Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Návrat teroru ------ Část 11.

05. 09. 2005
0
0
1109
Autor
Baron_Samedi

Tak po delší době je tu další část mého... teroru.

„Hledači neuspěli pane. Někteří jsou mrtvi a zbytek co se vrátil, říká, že…“ Voják ani nestihl domluvit a chytil se za krk. „Lor-de já za to nemú-žu. Lo-rr-de Gre-y-wounde. Ne-mohl jsem dě-lat n-ic.“ Temný pán, vůdce klanu Blackskull, označený jako Greywound vstal a vytasil dlouhý ozubený meč, který mu visel u pasu. Napřáhl se a ťal. Hlava se odkutálela stranou a dva panoši temného pána odstranila ostatky. „Vaše neschopnost je tak neuvěřitelná, - že si ani nemůžu vychutnat smrt svých poddaných, protože nemám čas!“ Takto řval nasupený Greywound, až poddaní poklekali na zem a prosili svého pána o odpuštění. „Pochlebovači.“ Sykl Greywound a nakopl jednoho z poddaných. „Co nezvládne deset Hledačů. Zvládne železná ruka lorda Greye.“ Temný pán se ohnal a rozrazil rukou kamenný sloupek , který zdobil nádherný portál nade dveřmi do trůnního sálu. „Než se vrátím, tak to bude spravené.“ Greywound se otočil na podpatku a vyšel z místnosti.
Pokračoval červeně osvětlenou chodbou. Za zdmi se ozývaly výkřiky mučených a popravovaných. Méně hysterický křik patřil vězňům, kteří byli zavřeni ve špinavých klecích. Kde krysy byly jejich společníky. Pro ty kdo nechtěli zemřít, byly i jídlem. Temný pán vydával svými obrněnými botami tvrdé zvuky, které se rychle chodbami šířily. Pod jejich dupotem umlkaly dokonce i nářky vězňů. Greywound došel do osvětlené místnosti. Za psacím stolem, plným papírů, seděl kultista beze pláště, beze zbroje, ale na sobě měl bohatě zdobené roucho z černého sametu, vyšívané stříbrnou nití. Na prsou se mu pohupoval stříbrný náhrdelník se vsazeným černým kamenem. Na hlavě měl černou čapku, z níž trčelo černé chmýří. „Ohlas, že lord Greywound odjíždí. A bere si s sebou dva oddíly Černých hnátů. Jakmile odjedu, uskuteční se náš ďábelský plán. Vezmeš si to na starost. Konečně zas po dlouhé době navlékneš uniformu příteli.“ „Už jsem se těšil na pořádnou akci. Nezklamu tě pane.“ „Ale pokud ano, Albrechte, zapomenu na to, že jsi můj přítel a pověsím tě na hák přímo na hradby vedle králova těla. Jakmile bude ten dědek mrtvý, pošli mi rychlého posla. Víš co tím myslím.“ „Ano, ale nebude příliš riskantní posílat jej? Tím se prozradíme.“ „Jakmile bude král mrtvý, nebude již co skrývat. Potom vypochodujete do ulic a zabijete každého, kdo neodpřísáhne loajalitu mně. Nejdříve je ale důležité zlikvidovat naše staré známé. Jen se o to postarej. Selžeš a zemřeš. Uspěješ-li budeš mi poradcem po mém boku až do ovládnutí světa. Potom tě budu moci přivést před Pána.“ Kultista se zhluboka poklonil a zasedl do křesla, kde začal horlivě sepisovat. Jakmile Greywound odešel, kultista se zvedl z křesla a odešel také. Za jeho zády, za rudými závěsy se skrývaly intriky, které měly hýbat světem…

● ● ●

