Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Náj

28. 08. 2005
6
3
4159
Autor
Don´t_worry

(mimo prolog sdělení)

Náj.

Tři písmena - slovo, které má uvnitř jakési vyvýsknutí, povyskočení. Ačkoli se nabízí jako první pojítko písnička, ono slovo, vyvýsknutí, má /ještě/ osobnější ráz. A proto vám nabízím: představujte si pod názvem něco svého. Něco, co už máte můžete mít v sobě a žádný popis vám ty nitky nezpřetrhá. Do toho nutit nebudu. A možná, možná, že název vypluje s obsahem             nikoli sám.

 

A ještě jsem chtěla poprosit ty, kteří by chtěli nebo jsou snad k tomu donuceni napsat opravdu názor (nejen:*, sračka, T, utrápené jako kunda (tož citace) a jim podobné symboly a výrazy), aby mi názor/ cokoli souvisejícího s dílem poslali soukromě. Tím chci dát najevo, že bych chtěla /opravdu chtěla/ komunikovat o té povídce. Povídat si o textu. A tím, že pošlete zprávu /vždyť se jedná o pouhý klik/, věřím, že vás neodbudu a nebo nedejbože (ne)přehlédnu.

 

 

 

(prolog)

 

Před Rozárkou ležel dotazník. Nikde se nedal koupit, nebo snad sehnat, ale ona už víc jak půlhodinu do něho nahlížela bez valného zájmu. Kolonky se jí protahovaly a zužovaly podle toho, jak intenzivně a z jaké vzdálenosti na ně pohlížela. Lepší zábavu na strávení času si nemohla dovolit ? tak nebo tak tu musila hodinu prosedět. A tak si řekla, že zkusí lejstro prahnoucí po faktech vyplnit až v posledních minutách. Měla dost času na rozptylování se okolím.

 

Když odcházela, uvědomila si, že nejlepší otázky byly vyházeny! Neptali se na věk, stav. A tak je ještě živá, stavem nesemleta. Hned se na svět,  který je podle ní víc černý než čistý, slabě usmála.

 

(sobota)

 

tu a tam mají překladatelé problémy s nocí

zdráhá se být slovem, co rozpjatě

drží lunu na kříži

někdy ani ne

tlumí se křiky v ní

            a vylézá z mrákot den

 

Téhož dne, co stromy cuchal déšť a očistil silnici od zahliněných stop traktorů vynošených z polí, slavil kdosi své malé výročí. Letní den, který byl oblečen v ryze podzimním hávu. Nikdo se podle očekávání nedivil. Bylo vidět, jak se u sousedů muchlují záclonky a svírají do pěstí, aby shlédli onu pokoru přírody. Pak se ta bílá naškrobená věc v okně tiše rozezvonila až docela ustala. Ani nehlesla; pouze rytmické bubnování deště nasvědčovalo tomu, že se venku něco děje. Voda po zemi stékala do malých pramínků a hledala si svou cestu, kudy by dál mohla plynout. Voda si totiž celý svůj život zatéká. A lidé běhají za ní.

 

Žluté hřejivé obdélníky vyhrávaly na celou náves. Nikoho v nich nespatřil. Bylo ale cítit, jak si tepají. Jak se snaží o symbiózu deště a toho uvnitř. Kostova napadlo jedno: soulož. Přál si myšlenku okamžitě setřást, ale už mu nebylo pomoci. Jako, že jeden Kostov se ironicky ušklíbl jeho počínání, jelikož ucítil, že druhá osoba v něm stopuje cestu, po které mu vyběhla vstříc soulož a snažil se najít jakousi odbočku, kde by našel podobnou představu, avšak v jiném slově. Zbytečně se před sebou styděl, vždyť lačnil po ženě. Nechtělo se mu ale v sobě rolovat sprosté představy a hrnout je v sobě na kupu; myslí si, že by jednou mohly puknout.

 

Nikdy jsem nevěřila, že Kostova potkám. Nenadbíhala jsem té představě, že by seděl na hradbách hradu, díval se do příkopu, jak medvědi odpadávají v horku a lapají po otravných mouchách, co je šimrají na čumáku. Že by náhodou čekal až by odněkud vylezla průvodkyně a kýval na portréty těch zámožných dam, které mají místo krku tahací harmoniky převislé kůže. To by byl prvý náznak mého čirého bláznovství. Ale potkala jsem ho; muž okolo čtyřicítky. Méně mu jistě mohlo být, ale ten ostatek určitě ne. Šedé sem tam vlasy mu prozářily jinak černé ostříhané nakrátko. Nebyl hubený, ale tlustý už vůbec ne.

 Seděl si v putyce, co náhodné kolemjdoucí vítala pavučinou v oknech a bez záclon, jen s květovanou dekorační látkou, spíše hadrem, která vybledla dávno než jsem vešla. Okno propouštělo těžký zvuk aut a každé vozidlo na pár sekund ozařovalo přední okna, neboť řidiči byli zvyklí v téhle končině města nevypínat dálkové světlo.

 Dva schody se ležérně rozvalovaly za mohutnými dveřmi. Pak odpočívadlo a opět schody, ale ty už nebyly stejné. Hrubý kámen vyměnili majitelé za opracované dřevo, které se důmyslně táhlo všelijak a tvořilo tak schodiště. Nikdo se nad takovým chuchvalcem dřeva nepozastavoval.

 Výčep vyčníval v celém lokále, neboť bylo slyšet, jak si odplivuje pěnu právě naproti od vchodu, kde jsem se, ani nevím proč, zastavila. Značka piva byla snad vylepená všude; i na záchodě  na vnější straně mísy, aby ji lidé moc nezakopali  nedivila bych se tomu. Mně ty černé tácky a plakáty, ubrusy, snad veškerý komfort zašlý dávno do šedivé barvy pod záštitou onoho pivovaru nic neříkal.

 

U barpultu jsem se zastavila, pozdravila jak bylo mým zvykem a objednala si jedno pivo. Za ten čas strávený pod schodištěm jsem si totiž uvědomila, že nikdo za mě neobjedná. Chyběl číšník. Nikde nebyl vidět ani výčepní; pouze paňmáma, jak na ni křičeli opilí zákazníci zblízka docela určitě nebyli dál než pouhý metr.

 

"Co to bude?" Vyhrkla na mě. Později jsem si uvědomila, že to pronesla pomalu, opovržlivě, jen ta otázka na mě vyhrkla.  Ona ne.

 "Dala bych si pivo. Máte jedenáctku?"

 "Cože? Já snad blbě slyším. Chlapi, slyšeli jste ji: máte jedenáctku," panáčkovala můj hlas jako kdybych už dávno odešla a zatím se u toho ušklíbla, že jsem si nemohla nemyslet, jak někdo neviditelný jí nakládá do úst kyselé okurky, které měly ještě k tomu zkažený lák.

 

Posečkala jsem, co se z toho smíchu vyvine. Muži, u kterých se nedal poznat věk ani původ, tupě přijímali světlou chvilku, kdy se mohli sami za sebe od srdce zasmát.

 Najednou utnul. Naráz. Jediným pohledem dala obecenstvu s pěnou na vousech najevo, že stačilo. Povšimla jsem si, že jeden muž se u toho podlouhlého stolu nesmál. Ani koutky mu nepovolily.

 

"Takže, slečinko, máme zelené, modré a oranžové pivo, které si dáte?" Pozorovala mě divokýma očima, u kterých jsem neměla jistotu, co na mě právě pozoruje. Létaly jí tak nebezpečně, že i ona měla co dělat, aby udržela pohled na mé osobě.

 

"Asi to modré, děkuju," hlesla jsem pod tíhou strachu, co mě teprve čeká.

 "Asi, asiási." S tělem otevřeným k plnému stolu mužských si vědomě odcizila hlas jako nějaká lejdy; chtěla pošpásovat, ale nikdo se nesmál. Bradu až po nos měli ponořené v barvách a nasávali.

 

Po hodině se jeden muž zvedl. Byl to ten, který se jen tak věrně nesmál podle výčepní. V ruce dvě oškrabaná dřívka. Začal do nich tlouct. Do místnosti se vloudila celá aparatura nástrojů. Jako kdyby zdi propustily hudbu z venku, i když tam jen mrtvolně mrholilo. Dřívka udávala rytmus a nejednou ani nebyla slyšet; vplynula do oné hudby a už víckrát se jako dominantní hluk nevrátila. Přesto ten tajemný člověk dále na dřívka tloukl.

 

Černý svetr na muži plandal, když se kymácel z jedné strany na druhou. V hospodě nebylo cítit, že by tu někdy byla otevřená okna. Smrad zpupně visel ve vzduchu. Jeho tvář byla sympatická, byť se neusmál. Oči mu svítily a jak se neustále klátil, čišela z něj radost v osamělosti. Kolikrát jsem si sama pro sebe rázně poroučela, abych se na něj víckrát nedívala. Škoda rozkazů. Pivo se tak dalo snadněji snést. Upíjela jsem uvězněna pohledem  na něm. Kdybych si byla dočista cizí, pátrala bych, kde se stala a chyba a já se zamilovala.

 Jenže Intro se nezamilovává jen tak zbůhdarma; byla to pouze natažená ruka k někomu, kdo měl více společného, než si mohl kdo v tu chvíli pomyslet.

 

Ostatní začali chlastat. Tempo doneseného piva a ihned vypitého se ustavičně zrychlovalo. Nakonec si každý bral po pěti půllitrech. To bylo tak akorát, aby se k smrti neuběhali, a přitom měli minimální pohyb, který jim dával najevo jako výstražná cedule se stopkou, že pokud je bolí hlava a po zatřesení jako by čelili zemětřesení, mají už dost.

 Modrá bublinková tekutina se podobala pivu velmi vzdáleně. Možná měly společného jen ten půllitr. Vůbec nešla do krku, dávila jsem se. Nemohla jsem pochopit, jak ostatní můžou lábat a dělat jakoby nic.

 

Jako hrdinka se necítím, nevím proč píšu za sebe. Někdy mám takové neblahé tušení. Takové, co člověka svírá. Že já jsem někdo jiný, a tak můžu ještě vcházet , přecházet  a ztrácet se. A nebo ze sebe dolovat věci, o kterých vím jistojistě, že nejsou moje. A to mi dodává odvahy. Nemluvím o mém schizofrenickým stavu duševního a fyzického těla, neboť tahle rozdvojenost mi přináší uspokojení.  Jedině tak se na sebe mohu naštvat - skrze fyzično a nebo být pyšná -  namouduši, jak se říká. A proto už mohu s čistým svědomím pokračovat dále, vyslovovat jméno, které si drmolím v duchu, protože už se cítím odcizena.

 

Dávno hudba přestala hrát, ale jen proto, že Kostov odložil dřívka. Jinak by se hrálo, a to mi věřte, až do rána. Koukala jsem se na něj, vyčerpaná po bublinkách, co se mi valily do hlavy, ale nemohlo to tak zůstat do nekonečna. Myslel by si, že jsem do něj zakoukaná.

 

Špulila jsem rty a ztrácela nad sebou kontrolu. Chtěla jsem se líbat a zavírat oči, což jsem i dělala, protože neznámý alkohol v neznámém pití mě zaslepoval. Seděla jsem jako žena, která chce provokovat a daří se jí to, protože ztratila přehled nad tím, co se dělo v lokále.  Paňmáma mě přestala zajímat, s jejíma očima už jsem se nestřetla.  Ještě víc jsem se uvolnila, když jsem viděla jeho nohavice, jak se o sebe srandovně otírají a špičky bot mají namířeno ke mně. Nepozdravil, znenadání jsem se chopila iniciativy.

 

"Říká se dobrý den, pane. Ale za světla, tak já vám řeknu dobrý večer, to znamená teď."

 "Samozřejmě. Říká se všelicos."

 "Ne. Nemáte pravdu, pane. Nechci se s vámi dostat do sporu, ale pozdrav je slušnost."

"To jsem tím mínil," příjemný hlas se mu ozýval v očích, kde jeho věta pokračovala. Tiše ale přeci. Ten, kdo ví, mlčí. My jsme nevěděli, ale mlčeli jsme stejně. Mimochodem jsem stáhla koutky rtů k sobě; v profilu mě musel jistě vidět. Nic neřekl. Otočila jsem tedy na něj čelem a zkusila opět svůdný trik s pusou. Zasmál se.

 

Vyšli ven. Blesky škrtaly nebe a ozařovaly dvě temné postavy. Intru a Kostova. Kostov gentlemansky čekal na její malé krůčky, když její dva kroky se vešly do jednoho, který už měl dávno za sebou. Nikam nespěchal.

 Lehce zvedl hlavu, podíval se na tu spoušť, co si vyrovnává účty na obloze a když se na ní otočil, zeptal se: "Znáš hvězdy, Intro?"

 To už se znali jmény, mohli je vykřikovat, vyslovovat a zapisovat do citů.

 "Ne. Hvězdy šly vždycky mimo mě. K životu je nepotřebuji znát."

 

Pomyslel si něco na ten způsob, že by to mohla být velmi dobrá věta pro filosofické zamyšlení, ale nechtělo se mu větu pořád dokola v sobě opakovat; nejméně do té doby, než by se mu zapsala do paměti a kdykoli by chtěl, vylovil by ji jako malého kapříka, který kolem sebe rozhazuje spoustu vody. A tak tu odpověď nechal ležet mezi nimi. Oba se pohroužili do stavu zamyšlenosti, která se dostává člověku hned poté, co se trochu oklepe z podroušenosti. Hledali slova. Nakonec se pozdravili naposled, řekli si dobrou noc se všemi mosty, které obklopují, když chceme udělat někoho šťastnými. Intra dlouho po tom, co přišla domu ještě špulila rty a usmívala se na neživé předměty jako kdyby stál nehybně před ní.

 

(úterý)

 

po vodě plula napřažená lana

mokří láskou

milenci vířili bílý vzduch

            a most nedělil 

 

uděloval milost, když

jeden z nich při slově: nechoď

přinesl kus moře

 

V té tmě cosi lupe, vím, že je to noc. Chce se dostat na druhý břeh  k ránu, kde svítá. A jak se otočí, spěšně se vtírá, zvukem tento pohyb připomíná drnčení vlaku, když sedím proti směru jízdy a naslouchám pravidelnému přimykání vlaku ke trati.

 

Spousta lidí, takřka celý dav, slídí na svých přátelích a čeká až je jednou zklamou. Nečekají, co tihle blízcí povídají, jak hovoří a proč. Jen vyčkávají, kdy přijdou, mylně přijdou, ale to už nevědí, že jejich vnitřní síla pumpuje v jiném rytmu, než očekávali.

 

Tma zhoustla, jako by jí někdo - cizinec snad -  měkkou tužkou začmáral. Dívala jsem se k nebi, kde hroty korun laškovaly s prázdnem. Bývá tam nebe. Stromy vystupovaly z oné černoty a nikde nesvítil měsíc. Jen v těch neživých černých siluetách nebezpečně skřípalo a větve se nechaly větrem třískat.

 

Marnotratní přátelé se ztratili s větrem. Ulehli na mez a vítr je zasypal listím, co mu podzim tak ochotně dával. Příroda se rozkládala, nebylo tedy divu, že to všude vonělo po skořici a vylouhovaném černém čaji.

 

(pátek)

 

spletené hroby

řvou

na nediskrétní vchody

 

hosté se umývají tam,

kde teče smrt

 

Přišel mu domů dopis. Mezi rezatým plotem, co měl víc oček než proutí železa, viselo zastrčené psaní. Ani na okamžik nezaváhal, že by to snad nebylo pro něj. Je pátek a to je den nejpříhodnější pro dostávání všelijakého psaní. Obálka se tvářila velmi osobně, vždycky si myslel, že dopis od ní má největší tajemství v obálce. Na nic víc se snad netěšil, pohled na branku, kde cosi visí a on ví co, ale přesto si sám vkládal do duše nejistotu, ho dokázal rozehřát.

 Jediným trhnutím papír lehce vysvobodil. Zastrčil do černých kalhot a upaloval z místa činu. Ten, kdo by náhodou četl jejich dopisy, nechápal by. Taková pozůstalost by se neměla někde srocovat jako na návsi při hlasu místostarostkyně, která oznamuje, že o půl třetí přijede výkupčí králičí kůže. Komunikační kód nebyl jiný, pokaždé by se dalo vyčíst jak se máš? a jsi-li zdráv, přijeď se podívat; na konci dopisů stála vždy pouhá dvě slova krom podpisu. Opatruj se. A přesto, to vám přísahám, by se nenašel nikdo, kdo by mistrně dokázal vyčíst obsah, tón a jejich vztah. Mylně umí šermovat kdekdo, především s tím, co není jeho, do čeho nezasáhl. A těch pletení omylů bylo habaděj, že nejschůdnější řešení, jak nechat dopisy samy sebou, znamená, upalovat je.

 

Psali si už rok. A šest dnů k tomu. Věděla, že si píše s někým jiným, otec by ji nepsal tak hezky. Myslí jen na Prahu, jak mu bylo volně, jak si dělal, co chtěl a peníze nemusel počítat po kapsách. Ale přesto se zbytečně neptala, kdo je on, který jí píše zcela jinak, kterého si zamilovala. Dopisy posílala na adresu otce.

 

(pondělí)

 

máš ozvěnu, která se táhne

žebříkem, když chodíš pro seno

     taková dálka se rodí z toho, že už nikdy

neponeseš vzpomínky

 jako současnost

 

Bylo zvláštní pozorovat, jak starší pán s nažehlenými puky a za každého počasí v saku, prochází se po cestě, která tu nikdy nebyla, ale lidé si zkracují dálky  a vyšlapali si i tuhle. Na dálku elegán, ale když jsem se odvážila projít kolem něj, smrděl zvířaty. Nejvíc kozinou. To mě paralyzovalo. Ne smrad, který upozorňoval na to, že je příliš sám, nýbrž věc, že jeho tvář byla městská. Místy arogantní, přehlížející i tu blátivou cestu a nebo ji bral za nějakou odlehlou ulici. Ve městě.  Třeba Na Příkopech, byla by příznačná.

 Jako jediný mi říkal: "Intruško, tak co, bude pršet."

 A já na to: "Ale to snad nee. Jen ať je hezky."

 

Taky jsem si všimla, že se neptal. A kolikrát jsem s ním stála u toho plotu, co se pomalu sunul k zemi a čekala, kdy přijde má doba a opět řeknu nějakou oznamovací větu, na kterou se nedá nic říct. To bych se začala courat po cestě, abych ho neurazila a třeba ještě zaslechla, kdyby na mě halekal. Abych odkývala, jak bylo mým zvykem.

 Později jsem se naučila sice co nejsrdečněji odpovědět v neutrálním tónu, vlastně jakobych ani nic nepověděla a nechávala ho za sebou na cestě. Po snaze neprojít kolem sebe jako neznámí lidé, se mu zakalí oči, zamlží, a povídá si dál. O tom, jak bývalo v Praze krásně, když byl ještě svobodný. Jako vdovec vzpomíná na mladí často. A nechává všechny posluchače utéct; nepotřebuje je.

 

(středa)

 

Oči jsou děravý, tam zatéká hudba.  Člověk by si nejradši rozedřel kůži, tu, kterou skrývá i sám před sebou.  Ale že ji nedokáže najít, klátí se pořád s očima upnutýma do tmy hledaje svou muziku.

 

(neděle)

 

blízko mi může být

rok,

přímo se hořekuje a kráčíme k horám,

protože neumějí chodit,

a tak bychom se nedočkali

ani zítřku

 

Byly právě dvě hodiny odpolední a všude šmejdil klid. Na okénku, co nahlíželo pravděpodobně do nějakého kumbálu, kde se rozvalovaly hadry, saponáty, v rohu košťata a vzduch byl cítit zatuchlinou, pomalu pavučiny sklo pojídaly a uprostřed na parapetu visel ústřižek z novin. Izolepa se ze tří stran odchlípla, proto byla několikrát přeškrtnutá reklama k nevyluštění. Kus recyklovaného papíru zežloutl a stočil se do kornoutku. O poznání větší plakát visel na dveřích. Silnými tahy centropenu bylo napsáno stručně: malá:  2,- a velká: 5,- (v závorce, přesně tady byl ještě jakýsi dodatek: (použití vody: 2,-) a opět se závorka stočila jako ten cár listu.)

 

Na protější straně ubíral na velikosti prostoru stůl připomínajíc neplavce vhozeného do vody. Při pouhém doteku ztrácely čtyři nohy rovnováhu; chvíli kulhal, načež  se i prach usadil a spolu s ním tři nohy, které podpíraly stůl, aby si počkaly, jestli někdo přijde a jen se otře o stůl,  vyskočí do vzduchu jiná noha.

 Omývatelný ubrus hýřil cákanci, jejichž původ se radši nepitvá a útržky toaletního papíru byly srovnány do štůsku. Další rekvizita: kelímek od jogurtu, do kterého se házely mince. Žádná z mincí nepřevýšila sumu pěti korun.

 Z dalších dveří se hrnul zápach a starší žena. Nebyla hezká. Tělo jako věci ošuntěné. Z kapsy od zástěry jí vykukovalo paperbackové vydání jedné ze slavných detektivek. Kousek toaletního papíru přetínal knihu a čtenářce tak určoval, v jakém momentě se nachází anonymní zloděj.

 Po páté hodiny se začali trousit lidé. Zahanbeně a poníženě drmolili, co by rádi. Co jim vlastně je. Příroda velkou a malou oddělila; pro děti je velký rozdíl, zda dostanou točenou zmrzlinu ve velké míře a nebo jen jako malou porci.

 

(sobota) po roce

 

vyplétají se vlasy a vráží se nůž

minulosti do zad

slunce se plete do cest

bohyně se vzdávají

muži

 

"Co tu děláš? Necháš to být!" Ječela žena v zástěře zapáchající dezinfekcí.

"Nic nedělám. Dobrý den." Odpověděl muž, který v pravé ruce držel příliš slabé psaní. Ucítil to a ten poznatek ho upřímně vyděsil. Proklínal ženskou, co ho načapala, když se sápal po dopise. Mermomocí potřebuje klid.

"Kdo jsi?"

"Kostov. A vy, slečno?" Ironicky se ušklíbl při zběžném pohledu na stárnoucí ženu, která nemá ani šajnu, co se nosí ven.

"Kosotove, já si vás podám. Tu krádež budete muset vysvětlit na policii! Udám vás, vy prachsprostej zlodějíčku."

Muž se ani slovem nebo pohybem těla neohradil, a ani ji neupozornil na to, že mu zkomolila jméno.

Detektivně na něj pohlížela. Možná, že i poznala, kterou potřebu právě vyžaduje, neboť se odtáhla s celým svým tělem. I toaletním papírem, co vyměnila za záložku.

 

V dopise stálo, že přijede. Musí se prý starat o otce, který jí churaví. Vzal to jako tiché konstatování, nenamítal a postřehl, že ani nemá chuť odepisovat. Tak ať přijede. Co všechno se změnilo. Už není třeba psát, vypisovat se nebo snad svěřovat.

 

(?)

 

lpí se na ústech, co

slovo

slovo mine

 

jsou tu záplavy

 

"Vezmeš si mě?"

Déšť padal na šaty. Brali jej jako štěstí, které jim padá shůry.

 

Měl krásný pohřeb, farář mluvil procítěně. Lidí byla celá silnice, roztahovali se kvůli deštníkům, které si drželi nad hlavami. Praha byla daleko; půdu rozmělňoval déšť, který spolu s hlínou dopadal na rakev.

Rozárka byla stavem svobodný sirotek, která věděla, že každým dnem slaví někdo své malé výročí. Sezóna sklizní skončila. Začalo období lijáků.


3 názory

Nicollette
26. 03. 2007
Dát tip
ok ok, díky moc

Co jsem letmo zahlédla, jsem také opravila. Jestli to tam patří nebo ne (archiv), to už je tvá věc. Hezký večer. (uvozovka dole mi nešla..., ignorant nejsem)

Nicollette
26. 03. 2007
Dát tip
mohla by sis prosim tě upravit ty odstavce kam se ti nakýblovaly ty otazníky? Dovolila jsem si dát dílo do Písmáckého archivního a tak by to mělo být jak to má. Díky

evalota47
02. 10. 2005
Dát tip
Omlouvám se,ale na tohle si vážně musím udělat více času-mohla bych si to případně vytisknout???

evaloto, to přeci nezávisí na mně, ale na tvé chuti. Ta možnost vytisknutí tu je a omluvy taky není třeba. A jelikož jsem tu coby autorka, avízo nemusím.

StvN
21. 09. 2005
Dát tip
Píšeš barevně a krásně. Ohromuješ slovní zásobou a větami, které si snad nikdo nemohl představit jako možné. Přistihl jsem se (ale), že nevnímám příběh. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale příběh je tu v pozadí.

Nicollette
15. 09. 2005
Dát tip
Don't - s tou unáhleností to znam .:-) budu čekat

Candy
11. 09. 2005
Dát tip
Musím se přiznat, že delší věci mě odradí hned pohledem ,ale v tomhle případě mě něco po přečtení prvních řádků nutilo číst dál. celá povídka má úžasnou hloubku, je protkaná melancholií, smířením a některý vyjádření a zachycení slovy mi připomělo můj vlastní osobní pocit ze života - hlavně ..."čišela z něj radost v osamělosti"...- takhle bych někdy vystihla i můj život a náladu a myslím, že je strašně důležitý tu radost najít, protože jinak nemůže život stát za nic a člověk se jen potácív sebelítosti, lhostejnosti a otupělosti. Taky se mi líbily vyjádření jako ..."příjemný hlas se mu ozýval v očích, kde jeho věta pokračovala" nebo"To už se znali jmény, mohli je vykřikovat, vyslovovat a zapisovat do citů." I personifikace typu "všude šmejdil klid" se mi moc líbí. Celkově motiv dvou osamělých lidí mi je blízký...

Candy, díky, že jsi to po začátku nevzdala a četla až do konce, toho si vážím, ať už je názor jakýkoliv. Mám pocit, že jsi to vystihla, že někdo se mě ptal, jaké má povídka sdělení. Řekněme, že žádné. Ale pokud to jednomu člověku přijde blízké, dobře napsané, tak ta povídka splnila svůj účel, proč jsem to publikovala. Díky, ahoj.

Budu ještě stavět. Byla jsem asi zbrklá s jakou rychlostí jsem povídku publikovala. Bylo to - no dejme tomu - že z rozmaru, kdy jsem chtěla jako první znát ohlasy. (a i tam bych poslala díky, protože mě ty názory nakoply něco dělat). Mám inšpiráciu, vidím věci, které bych chtěla ještě do toho textu vecpat. Možná roztrhnu pouta, které jsem se ke konci snažila spojit do kruhu a nastavím jinou kaši. Promiňte mi, že vás zatahuju do své malé kuchyňky a odhrnuju taje polo-kuchařky. Ale prostě si myslím, že to, co jsem ukuchtila na malé dvojplotýnce, ještě není kulinářskou dobrotou. Že se hmota ode dna připaluje, ale na povrchu jsou mastná oka zatažená bílou mlhou. Rozehřát, ochutit, trochu pikantnosti a uvidíme, co tahle myšlenka vyvede za rok, za dva. Pěkný podzim!

promiň

Petr_Pan
08. 09. 2005
Dát tip
v pohodě - jen - kdypak to tak vyjde ? co příští středu ? -)

snad jo

Petr_Pan
08. 09. 2005
Dát tip
grrr - řekni že určitě - proóóósííím

nechceš si radši místo toho přečíst povídku? bych se ti pak svěřila, že budu asi nastavovat chcela by som

Petr_Pan
08. 09. 2005
Dát tip
nechci - mám spoustu práce + za chvíli skvělej filmík .. takže vlastně chci, ale nemůžu .. :-( ňuf .. :-) snad to vyjde

ňuf, grrr, udělej si zvyk, jako když vcházíš někomu do bytu, očistíš si boty,... zalep si pusu ono to má hodně práce, ... ono se nám to vymlouvá; mluv s ní?, pamatuju střípky, fajn a dobrou

Petr_Pan
08. 09. 2005
Dát tip
brou

Petr_Pan
01. 09. 2005
Dát tip
snad časem .. + zprávy mi taky nejdou, tak se v brzku určo ozvi na mobil nebo tak ..

Craerassy
31. 08. 2005
Dát tip
já bych chtěla do zpráv, ale nemůžu, nejde se mi tam už týden dostat, tak to zkusím jen tady ty víš, že nejsem kritik, přiznávám stále, že kritiky psát neumím, takže zase jen o mém pocitu: Intra a Kostov - pro mě ztělesnění osamělosti, dva lidé, jejichž pohledy se v davu prostě setkali a jeden jak druhý si sáhli na osamělost toho druhého...pochopení a možná ani to ne, ale přesto spojení v jednom okamžiku, kdy ten druhý hledá své pomyslné stébélko stejně jako muž, jehož Intra potkává, a skterým vyměňuje věty...jen pro ten pocit spojení osamělých.. co mě zarazilo, to byla Rozárka...zřejmě se objevila v některé povídce předtím, já si to už nepamatuji, ale pro mě tu byla jako začátek něčeho nového...něco jako příslib, naděje...nevím... někdy nebývám dobrý čtenář, ale přesto mě tahle věc pohladila *

Až ti půjdou zprávy, Crae, tak ti napíšu. Díky moc. Jen ještě: zvýrazním spojení, které mi přijde důležité - radost v osamělosti - v tom cítím rozdíl a ... je pravda, že jsem mu to i záviděla.

Nicollette
29. 08. 2005
Dát tip
ahoj ahój, sem tu zas :.-) četla sem si ji v noci, v posteli (nebude vadit, když budu psát nespisovně, páč mně takle prsty ťukaj samy), s dobrou hudbou a vlastně to bylo zbytečný.... mohla bych ji číst kdekoliv a výsledek by byl stejný.... občas sou povídky u kterých musíš mít náladu, dobrý podmínky pro čtení a tak dál.... ale tahle neni tak vratká, ta si stojí pevně a je to přesně ta četba, kterou louskam kdykoliv, když mam čas a kdekoliv, kde se dá... měla sem obavu.. :-) obavu, že to bude tak moc lyrické, že některé věty nebo pasáže nebudu stíhat, že to bude přelyrizované, jak se to u některých básníků, co napíšou prózu stává, že to bude těžké čtení..... ale strašně moc příjemně mě překvapilo, že to je čtivé a navíc ty máš úžasnej talent na popis věcí, míst a atmosféry... např. hospoda.... to nejsou ty typické kudrlinky, kerý prozaici používaj, mně se to jeví jako naprostá přirozenost textu, nehledě na to, že je to fakt dobrý! I slova, která používáš, styl, sloh.... u většiny povídek čtu a čtu a řikám si, počkam co z toho vyplyne atd., ale u tebe sem vyloženě ráda četla jednu větu za druhou... nepospíchala sem, ale už sem byla v očekávání, jaká perla bude ta další věta...... ten text je úžasně stabilní, nikde žádná slabší chvilka a navíc - ukazuješ nádheru českýho jazyka..... čili teda, abych se už konečně vyjádřila, co se týče techniky slohu a vyprávění, to teda smekám, málokdy něco přirovnám k profesionalitě, ale tady bych se vůbec nebála.. ty básnický miniaturky jsou příjemným naladěním do dalšího čtení, skvělej nápad a hlavně.... jsou dost povedené, teď nevim jestli nebudu kecat, ale myslim, že sis s tim dala práci... mam z tý povídky zvláštní pocit.... stává se mi to u dobrých knížek, neni ani tak důležitý jestli si pamatuješ přesně obsah, jako ten pocit, kterej tě zaplaví, když si vzpomeneš... a víš, že ten autor si de vlastní cestu, je osobitej a zanechá v tobě... takže asi tak moc si mě potěšila... poslední dobou se vůbec necítim ve svý kůži, mam takový blbý stavy úzkosti a tak, aniž by se dělo něco hroznějšího než předtim, když sem je neměla... ztratila sem klid a hlavně chuť vstávat do dalšího dne... tvoje povídka mi řekla něco jako "co blbneš, podívej jak je život zajímavej, neni ani chvilka, ani slovo které by bylo zbytečné nebo snad nudné".... mam ráda zajímavé lidi, tak... dík ahoj ahoj* (btw, šoupnu si ji do klubíku jo?) Ten, jehož tvář nedává světla, se nikdy nestane hvězdou. william blake (já to světlo cítim...)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru