viděly mnoho zim, odvážil a opatrně nahlédl přes okraj lodi…

No prostě se těším, jak to bude dál. Tohle se mi moc líbí a jsem na to zvláště zvědav:-) Snad jen ta věta o plachtě je taková zmatená (musel jsem jí přečíst víckrát, abych vlastně pochopil jak to s tim znakem je...) Ale jinak náádheraaa:-D

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru