Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Já, spasitelka

01. 07. 2005
5
0
1120
Autor
Saidhi

  Jak bych začala svůj příběh? Jaké slovo by bylo na úvod vhodné? A kdo vlastně správně určí, kde je toho příběhu konec a kde začátek? Kde něco starého umírá a kde něco nového opět vzniká? Tak kdo to ví? Jistě, jsou tací, kteří si troufají tvrdit, že se jim dostalo tohoto vzácného poznání a vědění, avšak jsou to jen lháři, přetvářka s šedivou clonou mlhy jako maskou skrývající svou skutečnou tvář. Tvář falše a hlouposti…

  Každého rána, když jsem pozvedla víčka, každého jitra, kdy jsem protáhla ztuhlé a zimou prokřehlé tělo, za těch dávných časů, co již kráčím po této půdě, těle matky země, se mé tváře dotýkaly sluneční paprsky a mé uši slyšely, oči viděly a mysl cítila to utrpení, žal, zoufalství… Výkřiky lidí, jejichž těla se zmocnil démon a duše se rozpadla v prach, aby už nikdy nemohla stoupat k nebesům. Snažila jsem se neslyšet a nevidět, odvrátit svou mysl a ducha pryč od tohoto světa, v kterém trpěla snad každá duše a bylo spalováno nitro všech, kteří v něm dosud přežívali. Své poslání, pro někoho možná neradostné, ba kruté, plné nářku, bolesti, zoufalství, pro druhé naopak osvobozující a znamenající úlevu. Štěstí a radost přinášející, jsem chápala, ale stále jej nechtěla přijmout. Jedinou mou touhou bylo procházet se mezi lidmi bez toho, abych viděla hrůzu v jejich očích. Aby konečně pochopili, že se jim snažím pouze pomoci ze světa, který je pro ně snad horší než pro mne samotnou a ulehčit jim. Být jim přítelem a pomocníkem v nouzi. Pomáhat…
  Místo toho mne odhánějí od svého prahu, mou pomoc odmítají. Cožpak necítí to utrpení? Cožpak jsou zcela zaslepeni a oči mají zastřené neproniknutelnou mlhou? Nebo snad nechtějí vidět a poznat? Ale proč? Proč se tomu brání? Proč prodlužují to hrozné utrpení a nenechají mne vejít, i když vědí, že žádná síla mne nedokáže zadržet? Vždyť ví, kdo jsem a vědí, že nemohou uprchnout, nemohou se schovat. Ale proč to dělají? Já chci pouze pomáhat… Pomáhat nemocným a trpícím, kteří již nemohou dále být zde.
  Mé jméno je Smrt. Každý mne zná, každý mne vzývá i proklíná. A každého rána, když pozvedám víčka, každého jitra, kdy protahuji ztuhlé a zimou prokřehlé tělo, za těch časů, co již kráčím po této půdě, se mé tváře dotýkají sluneční paprsky a mé uši slyší, oči vidí a mysl cítí i štěstí, radost a lásku…
  Konečně…
andromeda
01. 07. 2005
Dát tip
tak tohle se mi moc líbilo......... urcite TIP

vesuvanka
01. 07. 2005
Dát tip
Krásně napsané.... strach ze smrti, ale možná ještě víc z toho, co bude potom.... TIP

DRAHT
01. 07. 2005
Dát tip
Souhlas s Vesuvankou. TIP

Moc pěkné.... TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru