Life8Life

LIFE 8 LIFE

 Dne 2.8.2005 proběhl na podporu chudých zemí Afriky při jednání G8 velkolepý koncert LIFE 8 LIFE. Chci se zamyslet nad tím, co by Africe pomohlo více než odpuštění dluhů, uvolnění zemědělského trhu či ekonomická pomoc.Nemá cenu rozebírat koncert jako takový a kdo se na něm zviditelnil, kdo to dělal z přesvědčení či komu to nejvíc prospěje kromě Afriky. Zajímavé ale je, jak se k tomu postavili Africké noviny. Napsali něco v tom smyslu, že Afričany překvapilo, že na koncertech nevystoupili téměř žádní Afričané a navíc, že žádný významný koncert neproběhl v Africe. Ale ono je to vlastně v pořádku. Je to logické a zároveň to plně odráží postoj lidí k Africe jako takový i celou problematiku.Nejvíc peněz by mělo přijít do Afriky právě z těch zemí, kde se koncerty konaly - logické. Nebylo třeba ukázat Afričany, kteří po nás něco chtějí, ale přání a solidaritu lidí, kteří mají Africe ty peníze dát ze svých kapes. Nikoliv ruku natahující se, ale ruku ochotnou dát a snažící se to sdělit své hlavě.

Pomůže to ale Africe doopravdy? Ukázala se tím totiž i další věc: Že Afrika tu pomoc opravdu potřebuje už z toho titulu, že se jí i sami zpěváci, kteří jí chtějí pomoci, štítí. Není se jím co divit, je to nejnebezpečnější,  nejšpinavější a ošklivými chorobami nejnakaženější kontinent na světě.Ale to není vinnou chudoby, naopak chudoba je důsledkem toho všeho. Co Africe chybí je nejen vlastní aktivní politika, ale hlavně uvědomělost a vzdělání prostých lidí a schopnost povznést se nad zažitý způsob života, který v dnešní nebezpečné době už prostě nevyhovuje a důstojně přežít neumožňuje. Lehce se to řekne, šířit osvětu je neuvěřitelně těžké i v centrech nejmodernější civilizace, kde děti sociálně a kulturně odlišných skupin chodí do škol a jejich rodiče mají již po celé generace možnost žít jinak a přesto nechtějí. Pro moderního člověka jsou věci jako neplodit přebytek dětí, dodržovat věrnost či hygienu, běžné jen proto, že mu je po několik století jednak kázalo křesťanství formou náboženských zásad a jednak společnost vlivem represí proti těm, kteří se příliš odlišovali. Vše se stalo nutností sociální, kulturní i ekonomickou. Pokud se totéž nestane v Africe, pokud zbývající Afričané nezmění svůj životní styl, nikdo jim nemůže pomoci. Ať svět dá cokoliv, co má, nepomůže to. Nic není zadarmo a člověk, ať už v Evropě, Asii, Americe, Austrálii nebo Africe si musí své přežití zajistit především svými silami. My můžeme proces změny nyní nastartovat penězi, osvětou, pomocí s politikou, ochranou slabších, ale pokud se Africké národy samotné nedokážou pozvednout, nezachrání je nic. Budeme nad jejich osudem hořekovat, budeme pomáhat, ale pokud se země samotné nevzmůžou na svoji záchranu, nepřestanou s malichernými boji a nesjednotí se v odporu nikoliv proti lidem, ale proti hladu, nemocem a bídě, pak nedokážeme stejně nic.¨

Člověk má svůj úděl stanoven nikoliv jen podmínkami a prostředím, ale i povahou a tím, co je ochoten pro dobro všech obětovat. A bojím se, že většinu světových problémů může vyřešit jediná věc. Obětování zvyků a kulturních odlišností pro přežití samotné. Srovnáme-li důvody, které lidi vedou k chování neslučitelnému s přežitím všech jsou vesměs kulturní. Lidé se snaží odlišit od ostatních, je to jejich přirozenost kořenící možná až v nutnosti odlišit se v bitvě od nepřátel a dát tak vyšší šanci přežití svého negenetického rodu. A to je ten problém. Odlišení se od nepřátel nepřátele vytváří. Částečně úspěšně jsme se přenesli přes období nejprimitivnější, kdy jsme spolu bojovali třeba i jen pro barvu kůže. Tudíž jsme přelstili jeden z přírodních zákonů - vyhráli jsme jednu bitvu. Jenže abychom nad přírodními zákony přežití (které se pro člověka stali přežitkem, protože mu připadají kruté a nedůstojné jeho inteligence) zvítězili úplně, musíme si uvědomit v čem tyto zákony tkví a pak není jiné cesty, než se vzdát příjemných odměn, kterými nás příroda motivuje k jejich dodržování – pocitů Například: Sex s mnoha partnerkami = mnoho pocitů rozkoše + plození mnoha dětí = pocit nesmrtelnosti. Nebo: Vítězství v souboji = pocit převahy a úspěchu, navíc zajištění nezbytných zdrojů přežití pro sebe). Co ale pokud se svých pocitů, kultur nebo odlišností vzdáme nebo je začneme je přehlížet? Nestaneme se znovu tím, co jsme byli? Vyhrajeme vlastně nebo prohrajeme?

Viditelně máme jen jednu možnost: Přeměnit své pocity na pocity nové - méně lidskému druhu jako celku nebezpečné. Ať už přistoupit na hamburgerovou kulturu západu nebo si vytvořit svou vlastní, podstata je společná: Místo bojů skutečných se věnovat bojům virtuálním na poli umění, sportu, vědy a techniky. To je to, co naši existenci pozvedlo, i když ji teď některá tato odvětví ohrožují. To je asi jediná odpověď. Nahradit cíleně lidské pocity destruktivní a instinktivní, pocity podobnými, prospěšnými. To je to, co nejen Afriku, ale i celé lidstvo může zachránit. Zní to dětinsky, změnit realitu přežití na hru a naopak, ale funguje to. Víme to dávno a realizace je nesmírně těžká. Přesto vítězíme. Není asi člověk, který by nepomyslel na nevěru, zabití, či někoho nezatratil pro jeho odlišnost, ale důležité je, že už tisíce let se většině z nás daří tyhle pocity překonávat. Smířili jsme se s tím, že zákony přírody nejsou už pro nás vždy prospěšné. Někomu pomáhá myšlenka na dobro svých dětí, někdo se ponoří do své práce nebo sportuje, další prostě jen kouká na televizi. Jedno mají ale tihle všichni společné: Neškodí a nenechávají se ovládnout zákonem přírody. Úsloví, že kdo si hraje nezlobí může být v přeneseném smyslu nakonec spásou lidstva i když na to nevypadá. Kdo se nenudí, nemá totiž čas zlobit. Například já se právě teď bavím psaním a nestihl jsem za tu dobu udělat nic špatného, kromě toho napsat tuhle úvahu. Vida, funguje to. No, některé hračky jsou trochu nebezpečné pravda, třeba hraní s geny, s atomy, se sexem, s drogami, s nestabilními chemickými látkami - prostě nic není úplně bezpečné. Prý ani počítačové hry. A nejnebezpečnější jsou možná právě úvahy. Takže je to vlastně další slepá ulička? Life ate live?