Cesta se stále svažovala. Stromy se tyčily všude kolem a nad nimi se stále ještě snášela tma. Tu a tam zahoukala sova a ozval se ježek či medvěd. O černých kultistech naši hrdinové dlouho neslyšeli a cesta tedy ubíhala klidně. Cesta se nakláněla stále prudčeji. Po několika hodinovém běhu s přestávkami dorazili k vodopádům. Zde se průzračná řeka Ilis rozrostla v rozsáhlou deltu a ta si našla cestu dolů ze skal. Hluk vodopádů přehlušil i občasný zpěv Selerenův. Ten si z dlouhé chvíle začal notovat náboženské písně. „Selerene nech toho.“ Rozzlobil se Keglan, když odpočívali na skále, která se tyčila nejvýše nad vodopády. „Jsou to jen prosté náboženské písně. Jsou pěkné ne?“ „Ne!“ Vyštěkl Keglan. A to už se ozval Monerus: „Selerene nedráždi ho. Nebo skončíš s dýkou v krku.“ „To bych zas neudělal, ale nemohu se soustředit na přemýšlení.“ „O čem přemýšlíš?“ Zeptal se Seleren a posadil se k Sagarimovi blíže. „Jak jsem se vlastně dostal do Elagnosu. Předtím mě zajali v Caanosu. Musel jsem být buď dlouho v bezvědomí, nebo umějí cestovat rychleji, než je pro nás zdrávo.“ Monerus se vedle obou posadil také a pravil: „Tipoval bych si tu první možnost. Jak tě vlastně zajali? Ani ses nepochlubil.“ Keglan vzdychl a začal vyprávět jak ho opustil jeho přítel Anataj, jak se rozpadla Sagarimská rodina a jak ho černý kapitán přišpendlil šípem ke zdi domu. „Tak to jsi asi byl dlouho v bezvědomí. Ti břídilové nás ještě nenašli. Kdyby měli nějaký čichový talent, nebo tak něco, tak by nás jistě našli.“ Sotva Monerus domluvil, přiřítil se Albravan a začal ze sebe sypat informace, které vyděsily všechny ostatní: „Kultisti nás sledovali jsou jen kousek odsud a mají koně. Po skále dolů. Ale rychle.“ Albravan uchopil za ruku Monera a vyzdvihl ho. Potom udělal to samé se Selerenem a Keglan se postavil sám. „S koňmi za námi po skále nemohou. Rychle!“ Albravan oběhl skálu, na které seděli a skočil z prvního útesu. Poté již nebylo kam skočit bez úrazu a tak začal šplhat. Jeho průvodci ho následovali. Ze shora bylo již slyšet dusot kopyt a výkřiky jezdců. Mluvili svoji vlastní řečí, takže jim ani jeden z našich hrdinů nemohl rozumět. Překřikovali se a zdálo se, že se formují dohromady ke konečnému úderu. Albravan byl ve tří čtvrti výšky vodopádu a stále šplhal dál. Tu přeskočil na vedlejší útes, tu proskočil i vodopádem. Jeho partneři ho následovali. V polovině již mohl Albravan vidět černé kápě na horním útesu. Po dalších deseti metrech již šplhali za nimi. Ve čtvrtině cesty dolů se stalo něco špatného. „Hodně špatného.“ Hlesl Albravan, když se mu těsně vedle těla odrazil od skály šíp. Mračna těchto ocelových trnů prorážela vzduch a zasekávala se do skály. Keglan neměl nejmenší problémy se vyhýbat i přes zranění na noze. Albravan a Seleren se zatím zdařile vyhnuli každé střele a Monerus se schoval za velký balvan. Za ním se později sešli všichni. „Co uděláme teď s těmi rychlocestovateli?“ Zeptal se Monerus a zhluboka dýchal. Albravan obrátil svůj pohled na Keglana. „Co myslíš ty. Nebo co ty Selerene?“ Řekl, obraceje se na paladina. „Vzdáme to.“ Řekl Monerus a napřímil se. „Ty jsi zešílel. Oni nás zabijou. A krom toho. Jim bych se nevzdal, ani kdybych věděl že ušetří můj život. I kdyby mi ho ušetřili třeba desetkrát, já se nevzdám.“ Zařval Keglan a vykoukl zpod kamene, aby mohl svoje slova zopakovat nepříteli. Od toho nápadu ho rychle odradila sprška šípů, která mu prosvištěla kolem hlavy. „Není čas na přemýšlení chlapci. Máme společnost.“ Jakmile to Albravan dopověděl, ze skály nahoře se k nim začalo spouštět několik černooděných. Postavili se do řady a tasili kultovní meče s ozubeným ostřím. Uprostřed záštity byla vykována lebka a celý meč byl zkut do temné podoby. Celý černý až na pár stříbrných ozdob. Černooděnci vyčkávali. Stáli bez hnutí a hlesu. A stáli by tak do skonání světa, kdyby se zpod skal neozval démonický hlas. „Skončete to!“ Jako blesk z čistého nebe, bojovníci rychle zaútočili. Monerus se Selerenem se krčili vzadu a dopředu postoupil Albravan s mečem a Keglan s dýkou. Začal krvavý boj. Přestože početní převaha byla na straně kultistů, dva bojovníci světla, postavení k sobě zády, vytvořili dokonale zharmonizovanou dvojici a postaveni zády jeden ke druhému se obratně bránili útokům temnoty. Jeden z kultistů se napřáhl svým jednosečným mečem a mířil Albravanova na hlavu. Ten útok vykryl a velkou silou vyrazil kultistovi meč z ruky. Ten chtěl zařvat, dokud mu Albravanova čepel neprosekla hrdlo a nepřeťala krční páteř. Keglan si vedl podobně. Dva nejpomalejší útočníci se váleli vrahounovi u nohou v kaluži vlastní krve. Jeden měl velkou dýkou rozpárané břicho a dírou mu téměř vypadla střeva. Oba bojovníci obdaření magií, Monerus a Seleren stáli opodál a při každé příležitosti poslali do houfu nepřátel ohnivý šíp, nebo svatý šíp. Albravan se nyní zaměřil na bohatěji zdobeného válečníka. Jeho ozubená čepel se ve vzduchu míhala zatraceně rychle a Albravan měl co dělat, aby se ubránil náporu silných rychlých úderů. Přesto však válečník udělal chybu a Dlouhá čepel mu projela břichem až na druhou stranu. Zachrčel a ťal. Albravan, který neočekával útok po tom, co svého soupeře proklál mečem schytal slabou ránu do nechráněného ramene. Krev se mu začala z rány řinout velice rychle. Jeho rukáv se zbarvil do ruda a třísnil i zbytek jeho oblečení, stejně jako Keglana. Poslední živí černooděnci sešplhali. Byli čtyři. První dva se vrhli na blíže stojícího Albravana. Druzí se snažili dostat ke Monerovi. Ten je však spálil žárem. Zbyly po nich jen dvě hromádky popela a dva rozžhavené meče. První dva se Albravanova postavili tváří v tvář. První se snažil dostat se mu za záda, tady však čekal Keglana a jeho kamarádka – dýka. Tak se oba váleli na tělech svých druhů. Ze spod byl slyšet hlasitý řev, který byl ohlušen řevem ještě hlasitějším a démonickým. „Neschopní idioti!“ Řval. „Musím všechno dělat za vás?“ Zničehonic se do vzduchu vznesla mohutná postava. Na své trajektorii zanechávala temně červenou zář. Monerus vzhlédl a spatřil, jak se obrovská temná postava blíží jeho směrem. Roztáhl ruce a vší silou jimi mrskl směrem k blížícímu se stínu. Z konečků jeho prstů a později i z celých dlaní mu vylétla ohnivá koule. Její žár spálil několik kultistů, kteří právě šplhali přes okraj skály. Temná postava se náhle zarazila a hleděla vstříc blížící se magii. Těsně před nárazem, natáhlo zjevení ruku a v jediné vteřině vstřebalo kouli do dlaně. Poté se opět začalo bez jediné známky zranění pohybovat ke svému cíli. Přátelé se stáhli do obrané pozice až do rohu