Třetí klobouk

Začínal nervózně přešlapovat. Takovou dobu snad ještě nikdy na tramvaj nečekal. Kdyby tak bylo s kým si povídat; rozhlédl se, není-li mezi čekajícími někdo známý. Nebo aspoň na co koukat; zkontroloval bez očekávaného výsledku obsah okolních výkladních skříní. Nebo na koho. Přeběhl očima na druhou stranu ulice, nevyskytuje-li se na protější zastávce nějaký objekt, který by mohl chvíli pozorovat. Osahávat očima, svlékat pohledem nebo jak pojmenovat tenhle druh zájmu. Už-už se mu zdálo, že něco zajímavého našel, když mu hřmící obluda zakryla výhled. A pak že zákon schválnosti nefunguje.

Už aby byl vevnitř a seděl. Nejlépe u okna. Jenže lidi pořád ještě lezli ven. Jak se svázanýma nohama, napadlo ho přirovnání, co používala kdysi jejich tělocvikářka. Prodírání se uličkou v davu čekajících jejich ústup ještě zdržovalo. A k tomu všemu do něj každou chvíli někdo nepříjemně vrazil. A další, a... Teď to bylo o něco příjemnější. Ohlédl se za posledním vystupujícím. Vlastně za vystupující, protože ta osoba, ačkoli měla krátké vlasy a spíš pánské oblečení, zezadu rozhodně nevypadala jako kluk. Bílé kalhoty, vzpřímené držení těla a chůze jako... Nenalézal slov. Jako by si ani nikoho kolem nevšímala. Teplý den a chladná krása. Jako zimní královna, vzpoměl si konečně na vhodné přirovnání. Tak tuhle taky, pomyslel si a zvonek, předcházející zavření dveří, přehlušil jeho hlasité vydechnutí. Konečně se otočil zpátky k tramvaji, která se však právě rozjížděla. „Zatracená práce!“ ulevil si vcelku bez fantazie vzhledem k tomu, co ho znovu čekalo. Zůstal sám na prázdné zastávce. Vlastně úplně sám ne, ale připadal si tak. Malé děti se nepočítají.

„Chtěl bys jí vidět nahatou?“ zeptalo se ho bez jakéhokoli úvodu.

Stál a překvapeně na tu malou, copatou holku zíral. Jako by mu právě navrhla něco zvráceného. Zvráceného a taky neuskutečnitelného.

„Tak chtěl nebo nechtěl?“ utvrdila ho po chvíli, že se nepřeslechl.

„Koho... Tebe bych chtěl vidět... Co mi to tu...?“

„Prej koho...“ koukla na nej přezíravě. „Tu tramvaj, asi.“

„Hraj si rychle, než ti někdo rozšlape bábovičky,“ odvrátil se od ní, a snažil se ještě chvíli uchovat v paměti zaoblení odcházející postavy.

„Vím, kam jde!“ nedala se odbýt a postavila se znovu před něj.

„A kam teda, ty chytrá?“ Stále jí sice nebral vážně, ale z toho, jak se zeptal, začala být znát určitá zvědavost.

„Vím, kde bydlí. A nejsem žádná ‚Ty chytrá‘!“ odsekla.

„A co teda seš?“

„Vypadám snad jako duch tvojí babičky?“

„Vypadáš jako pěkně voraženej harant, co by občas potřeboval...“

„Potřebovala.“ Ukradla mu a opravila poslední slovo. „Co dáš, když ti jí ukážu?“

„Co mi ukážeš...?“ Zalekl se poslední věty, jelikož už ztrácel ve zmateném rozhovoru souvilsoti.

„Nedělej, že nevíš. A já zas vím, co bude za chvíli dělat. Tak pojď se mnou nahoru.“

„Nemám čas se bavit s malejma dětma.“ Řekl to schválně tak aby z ní vyloudil další drzou odpověď.

„No tak se teda běž honem domů učit. Jako ona. Nebo bys jí chtěl ještě dneska vidět? Stejně ti další pojede skoro za půl hodiny,“ pokračovala, když neznatelně kývnul.

Stoupal po schodech za tou užvaněnou holkou, co všechno ví a pořád si ještě nebyl úplně jistý, jestli se mu to, co zrovna prožívá, jen nezdá. Proč by měla malá holka nabízet velkému klukovi nebo - proti ní - skoro mladému muži, že mu zprostředkuje tajné podívání se na jinou holku. Nebo spíš slečnu či mladou dámu. Nevěděl, má-li jí věřit, ale ten příslib, ta touha vidět kousek něčeho zakázaného, byla silnější, než nedůvěra nebo obava. Vzpoměl si, jak mu, když byl malý, říkali, aby nikdy nikam nechodil s cizími lidmi. Ale není to teď naopak? Obava plynula spíš z prozrazení a zesměšnění. Naletět malé holce... Představil si, jak by se mu ostatní posmívali. Přesto za ní dál stoupal po strmých schodech. S očima ve výši natřásající se sukně letních šatiček, uvědomil si až po chvíli. Co by ho asi na ní mohlo zajímat? Zajímala už ho teď jen její nabídka a nezabýval se otázkou, jak mohla jeho, před chvílí ještě tajné, přání uhodnout ani tím, jak by mu je vlastně mohla splnit.

„Bydlí v domě proti nám,“ pokračovala, snad aby přerušila to napjaté ticho. „A vždycky, když přijde ze školy, jde se rovnou sprchovat. A pak stojí dlouho před zrcadlem. Pozoruju jí každý den.“

„A proč ji pozoruješ?“ zeptal se nejistě, aby se taky trochu podílel na rozhovoru.

„Protože se mi líbí...“

„Líbí se ti holka??“

„Ale to ne. Líbí se mi představovat si... Pšš!“ přiložila si náhle prstík na rty. „Sousedka by žalovala, že si vodím domů chlapy.“

Zase už nevěděl, co říct. Tohle ho opravdu dostalo. Neřekla kamarády, neřekla kluky. Označila ho slovem, popisujícím skupinu lidí o níž do té doby ani nedoufal, že by do ní mohl patřit. Uvažoval, kolik jí může být. Deset? Dvanáct?

Tiše před ním otevřela dveře, pustila ho dovnitř a ještě tišeji za nimi zase zavřela. Tím, je-li doma sama, se nezabýval. Ze souvislostí mu nějak vyplynulo, že tohle je její starost. Teď vedla ona jeho. Ještě před chvílí pyšný na svou skoro plnoletost, přijal najednou její velitelskou roli úplně samozřejmě. Následoval ji jak pejsek. Napadlo ho, že kdyby mu chtěla nasadit obojek a vést ho na šňůře, nechal by se.

„A co si tedy představuješ, když se na ní díváš?“ zkusil se dopátrat konce načnuté věty.

Ticho.

„Když ti jí ukážu, slibuješ, že si pak se mnou zahraješ takovou hru?“ ozvala se teprve po chvíli.

„Slibuji,“ řekl odhodlaně. Ostatně, neměl na výběr.

„Když jí se mnou dohraješ až do konce, můžeš přijít zas. Kdykoli. Když nebudou naši doma.“

Otevřela dveře do další místnosti. Dětský pokoj. Postel. A u okna psací stůl.

„Tady si sedni,“ ukázala na židli a podala mu dalekohled. „Ještě blíž, ať rozmažeš mříže. Prý je to okno moc nízko. Dali je tam, když jsem byla ještě malá.“

Přiložil dalekohled k očím. Trochu se mu přitom třásly ruce. Chvíli hledal, než si uvědomil, že neví co.

„Vpravo nad stromem!“ znělo skoro jako rozkaz. „

Uposlechl.

„Už je,“ zarazila ho, když chtěl pohnout zaostřovacím kolečkem.

Všechno jak připravené. Nebyl důvod jí odporovat. Stačilo dívat se a čekat. Už! Srdce mu poskočilo, když se na ploše pozorovaného okna mihnul stín.

„Ještě ne, to teprve vyšla z pokoje do koupelny,“ vysvětlila, jako by postřehla jak na něj ten pohyb zapůsobil. „Nahá bude teprve až se vrátí. Dojdu se zatím vyčůrat.“

Nechápal a ani se nesnažil pochopit, proč mu sděluje takové zbytečnosti. Zhluboka dýchal s očima zapřenýma do dalekohledu. Ještě jednou se mu naplano rozbušilo srdce až v krku. To když se přes pozorovanou plochu mihlo sluneční prasátko, způsobené snad odrazem od jiného otevíraného okna.

Teď! Vybuchlo to v něm, když se okno a místnost za ním naplnila září nahého těla. Tep srdce v tom okamžiku postihnul kromě krku i celé tělo. Ušní bubínky se na chvíli proměnily ve velké, rytmicky se ozývající bubny. Buch! Buch! Svou malou hostitelku, která se mezi tím vrátila, by nemohl zaslechnout i kdyby práskla dveřmi. Těch dvacet nebo třicet vteřin, co celý výjev trval, se nejspíš i zapoměl nadechnout. Uvědomil si to, až když se pozorovaná čímsi zahalila a ztratila se mu někam hlouběji do mísnosti. Dýchal, jak kdyby právě doběhl závod na dvě stě metrů a tutéž situaci mu připomínaly i mžitky před očima.

„Nesmíš si ho tolik tlačit k hlavě,“ připoměl mu dětský hlas, že tu není sám.

„Ty víš, jak se jmenuje?“ zeptal se trochu zcestně.

„Vím, ale neslíbila jsem, že ti to řeknu. Zato tys mi slíbil...“

„Já vím, tu tvou hru. Tak co to bude: Piškvorky nebo Člověče nezlob se?“

„Pch, blbosti pro malé děti. Nech se překvapit.“

Tepve teď si stačil vklidu prohlédnout pokoj. Nic neobvyklého. Stůl, lampa, židle, skříň, postel. Strohé zařízení. Žádné obrázky na stěnách. Žádné zrcadlo, asi je na to ještě malá. A ani žádné krabičky se sponkami a gumičkami do vlasů, vzpoměl si, co toho kdysi ségra mívala. Tahle holka měla taky dlouhé vlasy, jen byla o něco tlustší. A jak měla uklizeno! Nikde žádné hračky, oblečení, ani učení. Ani hodiny. Vlastně jedny ano. Takové ty dětské, přesýpací.

Kromě nich a krabičky s tužkami byly na stole už jen dva klobouky. Obrácené dnem vhůru, jako dva žebráci.

„Chodíš ráda v klobouku?“

„Občas. Třeba když si hraju na paní učitelku. Ale do toho ti nic není.“

„Budeme si hrát na školu?“ zatvářil se znuděně.

„Ale né. Budeme trochu čarovat.“

„Tahat králíky z klobouku?“ pokusil se o vtip.

„Kralíky ne. Jen papírky.“

Vstal a popošel ke stolu. Dno každého klobouku bylo opravdu zaplněno kuličkami zmačkaných papírků.

„Budeme losovat?“ zeptal se nejistě.

„Tak trochu. Ty budeš! Já budu...“ odmlčela se a obrátila se na něj s tajemným usměvem. „V tomhle klobouku na těch papírkach jsou slova, který nemám ráda. Takový ty hnusný, co ti každý den říkaj doma a ve škole. Takový ty, co nesnáším. Nenávidím je. Víš jaký myslím? Třeba...“ Zarazila se. „Nesmím to vyslovit. Zakázala jsem si to.“

„A co s nimi tedy budeme dělat?“

„Nic. Ty si jedno vytáhneš, přečteš si ho a už ho nikdy nesmíš říct. Jako já. To za to, že jsem ti ukázala nahatou...“ Znovu se zarazila, protože málem prozradila její jméno.

„A to je všechno?“ podivil se, „k čemu ti to bude?“

„No, čím víc bude lidí, co takový slovo nebudou říkat, tím spíš se na ně zapomene. A nakonec se přestane říkat úplně. Víš?“ Podívala se na něj, jako by mu právě předkládala nějaký významný objev.

„Ty hloupá, víš ty, co je lidí, které ani nikdy nepotkáš?“

„Ale to je jen jako,“ nasadila bezbranný dětský úsměv. „A neříkej mi ‚Ty hloupá‘!“

Tón jejího hlasu se náhle přiostřil, oči se zúžily a dětské rysy ztvrdly do podivné grimasy. Skoro se jí leknul. Napadlo ho, jestli ‚Ty hloupá‘ není taky zabalené na jednom z těch papírků. Ale to by to pak přece nemohla opakovat.

„Tak na co čekáš?! Vytáhnout! Rozbalit! Pamatovat si! Zabalit! Hodit zpátky!“ Mezi jednotlivými povely dělala pomlky, postačující tak akorát na provedení úkonu. Jako ve škole při diktátu, vybavila se mu najednou představa učitelky v klobouku. Paní učitelky s přísným pohledem a s dětským obličejíkem.

„Počkej, ještě mi ukaž, které to bylo,“ zadržela mu ruku, když chtěl přečtený papírek zase zmačkat do kuličky. „Ó jak hnusné! Který neomalený člověk se mohl odvážit něco takového napsat!“ Dívala se přitom na něj, jako by ho přistihla při nějaké lumpárně.

Pro jistotu si ještě jednou přečetl, co bylo dětským písmem na papírku napsáno. Jestli se nepřehlédnul nebo není-li třeba ještě něco na druhé straně. Nebylo. Stálo tam pouze: Pokorná a ukázněná.

Bez těchhle slov se klidně obejde, uklidnilo ho. Spíš mu bylo divné, co jí na nich tak vadí. Obyčejná přídavná jména. Týká se to jí samotné, když jsou vyskloňována v ženském rodu? Asi nějaké dokola omýlané napomenutí. Nadechl se a chystal se je pro kontrolu přečíst, aby nedošlo k nedorozumění.

„Už nikdy.“ Skoro to zašeptala. Přikryla mu ústa dlaní a v jejích náhle smutných očích se objevila prosba. „Od tebe by to moc bolelo. Jsi od teďka můj spojenec.“

Začal se v tom všem ztrácet. Přesněji řečeno, nevěděl, co je to za hru, do které se pustili. A podle všeho to byl teprve začátek. Uvědomil si, že ta nejistota, co bude následovat, ho docela přitahuje. V lecčems by se ten pocit dal přirovnat k tomu, co zažíval před chvílí, při sledování protějšího okna. Jen ve slabším odvaru. Vzrušení z neznámého. Něco jako první kroky v pouťovém domě hrůzy nebo noční bojovka kdysi na táboře. Nechceš, ale už musíš.

„Tak, a teď druhý klobouk,“ poskočila zvesela, jako by vmžiku zapoměla na smutek před pár vteřinami.

„Zase něco, co nemáš ráda?“

„Ale ne. Tam jsou slova nebo věty, který mám ráda. Jenže se nemůžou říkat. Ale já CHCI, aby je lidi slyšeli. Aby je všichni říkali nahlas. Ty mi s tím pomůžeš.“

O nic ho nežádala. Prostě mu oznamovala, co od něj v příštích chvílích očekává.

„Vytáhneš papírek, přečteš si ho, otevřeš okno a zakřičíš.“

Pomalu rozbaloval a vůbec netušil, co má čekat. Oblíbený verš z neslušné písničky, jméno kluka, co se jí líbí nebo nějaké jiné vyznání? Nic takového. Tázavě se na ni podíval, pak zpátky na lístek a znovu na ni. Roprostřel ho na dlani a napřáhl k ní ruku, ale uchopila ho za natažené prsty a zavřela je zpátky v pěst.

„Nechám se překvapit.“

Otočil se zpátky k oknu, napůl otevřel jedno křídlo a tiše řekl ta slova do prostoru.

„Nahlas!“ napomenula ho. „Jen ať to každý slyší.“

Mírně se vyklonil, ale i další pokus zaniknul v šumění listí ve dvoře.

„Počkej, pomůžu ti.“ Otevřela druhé křídlo a vyklonila se vedle něj. „Slibuješ, že zakříčíš?“

„Slibuji,“ řekl, ale neznělo to příliš přesvědčivě.

„Podívej se mi do očí!“ poručila přísně. „A vzpomeň si: Taky jsem ti něco slíbila, a taky jsem to pak splnila. Tak slibuješ, že zakřičíš fakt nahlas?“

„Slibuji,“ řekl tentokrát odevzdaným hlasem. Jako by odpovědnost za to, co mělo v příští vteřině přijít, ležela už jen na ní.“

Zároveň se nadechli a vykřikli jednohlasně: „Holá prdeél!“

Hejno holubů vylétlo ze stromu a v protějším domě někdo hlučně přibouchl okno.

„A je to,“ zkonstatovala spokojeně. „Tak už jsme dvojnásobní spojenci.“ Zavřela okno a tvářila se, jako by se nic nestalo.

„Tak ještě do třetice,“ prohodil pobaveně. „Nemáš ještě třetí klobouk?“

„Sám sis o to řekl,“ začala trochu rozpačitě. „Myslela jsem, že tě tohohle ušetřím,“ pokračovala už jistějším hlasem, když vyndavala ze skříně další klobouk. „V tom třetím klobouku, na těch papírkách je napsáno, co musíš splnit nebo podstoupit. Něco jako vadí-nevadí. Slibuješ, že to uděláš, ať to bude cokoli? Počkej, neříkej hned jo. Rozmysli si to. Kdybys pak nechtěl, všechno se zboří. Přestaneme být spojenci.“

Přemýšlel, co horšího než ten výkřik před chvílí, by ho ještě mohlo potkat. Nahého před dům ho snad nepošle. Znovu si vybavil představení v protějším okně a vzpoměl si na nabídku, že může někdy přijít zas. Jsou přece spojenci a spojenci si vzájemně neubližují. Pak dostal nápad:

„Jo,“ řekl rozhodně. „Splním úkol z třetího klobouku. Pod jednou podmínkou: Vytáhneš si pak taky jeden.“ Byl přesvědčen, že by na tohle nepřistoupila, pokud by byly ty úkoly pro normálního člověka nesplnitelné. A co může ona, může on taky.

„Tak platí,“ plácli si dlaněmi.

Připadal si najednou o spoustu let mladší. Možná dokonce mladší, než na kolik vypadala ona. Kupodivu ho ten pocit těšil. Těšil a tak nějak osvobozoval. Sáhl do klobouku, rozbalil papírek a zůstal stát s otevřenou pusou. Ani si nevšiml, že mu zvědavě nakukuje přes rameno.

Nejprve nebyl schopen slova. Promluvil teprve po chvíli a téměř bez souvislosti.

„Kolik ti je?“

„Bude mi třináct.“ Postavila se pro zdůraznění na špičky. Asi na něm poznala, že ho to číslo zarazilo, protože honem odbočila: „Seš snad pověrčivej?“

„To myslíš vážně?“ zeptal se místo odpovědi.

„Smrtelně. A ještě sis to nedočetl celé.“

„Jak’s na to přišla?“

„Takže bereš,“ zaradovala se. Pak tepve jí došlo, že se na něco ptal. „V jedně pohádce bylo něco takového. Tak.“

„Tady opřít a připravit se!“ vžila už se zas do role přísné učitelky, a prstem ukázala na psací stůl. Zmizela, ale vmžiku byla zpátky a v ruce nedočkavě ohýbala skoro metr dlouhý tenký prut. „Jak si to představuješ, že ještě nejsi připravený?“

„Jak připravený?“ otočil se na ni nechápavě.

„Jó ty sis ještě pořád nestačil přečíst, co je na druhý straně!“ Obrátila lístek a po stole mu ho postrčila pod pod nos. Stejné dětské písmo na něm oznamovalo jestě dodatečné podrobnosti:

...na holou. Dokud se hodiny nepřesypou.

„Já čekám. Až budeš připraven, řekneš ‚Teď‘. Pak otočím hodiny co, neznají slitování, a začneme,“ přednášela strojeným tónem. „Ale neboj, kdybys začal bulet, hned přestanu,“ dodala mírněji. Mříže v okně za ní dodávaly celému obrazu temný, chmurný nádech.

Couvnout už nemohl. Jak by si připadal? Rozepnul kalhoty a spustil je se vším všudy o něco níž. Svázané nohy. Překvapilo ho, že ho naplňuje podobné napětí, jako když se před chvílí díval skrz dalekohled. Zrychlený dech a bubny v uších. Je to snad tím, že se prvně svléká před holkou, i když takhle mrňavou? Ona si toho napětí snad nevšimne. Pro jistotu pokrčil kolena a přitisknul se blíž ke hraně stolu. Kolik že jí je? vystrašila ho cifra, kterou vypustila před chvílí. Ne, to je vpořádku. Tohle je její představení ve kterém on je jen jakousi rekvizitou. Živou rekvizitou, která navíc spouští i ukončuje děj. Teď a slzy. Ne, slzí se od něj nedočká. Pohlédl na její drobnou ručku, opírající se o přesýpací hodiny. Jak rychle asi sypou?

„Teď!“

Prázdné švihnutí do vzduchu. Nemohl ho slyšet přes bubny a hukot moře. A první. A druhá. Pomalu. O hodně pomaleji, než tep v uších. Zpočátku to jen tak trochu štípalo. Když se však hodiny dosypaly za půlku, měl už co dělat, aby vydržel stát klidně. Přitom stačilo se otočit a zadržet její malou ruku. Udivovalo ho, proč to vlastně neudělá; na nějaké sliby do té doby kašlal. A na slzy to nebylo, ale tak-tak. Znala míru. Náhoda, nebo už někdy někomu...

„Au,“ vyjeknul překvapeně. Černý klín zbylého písku, svítící uprostřed hodin, se zmenšil, a tak zřejmě zkusila přitlačit.

„Nebulíš?“ ukročila a podívala se mu do očí. „Tak buď ticho!“

„Sss!“ Zavřel oči, aby udržel slzy a jen se poněkud hlasitěji nadechnul, když se ujistil, že opět zmírnila.

„Ssss!“Proč se k tomu všemu propůjčil? Za zavřenými víčky se mu promítl rozmazaný obrys chladné krásky z protějšího okna.

Svědění.

Brnění.

Napětí.

Zase pocit, jako by doběhl závod. Se svázanýma nohama, probleskl mu hlavou hlas i obraz mladé tělocvikářky ještě ze základky. Tentokrát mu ale připadalo, že už ho snad nohy ani neunesou. Zdálo se mu že musí každou chvíli ztratit vědomí. A už se to jen nezdálo. Poslední myšlenka patřila té studentské nápovědě z elektotechniky. Nejdřív napětí, potom...

Otevřel oči a udiveně zíral na špičatou hromádku černeho písku, navršenou ve spodním válci.

„To je všechno?“ zeptal se jí chvějícím se hlasem.

„A cos čekal? Že z tebe vyšlehám duši? Dyť to byla jen hra. Jenom jako! Koukala sem, že’s při tom málem usnul. Ale předtím ses trochu bál. Nuda, viď. Aspoň budu vědět pro příště. Můžu ti něco pošeptat?“

Neřekl ano ani ne. Ani se nepohnul. Pocit viny, pomalu přerůstající ve stud, ho na chvíli zcela ochromil. Stud před malou holkou. Za to, co se mu ještě s žádnou jinou nestalo.

„Nebo nepošeptám. Radši ti to napíšu.“ Vzala mu z dlaně zmačkaný papírek, co celou dobu svíral, něco na něj načmárala a vtiskla mu ho zpátky.

Zase žádná odezva.

„A jestli chceš, můžeš mi to hned oplatit, ať neřekneš, že jsem tě ošidila,“ vysvětlila si špatně to stálé mlčení. Zalovila v klobouku. „Je to podobné. Na všech. Občas losuju jen tak. Sama pro sebe. A představuju si... Ale to už jsem ti vlastně říkala. Hned na schodech. Zůstaneme spojenci?“

Stále nic neříkal.

Rozbalila papírek. „Pětadvacet d...“ usekla další slovo, jako by se ho zalekla. „Tou strašnou věcí,“ opsala to slovo s tajemným tónem v hlase. Jako by taky bylo jedním ze zapovězených. „Přes šaty. Ale šetři mě. Od tebe by to moc bolelo. Jsem holka. A malá, tak kdybych začala nabírat...“

Sáhla kamsi dozadu pod desku stolu a položila před něj topůrko, zakončené rozstřiženými oranžovými zavařovacími gumičkami.

„A nebo počkej, ať je to spravedlivé...“ Obrátila se zády, vysypala z klobouku zbylé papírky a vyvlíkla ruce z ramínek pestrobarevných šatů. Levou si je vpředu přidržela. Pak je nechala sklouznout do půli zad a narazila si klobouk přes oči. „Abych se tolik nestyděla. Myslíš, že nahá bych byla taky tak hezká, jako ona? Musím si lehnout na bříško, aby mi nesklouzly.“

Oblékl se a vzal do ruky tu strašnou věc. vybavily se mu přitom hadrové panenky a jiné, dojemně jednoduché dětské hračky. Tahle připomínala spíš mávátko. Položil ho vedle ní na peřinu. Sluneční paprsky, mávátko a malá, spíš tlustá než hezká, beze jména, s kloboukem na hlavě. Konečky copánků jako by ke klobouku tak nějak nepříslušely. Na co že si to v něm hraje? Na paní učitelku, nazval ji pro sebe, ale hned odvrátil pohled. Beze slova popadl tašku a vyběhl ze dveří. Před vchodem do domu ještě zrychlil, aby dohnal právě přijíždějící tramvaj. Jak hluboko se dá zabloudit ze necelou půlhodinu. Uvědomil si, že stále ještě mačká v dlani její šeptem psaný vzkaz. Rozbalil jej a luštil písmena ze zpoceného papírku. Nechám se dobrovolně... To už četl před tím. Dole bylo obyčejnou tužkou připsáno už jen: Taky tě to tak strašně baví, spojenče? E. Já nevím, odpověděl vduchu a dech se mu přitom zatajil.

První los. Druhý los. Klobouk... Nikdo se nic nedoví. Natrhal papírek na malé kousíčky a rozprášil je z otevřených dveří. Nebylo a nebude? Zvukový a světelný signál. Ukončete nástup, dveře se zavírají.

Žádný další signál. Světelný ani zvukový. Jen šumění listí ve dvoře. I tak toho dnes bylo víc, než se dalo doufat. Ruka klesla do klína, ale prsty nahmátly nečekanou překážku. Snadno se na něj zvyká. Neviditelný plášť. Kus šedé látky v šeru za sklem. Důmyslný úkryt. Teď už jen ztráta času. Rychle vtáhla bílou paži do rukávu a hned po ní - jen co odložila tmavý tubus - připojila i druhou k neodkladnému ději pod látkou. Přítomnost těla a cesta myšlenek za přivřenýma očima. Plášť s kapucou jak mnišská sutana. Mnich... Jeptiška... Ona, která se nestydí vábit svou nahotou a z úkrytu sledovat temnoty lidské duše. Nesplnitelná touha a úplatky za dětskou hru.

Klapnutí dveří a slzy v očích. Ležíc na posteli ještě chvíli vzlykala. Smutek? Štěstí? Radost z vítězství? Nebo to nové, neznámé tušení? Kam by ji dovedlo? Sama nevěděla.

Proč utekl tak náhle? Docela se jí líbil. A celé to představení. Málem to tentokrát dohrála až do konce. Vstala a rozhlédla se po pokoji. Chtělo by to tu ještě trochu zařídit. Aspoň záclony, stolek a křeslo. Kdyby někomu přebývalo. Nebo si koupit časem nové. Jenže za co. No, to dnešní divadlo by si možná zasloužilo nějakou odměnu. To se uvidí. Pohlédla do okna nad stromem. Bílé ruce za ním odložily dalekohled a zmizely v neviditelnu.