Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Velké dobrodružství

02. 11. 2005
3
0
1914
Autor
kramny

Tááák. Ty jsi ale těžká. Běž za tatínkem, nezastavuj se, neohlížej, sedni si pěkně k oknu, ať nám můžeš zamávat.

To odpoledne bylo vcelku všední. Zima se právě lámala v půl, a proto se již v hlavě objevovaly myšlenky na jaro, které přijde a odnese s sebou všechny strasti šedivých dní a temných nocí. V podvečer se sešli u rozhlasového přijímače a hltali zprávy, jenž byly přerušovány jen krátkými bloky známých melodií. Zrovna skončil další pořad na politické téma, když se přiškrceným hlasem ozvalo z úst muže středního věku:

„Musíme jí tam poslat.“

 V tvářích obou partnerů se zaleskly slzy. Do nastalého ticha se linula tklivá melodie a tma jakoby pohltila všechen vzduch v místnosti.

 

Sehnat učitelku angličtiny byla vcelku snadná záležitost. Docházela za malou Adélkou 2x týdně, a i když se jejich rodinný rozpočet stále tenčil, tato oběť byla v podstatě malicherná. Adélka zatím rostla jako z vody. Bylo jí už pět let a i když stále krásněla, jakoby se z ní již každou chvíli měla stát dospělá slečna, v očích svých rodičů se úsměvy objevovaly již jen zřídka. Jen párkrát se jim podařilo zapomenout a oddali se všedním hrátkám s dceruškou, ale po chvíli se jejich rozesmáté oči vždy opět orosily slzami. Adélka to však nepozorovala, dále skotačila na posteli a předváděla slavný cirkus Humberto při fiktivním představení s plyšovými herci. Večer jí pak uložili k spánku, uvařili si silný černý čaj a vydrželi ležet v upřímném obětí na gauči dokud oba neusnuli.

 

„Adélko, představ si, že pojedeš na krásný výlet! Pojedeš vlakem, který máš tak ráda s jinými malými dětmi, budete si ve vlaku hrát, bude to opravdové velké dobrodružství. Už za tři týdny Tě s tatínkem odvezeme na nádraží a nesmíš tam ostatní zlobit a poslouchej vedoucí a buď hodná.“

 Manžel zachytil mírný zmatek ve slovech vyřčených jeho milovanou a v jejím pohledu zachytil žádost o pomocnou ruku, neboť obličej jeho ženy opět křivila bolest vycházející přímo z její duše zahalené pláštěm z pavučin.

„Pojedeš už za tři týdny, tak si již klidně napiš, co všechno by sis chtěla vzít, sbalíme Ti to s sebou“.

Adélka se pak vyptávala co to bude za výlet, kam pojede a oba se již připravovali na otázku, zda-li pojedou s ní či nikoliv.

„Už jsi dospělá holčička, my s maminkou tu na Tebe počkáme a navíc se z výletu vrátíš za pár dní“.

Již nemohli pokračovat. Rozhovor s Adélkou sice trval jen 15 minut, ale i tak byli vyčerpaní jak po maratónském běhu. Společně připravili večeři, on si přečetl denní tisk, ona zase vyspravila několik párů ponožek.

 

S blížícím se datem odjezdu museli mluvit s Adélkou o výletu stále více a více, stíhali ještě zařizovat spoustu věcí kolem, ale zejména se pídili po jakékoliv informaci spojenou s jízdou vlaku.

„Myslíš, že to opravdu máme udělat?“ Zeptal se jí týden před odjezdem.

„Ještě si mi definitivně neřekla, že jsi připravená to udělat, ale že jsi hlavně připravená čelit době  potom co nastane. Musíš být silná, musíme být silní, ale zvládneme to, věř mi. Musíme to udělat. Příště už může být pozdě.“

Tentokrát s odhodlaným výrazem ve tváři pravila: „Ano, chci to udělat a víc se už o tom nebavme.“

 

Adélka si již připravila spoustu věcí, co si chtěla vzít s sebou. Pod postelí se již teď nacházel malý kufřík s různými výstřižky, omalovánkami, dřevěnými koníky a dalšími rozmanitostmi. Šaty chtěla zabalit maminka do velkého kufru zvlášť, proto si Adélka cpala do svého příručního kufříku své nejmilejší věci.

Jedno odpoledne ale Adélka přišla za maminkou do pokoje a pravila:

„Ale já bych chtěla jet maminko s Vámi. Pojeďte se mnou.“ Matka jen stěží potlačila nával tlaku nejen do svých očí a odpověděla:

„Ale tam dospělí nemůžou Adélko. Pojedou tam jen samé děti, uvidíš.“

Adélka pofňukávala a trvala si na svém, ale když ji maminka něžně objala, vzlykot ustal.

 

Přiblížil se den odjezdu. Všechny dokumenty byly vyřízeny, peníze našetřeny, zbývalo jen udělat ten poslední, nejtěžší krok.

 

Ráno se odehrávalo ve zmatku. Všechny věci již byly připraveny, cesta na nádraží trvala jen pár minut pěšky, proto ani nemuseli pospíchat, ale na takto dlouhou cestu se Adélka vydávala poprvé. Vyčesaná a vymydlená s malým příručním kufříkem již čekala na rodiče ve svém pokojíku, kteří ještě narychlo balili velký kufr s šaty a dalšími doplňky. Na dno kufru nezapomněla uložit igelitový pytel s fotografiemi, adresami blízkých a především s dlouhým dopisem, který s manželem psali celý týden. Na sedmi bílých listech papíru se nacházela slůvka vysvětlující vše podstatné, ovšem napsaná ve stylu ke čtení malým dítětem, které ještě neumí dobře číst a možná si text celého dopisu přečte až za pár let.  Věděla sama jak tím riskovala, vystavit celou rodinu v nebezpečí, ale Adélka jí byla nejdražší.

Cesta na nádraží probíhala mlčky. Sem tam se Adélka zeptala na věc, kterou jí zodpověděli již několikrát, takže byly na tyto otázky připraveni.

Na Wilsonově nádraží v Praze panoval hrozný chaos. Celé nástupiště bylo doslova narváno lidmi s malými dětmi a vagony se neustále plnily novými a novými malými cestujícími. Ve tvářích všech dospělých i přes rozesmáté obličeje ležela těžká mračna. V koutech u novinových stánků vždy stála žena a ukrývala svou tvář do kapesníku. Vzduch byl nasáklý směsicí nálad smíchu, žalu, přetvářky i pravdy. Od úst lidí vycházely obláčky dýmu a i pára z lokomotivy jakoby tvořila oblak nad tou scenérií, kde se lidské osudy poddávaly zkoušce nejtěžší.

„Tak Adélko, tamhle je Tvůj vagón, podívej co je tam už dětí. Tatínek Ti tam odnese kufr, dávej na něj pozor, hezky si sedni a můžeš nám i zamávat, až bude vlak odjíždět“.

Pohladila svou dceru po vlasech, dala jí pusinku na tvář a vyzvedla jí k manželovi do vagónu, který se pak s velkým kufrem vydal usadit malou Adélku. Ta se ihned vyklonila z okna a bavila se s maminkou. Otec se vrátil ke své milované, vzal jí kolem pasu a povídali si s dcerkou.

„A můžeš nám třeba i poslat pohled. A víš co jsem Ti říkala. Čisti si zoubky, máš ten nový růžový kartáček. A ne že budeš zlobit.“

Adélka jen horlivě přikyvovala, ale bylo vidět, že je smutná. Maminka stále vyjmenovávala řadu věcí na které nesmí Adélka zapomenout a ani si nevšimla zavírajících se dveří všech vagónů a zvýšenému ruchu na celém nástupišti. Lokomotiva začala funět s mnohem větší intenzitou, když se dal vlak do pohybu. Pustila ruce své malé Adélky a společně s manželem tam stáli a mávali dceři, která jim také mávala jako o závod. Ale to už nevydržela, poklesla do náruče svého manžela a z plic se jí vydral hrozný pláč, který však nepřehlušil křik a vzlykot celého nástupiště, které se jako mávnutím proutku proměnilo v údolí naplněné smutkem, beznadějí a slanou vodou.

 

 

 

Epilog:

Toto je má pocta člověku jménem Nicholas Winton, který v roce 1939, v tehdejším nacisty okupovaném Československu, zachránil osobně a z vlastní iniciativy život 669 českým a slovenským, převážně židovským dětem, které vyvezl přes hitlerovské Německo do své rodné Velké Británie. Téměř 50 let mlčel o tom, jak děti zachránil, dnes je ovšem často nazýván "britským Schindlerem." Více se o jeho činu dočtete např. zde: http://www.wintonfilm.com/story_cz_2.htm, nebo zde: http://www.martin-tlusty.euweb.cz/files/CTVSilalidskosti-NW.htm , ale vložením jeho jména do vyhledávače narazíte jistě na spoustu roztodivných odkazů.

 

 


StvN
03. 11. 2005
Dát tip
Dobré čtení a musim přiznat, že jsem se trochu bál, ale trochu mi nesedělo, že ji tak strojili a říkali, že si má čistit zoubky, takže očekával sice tragedii, ale nikoli vlak smrti, což se nakonec potvrdilo. Je jen otázka, nakolik je hodnocení povídky podmíněno historickou událostí. To je vždycky na pytel.

Lakrov
02. 11. 2005
Dát tip
Od začátku čtení mě naplňovaly zvláštní myšlenky - obavy. Epilog je na chvíli zahnal. To bylo, to máme za sebou. Navždy? (Do kdy je to?) Ke stylu, jakým je to napsáno mám výhrady. Tahle myšlenka by zasloužila víc času. Nebo nacházím v textu víc, než o čem byl? TiP za tu nezřetelnou paralelu.

Tenhle pohled na věci se mi líbí. Vystihl si velkou událost malýma očima abych tak řekl. Prostě pohledem jednoho znka písku z celé haldy. Abych pravdu řekl, tak zhruba v půlce mi došlo o čem to je, ale předtím jsem napůl čekal, že to skončí jako ve filmu "Písně z druhého patra" kde onu malou holčičku jako oběť shodili z útesu a pak se ptali, jestli mohli udělat ještě něco víc. Brr. Ale je to skvělej film a vřele doporučuju. A k tomuhle: rozhodně tip a dávám si to k oblíbeným. A dík za odkazy

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru