Diskuse o tvorbě autorky: K_Anče

monitoruji co se dělo.. házím do klubu!

no jo.... tak co? pokračuj v tom hele:)

když ono to asi nemá cenu čoveče... jen bych si honil triko že já tady vysoce apeluju a nikdo nic. předpokládal jsem určitou míru naivního nadšení pro věc. no asi to byla utopie. dovedu si představit, že by to šlo udělat, kdybych měl možnost administrovat diskusi a mazat spam. to ale nejde... Stejně teď na to nemám čas.. moc školy.

protože si to blbě podal:)) a taky nemáš vhodný postavení zatim... a přečíst si celýho autora je zdlouhavý a nakonec i nudný... co takhle rozebrat jednu, dvě, nanejvýš tři básně? musí to být hra... jinak to lidi nebaví

...formou zábavy...!

Některé texty jsou psány vyloženě bez poetické ambice, jejich těžištěm je autentičnost a je pro ně typické, že jakoby v zájmu této autentičnosti odmítají (někdy pouze postrádají) originalitu výrazu, snad ve strachu z nařčení z pózy. Originalita a styl ale nejsou proti autentičnosti. Jsou tu proto, aby z popisu jakkoli hluboké a dojemné (třeba i autentické) události udělaly také ještě báseň. Vyhýbání se vlastní originální stylizaci při psaní básně je vyhýbání se poetičnosti básně, je to ústupek ke strohému popisu. Pokud tento popis obsahuje některé vnější prvky básnické formy, působí to bez oné originality, obraznosti a stylu spíš jako karikatura. Paradoxně tak dojde spíš k zesměšnění autentického obsahu. Zdařilá stylizace naopak dokáže třeba i z docela nevinné (autentické) události vytvořit mohutný ohromující kolos... Abych byl konkrétnější, tak takovými básněmi se mi zdají být tyto: 17.5.2005, Nebe, Den poté, Sestřičce... jedná se tedy především o básně starší a také se jedná o básně u autorky spíše menšinové. V některých textech je až příliš nápadně vidět snaha o nějakou pointu. Sugerují dojem, že báseň je psána pro věcné uvedení pointy, jakožto významu, vyústění... ale podání oné pointy často pokulhává a její vtip bývá spíše prozaický, než nějak poeticky působný. Příkladem budiž například: Mezi námi, Sestřičce, Den poté. Musím ale říct, že tato snaha o pointu nezůstává u K_Anče jen v rovině marné snahy, ale právě na tomto poli zaznamenává autorka i úspěchy. Takovým náznakem poetičnosti právě v pointě básně je pro mne báseň „Je konec!“. Ta báseň je sice psaná dost hrubým jazykem a vůbec se celá tak nějak podivně zadrhuje, ale nám jde o ten konec, o poslední čtyřverší, které je vyústěním pointy do docela zajímavé exprese: „Zub času na mé tváři / zanechal otevřenou ránu / ve tvaru úsměvu / při vzpomínce na tebe.“ První básní (chronologicky), která se mi opravdu zalíbila (opět přes svůj pořád ještě trochu hrubý jazyk) je báseň tetřev. Je vlastně výčtem různých gest, které promlouvají tím, že si je představíme jak jsou popsané... je to důraz na expresi. Před touto básní je také báseň Akéla, ve které je zcela jasně patrný vliv Topolovy Sestry – odtud snad příklon k expresi. Pointa básně je tady zas o krok dál, již není vůbec sdělná, je jen výmluvným obrazem a zvukem. Dál psát nebudu, pokud jste si všimli, tak jsem autorku nepřečetl celou, přečetl jsem jen počáteční básně. Nechtěl jsem z této diskuse udělat svůj monolog a doufám, že toto mé vykročení bude stačit k rozběhnutí debaty a že třeba někoho motivuje k tomu, aby šel dál, za Tetřeva a pokusil se najít další možné postřehy ohledně autorčiny tvorby. Ty nejnepříjemnější věci jsem již řekl, zbývá novější tvorba...