skalního výklenku. Z jedné části byli kryti kamenem a z druhé části se k nim blížila obrovská temná postava - lorda Greywounda. Nyní se k nim hrnulo několik dalších kultistů. Bez varování začaly seshora svištět šípy, jeden za druhým, a kultisti byli naprosto bezmocní. Přední řada začala upadat, jak je šípy srážely k zemi. Zadní řady se snažily překročit své mrtvé společníky, ale většina z nich zůstala ležet se šípem v hrudi na svých druzích. Roj šípů nepřítele, mířených na naše hrdiny ustal a zaměřil se na místo, odkud šípy létaly. Monerus si všiml, jak několik šípů shora trefilo lorda Greywounda. Ten ale natáhl ruku a šípy se vždy zastavily těsně před ní. Vždy při nárazu zazvonily kovové hlavice šípu o neviditelnou bariéru a z místa nárazu vylétla sprška jisker. Šípů vylétlo ještě několik a potom střelba ustala. Alespoň z vrchu. Od kultistů přilétaly stále další. A temná postava lebečního pána se stále blížila. Náhle do skalního výklenku přiskočil muž. Byl urostlý, žádný tlusťoch. Oděn byl v temné černozeleni, opásán úzkým opaskem z jelení kůže. Na tomto pruhu jeleniny se mu houpal býčí roh zpevněný černým kovem. Dále měl za opaskem krátkou dýku. Dokonce dvě, všiml si náhle Keglan. Zvláštní na něm byl zvláště jeho obličej a vůbec celá hlava. Nebyl z rasy lidí, to si Keglan všiml hned. Měl protáhlý obličej s tetováním a dlouhým vousem na bradě. Na hlavě měl zvláštní účes. Vlasy spletené do malých copů mu po skupinkách trčely, hned nahoru, hned dolů, nebo do strany. Měl i zvláštní oči. Ne tak obyčejné, jako lidé. Vypadaly, téměř jako slepé. Bez čočky. Byly však pouze více zabílené. Nuže a tento muž držel v ruce luk, ale v toulci chyběly šípy. Jak v toulci na zádech, tak v menším toulci u pasu. Již zmíněný luk, byla skvělá práce. Vyrobený z purpurového tisu. Konce byly z rohoviny a tětiva ze zvířecích šlach poleptaných smolou. „Pojďte za mnou. Nebo vás ti Forwoti pěkně rozpárají. Všichni se odpoutali od skalní stěny a následovali nově příchozího, který je vedl zpět - šplhem nahoru. Poslední šel paladin. Už se chtěl chopit skalního výčnělku, když ho začalo nesnesitelně mrazit v zádech. Ohlédl se a shledal, že Greywound je jen kus od něj. Již na něj téměř vztahoval ruku. Paladin na chvíli zavřel oči a potichu mumlal: „Karo fal Danut. Karo fal Danut. Karo fal karo ghel dunus Danut.“ Jeho mumlání však ,zdálo se, postrádalo smysl. Greywound se pro něj natáhl a uchopil ho mocnou rukou na krku a silně stiskl. Paladin byl v křeči, když do něj vjela zloba. Navíc se začal pod sevřením silně dusit. Přidušeně a trhaně ze sebe sotva sypal. „Karo fal… deros… deros drakor Danut. Deros Dan…ut. Da…“ Paladin začal umdlévat. Temný pán se začal pekelně řehtat. Vyzvedl Paladina ještě výš, aby všichni jeho poddaní viděli jeho triumf. Paladin se z posledních sil nadechl, co mu cizí stisk dovoloval a zopakoval: „Karo deros fal. Da…nut. Karo deros!“ Paladin se snažil křičet, ale nebylo mu to nic platné. Přes bojový pokřik ho mohl slyšet jedině sám Greywound, který jeho výzvy k Danutovi, kterým pohrdal, ignoroval. Moci boží však nebylo dobře odporovat i pro tak silného muže, jako byl temný pán Lebky. Jakmile se zdálo, že paladin zemře, sluneční svit prozářil pralesní strop a jeden z nejsilnějších paprsků osvítil temnotu. Jeden z paprsků ozářil samotného lorda Greywounda. Ten uvolnil stisk a překryl si oči. Moc paprsku ho odtlačovala pryč. Ani tak mocný mág, jako byl on, nemohl úspěšně překonat moc Samotného. Paladin se zatím zvedl a začal šplhat. Za chvíli byl v polovině. Šípy vystřelené zespoda se vnořily do pruhu hustého světla a nikdy z něho nevylétly. Všichni kromě Selerena byli nahoře. „Tak dělej Sele!“ Křičel Albravan a natahoval se přes okraj, aby pomohl paladinovi. Netrvalo dlouho a sešli se. Jejich nový přítel je vedl lesním porostem po okraji skály. Zanedlouho objevili široký kmen, na němž byly vytvořeny schody, nebo spíše žebřík z větví. V koruně stromu se rozkládala dřevěná chatrč. O několik metrů dál byla skála upravená do podoby schodů. Tou cestou se lukostřelec vydal. Schody se dvakrát stočily na tutéž stranu a svedly skupinku do dalšího skalního výklenku, tentokrát vytesaného lidskýma rukama a krytého ze všech stran, beze stropu. Do skalního masívu byla proražen kamenný portál, zdobený kamennými lístky Scaradského vína. „Pojďte dovnitř pánové.“ Řekl lučištník a pokynul jim rukou. Poté vstoupil do tmy. „Zatraceně. Kde je ta louč.“ Zamručel lučištník v černém a začal šmátrat po zemi. Náhle se rozjasnilo. Ohnivé světlo se linulo do všech stran a osvětlovalo jeskyňku ve tvaru elipsy. Louče ležely kousek od vchodu u zdi. „Zajímavé.“ Řekl lučištník s pohledem na Monera, který držel v ruce hůl, na jejímž konci zářilo rudé ohnivé světlo. „Jste čaroděj?“ „Čaroděj Monerus Ghal Dalnar jméno mé. Jak vy se jmenujete smím–li se ptát?“ Lučištník si ještě jednou přeměřil všechny bojovníky a potom odpověděl: „Thrandir. Thrandir Černý Lovec jak mi někteří říkají.“ Albravan přikročil k Thrandirovi blíže a položil mu ruku na rameno. „Pak ti děkuji i za své přátele, že jsi nám pomohl Thrandire řečený Černý Lovče. Mé jméno je Albravan Tarndeep.“ Černý lovec o kousek ustoupil a málem oněměl. „Sir Albravan Tarndeep? To je pro mě čest. Jsem vaším obdivovatelem od doby, co jsem četl jeden z válečných deníků bitvy o Severní Valoryn.“ „Jsem rád, že mám obdivovatele, ale nemusíte mi říkat sire, nebo něco podobného. Zachránil jsi nás, jsem ti vděčný a rád budu i přítelem.“ Thrandir se musel držet na uzdě, aby nevykřikl. „Albravan tarndeep můj přítel. Bude mi ctí. Příteli.“ „Nuže. Od teď žádná devótnost. Přítel se před přítelem neklaní.“ Thrandir Albravana objal a potom se postavil před paladina. „Thrandir. Jsem rád že potkávám paladina Tří měsíců.“ „Seleren. Pobočník Nejstaršího - Dan-Forgara z Elagnoské katedrály Tří měsíců a preceptor řádu.“ „Toť vysoké postavení.“ Thrandir přikročil ke Keglanovi. „Těší mě lovče“, řekl Keglan s nataženou rukou,“Keglan Sagarim.“ Lovec přijal ruku a potřásl s ní se slovy: „Mě též těší. Thrandir.“ Thrandir zapálil louč a šel směrem k temné chodbě vedoucí do nitra skály. Portál nade dveřmi byl stejný jako u vchodu. „Pojďte za mnou do nitra mého doupěte. Tam nás jen tak nevyčenichají.“ Řekl Thrandir a s hořící loučí vkročil do tmy.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru