Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poslední anděl

01. 07. 2005
6
0
1050
Autor
Saidhi

  ,,Nedívej se do Zrcadla… Nedívej se do Zrcadla…"
  znělo jí v hlavě jako ozvěnou, protože ta již byla prázdná a bez myšlenek.
  ,,Nedívej se do Zrcadla…"
  Podívala se. Spatřila hrůzu, hrůzu onoho tajemství, kterou před ní skrývali, před kterou se ji snažili uchránit… Marně. Jak jen mohli tak dlouho lhát? A teď ji zradili. Všichni. Bez vyjímky.
  Hlava poklesla a zcuchané vlasy slepené potem a mastnotou spadaly do tváře. Ani se je nepokoušela odhrnout. Ten pohled přes zcuchané prameny byl tak důvěrně známý, od skutečnosti vzdálený o pár metrů méně než ostatní svět, který vlastně ani neexistoval. Byl pouhou iluzí. A teď-nyní, když objevila pravdu, ji chytili. Ani jí nenapadlo se skrývat. Neviděla důvod, PROČ utíkat. Poznání vneslo do jejího života tenký srpek světla, matný záblesk naděje, že přeci jen není… Jaká vlastně? Nikdy neměla problémy začlenit se do kolektivu, vždy byla středem veškerého dění. A nyní je tady, protože náhle "vybočila" ze stáda, které jde pokaždé soudržně, pospolu a nikoho ani nenapadne, aby se odtrhl nebo alespoň vystrčil z té obrovské hradby nos.
  Nechtěla chodit stále jednotvárně v kruhu dokola. Přála si prohlédnout a konečně strhnout tu šedou pásku z očí. Chtěla vidět, jak vypadá svět. Svět, tak jak ho znali nemnozí.
  Stiskla rty a dlouhé nehty zaryla do kůže. Do očí vhrkly slzy a z dlaní vytryskly krůpěje krve, které kanuly na linoleum a barvily ho do ruda. Lhostejně na ně pohlédla, prohrábla kštici dlouhých vlasů a ruce otřela do roztrhané bílé košile. Rozhlédla se po místnosti. Viděla jen chladné stěny. Rozešla se k pootevřenému oknu. Vdechla mrazivý vzduch, v němž byla cítit zatuchlost a pach hlíny. Zčernalé listí leželo na cestách a jakoby mrtvé větve stromů se vypínaly k šedivému nebi. Zavřela oči a spatřila ten obraz, obraz černé nicoty, v níž se bezmocně zmítalo tělo posledního padlého Anděla, s křídly roztrhanými na cáry…
  Náhle jí to vše připadlo směšné. Stromy, lidé v parku… Dokonce i ona sama si připadala směšná. Otevřela jednu okenici a vyklonila se ven. Bosými chodidly se dotkla parapetu. Prsty příjemně zábly, dostavila se závrať. Učinila krok. Krok do prázdna. Roztáhla ruce. Cítila, jak ji vítr lechtá ve tváři. Zavřela oči a spatřila ten obraz, obraz nicoty, do které se propadala a v níž se její tělo bezmocně zmítalo. Po té vše pohltila tma…
***
  Monotónní šedivé nebe se zatáhlo a převzalo svou vládu nad zemí. Ve vzduchu byl cítit zatuchlý pach tlejícího listí a hlíny. Jen jeden muž, sám, poslední, stál u zarostlého hrobu bez náhrobku a kříže. Zadíval se na něj upřeněji a cosi tiše zašeptal. Ale nikdo ho neslyšel. Snad jen havran, sedící na zdi hřbitova nebo lezavý vítr, který se prohání mezi korunami stromů…

  ,,Nemohla létat… Křídla měla roztrhaná na cáry…"
Manon2
03. 07. 2005
Dát tip
Nějak přesně nevím, o čem to jako má být. Některá spojení se mi tam přesto líbí a jsou povedená, ale jinak mi naprosto unikl smysl.

Plia
02. 07. 2005
Dát tip
Můžu říct, že je to krásné. Jen se chci zeptat, co to bylo za skupinku, ae které se nesměla odtrhnout?

Saidhi
01. 07. 2005
Dát tip
Zveřejňuji podruhé toto dílko, po menších úpravách se zde již totiž nezobrazilo.

misty
01. 07. 2005
Dát tip
za maminku...*

fungus2
01. 07. 2005
Dát tip
Bezva**

enehi
01. 07. 2005
Dát tip
mmm

Moc se mi líbila, tohle téma je mi tak nějak blízké*

Narmoria
01. 07. 2005
Dát tip
TIP*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru